Rektor Univerzity Karlovy Tomáš Zima se omluvil akademickému senátu za to, že „dopředu neodhadl reakci“ veřejnosti na smlouvu o partnerství, kterou podepsal s firmou Home Credit jako s hlavním partnerem. Senátoři na zasedání v pátek 18. října až na čestné výjimky jeho omluvu přijali, bez ohledu na to, že uzavřením smlouvy s kontroverzním partnerem Jeho Magnificence rektor nejen dal k dispozici jméno a pověst staroslavné univerzity, ale také se zavázal, že bude chránit zatím neexistující dobré jméno svého hlavního partnera.

Ve smlouvě jsou body umožňující partnerovi zasahovat do výuky a výzkumu, nad nimiž zůstává člověku rozum stát. Na smlouvu reagovaly veřejné výzvy, usnesení akademických senátů fakult a petice, kterou zatím podepsalo na devět set studentů, učitelů a vědeckých pracovníků převážně z UK požadujících rektorovo odstoupení.

Jednání senátu coby samosprávného orgánu univerzity bylo těžko pochopitelné a vlastně skandální. Rektorovi jeho „špatný odhad situace“ prošel a petice byla v usnesení senátu označena za „podněty“, jimiž se rektor má na doporučení senátu zabývat. Principiální kritika byla v menšině.

V čem je problém

Univerzita Karlova není škola jako každá jiná, zdá se však, že vedení univerzity a většina členů jejího senátu si to neuvědomuje. Rektor dostal pokárání za to, že netušil, že jeho rozhodnutí vzbudí odpor, místo aby senát rektorovi důrazně připomněl, že podpisem smlouvy prokázal nepochopení pro charakter instituce, v jejímž čele stojí.

Ani rektor, ani většina senátu nemyslí na to, že Univerzita Karlova má výjimečné postavení dané morální autoritou, která ji spojuje s naší národní svébytností. V době krizových okamžiků českých dějin univerzita vždy ztělesňovala národní aspirace — nemusíme jít zrovna až k Mistru Janu Husovi (též někdejšímu rektorovi, jehož socha se tyčí na nádvoří Karolina), stačí vzpomenout Jana Opletala, Jana Palacha nebo studentské hnutí z podzimu 1989, které se zasloužilo o proměnu ČSSR v demokratickou republiku zaručující akademické i občanské svobody. Sdílené povědomí o jedinečnosti univerzity potvrzuje účast velvyslanců a nejvyšších politických představitelů na inauguraci rektora.

Morální autorita zamýšleného hlavního partnera UK, firmy Home Credit ze skupiny s příznačným názvem První privatizační fond, je přesně opačná. Firma zbohatla v divokých devadesátých letech, zásluhou nedokonalých regulací finančního trhu. Od počátku své podnikání jistila pokoutními vazbami na politické špičky, počínaje Václavem Klausem a konče Milošem Zemanem.

Poté, co po sobě PPF v České republice zanechal trápení dlužníků a exekucí, se přes Rusko vydal do Číny, kde dál zmnožil svůj majetek na půjčkách chudým lidem. Umožnila mu to nejen absence právního řádu v Čínské lidové republice, ale také kontakty ve strukturách Komunistické strany Číny a dalších orgánů státní moci. Vzestup firmy na čínském trhu se neobešel ani bez kontaktů v politických kruzích v České republice, jejichž vyústěním byla změna zahraničněpolitického kurzu, příklon k ČLR a rezignace na hodnoty lidských práv.

V roce 30. výročí sametové revoluce je PPF připomínkou toho, o co studentská a občanská revolta na podzim 1989 neusilovala. Tenkrát šlo o svobodu a demokracii a málokdo pomyslel na prorůstání politické a ekonomické moci.

Příspěvkem PPF k polistopadovému vývoji je nejen dědictví exekucí. Je to také eroze důvěry v politiky a v demokratický systém. Na obranu PPF lze říci, že vinu za to nenese sama, ale i politici, kteří se nestarali o morální rozměr svého konání a o dobré mravy.

Ne pro špinavý zisk, ani pro prázdnou slávu

Podepsaná smlouva vzbudila rychlou reakci veřejnost, kterou rektor neočekával. Sama omluva je zarážející — rektor se omlouvá za to, že neočekával reakci veřejnosti, nikoliv za to, že udělal zásadně špatné rozhodnutí. Zdá se, že nepochopil, v čem je chyba — řekněme s dalším příjemcem podpory od PPF, Václavem Klausem, v tom, že panu rektorovi žádné „peníze nesmrdí“.

V rozpravě ke kauze Home Credit podobné stanovisko zaujal i jeden senátor, když hájil rektora, že plnil svou povinnost obstarávat peníze pro akademiky, aby se mohli věnovat vědě. Dotyčný senátor se ale zásadně mýlí, hlavní rolí rektora není získávat peníze — od toho má svůj management.

Rektor má udávat univerzitě směr a reprezentuje ji navenek. V souladu s významem Univerzity Karlovy má také pečovat o její výjimečný historický odkaz a na něm založenou morální autoritu. Symbolicky tuto roli ztělesňuje postavení rektora během promocí, kdy studenti před ním přísahají, že „se budou věnovat s neúnavnou pílí svým studiím, ne pro špinavý zisk, ani pro prázdnou slávu, ale pro to, aby byla šířena pravda a aby se jasněji skvělo její světlo, na němž spočívá blaho lidského rodu“.

Že přísaha není jen relikvie z dávných časů, dokládá preambule etického kodexu univerzity. Dalo by se namítnout, že realita je jiná, světlo pravdy nezáří vždy jasně, co je blaho lidského rodu také nelze jednoznačně říci a univerzita peníze potřebuje.

Jak se ukázalo v reakci na podpis smlouvy s Home Creditem, akademická i širší veřejnost však celkem jasně chápe autoritu nezávislého poznání a morální vyspělosti i přesah konkrétního materiálního prospěchu. Díky tomuto přesahu má univerzita, její studenti a akademici vážnost, kterou Šanghajský žebříček univerzit nikdy nezachytí. Home Credit si chtěl koupit právě tento přesah a je smutné, že si zřejmě jeho hodnotu uvědomil lépe než rektor Univerzity Karlovy.