Epidemie nakonec společnosti nestmeluje, ale štěpí. Je třeba řešit krizi důvěry

Kateřina Smejkalová

Vzmáhá se vlna bouřlivého odporu proti omezujícím opatřením, z nichž se stává předmět dalšího kola kulturní války. Řešením víry v konspirační teorie ale nejsou jen informace, nýbrž prazákladní obnova společenské důvěry a soudržnosti.

Nejméně ve dvou případech se součástí víkendových protestů proti omezujícím opatřením v Německu staly útoky na novináře. FB ZDF

V začátcích pandemie se na chvíli zdálo, že by výjimečná situace snad mohla vnitřně rozdělené západní společnosti určitým způsobem zase stmelit. Přece jen panovala mimořádná shoda na tom, v čem spočívá hlavní problém, že je existenční pro jednotlivce, ale i společnost jako celek, a že jinak než společným úsilím mu čelit nepůjde.

Unikátní výběr informací ze světa, které v češtině nenajdete nikde jinde. Podpořte Deník Referendum!
×

Po týdnech izolace, obav o zdraví a živobytí a stoupající spíše než klesající nejistoty, jak nejlépe postupovat dál, se naděje na znovu objevenou společenskou soudržnost začíná slušně drolit. Novou štěpnou linií je přitom nepřekvapivě právě otázka, jak závažná vlastně hrozba nemoci je.

S tím souvisí dilema, jak velké omezení individuálních svobod akceptovat. A také otázka, zda by se postup měl řídit spíše bezprostřední ochranou životů, nebo by se více mělo přihlížet i k širším ekonomickým a dalším důsledkům.

Další fronta kulturní války

Vést debaty na zhruba takto vytyčeném půdorysu je v principu legitimní. Vlastní pozice pak záleží třeba na individuální osobnostní výbavě, tedy například na tom, zda je člověk pesimista či optimista, opatrný nebo nebojácný. Ale také na tom, zda a jak na něj situace konkrétně dopadá, jestli patří či nepatří k rizikové skupině, zda a jak někdo v jeho okolí nemoc prodělal či jak velkými finančními dopady sám trpí.

Přesto popsaný spor už stačil rozklížit nejednu rodinu, nejeden vztah, nejedno přátelství a vést k nejedné zuřivé facebookové debatě. Podobně jako u jiných kulturních válek v minulosti se zde obvykle těžko hledá kompromis.

Zaujaté stanovisko je do velké míry otázkou víry čili postoje obtížně z druhé strany zvrátitelného fakty. A to už i proto, že v současné nepřehledné situaci skoro pro každou takovou pozici najdeme i argument nebo dokonce vědeckou hypotézu. Svou roli mohou hrát například i genderové stereotypy, když se od mužů více čeká neohroženost, nebo dokonce určité rebelství.

Čím dál tím častěji lze tento spor přitom pozorovat i v daleko vyostřenější podobě. Zejména zprvu se i na straně „opatrných“ našly excesy, kterými bylo u nás například udávání lidí za to, že si sundali roušku v noci uprostřed liduprázdné ulice nebo v parku při kouření.

Z řetězu se ale aktuálně utrhává spíše druhá strana postojového spektra — lidé, kteří čím dál tím agresivněji nemoc a její rizika banalizují a přijatá opatření napadají jako zcela přehnaná. Mezi nimi ale hlavně ti, kteří se utíkají k nejrůznějším nepodloženým tvrzením či přímo více či méně bizarním spikleneckým teoriím.

Přechod od legitimní kritiky je zde jistě plynulý, na druhou stranu není pochyb, že problematické protestní postoje i rezolutní a agresivní způsob jejich artikulace sílí. U nás zatím hlavně na sociálních sítích a v řetězových mailech, sousední Německo ale už uplynulý víkend zažilo i v tomto ohledu zneklidňující vlnu demonstrací.

