Názory na koronavirus: i vzývání odborníků může být populismem

Marie Heřmanová

Obsesivní vzývání faktů a odborníků ignoruje skutečnost, že věda sama je ve svých závěrech velmi opatrná. A přehlíží také okolnost, že lidé mají sklon ke stejným informacím přistupovat různě — na základě své důvěry v instituce.

Důsledky různých názorů na COVID-19: Zatímco Seattle je jedním z míst, které se z nejhoršího dostaly poměrně rychle, a stát Washington má nyní skoro nejnižší číslo nakažených, liduprázdný New York se podobá dystopickému filmu a na komplikace spojené s nemocí v něm zemřelo téměř třicet tisíc lidí. Nakažených je víc než čtvrt milionu. Foto Anthony Quintano, Flickr

Současná situace je pro celou společnost zásadním cvičením v kritickém myšlení a v tom, jak jsme schopni třídit a vyhodnocovat velké množství informací, nejenom na politické, ale i na osobní úrovni. Titul z epidemiologie nebo virologie má málokdo z nás, ale názor tak nějak musíme mít všichni — nebo ne? A na základě čeho si ho tedy utváříme?

Unikátní výběr informací ze světa, které v češtině nenajdete nikde jinde. Podpořte Deník Referendum!
×

V ideálním světě bychom se všichni každé ráno podívali na nová čísla, údaje a poznatky a racionálně, bez emocí vyhodnotili, co že se to vlastně děje a jaká opatření jsou zrovna na místě. Když ale odmyslíme zásadní fakt — tedy, že jediné, co víme, je to, že toho zatím moc nevíme —, současná situace skvěle ukazuje, že ve vyhodnocování informací nejsme vůbec tak racionální, jak si o sobě rádi namlouváme.

Američtí novináři si například všímají toho, jak vnímání těch samých čísel a fakt, která máme všichni denně před očima ve zpravodajství, koreluje s tím, zda člověk volí republikány nebo demokraty. Zatímco demokraté volají po větší opatrnosti a snaží se urychleně protlačit návrhy na podporu ohrožených skupin lidí a podporu v nezaměstnanosti, některé státy se silnou republikánskou většinou nezavedly téměř žádná proti-pandemická opatření, a v těch, kde zavedena byla, se proti nim pořádají demonstrace.

The New Yorker minulý týden přinesl rozsáhlou reportáž o tom, jak se liší reakce dvou velkých amerických měst — New Yorku a Seattlu. Guvernér státu Washington poměrně rychle přenechal hlavní slovo zdravotníkům a vědcům. Dodržoval komunikační manuál, který vypracovala speciální agentura Epidemic Intelligence Service stanovující, co, jak a v jakou chvíli komu komunikovat. Podařilo se mu tak vysvětlit lidem, proč je například potřeba zavřít školy.

Naopak v New Yorku se hádal guvernér Andrew Cuomo se starostou Billem de Blaisiem. A jejich politické spory zastínily hlasy odborníků. Seattle je jedním z míst, které se z nejhoršího dostaly poměrně rychle, a stát Washington má nyní skoro nejnižší číslo nakažených. Liduprázdný New York se podobá dystopickému filmu a na komplikace spojené s nemocí COVID-19 v něm zemřelo téměř třicet tisíc lidí. Nakažených je víc než čtvrt milionu.

Situace USA je specifická v mnohém — ať už extrémní populistickou rétorikou prezidenta, která je dlouhodobě založená na ostré konfrontaci vědeckých poznatků se „selským rozumem“, tak třeba i dlouhodobě neřešenou situací na poli dostupnosti zdravotní péče. Ale právě proto se na příkladu USA také tak výrazně ukazuje, že ať chceme nebo ne, pandemie je úplně stejně politickou záležitostí, jako je nezvladatelnou katastrofou, kterou nikdo z nás ovlivnit nemohl.

Za vzor opačného přístupu „řídíme se striktně vědeckými poznatky“ bývá vydávána německá kancléřka Angela Merkelová. Přístup založený na neustálém sledování a porovnávání dostupných čísel, fakt, modelů, scénářů a predikcí je zároveň ale stejně ideologický jako cokoliv jiného. A například v České republice je velmi dobře vysledovatelné, že se obsesivní ohánění grafy dobře překrývá s liberální politickou orientací. „Věda“ je tak stavěna do opozice proti „neinformovanému populismu“.

