Země postižené pandemií promýšlejí, jak ochránit své ekonomiky

Kateřina Smejkalová

Jak zvládnout sociální a ekonomický otřes pandemie? Nabízíme přehlídku situace v šesti zemích: dobré příklady skýtají Rakousko a Německo, důležitá srovnání Itálie a Slovensko, odstrašujícími příklady jsou Británie a USA.

V celé řadě evropských zemí je situace na poli opatření proti šíření koronaviru už velmi podobná té u nás: zavřené jsou obchody s výjimkou těch, které prodávají to nejnutnější, k dispozici jsou již jen nejzákladnější služby jako pošt a bank, restaurace a kavárny smí vydávat jídlo maximálně s sebou, zrušeny jsou veškeré kulturní akce. Každým dnem, kdy opatření platí, tak vznikají ekonomické škody a stoupá starost lidí o jejich bezprostřední živobytí.

V dohledné době se očekává, že se ke kolapsu poskytovatelů každodenních služeb a maloobchodníků přidají problémy průmyslových výrobců, které bude decimovat souběžná krize poptávky i nabídky. Poptávku srazí klesající kupní síla zákazníků a jejich obavy v nejisté době konzumovat. Nabídku srazí chybějící cash flow a prostředky na investice, nemocní zaměstnanci či nedodané součástky. To vyvolá potíže pro odvětví navázaná na výrobu, jako je spediční doprava, marketing nebo stavebnictví.

Jednotlivé země se tak snaží co nejrychleji přijmout záchranná opatření, než začnou lidé přicházet o práci a podniky krachovat. Zde je stručný přehled o dění v tomto smyslu v několika vybraných z nich.

Německo: vzorový příklad štědrého sociálního zabezpečení

Renomovaný mnichovský institut Ifo zveřejnil v pondělí hororový scénář, podle kterého otřese ekonomická krize vyvolaná koronavirem německým hospodářstvím ještě víc než krize minulá, ba dokonce víc než cokoli od druhé světové války. Podle doby trvání restrikcí odhaduje zpomalení hospodářství o 7,2 až neuvěřitelných 20,6 procentních bodů HDP, což znamená náklady až do výše 729 miliard euro.

Nezaměstnanost by podle jeho propočtů mohla vystřelit nahoru až o 1,8 milionů nezaměstnaných, což při 45 milionech ekonomicky aktivních znamená zvýšení nezaměstnanosti až o čtyři procentní body. Tak málo to ale bude jen za předpokladu, že se dalších odhadovaných šest milionů lidí podaří dočasně přesunout na tzv. Kurzarbeit — k tomu více níže.

V krizích, jako je tato, se jako první projeví, které země mají ve svých systémech zabudované tak zvané automatické stabilizátory — záchranou síť, kterou není třeba nahonem přijímat, ale která první šok odpruží alespoň do určité míry sama od sebe. Tu Německo vykazuje například v podobě:

  • nemocenské ve výši sto procent dosavadních příjmů po prvních 6 týdnů nemoci (což se vztahuje i na karanténu);
  • velkorysé podpory v nezaměstnanosti, která činí po nejméně 12 měsíců (u lidí nad 50 let dokonce až po dobu 24 měsíců) 67 procent dosavadních čistých příjmů (u singles bez dětí a partnera 60 procent);
  • automatického odškodňování podnikatelů v karanténě.

Mnoho lidí si díky tomu nemusí o své živobytí dělat přinejmenším bezprostřední starost. Přitom to nevyžaduje nějaký zvláštní zásah s potřebou překlenout dobu, než zvláštní opatření vstoupí v platnost a zajedou se odpovídající mechanismy.

Kromě toho Spolková vláda ohlásila program o čtyřech pilířích: Zaprvé jde o pomoc podnikům (s důrazem na pomoc těm malým a středním, které tvoří páteř německého hospodářství, ale i OSVČ a velkým firmám) ve formě garancí pro půjčky u jejich bank v objemu 500 miliard eur.

Vláda také s pomocí těchto prostředků nevylučuje převzetí podílů nejvíce ohrožených strategických firem. To se v Německu dělo již za minulé ekonomické krize. A již nyní se rýsuje, že by to mohla potřebovat například Lufthansa.

Vedle půjček a garancí pro půjčky lze žádat o okamžité menší nevratné příspěvky, např. na splacení nájmu provozovny. Zrychlí se též procesy přiznávání dávek — např. se dočasně vysadí komplikované přezkoumávání majetkové situace u tak zvaného základního zajištění, které nastupuje po vyčerpání podpory v nezaměstnanosti popsané výše, aby všichni potřební měli na zaplacení základních věcí.

