Mimořádná doba žádá mimořádné činy: uzákoňme právo na práci

Filip Červenka

Výborná myšlenka ze sklonku éry keynesiánství — zrušit nedobrovolnou nezaměstnanost — zažívá novou renesanci. Od finanční krize před deseti lety se rozebírá na akademické půdě. Nynější situace skýtá příležitost začít ji uvádět do praxe.

Fronty před Úřady práce by se mohly stát natrvalo minulostí. Foto Weird Things

Psal se rok 1965 a americký ekonom Hyman Philip Minsky přišel s nápadem, jak nadobro skoncovat s existencí nedobrovolné nezaměstnanosti. Jenže přišel pozdě. Na dveře už klepala nová ekonomická doktrína a myšlenky na vymýcení nezaměstnanosti upadly v zapomnění pro několik následujících dekád. Až doteď.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Často to vypadá, že nezaměstnanost bereme jako přirozenou věc. Je to pro nás něco normálního. Tváříme se, že jí nedokážeme zabránit stejně tak, jako nelze zabránit přívalovým dešťům, které vyvolají povodně. Nanejvýš tak nakoupíme pytle s pískem a vodní čerpadla, abychom s následky přírodní katastrofy mohli alespoň trochu bojovat. Snížit dopady.

O nezaměstnanosti uvažujeme stejně. Když udeří hospodářská krize, jsme rezignovaní a smíření s tím, že lidí bez práce bude přibývat. Vlády se ani nesnaží tomu zabránit, jen zmírňují škody.

Činí opatření, aby za každou cenu podpořily ekonomický růst a modlí se, aby s růstem hospodářství začalo přibývat i pracovních míst. Ale výsledek takového chování je stejně chabý, jako logika, která stojí v jeho pozadí.

Viděli jsme to po roce 2008, během finanční a dluhové krize. V době největšího poválečného propadu ekonomiky se zachraňovaly mezinárodní finanční a bankovní skupiny. Veřejné zdroje se pumpovaly do firem, které byly často spoluzodpovědné za nastalou situaci, zatímco na úřadech práce se stály dlouhé fronty.

Současná epidemie COVID-19 nás může do podobné krize opět přivést. Pokud ale něco zásadně nezměníme, nebude to zdaleka naposledy.

Přitom už více než padesát let máme návod, jak podobné katastrofě zabránit. Na samém konci zlaté éry keynesiánství přišel profesor ekonomie, Hyman Philip Minsky s odvážnou myšlenkou, která by mohla všechno změnit. Stejným způsobem, jako centrální banky zachraňují během krize soukromé finanční instituce, mohl by stát zachraňovat lidem práci.

Během krize poskytuje centrální banka obchodním bankám potřebné prostředky, pokud si je nedokáží, nebo nemohou obstarat sami. Tedy velmi zjednodušeně řečeno. Tento princip se označuje jako „věřitel poslední instance“.

Obdobně by stát mohl v době krize poskytovat práci lidem, kteří by si ji nedokázali sehnat jinde. Stal by se tak „zaměstnavatelem poslední instance“.

Žádná vyspělá země však takovou politiku oficiálně nikdy nezavedla. Ne proto, že by Minského návrh nedával smysl, že by byl moc drahý, nebo obsahoval nějakou chybu. Důvod byl jinde: keynesiánství jednoduše vyšlo z módy. Na výsluní se dostával Milton Friedman a jeho monetarismus.

Hyman Philip Minsky přišel s myšlenkou, že stejným způsobem, jako centrální banky zachraňují během krize soukromé finanční instituce, mohl by stát zachraňovat lidem práci. Foto WmC

Nová politika laissez faire a bezbřehé důvěry v samoregulační moc trhů se zhmotnila vládou politiků jako Ronald Reagan, nebo Margaret Thatcherová. Uvažování o veřejném zájmu se zásadně posunulo.

Teď se ale věci mění. Po minulé finanční krizi se Minského myšlenka dostává do širšího povědomí. Akademici se vrací k jeho původním idejím a začínají je rozpracovávat dále. Vytvářejí konkrétní návrhy, počítají potenciální dopady na zaměstnanost, příjmovou nerovnost, nebo státní rozpočet. A ve většině závěrů se navzájem shodnou.

Zaměstnavatel poslední instance, nebo program garantované práce, jak se také nazývá, by mohl zaměstnat až miliony lidí, snížit chudobu, a přitom by státní rozpočet nevyšel draho.

Dnes máme dostupné výsledky studií z Řecka, Itálie, nebo Argentiny. Všechny počítají s prací pro stovky tisíc až miliony účastníků a náklady pro státní rozpočet se přitom pohybují jen v jednotkách procent HDP.

A to není všechno. Nabídnout práci všem, kteří o ni stojí, totiž taky znamená, že státu se zvýší výnosy z daní, a naopak se ušetří na sociálních dávkách. Odhaduje se, že čisté náklady — po započtení všech dopadů — by měly být minimální; anebo dokonce negativní.

Zaměstnavatel poslední instance je svým způsobem takový bratranec základního nepodmíněného příjmu. Mohli bychom jej klidně přejmenovat na základní nepodmíněný nárok na zaměstnání. Něco takového má obrovskou sílu. Práce totiž není jen jednou z komodit, se kterou lze obchodovat. Práce má přinášet člověku nejen živobytí, ale také důstojnost a sebeúctu.

Všechny studie se shodují, že bez práce trpí lidé tělesně i duševně. Lidem bez práce se častěji rozpadají rodiny a nezaměstnaní častěji podléhají alkoholu.

Skrze garantovanou práci máme šanci nabídnout všem potřebným zaměstnání na projektech, kterými budou pomáhat lidem ve svém okolí, nebo rozvíjet svou obec a život v ní. To stojí za úvahu. A možná víc než to.

Myšlenka na program garantované práce už je stará přes půl století. Ale teprve před deseti lety si svět opět uvědomil, že volné trhy vždy nejsou zaručený všelék.

Dnes zřejmě stojíme na prahu nové krize a je čas konat. Nezaměstnanost není přírodní katastrofa. Není to něco, s čím se musíme smířit a co musíme tiše akceptovat.

Nezaměstnanost můžeme odbourat jednou pro vždy. Stačí na to trocha starého dobrého keynesiánství a vůle bojovat za dobrou věc. Kdyby se to podařilo, z nezaměstnanosti by zbyla jen kapitola v zaprášené učebnici dějepisu.

      Diskuse

      To zní rozhodně líp, než nepodmíněný příjem pro každého. Práce naplňuje, dokonce i ta manuální.

      A hned bych věděl, kde začít -- všechny ty řvoucí sekačky a křovinořezy a strunovky a fučáky vyhnat z našich měst a nahradit je sekáči s kosami, srpy a zahradnickými kleštěmi...

      MP
      April 16, 2020 v 15.6
      Otázkou ovšem je,

      jak to skloubit se svobodou člověka práci si vybírat.

      Jinak samozřejmě návrh podporuji.

      JK
      April 17, 2020 v 10.49

      Jenom jestli nebude spíš potřeba některé svobody a některá práva přehodnotit...

      Pro začátek bych navrhoval Všeobecnou deklaraci lidských práv a svobod doplnit Všeobecnou deklarací lidských povinností a odpovědnosti.

      "Práce naplňuje..."

      Jak která a jak koho. A taky jak čím.