Psal se rok 1965 a americký ekonom Hyman Philip Minsky přišel s nápadem, jak nadobro skoncovat s existencí nedobrovolné nezaměstnanosti. Jenže přišel pozdě. Na dveře už klepala nová ekonomická doktrína a myšlenky na vymýcení nezaměstnanosti upadly v zapomnění pro několik následujících dekád. Až doteď.

Často to vypadá, že nezaměstnanost bereme jako přirozenou věc. Je to pro nás něco normálního. Tváříme se, že jí nedokážeme zabránit stejně tak, jako nelze zabránit přívalovým dešťům, které vyvolají povodně. Nanejvýš tak nakoupíme pytle s pískem a vodní čerpadla, abychom s následky přírodní katastrofy mohli alespoň trochu bojovat. Snížit dopady.

O nezaměstnanosti uvažujeme stejně. Když udeří hospodářská krize, jsme rezignovaní a smíření s tím, že lidí bez práce bude přibývat. Vlády se ani nesnaží tomu zabránit, jen zmírňují škody.

Činí opatření, aby za každou cenu podpořily ekonomický růst a modlí se, aby s růstem hospodářství začalo přibývat i pracovních míst. Ale výsledek takového chování je stejně chabý, jako logika, která stojí v jeho pozadí.

Viděli jsme to po roce 2008, během finanční a dluhové krize. V době největšího poválečného propadu ekonomiky se zachraňovaly mezinárodní finanční a bankovní skupiny. Veřejné zdroje se pumpovaly do firem, které byly často spoluzodpovědné za nastalou situaci, zatímco na úřadech práce se stály dlouhé fronty.

Současná epidemie COVID-19 nás může do podobné krize opět přivést. Pokud ale něco zásadně nezměníme, nebude to zdaleka naposledy.