↗

S klesajícími teplotami se lidé budou stále méně pohybovat venku, kde je riziko přenosu nižší než v uzavřených prostorech. Jasná komunikace ze strany vlády a úřadů je nyní naprosto klíčová. Ilustrace Hamzeh Hajjaj, FB Cartoon Movement

Oznámení vlády nosit povinně od 1. září roušky spustilo lavinu kritických komentářů. Do jednoho potvrzují, že Babišovi, Vojtěchovi a spol. naprosto chybí schopnost komunikovat. Tedy ani ne tak schopnost zavést rozumná opatření — v tom tápe celá Evropa —, ale srozumitelně vysvětlit, proč a na základě čeho se dané opatření přijímá a čemu má pomoci. 

Ukazuje se, že tato neschopnost bude mít dlouhodobé a devastující dopady. Možná ještě horší než virus samotný.

Když 5. června premiér Babiš na tiskové konferenci sebevědomě tvrdil, že žádná plošná opatření již nepřijdou, ukázal tím naprostou absenci pokory vůči situaci, kterou má ze své pozice řešit. Namísto toho, aby opatrně uklidňoval obyvatele, že sice jsme z nejhoršího venku, ale že ani ty nejlepší mozky na světě nevědí, co nás s virem ještě čeká. Plácnul něco, co ani při nejlepší vůli nemohl zaručit. 

Když mnohokrát sliboval, že všechno vyřeší chytrá karanténa, chlubil se něčím, co nebyla pravda. Naši chytrou karanténu měli údajně chtít i v zahraničí, ve skutečnosti se ovšem žádná z aplikací nejen u nás, ale ani jinde ve světě jako účinný nástroj boje s pandemií neuchytila. A kapacita či vybavení hygienických stanic? Mnoho lidí se tam zjevně snaží odvádět práci na hranici možného, ale kapacitně a technologicky naprosto nedostatečně. Nebo slavné semafory, které mají mapovat ohniska nákazy? Laikům k ničemu, odborníkům k smíchu. 

Přesvědčení o vlastní neomylnosti, které sledujeme v přímém přenosu, má devastující účinky. A to hned na několika úrovních: předně chaos stále může ohrožovat zdraví mnoha lidí, zejména zranitelných skupin. Také potápí naši ekonomiku, protože vláda stejně chaoticky jako vyhlašuje epidemiologická opatření, předkládá návrhy na řešení ekonomické krize. 

Z dlouhodobého hlediska pak zbytnělá ega Babišů, Vojtěchů, Schillerových, Havlíčků nebo Prymulů devastují důvěru, na které je naše společnost založena. Důvěru v stát jako nástroj pomoci v krizích. Důvěru ve vědu, kterou máme respektovat při politickém rozhodování. A v neposlední řadě důvěru v mezilidské vztahy — názory na epidemiologická opatření vytváří mezi lidmi jen další nové příkopy.

Na anticovidové hoaxy a konspirace naskakují i relativně příčetní lidé. A neschopnost vlády komunikovat, vysvětlovat a obhajovat opatření pak žene do náruče odmítačů další a další, kteří by některá opatření za jiných okolností respektovali, ale za současné situace jsou natolik vytočení, že proti nim brojí čistě z principu. A není se jim moc co divit.

Kulturní válka o covid

Pak jsou samozřejmě skupiny lidí, mezi které je bohužel nutné zařadit i mnohé politiky neextrémistických stran, kteří se opatřením vysmívají a jejich zavádění přičítají neschopnosti Babiše a jeho týmu. Naprosto stejná opatření jsou přitom v platnosti i v mnoha jiných vyspělých evropských zemích. Kritické myšlení pak v souboji o lajky nemá obvykle šanci. 

Problém totiž není v rouškách. Ty jsou v hromadné dopravě nebo ve vnitřních prostorách povinné v Dánsku, Belgii, Rakousku, Francii, Německu, Bulharsku, Švýcarsku, Polsku a mnoha dalších zemích. Brusel nebo některá města ve Francii je přikazují i na ulicích, kde není možné udržovat rozestupy. V Řecku nebo v Itálii omezují otevírací dobu nočních podniků a klubů, ve Španělsku je zavřeli úplně. 

