V začátcích pandemie se na chvíli zdálo, že by výjimečná situace snad mohla vnitřně rozdělené západní společnosti určitým způsobem zase stmelit. Přece jen panovala mimořádná shoda na tom, v čem spočívá hlavní problém, že je existenční pro jednotlivce, ale i společnost jako celek, a že jinak než společným úsilím mu čelit nepůjde.

Po týdnech izolace, obav o zdraví a živobytí a stoupající spíše než klesající nejistoty, jak nejlépe postupovat dál, se naděje na znovu objevenou společenskou soudržnost začíná slušně drolit. Novou štěpnou linií je přitom nepřekvapivě právě otázka, jak závažná vlastně hrozba nemoci je.

S tím souvisí dilema, jak velké omezení individuálních svobod akceptovat. A také otázka, zda by se postup měl řídit spíše bezprostřední ochranou životů, nebo by se více mělo přihlížet i k širším ekonomickým a dalším důsledkům.

Další fronta kulturní války

Vést debaty na zhruba takto vytyčeném půdorysu je v principu legitimní. Vlastní pozice pak záleží třeba na individuální osobnostní výbavě, tedy například na tom, zda je člověk pesimista či optimista, opatrný nebo nebojácný. Ale také na tom, zda a jak na něj situace konkrétně dopadá, jestli patří či nepatří k rizikové skupině, zda a jak někdo v jeho okolí nemoc prodělal či jak velkými finančními dopady sám trpí.

Přesto popsaný spor už stačil rozklížit nejednu rodinu, nejeden vztah, nejedno přátelství a vést k nejedné zuřivé facebookové debatě. Podobně jako u jiných kulturních válek v minulosti se zde obvykle těžko hledá kompromis.

Zaujaté stanovisko je do velké míry otázkou víry čili postoje obtížně z druhé strany zvrátitelného fakty. A to už i proto, že v současné nepřehledné situaci skoro pro každou takovou pozici najdeme i argument nebo dokonce vědeckou hypotézu. Svou roli mohou hrát například i genderové stereotypy, když se od mužů více čeká neohroženost, nebo dokonce určité rebelství.

Čím dál tím častěji lze tento spor přitom pozorovat i v daleko vyostřenější podobě. Zejména zprvu se i na straně „opatrných“ našly excesy, kterými bylo u nás například udávání lidí za to, že si sundali roušku v noci uprostřed liduprázdné ulice nebo v parku při kouření.

Z řetězu se ale aktuálně utrhává spíše druhá strana postojového spektra — lidé, kteří čím dál tím agresivněji nemoc a její rizika banalizují a přijatá opatření napadají jako zcela přehnaná. Mezi nimi ale hlavně ti, kteří se utíkají k nejrůznějším nepodloženým tvrzením či přímo více či méně bizarním spikleneckým teoriím.

Přechod od legitimní kritiky je zde jistě plynulý, na druhou stranu není pochyb, že problematické protestní postoje i rezolutní a agresivní způsob jejich artikulace sílí. U nás zatím hlavně na sociálních sítích a v řetězových mailech, sousední Německo ale už uplynulý víkend zažilo i v tomto ohledu zneklidňující vlnu demonstrací.

Německo žasne nad agresivními demonstracemi proti omezením

Pandemie dopadla na Německo hůře než na nás: mají aktuálně na milion obyvatel necelou stovku mrtvých, zatímco my jen zhruba třetinu z toho. Zároveň Němce ale podobně jako nás toto pondělí již čekala vlna podstatných rozvolnění. A opatření ani předtím nebyla v žádném okamžiku tak přísná jako v Itálii nebo Francii, kde se omezení volného pohybu kontroluje a vynucuje.