Německo žasne nad agresivními demonstracemi proti omezením

Pandemie dopadla na Německo hůře než na nás: mají aktuálně na milion obyvatel necelou stovku mrtvých, zatímco my jen zhruba třetinu z toho. Zároveň Němce ale podobně jako nás toto pondělí již čekala vlna podstatných rozvolnění. A opatření ani předtím nebyla v žádném okamžiku tak přísná jako v Itálii nebo Francii, kde se omezení volného pohybu kontroluje a vynucuje.

Na různých místech v Německu již delší dobou probíhají tak zvané „Hygiene-Demos“, které začaly jako více méně poklidná, i když hned od začátku obsahově spíše bizarní, protestní shromáždění proti vládním opatřením a politickému a vědeckému výkladu reality; zprvu při dodržení bezpečnostních odstupů. Kupříkladu v Berlíně se stalo jejich centrem prostranství Rosa-Luxemburg-Platz před vyhlášeným divadlem Volksbühne. Ale delší dobu se už protestuje i před Bundestagem.

Z prvního dějiště nicméně byly již před uplynulým víkendem doložené antisemitské výpady se stejně primitivní, jako očividně nezdolnou logikou, že „za všechno mohou Židé — a tedy i za koronu“. Na obou místech je doloženo opakované napadání novinářů, z nichž někteří skončili v nemocnici.

O uplynulém víkendu pak demonstrace místy eskalovaly zcela. V Mnichově se lidé shromáždili hned na sedmi místech. Na centrálním náměstí Marienplatz jich bylo místo nahlášených osmdesáti přes tři tisíce.

Policie však proti nim z obav z eskalace situace nijak nezasáhla, ačkoli měla v takové situaci právo sešlost rozpustit. A to i kvůli tomu, že celá řada jejích účastníků nedodržovala ani předepsané odstupy, ani neměla na obličeji povinné roušky.

Ve Stuttgartu se protestujících sešlo dokonce přes deset tisíc, i ti se chovali neukázněně a místy agresivně. Z Kolína nad Rýnem jsou zase doloženy případy vulgárního napadání kolemjdoucích ze strany demonstrantů za to, že měli podle platných pravidel na veřejnosti zakrytý obličej.

Složení demonstrujících přitom bylo v podstatě všude stejně skurilní jako zneklidňující. Demonstrativním podáváním rukou a objímáním simulujícím, že lidé stojící vedle sebe patří do dvou spřátelených domácností, jimž je podle stávajících německých předpisů dovoleno se bez omezení stýkat, se mezi sebou počastovávali lidé, kteří by k sobě jinak asi jen obtížně hledali cestu.

Na protestech byli zaznamenáni odsouzení pravicoví extremisté a antisemité, odpůrci očkování a výstavby sítě 5G, přívrženci různých spikleneckých teorií, podle kterých byl virus uměle vytvořen Čínou, Billem Gatesem nebo ho vysílají právě stožáry pro síť 5G; odpůrci politického establishmentu jako takového nebo současné německé vlády či jejích jednotlivých kroků konkrétně, přívrženci AfD a různých regionálních odnoží původně drážďanského, v mezičase poněkud oslabeného hnutí Pegida, zcela očividně ale i řadoví občané, na které krize prostě nějak tíživě dopadla.

AfD už zase zvedá hlavu

Na východě země se skandovalo „Wir sind das Volk“ ─ provolání „Lid jsme my“, které při protestech pohřbívajících NDR zdařile poukazovalo na to, že onen lid, se kterým „lidová“ republika operuje, má o dění jiné představy než komunističtí funkcionáři. V mezičase už si ho ale jako protestní parolu ukradla AfD, která jím sugeruje, že bojuje proti obdobné totalitě. Na západě země zase zaznívaly bizarní projevy o tom, že současná situace v Německu má připomínat převzetí moci nacisty.

