Ano, slovo brigáda mělo podtext něčeho, co přispívá k budování. V Kalifornii za časů Johna Steinbecka se tomu ale brigáda neříkalo, a myslím, že ani sklizeň chřestu v Německu ani bez letecky dodávaných pracovníků z východu nenazývají brigádou. Ostatně - ani ten chmel za Egona Erwina Kische nebyl žádná brigáda, ale sklizeň.

A ještě k tomu studentskému zvyšování životní úrovně - jako studenti jsem si dokázali vydělat víc na jiných brigádách, i v komunálním zahradnictví byl člověk lépe placen než na chmelu nebo na bramborách. Pravda, na sezónních sklizních nám asi z výdělku strhávali za stravu - a ubytování? to nevím - což se u normální prázdninové brigády nedělo.A na brambory si student nemohl jít přivydělat z vlastního rozhodnutí, bylo to v době vyučování.

Myslím, že fenomén sezónních dělníků byl do jisté doby běžný a pro zemědělství nutný. Když se zavřely hranice a byl znemožněn pohyb obyvatel + nastala pracovní povinnost, nebylo jak jinak to řešit než s pomocí studentů.

Ostatně pamatuju, že moje maminka jako úřednice si taky odpracovávala své brigády na bramborách a v lese, jen se každý večer mohla vracet domů.

Na starých socialistických povinných školních brigádách bylo skvělé, že celá mladá generace poznala na vlastní kůži fyzickou práci a viděla prostředí, v jakém se taková práce dělá.

Podle recenze v A2 vidí Didier Eribon ve svém „Návratu do Remeše‟ hlavní příčinu úpadku levicové politiky v tom, že jsme zapomněli, jak těžká je fyzická práce.

Dnešní studenti pracují víc než moje generace, ale ne všichni stejně. Místo aby jezdili všichni vespolek na organizované brigády a hledali si ve volném čase možnosti přivýdělku, aby si ke studentskému životu přilepšili, jsou tvrdě třídně rozděleni na ty, kteří díky bohatství rodiny pracovat nemusí a díky rodinným kontaktům si ve volném čase nacházejí praxi v elitních profesích, zpravidla na míle daleko od fyzické práce, a na ty, kteří jsou nuceni najít si nejméně jedno zaměstnání, aby se vůbec na studiích nějak uživili, a na studium si musí při své práci najít trochu volného času, leckdy na úkor spánku.

Třídní dělení se dnes tvrdě uplatňuje už od základní školy. Většina lidí vyrůstá odmala s předurčením, zda budou mít v životě bohatství a moc nebo ne, a jen výjimečně se někdo vymaní z předurčení k chudobě a bezmoci. Ti předurčení k chudobě nemají čas na školní brigády na socialistický způsob, protože musí pracovat. A ti předurčení k bohatství a moci nikdy nepoznají, jak se žije těm druhým, na které budou dopadat následky jejich rozhodnutí.

Teprve život v kapitalismu nás učí, co všechno bylo na tom nenáviděném normalizačním socialismu dobré a proč potřebujeme socialismus, byť raději v nějaké lepší verzi. Je nám to poučení ovšem málo platné, protože moc je v kapitalismu, bez ohledu na divadlo demokracie a pohádku o rovných příležitostech, vyhrazena, stejně jako ve všech utlačovatelských režimech minulosti, těm, kterým jeho vady nevadí.

Když by mi jeho vady nevadily, neznamená to, že by mi byla vyhrazena moc, znamená to, že mám Vaše třídní rozdělení na háku (a musíte si hledat náhradní revoluční subjekt).

Ostatně, proč bych měl vlastně být solidární a pomáhat někomu s jeho revolucí? Liberálně demokratická společnost nám přece zaručuje, že se každý může svobodně realizovat ve své vlastní revoluci!