K zajištění toho se navyšují počty personálu u pracovních úřadů a vylepšují možnosti elektronické komunikace. A nakonec Německo sice prozatím nechystá žádné snižování daní, ale slibuje alespoň různá daňová ulehčování — snižování záloh, promíjení opožděných plateb, případné posunutí platby na žádost apod.

Zemi přitom hraje do karet, že se jí v posledních letech dařilo výborně a hospodařila s přebytkem rozpočtu. Ten nyní může investovat. Ohlásila nadto, že je dokonce připravena vzdát se své mantry černé nuly, tedy vyrovnaného rozpočtu.

Tento výčet opatření na spolkové úrovni doplňují opatření jednotlivých spolkových zemí. V Berlíně se například chystá fond pro zajištění likvidity podniků do 250 zaměstnanců ve výši 200 milionů eur, který má umožnit poplatit běžící závazky.

Ve vylidněných berlínských ulicích pracují streetartoví umělci: „Všem, kteří dnes vlastní 28 balíčků těstovin. Všem, kteří se na černém trhu snaží koupit dezinfekci na ruce. Všem, kteří po ulici s rouškou. A všem, kteří plánují, jak by se svými dětmi prchli z koronavirem nakažené oblasti: Už se nikdy nedívejte zpatra na lidi, kteří prchají před válkou a hladem.“ Foto FB Berlin Street Art

Kromě toho bude poskytnuta jednorázová podpora až do výše 15 tisíc euro na náhradu ušlých zisků pro osoby samostatně výdělečně činné, které propadnou rastrem jiných opatření. To zabezpečí především lidi z kreativní branže, jíž je Berlín centrem.

Ve zrychleném procesu vláda koncem minulého týdne aktualizovala nástroj tzv. Kurzarbeit, který existuje už více než sto let, zdaleka nejvíce se Německu ale osvědčil během minulé krize. Jde o zkrácení pracovní doby v případě nedostatku zakázek, dočasně dokonce kompletní „dovolenou“, kdy pracovní poměr zůstane zachovaný a výpadek mzdy částečně dorovná stát z prostředků určených pro podporu v nezaměstnanosti — podle počtu dětí mezi 60 a 70 procenty čistých příjmů.

Takový postup má kromě zachovaného příjmu a tím pádem kupní síly zaměstnanců tu výhodu, že při opětovném zotavení ekonomiky jde provoz rychle a nebyrokraticky obnovit. Dříve bylo k využití nástroje potřeba, aby nebyla práce pro minimálně třetinu zaměstnanců, nově je to jen deset procent a platí i pro agenturní zaměstnance dané firmy.

×
Diskuse
JK
March 25, 2020 v 14.33

Možná konečně někdo na zodpovědných postech dospěje k poznání, že rodinné a státní peníze nejsou totéž. A že suverénní emise peněz "out of thin air" a jejich "shazování lidem z vrtulníků" nepovedou k hyperinflaci, ale naopak mohou ekonomiku zachránit.

Viz též diskusní příspěvek Jana Samohýla pod tímto

https://www.blisty.cz/art/99299-jak-jsme-loni-zvladli-milion-nemocnych-s-chripkou-a-pres-tisic-mrtvych-na-tuto-nemoc.html#comments

článkem v BL.

Jan Samohýl píše:

"[P]eníze (tedy příslib nějaké protihodnoty, kterou dostaneme z ekonomiky) se na úrovni státu (makroekonomicky) chovají zcela jinak než na úrovni jednotlivců (mikroekonomicky). Na úrovni jednotlivců je lze považovat za zdroj, protože jednotlivec si je nemůže tisknout. Ale stát (pokud je měnový suverén) peníze vydává, a může jimi za jistých okolností podpořit ekonomiku. Podstatné je, že pro stát peníze nejsou zdroj. Nepodléhají tedy nedostatku jako jiné zdroje.

To, co omezuje ekonomiku na úrovni celého státu je celková produkční kapacita a infrastruktura, tedy to, kolik máme továren, kolik máme dolů, kolik toho vypěstujeme, kolik máme práceschopných obyvatel a s jakými dovednostmi a znalostmi.

(...)

Z hlediska státu jsou peníze něco jako krev, která přenáší živiny v těle mezi orgány. Ale nejsou to ty živiny. Za normálních okolností rovnováhy (což je samo o sobě diskutabilní ale zjednodušeně) reflektuje utrácení peněz poptávku po službách a zboží, která je ovšem víceméně vyrovnána s produkční kapacitou.

V situaci této krize dochází k tomu, že v některých odvětvích (třeba restaurace nebo turismus) dochází k výpadku poptávky, protože lidé prostě najednou neutrácejí peníze za tyto věci. Ale kapacita ekonomiky tyto věci produkovat zůstává zatím víceméně nezměněna (hotely a restaurace stále stojí, personál stále ví co má dělat, atd.). Kdo má ovšem problém jsou zaměstnanci a živnostníci v těchto oblastech - ti (v nejhorším scénáři) totiž nedostanou mzdy, nebudou tedy utrácet, a problém se bude šířit skrze další odvětví. Eventuálně nebude možné ani žádoucí ty produkční kapacity (třeba právě restaurace a hotely a letiště, ale i další) udržovat a reálná ekonomika se srazí.