Německá veřejnost a politika je alarmovaná, a to zejména tím, že se mezi „známé firmy“, nad kterými by se snad ještě dalo mávnout rukou, pokud jich zůstane hrstka, mísí právě ve větším i „obyčejní“ občané. Jako už u hnutí Pegida, ale i u AfD, která má místy vyloženě neonacistickou tvář, se zdá, že sílí vrstvy obyvatelstva, které sdílejí podobné postoje přinejmenším do té míry, že jim nevadí scházet se na stejných demonstracích či spolu být v jedné straně.

Počáteční dojem, že by pravicové populisty a jiné antisystémové síly snad mohla krize oslabit, protože jako odpověď na ni nemají moc co nabídnout, a zároveň automaticky posilují vládnoucí strany, pokud řešení krize vyloženě nepokazí, byl zřejmě iluzorní. AfD v poněkud zpožděných výsledcích průzkumů sice pořád je o několik procent oslabená oproti předkrizovým preferencím, víkendové demonstrace v Německu ale — přesto, že celkový počet jejich účastníků je pořád v celoněmeckém měřítku zanedbatelný — ukázaly, že odpovídající protestní milieu, vypovídající základní společenský konsenzus, nikam nezmizelo.

Naopak dost možná rychle posílí jak početně, tak co do agresivity, se kterou vystupuje. AfD, ale i vyloženě mimoparlamentní extrémní pravice, se už očividně rozkoukaly a brousí si zuby na ovládnutí protestního prostředí.

Léčbou víry v konspirační teorie překvapivě nejsou informace

Pozornost je tak třeba poctivě zaměřit směrem, odkud se principiální protestní postoj těchto vrstev společnosti bere. Nejde nad jejich členy pouze mávnout rukou jako nad pomatenci, což se u přívrženců bizarních spikleneckých teorií a radikálních politických pozic skoro reflexivně nabízí, ale ani nestačí kurýrovat symptomy jako opravovat algoritmy sociálních sítí nebo uvádět na pravou míru fake news.

Příčiny toho, proč se stále obtížněji hledá alespoň základní konsensus na definici reality, jsou bohužel daleko komplexnější, tím i hůř odstranitelné — a vyžadují mnohdy bolestnou revizi vlastních postojů právě od těch, kdo se nyní naopak cítí na koni, protože si domněle zachovávají zdravý rozum, drží se faktů a vytříbených zdrojů.

Pozoruhodný experiment v tomto smyslu provedl před časem novinář německého týdeníku Die Zeit, když se v rámci reportáže jal přesvědčit přívržence bizarních spikleneckých teorií o tom, že to je přece všechno do nebe volající nesmysl. Jako mnozí další, kteří sázejí hlavně na vzdělání a osvětu, měl za to, že přeci bude stačit dotyčné vzít za předními odborníky, kteří jim vysvětlí, jak se věci mají.

A byl nakonec přímým svědkem jedině toho, jak to nepohnulo vůbec s nikým z nich. Zároveň si musel sám přiznat, že ani on výkladu odborníků vlastně nerozumí tak, aby mohl stoprocentně říct, že to, co tvrdí, je pravda. Někteří z konspirátorů dokonce — přinejmenším zdánlivě — na poli, o které šlo, měli daleko větší znalosti než on sám.

Co nakonec rozhodovalo o tom, zda ohledně chemtrails někdo jako on věří přednímu meteorologovi a konstruktérovi letadel, nebo konspiračním webům, byla obecná důvěra v instituce: zatímco prvního ve skutečnosti přesvědčil titul z uznávaného vědeckého pracoviště, a není tak nutně o nic „chytřejší“, i když se tak tito lidé rádi vidí, na druhého neudělal dojem vůbec — možná dokonce právě naopak. Ale to není tím, že by byl o něco „hloupější“ či méně vzdělaný.

Když novinář pochopil, že zřejmě právě tady tkví nosné vysvětlení, našel skutečně v životopisech většiny účastníků a účastnic celou řadu důvodů, proč už nevěří žádné oficiální autoritě. A musel si přiznat, že by s podobnými zkušenostmi na tom byl dost možná velmi podobně.

