Sezónní práce

Alena Zemančíková

I sezónní práce může mít svou důstojnost, a její vykonavatelé své místo v komunitě. Dnes tomu tak ale často není. Jedná se o otázku sociální i morální, společnost je taková, jak zachází se sezónními dělníky.

Sezónní práce je tématem řady uměleckých děl, mezi nejznámější patří Steinbeckovy Hrozny hněvu. Repro DR

Současná pandemická krize vlivem zavření hranic a tím zastavení pohybu obyvatel zvýraznila mezi jinými, doposud skrytými problémy současné globální společnosti i problematiku sezónní práce.

Připomeňme si, že je sezónní práce inspirací významných literárních děl — světové proslulosti se těší Steinbeckovy Hrozny hněvu i Pravidla moštárny Johna Irvinga. A zůstaneme-li ve vlastní kultuře, máme Starce na chmelu. V každém ze zmíněných děl je sezónní práce pozadím pro individuální příběh (Hrozny hněvu, které se odehrávají v době hospodářské krize a následného New Dealu jsou v tom nejvíc sociálně kritické, u Starců na chmelu jde v duchu dobové atmosféry o právo na vlastní individualitu ve sporu s kolektivismem).

Česáčům chmele věnoval reportáž Egon Erwin Kisch. Sezónní práce prostě ukazují, že tento druh práce, její organizace a hierarchie jsou odrazovou plochou pro situace, ve kterých jde o pokrok vztahů mezi lidmi, o rovnost, důstojnost, sociální sebeurčení.

V tomto roce karantén a zavřených hranic se opět po letech výrazně ukazuje, jak je vyspělé zemědělství na sezónních pracovnících závislé a bez nich se hroutí. Nabízí se ale historická otázka: jak to bylo před rozšířením Evropské unie a Schengenskou dohodou?

Jak to bylo u nás, si ještě v mé generaci pamatujeme: sezónní sklizně byly závislé na studentských brigádách. Po celou dobu na střední škole jsem jezdila na konci srpna na chmel a v září na brambory. Chmel byl centrálně organizován a také ideologizován, nejlepší česáči byli odměňováni vstupenkami na koncerty populárních zpěváků, kteří tím nejspíš také přikládali své polínko socialistického závazku do úspěchu sklizně.

Práce to byla protivná, ubytování v místnostech o příliš mnoha lidech, hygiena nevalná, v poledne jsme jedli z ešusů na poli vystydlé jídlo. Neměla jsem to ráda, už kvůli té soutěživosti, ale teprve mnohem později jsem si uvědomila, jak to museli nenávidět kantoři.

My jsme mohli kromě práce všelijak blbnout, tajně kouřit, utíkat do hospod, vymýšlet různé hry — ale oni měli na starost, aby nic nechytlo, aby se nikdo moc neopil nebo jinak si neublížil, aby se po večerce spalo, necouralo a nesouložilo a ráno vstávalo. Studenti zemědělských škol jezdili v menším na jaře chmel drátkovat. Něco jsme si vydělali, ale rozhodně nebylo brigádníkům vyplaceno tolik, aby to odpovídalo zaměstnanecké mzdě.

Podzimní brambory byly lepší v tom, že nás v místě bylo mnohem méně, jídlo bylo lepší, ubytování taky, kolem krásná krajina Pošumaví (v mém případě), bramborová brigáda plnila vlastně i funkci jakéhosi teambuildingu — poprvé po prázdninách jsme takto soustředěně byli celá třída spolu. Bylo to v čase vyučování čili povinné.

Zcela jistě jsme byli jako studenti vykořisťováni, a jak k tomu přišli kantoři, aby místo vyučování dělali čtrnáct dní dozorce? Tyhle brigády ale patřily k danostem studentského života a kromě subjektivního naštvání to vlastně ani moc nevadilo.

Posílá-li dnes poslanec Ondráček studenty na pole, asi má nějaké takové vzpomínky a je to samozřejmě totalitářská nehoráznost. Žádají-li zemědělské podniky studenty zemědělských škol a fakult o pomoc, podobá se to žádosti, s níž se zdravotnická zařízení obracejí o pomoc na mediky a řekla bych, že je to v pořádku.

Ruční práce při sběru brambor byla nahrazena mechanizací, pokud jde o chmel, tak částečně taky, i když u chmele se to bez sezónních pracovníků neobejde.