Takový přístup je ale založený na představě, že fakta sama o sobě jsou rozhodující — přitom jak ukazuje americký příklad výše, lidé, kterým jsou předložena stejná fakta, z nich mohou odvodit naprosto odlišné závěry. Odkazování se na vědu může sloužit úplně stejným politickým záměrům jako odkazování se na selský rozum a oboje přitom většinou slouží jenom k diskreditaci názorů, se kterými nesouhlasíme.

Tím se rozhodně nechce říct, že vědecké poznání je bezcenné a že vědecké metody nejsou tou nejlepší zbraní, kterou v boji s pandemií máme — jenom je potřeba být opatrný při jejich interpretaci, na kterou běžný člověk většinou nemá dostatečné nástroje a znalosti. Jak ukazuje výše zmíněný příklad New Yorku a Seattlu, je velmi podstatné, kým a v jakém kontextu jsou nám vědecké poznatky předložené.

Ed Yong v The Atlantic upozorňuje také na to, že chápání vědy v protikladu k populismu znamená poměrně zásadní nepochopení toho, jak vůbec vědecké poznání funguje a na čem je založené. Od začátku pandemie vyšlo o koronaviru přes 7500 vědeckých článků, nicméně všechny se shodují na tom, že toho zatím moc nevíme — je například nerealistické očekávat, že v průběhu dvou měsíců je možné spolehlivě počítat, jakou smrtnost virus COVID-19 má, na to prostě nemáme dostatek informací.

„Takhle ovšem věda funguje. Není to fantastická přehlídka zásadních objevů, jak je to často prezentováno v médiích, ale pomalé a často chaotické klopýtání směrem k menší nejistotě,“ píše Yong.

Selský rozum versus věda

Různé přístupy k vyhodnocování informací se odrážejí samozřejmě i na různých typech politického vedení států. Úspěch autoritářů typu Donalda Trumpa je do jisté míry založen na tom, že na rozdíl od onoho pomalého klopýtání vědy nabízí jasné, často černobílé pravdy.

V současné situaci se projevují limity takového přístupu. Většina amerických komentátorů i voličů se shodne v tom, že pandemie v USA vůbec nemusela probíhat tak tragicky, jak aktuálně probíhá, kdyby nebyl vůdce národa tak bezradný a soustředěný sám na sebe.

Příkladem podobného přístupu v Evropě může být Viktor Orbán, jehož taktika je ale mnohem promyšlenější, a který má navíc vybudované pojistky své vlastní moci v podstatě na všech úrovních správy země, takže může prosadit cokoliv. Stejně jako v dobách migrační krize mu k udržení podpory i nyní stačí konfrontační, ale velmi dobře promyšlená rétorika označující, kdo za co může.

Není bez zajímavosti, že určitá část českého politického spektra má tendenci přirovnávat k Orbánovi Andreje Babiše. I v současné situaci se docela často objevují provolání o tom, že Babiš současné situace zneužívá k dalšímu převzetí moci, že proti-pandemická opatření nejsou ničím jiným než uzurpací moci a omezením občanských svobod. Součástí této argumentace často bývá rádoby racionální argumentace o tom, že dopady protipandemických opatření na ekonomiku mohou být v důsledku horší než pandemie sama.

Tyhle námitky samozřejmě nelze smést ze stolu —a naštěstí zde funguje pořád ještě velmi silná občanská společnost, která Babišovi jeho pokusy pokoutně protlačit pochybnou legislativu jen tak nedaruje.. Ale pokud bychom se pokusili sundat ideologické brýle, je nutné přiznat, že Babiš udělal něco, co neudělal Orbán a rozhodně ne Trump — v jisté chvíli se stáhl do pozadí a hlavním mluvčím vlády se místo něj v tu chvíli stal epidemiolog Prymula.

Stejně tak je potřeba být opatrný tváří tvář faktu, že jedním z hlavních mluvčích téhle rádoby racionální, logické a „ekonomické“ kritiky vládních opatření se stal rektor Univerzity Karlovy Tomáš Zima, který si dlouhodobě chystá vlastní politickou kariéru a důvěryhodnost jeho záměrů je značně podkopaná průšvihy s čínským financováním výzkumu na univerzitě. Je ale evidentní, že právě jemu se pozice „racionálního vědce“ v opozici vůči domnělým i skutečným populistům náramně hodí.

Do podobného ranku racionálních odpovědí na krizi, které ignorují její sociální a emocionální rozměr, lze zařadit i jiné na první pohled těžko kritizovatelné iniciativy jako třeba skupinu IT specialistů za projektem COVID19CZ. Za všechno asi mluví slogany jako „daty proti krizi“ nebo „hackneme pandemii“.