(...)

Proto je nutný zásah státu, který obnoví aspoň základní dodávku peněz do těchto odvětví, ideálně přímo zaměstnancům a živnostníkům, ideálně třeba formou něčeho jako základní příjem. Tím se zabrání tomu, aby se propad poptávky lavinovitě šířil i do jiných odvětví, a způsobil tak pokles reálné produkční kapacity.

Dlouhodobě (pokud by tato epidemie a karanténa pokračovaly) ovšem dojde k tomu, že se změní struktura produkce, a kapacita se přizpůsobí novým okolnostem. To se již děje, například začínáme vyrábět více respirátorů. Takže je možné, že časem bude třeba méně číšníků a více zaměstnanců textilek.

Takže skutečnou "ztrátou" v ekonomice není to státní zadlužení (které se časem nejspíš umoří inflací), ale změna struktury produkce v důsledku externího ekonomického šoku. Ta peněžní injekce je naopak potřebná, aby se předešlo většímu snížení produkce než je nezbytně nutné. Ale výsledná struktura produkce nemusí být nutně negativní, spíš jsme prostě zjistili, že by se nám hodila schopnost vyrábět víc roušek a ventilátorů, a mít méně restaurací a hotelů. V tomhle smyslu nás to může i posílit.

(...)

Tohle ukazuje, proč je reakce státu (mimo jiné i fiskální) tolik potřebná. Pokud stát není měnovým suverénem, pak je velmi obtížné provést ten krok s distribucí peněz do odvětví s náhlým výpadkem poptávky, a tudíž není možné jen tak jednoduše zavést třeba přísná karanténní opatření. Protože ti, co za to zodpovídají, budou de facto postaveni před Sofiinu volbu, jestli mají zachránit veřejné zdraví nebo životní úroveň.

Dost možná je toto skutečným důvodem, proč státy EU a USA reagují tak pozdě. EU a federální vláda v USA od toho zpočátku daly ruce pryč, nepochopily, že bude potřeba fiskální injekce. A lokální vlády (vedení států USA a Eurozóny) nemohou samy od sebe tu injekci provést, protože nejsou měnový suverén (netisknou si vlastní peníze), vystavily by se tím riziku, že skutečně to budou muset pak někomu splatit (v praxi by se to asi nestalo, ale příklad Řecka je dostatečně odstrašující). Takže jim nezbylo než do poslední chvíle čekat na reakci shora, dokud nebyla situace neudržitelná.

Takže, abych to shrnul - je vidět, bohužel právě miskoncepce o tom, co jsou to peníze a státní dluh tak způsobují reálnou škodu."

(Konec citátu.)

Stručně řečeno: Kdo ještě dnes volá po zavedení eura bez dalších souvisejících podstatných změn v koncepci a fungování EU, vůbec nic nepochopil.

Na druhé straně tu máme sociopatická vyjádření soudruha Dlouhého nebo dvou bývalých viceguvernérů ČNB, jak je cituje Ondřej Slačálek tady:

https://a2larm.cz/2020/03/i-levicak-dnes-musi-rict-at-zije-kalousek/

Vladimír Dlouhý:

"Nabádat manažery, aby se vzdali odměn, a společností, aby se vzdaly zisků, pro ochranu zdraví a života zaměstnanců, je nevkusně populistické a na hraně zdravého rozumu."

(Zdroj: https://mobile.twitter.com/VladimirDlouhy/status/1241818673553248264)

I otrlému cynikovi se z takového vyjádření musí zvednout žaludek. Ve slušné společnosti by byl takový "člověk" tlakem veřejného mínění do 24 hodin donucen vzdát se koryta.

A závěrem: Za sebe musím říct, že to poslední, co bych čekal, je skutečnost, že se guru českých anarchistů Slačálek a jeden z vládních viníků tristního průběhu české krize roku 2008 Kalousek sejdou na stejné ideové lodi...

JK
April 1, 2020 v 19.26

Ten vojenský režim a to předstírání činnorodosti má zakrýt, co všechno věrchuška zanedbala a na co všechno se vykašlala... A ono to časem postupně vyvře, podobně jako právě teď vyvřela tristní situace v domovech důchodců, LDN a ústavech sociální péče. Jejich pacienti i personál byli hozeni přes palubu, doslova a do písmene.

Úroveň státu se pozná podle toho, jak se dokáže postarat on ty nejbezbrannější. V této zkoušce český stát zcela propadl.