Jestli na začátku pandemie covidu-19 panovala určitá obava, a to v obou komunitách — menšinové i většinové, tak po postupném zrušení nouzového stavu v České republice zůstali nadále nervózní především Vietnamci. Vědí totiž, jak rádi Češi cestují, a proto měli starosti, že by si mohli nevědomě přivézt nemoc jako nechtěný suvenýr.

Nyní už je kvůli výhledu do budoucna nervózní znovu celý svět. Snad selský rozum zůstane dále při nás, až bude mít polovina obyvatelstva na podzim kvůli nachlazení kašel či rýmu.

Nedávno se objevilo na sociální síti video, ve kterém recitovala mladá slečna vietnamského původu slam poezii. Vietnamská druhá generace se nesetkala s diskriminací, jakou si tu zažila první generace se skinheady.

Nepochybně ale s něčím podobným určité zkušenosti má: mladá autorka oné poezie se zmínila o despektu. Přeje si však „vhodit do urny svůj hlas, ne do ní pohřbívat svobodu projevu“. V komunitě nechybí další podobní mladí Vietnamci, kteří vyrostli již v České republcie, znají hodnotu svobody projevu a pohřbít ji nechtějí. To je důležité a skýtá naději.

Porovnáme-li totiž míru diskriminace v České republice v dnešní době s dobou před patnácti lety, je třeba uznat, že určité zlepšení nastalo. Přispěly k tomu různé občanské iniciativy a spolky, jejichž základem byla svoboda projevu a další základní občanská práva.

V době euforie díky akci šití roušek někteří Vietnamci doufali, že by Češi mohli přestat tykat prodavačům večerek. Také během covidu-19 některé Vietnamce též napadlo, že by Češi mohli pro změnu očekávat od menšinové komunity větší tlak na zrušení pěstíren konopí, byť se jedná o aktivitu provozovanou pouze malým zlomkem komunity.

Koneckonců covid-19 trochu zvýšil ve společnosti zájem o druhé. Úplně by stačilo, kdyby se podařilo odbourat předsudky.

Oceňovat oficiální struktury Vietnamu?

Před krátkým časem vyšlo najevo, že Svaz Vietnamců požádal komunistického poslance Lea Luzara, aby navrhl pana Tan Trinh, místopředsedu Svazu na vyznamenání medailí za zásluhy v oblasti bezpečnosti občanů. Dne 9. července 2020 návrh prošel hlasováním poslanců a čeká na rozhodnutí prezidenta. Jako důvod k podání návrhu pan poslanec uvedl, že se jedná o česky mluvícího Vietnamce, který v době covidu-19 přišel jako první s iniciativou šití roušek.

To velmi rozbouřilo vietnamskou komunitu. Pravda byla totiž jiná: jako první přišla s nápadem šití roušek skupina „Rodičovství CZ“, kterou založilo pět mladých matek vietnamského původu.

Svaz Vietnamců je registrován v České republice jako občanský spolek. Fakta o tom, že je součástí vietnamských vládních struktur Národní fronty, byla zmíněna ve výroční zprávě Rady vlády pro národnostní menšiny za rok 2016.

Jedná se o oficiální zprávu české vlády, která je všem dostupná na její webové stránce. Tento dokument dokládá, že Svaz Vietnamců funguje na principu Národní fronty Vietnamu, má centrální organizaci a podřízené členské spolky po celé České republice. Funguje tedy na více úrovních. Například existuje pobočka Svazu Vietnamců na Brněnsku, v Moravskoslezském kraji, v Chebu...

Existují ale i krajanské spolky, které pod něj také spadají: kupříkladu spolek Vietnamců původem z města Vinh Phuc, spolek Vietnamců z Haiphongu a další.

Obecně se dá říci, že většinu členů Svazu tvoří Vietnamci první generace — ti, kteří se narodili a vyrostli v úplně jiném prostředí. V roce 2015 byla znatelná snaha přitáhnout k sobě mladší generaci, která vyrostla v České republice a osvojila si zdejší zvyky a hodnoty. Lákali je, aby se sdružili pod Svazem vietnamské mládeže a studentů, který je vlastně složkou Svazu Vietnamců.

Brzy poté však část mladých Vietnamců organizaci opustila. Pochopili, že se jedná o organizaci řízenou shora. Udivilo je třeba to, že sice nikoho nevolili, ale přitom jim bylo představeno zvolené předsednictvo, a také, že na tehdejší konferenci jim hráli vietnamskou hymnu.

Jak tomu bylo v Československu za totality, Vietnam je země pod diktaturou komunistické strany a dle ústavy strana slouží jako ideologický základ a vedoucí síla jako pro vládu, tak i pro společnost, tudíž na všech frontách. A vše nasvěcuje tomu, že takový pořádek chtějí zavést i uvnitř vietnamské komunity v České republice.