Opět, cílem tohoto textu není říct, že podobné iniciativy nejsou potřeba nebo jsou od základu mimo. Je ale potřeba poukázat na to, z jakého politicko-ideologického zázemí vyvěrají, kdo za nimi stojí a kde se tady v nás samých bere víra, že něco jako globální pandemie je opravdu řešitelné hackathonem.

Hlavním produktem tohoto typu přemýšlení je zatím tak zvaná chytrá karanténa. Ta ovšem v důsledku — bez potřebné politické debaty, pokud zůstaneme u čistého vzývání dat bez kontextu — může znamenat mnohem větší omezení občanských svobod než celá Babišova vláda.

Poučení z migrační krize

Není bez zajímavosti, že společenské i individuální reakce na pandemii vykazují některé společné znaky s jinou „krizí“, kterou jsme v posledních letech zažili, krizí migrační. Stejně jako v roce 2015 jsme si i letos museli všichni velmi rychle udělat názor na to, o čem málokdo z nás něco skutečně ví a co nelze pochopit pouhým čtením článků na zpravodajských webech, protože kontext problému je mnohem komplexnější.

Migrační krizi v roce 2015 jsem sledovala z pohledu někoho, kdo se tématu mnoho let věnoval akademicky. A často teď přemýšlím, jestli se nyní někteří virologové a epidemiologové cítí podobně, když vidí, jak novináři a náhodní komentátoři na sociálních sítích mávají grafy, čísly a samospasitelnými aplikacemi.

Stejně často ale přemýšlím, zda se lidé, kteří propadali strachům z uprchlických vln, jež nikdy nepřišly, cítili tak, jako se teď občas cítím já — tak, že prostě nemají mentální, psychickou ani intelektuální kapacitu pojmout to, co se okolo nich děje, zorientovat se v protichůdných informacích, které přinášejí média, a uvěřit odborníkům, kteří často říkají každý den něco jiného.

Z výzkumu, který jsme s kolegy realizovali v roce 2016, mimo jiné vyplynulo, že i u migrace platí to, co už bylo zmíněno výše — lidé s různou životní zkušeností si stejná fakta vysvětlují různě. Číslo o počtu příchozích uprchlíků prostě samo o sobě pro naší společenskou realitu neznamená vůbec nic, stejně jako číslo o počtu nově nakažených. Obsesivní vzývání dat, fakt a racionality je v tomto světle nakonec populismem stejně jako jejich okázalá ignorace.

Bylo by samozřejmě chybou informačnímu přetížení podlehnout a rezignovat na pečlivé rozlišování zdrojů informací, snahu je vnímat v kontextu a ověřovat. Krize, ať už ta současná koronavirová či ta předchozí migrační, nám koneckonců velmi jasně ukázala, že nezávislá média — veřejnoprávní i ta nezávisle financovaná — jsou pro naše přežití složitých časů v podstatě stejně důležitá jako vědecký výzkum.

Odpovědí na pocit zmatení, které v nás vyvolává množství často protichůdných informací, je často instinktivní potřeba mít okamžitě jasný a vyhraněný názor, protože s pocitem „vím, že nic nevím“, se nežije zrovna lehko. Ukazuje se ale, že společnost krizi nejlépe zvládá tam, kde autority, ať už vláda nebo média, dokáží lidem od pocitu ztracenosti ve světě účinně ulevit — tedy tam, kde lidé veřejným institucím, politikům a novinářům prostě dobrovolně důvěřují.

Dobrým příkladem je třeba Nový Zéland, kde popularita a empatické rozhodování i vystupování premiérky Jacindy Ardernové provedly zemi třetím stupněm nouzového stavu bez větších kalamit. A nemusíme chodit ani tak daleko — Angele Merkelové důvěřují tři čtvrtiny Němců.

Nejspíš právě proto, že se od ní nedočkají silných slov, ale právě opatrných, na faktech založených vyjádření. Nemusíme mít nutně vlastní, často neinformovaný názor, když se můžeme spolehnout na někoho, kdo bere vážně svůj úkol obklopit se odborníky a naslouchat jim a zároveň slyšet i naše často iracionální obavy a strachy.

Naučit se pokorně přijímat fakt, že naše znalosti jsou omezené a že emoce hrají v našem rozhodování často větší roli nežli fakta, a to právě v důsledku celkové důvěry vůči institucím, jež z velké části vyplývá z osobních zkušeností s nimi, je náročné pro jednotlivce i pro celou společnost. Nicméně pokud se to nenaučíme, naše politická představivost, nejdůležitější nástroj řešení společenských problémů, pravděpodobně zůstane omezená na hackathony.

        Diskuse