Nedůvěru plodí rozdělení společnosti. Léčit je nutné jeho příčiny

Faktem je, že informace o dění kolem nás máme zprostředkované všichni a s koronavirem se to nemá jinak. Někteří ho možná na vlastní kůži zažili, jiní možná mají dostatečné vzdělání na to, aby si přečetli alespoň poloodborný text, fakt je ale ten, že co se celkového obrázku týče, jsme všichni závislí výhradně na zprostředkovaných informacích.

Jaký postoj k realitě zaujmeme, záleží na dvou věcech: jednak na tom, z jakých zdrojů tyto informace čerpáme a jak hodnotíme jejich věrohodnost, což zdaleka není jen otázka mediální gramotnosti, ale právě i důvěry v osoby a instituce, které informace šíří. A jednak na tom, jak si informace zpracujeme — jak nám zapadají do sítě již přítomných informací, zkušeností a emocí, což je neméně důležité. Uvedené dynamiky nejsou přímočaré, člověk není — přinejmenším ne čistě — racionálním tvorem.

To vše má svůj čistě psychologický rozměr, který se promítá zejména do různých „předpojatostí“. Člověk má například tendenci brát za důležitější zprávy, které potvrzují, co si už myslí. Ale má to i svoji sociální, potažmo politickou dimenzi: na to, jak lidé přijímají informace a budují si své postoje k nim, má vliv i jejich sociální pozice a politická zkušenost.

Je například doloženo, že odpor proti přijímání uprchlíků, v očích mnohých zcela iracionální, zejména při nízkých počtech vyhrazených pro dotyčné země, vykazoval pozitivní statistickou souvislost s nedůvěrou v mezilidské vztahy i formální společenské instituce. Vzestup podpory pro AfD a jí podobných struktur zase zřejmě koreluje se vzrůstající nejistotou a prekaritou na trhu práce — ztráta kontroly nad vlastním životem bývá pro inklinaci ke spikleneckým teoriím a radikálním politickým postojům, které ji mají znovu zajistit, uváděna vůbec nejčastěji.

I při osvětlování příčin a hledání cest k překonání radikalizace v reakci na koronavirovou krizi se vyplatí jít zejména uvedeným směrem. Pocit ztráty kontroly nad vlastním životem byl už před krizí místy obrovský. Panovaly ohromné příjmové a majetkové nerovnosti, rostly nájmy a ceny potravin, trh práce se prekarizoval, záchranná sociální síť se rozpadala. V důsledku globalizace se lidé stávali rychle zaměnitelnými a státy v lepším případě bezzubými a v horším přímo zkorumpovanými. Svět znejišťuje hrozba klimatické změny i nástupu umělé inteligence.

Již před pandemií se tak společenské dění mnoha lidem jevilo jako zcela mimo jejich kontrolu. A jejich důvěra v jakékoli společenské instituce včetně médií nebo vědy začínala být mizivá. Média, věda, politika nejenže všem daným hrozbám nezabránily, ale mnohdy dánému vývoji v posledních dekádách dokonce aktivně napomáhaly. Pandemie tomu nyní v očích mnoha segmentů společnosti nasadila korunu.

Pravda je tedy taková: v následujících týdnech a měsících budeme zřejmě čelit dalšímu, místy militantnímu štěpení společnosti, jejíž některé, možná rozsáhlé, části se nám pravděpodobně vzdálí natolik, že nebude už možné se shodnout zhola na ničem. A těžko domýšlet, kam to až může vést, budeme-li mít brzy co dočinění s možná ještě ničivější druhou vlnou nemoci.

Nepropadejme iluzi, že nám s tím pomůže jen boj s fake news, bitva proti ruské propagandě nebo mediální gramotnost. Jediné, co nám může opravdu pomoct, je návrat kontroly nad vlastními životy pro všechny občany, obnovení spravedlnosti, důstojnosti a důvěry ve společnost a sílu jejích institucí. To je bohužel o poznání náročnější úkol.

    Diskuse