V Kischově reportáži z roku 1910 jsou to všelijací krajánci, tuláci a nezaměstnaní. Atmosféra té reportáže dosvědčuje, že ačkoliv lidé trvale ve chmelařské obci nebydlí, pro pěstitele to jsou „jejich“ česáči.

Kdo ale sklízí chmel dnes? Od jisté doby u nás zejména Slováci, Bulhaři, Rumuni. Jsou ale bráni jako „naši“, když pěstitel o jejich práci jedná a účtuje s agenturou?

Anglický kamarád původem z Kentu mi vyprávěl, jak tamní ovocné sady a jahodové plantáže sklízejí (kromě lidí z východu, s jejichž zajištěním teď bude problém, za který kromě pandemie může i brexit) tradičně angličtí kočující Romové, že v Canterbury, kam chodil do školy, je jim vyhrazená enkláva, kde se svým statusem kočovníků (travellers) bydlí v karavanech. A doplnil kulturní zajímavost, že tihle kočovníci nalezli zvláštní přátelský i pracovní vztah s příslušníky nejvyšší aristokracie (spojuje je láska ke koním a nezastavěné krajině, zejména). I pro majitele ovocných sadů v Kentu jsou kočovní Romové „jejich“.

Podle českého zpravodajství se nakonec podařilo získat ruce pro sklizeň chřestu — jímž sezona sklizní ovšem nekončí, nýbrž začíná — mezi aktuálně nezaměstnanými lidmi všech možných profesí, včetně lidí z nezávislé kulturní scény. Největší pěstitel českého chřestu v jednom rozhovoru říká, že u svého podniku vyvěšuje veřejně ceduli s údajem, kolik lidem za brigádu na svých polích platí, aby předešel podezření, že zneužívá stavu nouze. Ale kdyby stav nouze nebyl, sklízeli by Ukrajinci a Bulhaři.

V Německu se nahradit sezónní pracovníky z chudších zemí evropského východu nedaří. Kdo ale sklízel chřest v Německu dříve, před rozšířením EU? V dobách, kdy celý blok zemí za železnou oponou na Západ nesměl?

Vidíme najednou, jak zdravotní nebezpečí ohrožují sezónní pracovníky a jak se jejich zaměstnavatelé na nich proviňují. Jde-li o chřest, na rozestupech náhle nezáleží a přes hranice putují pracovníci stejně jako zdravotnický materiál — ale o tom jsou i Hrozny hněvu: problém se vždy ukáže v krizi. Člověk si ale na druhé straně dovede dobře představit, jak rádi se rumunští sezónní pracovníci hlásí na sklizeň chřestu, která jim umožní vydělat si alespoň něco, když doma je — tak jako všude v Evropě snad kromě Běloruska — všechno zavřené.

Co by pomohlo, aby sezonní sklizeň, která vždy vyžaduje nárazový nábor lidí, neměla takovou pachuť zneužívané a podhodnocené práce, kterou nezaměstnaní na Západě „dělat nemohou“ a která je tak akorát dobrá pro chudáky z Východu? O podmínkách takové práce musejí jednat v EU i zástupci východoevropských států. O výsledcích takových jednání se ale veřejnost už nedozví, po sklizni to už nebude téma.

Onu pachuť způsobuje v morální rovině ještě něco. Ti lidé, kteří takto jako náklad přilétají na práci, rozhodně nejsou pociťováni jako „naši“. Jsou součástí krize jako dodávky respirátorů. 

    Diskuse
    PK
    May 4, 2020 v 19.24
    Za mých mladých let

    se sezónní práci říkalo brigáda, a byla to většinou pro studenty vylepšit si svoji životní úroveň.

    A skutečně nechápu, proč by za tím účelem měli přijíždět (nebo dokonce přilétat) pracovníci ze zahraničí. A že ještě dokonce i v době koronakrize a teoreticky zavřených hranic, to je už naprostá nehoráznost.

    AZ
    May 5, 2020 v 18.58

    Ano, slovo brigáda mělo podtext něčeho, co přispívá k budování. V Kalifornii za časů Johna Steinbecka se tomu ale brigáda neříkalo, a myslím, že ani sklizeň chřestu v Německu ani bez letecky dodávaných pracovníků z východu nenazývají brigádou. Ostatně - ani ten chmel za Egona Erwina Kische nebyl žádná brigáda, ale sklizeň.

