Jestli na začátku pandemie covidu-19 panovala určitá obava, a to v obou komunitách — menšinové i většinové, tak po postupném zrušení nouzového stavu v České republice zůstali nadále nervózní především Vietnamci. Vědí totiž, jak rádi Češi cestují, a proto měli starosti, že by si mohli nevědomě přivézt nemoc jako nechtěný suvenýr.

Nyní už je kvůli výhledu do budoucna nervózní znovu celý svět. Snad selský rozum zůstane dále při nás, až bude mít polovina obyvatelstva na podzim kvůli nachlazení kašel či rýmu.

Nedávno se objevilo na sociální síti video, ve kterém recitovala mladá slečna vietnamského původu slam poezii. Vietnamská druhá generace se nesetkala s diskriminací, jakou si tu zažila první generace se skinheady.

Nepochybně ale s něčím podobným určité zkušenosti má: mladá autorka oné poezie se zmínila o despektu. Přeje si však „vhodit do urny svůj hlas, ne do ní pohřbívat svobodu projevu“. V komunitě nechybí další podobní mladí Vietnamci, kteří vyrostli již v České republcie, znají hodnotu svobody projevu a pohřbít ji nechtějí. To je důležité a skýtá naději.

Porovnáme-li totiž míru diskriminace v České republice v dnešní době s dobou před patnácti lety, je třeba uznat, že určité zlepšení nastalo. Přispěly k tomu různé občanské iniciativy a spolky, jejichž základem byla svoboda projevu a další základní občanská práva.

V době euforie díky akci šití roušek někteří Vietnamci doufali, že by Češi mohli přestat tykat prodavačům večerek. Také během covidu-19 některé Vietnamce též napadlo, že by Češi mohli pro změnu očekávat od menšinové komunity větší tlak na zrušení pěstíren konopí, byť se jedná o aktivitu provozovanou pouze malým zlomkem komunity.

Koneckonců covid-19 trochu zvýšil ve společnosti zájem o druhé. Úplně by stačilo, kdyby se podařilo odbourat předsudky.