Pokud jde o roušky ve školách, zavedlo je také sousední Německo: některé spolkové země mají stejný přístup jako u nás, jiné přikazují nosit roušky i ve třídách. „Haha, to může vymyslet akorát debil,“ dočteme se ale v komentáři pod návodem českého ministerstva školství...

Mírnější ve svých opatřeních jsou snad jen skandinávské země: Finsko nebo Norsko nošení roušek pouze doporučují. Norská vláda nicméně důrazně nedoporučuje cestovat do některých zemí — včetně České republiky. Každý kdo se z ní vrátí, musí do desetidenní karantény. Jak to ten Babiš říkal? Že se k nám prý ostatní jezdí učit, jak bojovat s koronavirem?

Letní cestování logicky rozšířilo virus i do míst, kde byl víceméně pod kontrolou. Vzniku chaotické změti pravidel povinné karantény, negativních testů nebo úplných zákazů cestování dopomohly i srpnové prázdniny evropských institucí. Zatímco podmínky v letecké dopravy se ještě na evropské úrovni podařilo sjednotit, uzavírání a otevírání hranic a nastavování podmínek se žádným společným mechanismem neřídí a každá země má odlišnou toleranci toho, co považuje za bezpečnou zemi.

Ve většině Evropy nicméně čísla nakažených stoupají. Navzdory několikaměsíčnímu výzkumu nejsou stále známy všechny negativní dopady nemoci, kterou koronavirus způsobuje. Hovoří se o častém problému snížení výkonnosti srdečních svalů a to i u lidí, kteří měli relativně bezproblémový průběh nemoci. 

V mnoha zemích, včetně Česka, také stále není vybudovaná dostatečná kapacita jak pro testování, tak v navazujících zdravotnických zařízení, která pozitivně testované co nejrychleji řeší. Přes prázdninové měsíce ostražitost logicky opadla, ale říct „všechno za námi a vraťme se k normálu“ si opravdu nikdo odpovědný nedovolí. 

Lidé jsou už navíc ze všeho unavení. Nejrůznější omezení jim vstupují do životů, zaváděná opatření nejsou pořádně vysvětlena a některé oblasti jako kultura a sport před sebou vidí temnotu. Ochota respektovat opatření tak rapidně klesá, stejně jako společenská odpovědnost vůči zranitelným skupinám obyvatel. 

Neumí-li komunikovat vláda, musíme ji v tom zastoupit my

S klesajícími teplotami se přitom lidé budou stále méně pohybovat venku, kde je riziko přenosu přece jen násobně nižší než v uzavřených prostorech. Vidět v tom šanci na pozitivní vývoj v nejbližších měsících může snad jen pomatenec. V takové situaci je jasná komunikace ze strany vlády a úřadů naprosto klíčová. 

Co s tím? Možná je to naivní, ale nezbývá než přistoupit na stejný způsob řešení jako na jaře. Když nebyly roušky, tak jsme si je ušili. Když nebyly desinfekce, vyrobili jsme si je ze slivovice. Když nebyl, kdo by pomohl seniorům, aktivizovali se dobrovolníci. Musíme se i v komunikaci spolehnout hlavně na sebe.

Mluvme o tom mezi sebou jako normální lidé. Sledujme, co se děje ve světě a v okolních zemích — ne ve všech vládnou úplní blázni. Pokud lze něco vysvětlit neschopností, nehledejme v tom hned snahu o ovládání společnosti. Pokud nám nějaké opatření připadá zvláštní nebo problematické, nezavrhujme hned všechna ostatní. Chtějme čísla, data, odkazy na výzkumy a studie. 

A setkáme-li se s naprosto jasným názorem, který nepřipouští pochybnosti, buďme na pozoru. Konkrétně trojice lékařů Pollert, Žaloudík a Hnízdil a k tomu lékařka Peková jsou vždy ochotni takový názor dodat a seznámit s ním veřejnost. Na fakta se pak moc neohlížejí.

Problematika této pandemie je v mnoha ohledech složitá a nadále panuje jedna velká nejistota. A jak už to tak u složitých problémů bývá, jednoduchá řešení nemají.