    A ještě k tomu studentskému zvyšování životní úrovně - jako studenti jsem si dokázali vydělat víc na jiných brigádách, i v komunálním zahradnictví byl člověk lépe placen než na chmelu nebo na bramborách. Pravda, na sezónních sklizních nám asi z výdělku strhávali za stravu - a ubytování? to nevím - což se u normální prázdninové brigády nedělo.A na brambory si student nemohl jít přivydělat z vlastního rozhodnutí, bylo to v době vyučování.

    Myslím, že fenomén sezónních dělníků byl do jisté doby běžný a pro zemědělství nutný. Když se zavřely hranice a byl znemožněn pohyb obyvatel + nastala pracovní povinnost, nebylo jak jinak to řešit než s pomocí studentů.

    Ostatně pamatuju, že moje maminka jako úřednice si taky odpracovávala své brigády na bramborách a v lese, jen se každý večer mohla vracet domů.

    May 6, 2020 v 8.56
    Povaleči z poslucháren do polí a do továren!

    Na starých socialistických povinných školních brigádách bylo skvělé, že celá mladá generace poznala na vlastní kůži fyzickou práci a viděla prostředí, v jakém se taková práce dělá.

    Podle recenze v A2 vidí Didier Eribon ve svém „Návratu do Remeše‟ hlavní příčinu úpadku levicové politiky v tom, že jsme zapomněli, jak těžká je fyzická práce.

    Dnešní studenti pracují víc než moje generace, ale ne všichni stejně. Místo aby jezdili všichni vespolek na organizované brigády a hledali si ve volném čase možnosti přivýdělku, aby si ke studentskému životu přilepšili, jsou tvrdě třídně rozděleni na ty, kteří díky bohatství rodiny pracovat nemusí a díky rodinným kontaktům si ve volném čase nacházejí praxi v elitních profesích, zpravidla na míle daleko od fyzické práce, a na ty, kteří jsou nuceni najít si nejméně jedno zaměstnání, aby se vůbec na studiích nějak uživili, a na studium si musí při své práci najít trochu volného času, leckdy na úkor spánku.

    Třídní dělení se dnes tvrdě uplatňuje už od základní školy. Většina lidí vyrůstá odmala s předurčením, zda budou mít v životě bohatství a moc nebo ne, a jen výjimečně se někdo vymaní z předurčení k chudobě a bezmoci. Ti předurčení k chudobě nemají čas na školní brigády na socialistický způsob, protože musí pracovat. A ti předurčení k bohatství a moci nikdy nepoznají, jak se žije těm druhým, na které budou dopadat následky jejich rozhodnutí.

    Teprve život v kapitalismu nás učí, co všechno bylo na tom nenáviděném normalizačním socialismu dobré a proč potřebujeme socialismus, byť raději v nějaké lepší verzi. Je nám to poučení ovšem málo platné, protože moc je v kapitalismu, bez ohledu na divadlo demokracie a pohádku o rovných příležitostech, vyhrazena, stejně jako ve všech utlačovatelských režimech minulosti, těm, kterým jeho vady nevadí.

    Když by mi jeho vady nevadily, neznamená to, že by mi byla vyhrazena moc, znamená to, že mám Vaše třídní rozdělení na háku (a musíte si hledat náhradní revoluční subjekt).

    Ostatně, proč bych měl vlastně být solidární a pomáhat někomu s jeho revolucí? Liberálně demokratická společnost nám přece zaručuje, že se každý může svobodně realizovat ve své vlastní revoluci!

    O tom, co je to vlastně moc, není nakonec ani potřeba nějak spekulovat, pane Macháčku. Moc se totiž dá velmi přesně změřit:

    Třeba v případě zaměstnaneckého poměru je moc zaměstnavatele přímo úměrná počtu zaměstnanců, které zaměstnavatel dokáže za jednu pracovní směnu řádně na...t.

    Když tento vztah zobecníme, moc libovolného subjektu je pak přímo úměrná počtu lidí, které tento subjekt za jednotku času dokáže přivést do stavu duševní nerovnováhy.

    Jak je tedy z definice patrné, k posilování moci nejsou peníze nezbytnou podmínkou a může dokonce jít i o finančně nenáročného koníčka.