Možná chtěl Svaz prostřednictvím nominace svého místopředsedy na udělení medaile za zásluhu pouze prezentovat komunitu v lepším světle. Je-li to tak, stačilo by sepsat, jaké občanské iniciativy tehdy ve vietnamské komunitě rezonovaly spontánně:

• Dne 12. března bylo vidět, že se Vietnamci obávali diskriminačního přístupu k nemocným vietnamského původu v případě velkého počtu nakažených, se zástupce vietnamské menšiny obrátil na paní Helenu Válkovou, zmocněnkyni pro lidská práva, která tehdy vysvětlila, že „bez ohledu na národnost či státní občanství bude nemocným v České republice poskytnuta lékařská pomoc podle závažnosti onemocnění, nikoli podle jakýchkoliv jiných kritérií“ a „přijala by veškerá opatření k eliminaci jakékoli diskriminace, včetně informování ministra zdravotnictví a vedení České lékařské komory“. Toto ujištění bylo druhý den zveřejněno na facebookovém účtu Vietnamské menšiny.
• Nejpozději 14. března matky ze spolku Lam cha me CZ (Rodičovství CZ) přišly s nápadem šít roušky. Mimochodem „Rodičovství CZ“ dokázalo bezplatně distribuovat v České republice přes 22 tisíc roušek a zbylé roušky potom poslalo i do Keni. Přímé náklady za akci roušek byly hrazeny z příspěvků, které jim začali posílat Vietnamci i Češi na transparentní účet od 15. března.
• 16. března přišel Tran Van Sang (Sangu.eu) s akcí „Vietnamci pomáhají“ (se srdíčkem a poděkováním), který vyzval vietnamské provozovatele večerek k poskytnutí občerstvení členům složek IZS bezplatně.
• Skupiny Vietup, MedViet a další zase pracovaly na webových stránkách convidinfo.cz a na zajištění provozování informační linky 1212 ve vietnamštině. Bylo třeba ministerstvo přesvědčit k poskytnutí finančních prostředků na telefonní linku, na dobrovolníky, které museli rychle vyškolit, a pro ně zajistit překlad manuálu do vietnamštiny. Byl to výsledek společné práce nezištných mladých jedinců druhé generace Vietnamců. Linka byla zprovozněna ministerstvem zdravotnictví dne 30. března.
• Další skupiny se zaměřují na poradenství v oblastech statní finanční pomoci, anebo na podporu určitých změn v oblasti DPH pro podnikatele v pohraničních oblastech.

Svaz Vietnamců se dle dostupných informací pravděpodobně ujal nápadu šití roušek kolem 17. března: poprvé se zmínili o sbírce či šití roušek v jedné ze svých občasných výzev, jež byly adresovány širší komunitě. Tato výzva byla zveřejněna na facebookové stránce předsednictva spolku právě dne 17. 3. a obsahovala čtyři body:

• výzvu k finanční sbírce na zdravotnické pomůcky přes účet Svazu,
• možnost uspořádat sbírku na úrovni města či okresu místním členským sdružením s tím, že místní sdružení může mít vlastní program/oznámení,
• doporučení, že místní členské sdružení mohou šít roušky pro nemocnice a obyvatele ve svém regionu,
• zmínku, že o dalším postupu budou podány informace.

Svým způsobem byl covid-19 jakýmsi testem toho, co a jak jsme schopni učinit jeden pro druhého. Je stále testem pro vietnamskou komunitu, zda dokáže nastolit důstojný způsob jednání, a to přímo ve svém rámci. Pro Svaz je to i příležitost, aby vysvětlil a předložil podklady k tomu, že jeho kandidát si vyznamenání skutečně zaslouží.

Doba marketingová

V dnešní době jsou marketingové tahy čím dál tím rafinovanější a používají se i hojně v nových oblastech včetně politiky. Například když přiletěla do České republiky první dodávka respirátorů z Číny, přijeli na letiště osobně dodávku „uvítat“ český premiér, ministr vnitra a ministryně financí. Přitom se jednalo o obchodní transakci, byť v té době šlo o cennou komoditu.

Návrh Svazu Vietnamců na nominaci svého soudruha na vyznamenání medailí za zásluhu se těžko muže vyložit jinak než snaha o vlastní prezentaci. Vietnamská komunita si to uvědomuje, přesto jsou jedinci, kteří by považovali české státní vyznamenání za něco, co by přispělo k vylepšení pozice menšiny ve společnosti.

Jsou tu ale i lidé jiného názoru, že uznání si zaslouží všechny komunity, nehledě na národnosti. A proto nevidí vyznamenání místopředsedy Svazu Vietnamců jako vhodné.

Koneckonců marketingové hry fungují částečně díky našemu pochybení: hodnoty ztrácejí na významu, zapomíná se, jak praví pořekadlo, že „viditelné je dočasné, neviditelné však věčné“. Důkazem toho nám může být ambiciózní dohoda EVFTA o volném obchodu mezi Vietnamem a EU, jež byla schválena Evropským parlamentem začátkem letošního února. Jedním z jejich cílů by měla být kontrola nad dodržováním lidských práv ve Vietnamu, což se však podle kritiků nestalo.

Kritici se zdá se moc nemýlili: podle indexu svobody tisku, který sestavila organizace „Reportéři bez hranice“, se Vietnam umístil na 175 místě ze 180 sledovaných zemí. Dne 13. července tedy deset občanských organizací, sepsalo otevřený dopis, v němž vyzývají Vietnam, aby opustil svou cestu dlážděnou represí a útlakem, a vydal se konečně směrem k respektování, prosazování svobody projevu, svobody informací tak, jak se zavázal světu například mezinárodním paktem o občanských a politických právech, anebo právě zmíněnou dohodou EVFTA.

V podstatě i Evropský parlament si vzpomněl na svobodu projevu v den svobody tisku, a totiž 3. května 2020. Snad na ni v ostatních dnech roku nezapomíná.