Jak se žije v područí Sokolovské uhelné
Petra DvořákováObec Vřesová na Karlovarsku je zřejmě jedinou obcí, která svým obyvatelům pravděpodobně přispěje v době koronavirové na nájem. Sociální politika obce má za následek spokojenost místních. A to přesto, že jim do oken čadí Sokolovská uhelná.
Každá správná vesnice má kostel a hospodu, říká se. Obec Vřesová na Sokolovsku nemá téměř nic. Bodejť by měla. Původní vesnice se začala vytrácet s vysídlením Němců po druhé světové válce a v roce 1958 zanikla na úkor výstavby areálu budoucího Palivového kombinátu Vřesová, respektive Sokolovské uhelné.
Pracovníky hnědouhelných dolů a briketáren však bylo nutno ubytovat, a tak naproti krajině továrních komínů vyrostly čtyři panelové domy. Původní obec zanikla a vznikla nová Vřesová, vzorová obec socialismu.
„Měla jsem tehdy v kombinátu brigádu. Dobře nás platili, na obědy jsme chodili do restaurace. Na ubytovnách bydlelo dost cizinců, holky se, s prominutím, sčmuchávaly s kdekým, ale co už… Bylo to takový štamgastský,“ vzpomíná temně oděná žena s výraznou pihou pod okem, jejíž čtyřletý vnuk si užívá radovánek na plastové motorce. Pruhované komíny za našimi zády vydechují špinavý dým. Stroje rytmicky úpí. Hluk je zde trvalým stavem.
V devadesátých letech spadl kombinát pod vznikající Sokolovskou uhelnou. Po někdejší výrobě svítiplynu zbyly laguny dehtových kalů a plynárna, v níž se dnes zplyňuje hnědé uhlí pro pohon paroplynové elektrárny.
Zatímco pláně Sokolovské pánve okusovala těžební rypadla, Sokolovská uhelná sílila. Dnes platí za třetího největšího výrobce elektrické energie v České republice a největšího zaměstnavatele v Karlovarském kraji. Přes marketingové proklamace o zplyňování uhlí jakožto o čistém zdroji energie je přitom Sokolovská uhelná třetí největším producentem oxidu uhličitého v zemi.
Když se letos v březnu generální ředitel firmy František Štěpánek zastřelil, regionální média a starostové ho veřejně oplakávali jako velkého patriota. Sokolovská uhelná se těší kolosálnímu vlivu široko daleko.
Málokoho však ovlivňuje tak moc jako právě obyvatele Vřesové. Obec nadále tvoří pouze čtveřice betonových kvádrů natřených v odstínech meruňkové a grepové zmrzliny, mezi jejichž zdmi žije necelých čtyři sta obyvatel, a jediný obecní dům, v němž sídlí úřad, pošta, kinosál a obchod s potravinami.
Sokolovská uhelná zaměstnává asi třetinu ekonomicky aktivních obyvatel obce a zároveň vlastní všechny zdejší byty i většinu pozemků. Na území Vřesové navíc platí stavební uzávěra a bez svolení těžební společnosti tu lze postavit leda tak domeček z karet.
Mladí, nezaměstnaní, zadlužení a zadušení
„Máme jen čtyři paneláky a spoustu krásných dětí,“ glosuje místostarosta Milan Kurčík a naráží na skutečnost, že zatímco populace Západu stárne, Vřesová je s věkovým průměrem čtyřiatřicet let nejmladší obcí v kraji. I Kurčíkovi, původní profesí zámečníkovi, který tu teď zakládá fotbalový tým, je koneckonců teprve třicet. Starostovi Jiřímu Sivákovi, který před nástupem do úřadu obsluhoval CNC stroj, dvaačtyřicet.
„Jako dítě jsem znal jednu jedinou ulici. I pro moje rodiče bylo těžké řešit dojíždění na kroužky. Jenže jsme léta nikoho nezajímali. To naše sociální vyloučení je zkrátka zapříčiněné dlouhodobou nečinností,“ doplňuje Sivák.
Když už se někdo o Vřesovou zajímal, byla to média v souvislosti s mrzutými prvenstvími obce. Bývala tu nejvyšší nezaměstnanost v republice. Rekordní výše šestačtyřiceti procent dosahovala v roce 2011, kdy se tu točil film Poupata. Vřesovští se ve snímku objevili jako komparzisté. Za ochutnávku slávy zaplatili. Pětistovku, kterou si odnesli jako honorář, nepřiznali úřadu práce, pročež byli na tři měsíce vyřazeni z evidence a přišli o podporu či dávky.
Vřesová na sebe upozornila také vloni coby obec s vůbec nejnižší volební účastí ve volbách do Evropského parlamentu. „Máme velkou fabriku a každý se zajímá více o ni než o nás jako o obec,“ posteskl si tehdy mimoděk Sivák Deníku N.
Krom toho se Vřesová přetřásala v médiích také tehdy, když se Sokolovská uhelná rozhodla, že nechá ve svých zařízeních zlikvidovat toxické kaly z ostravských ropných lagun — největší ekologické zátěže na území České republiky. Jakoby Vřesová neměla svých „lagun“ dost.
Vřesovou sužuje i předluženost obyvatel, exekuci tu má každý třetí. Do školy nebo k lékaři musejí obyvatelé dojíždět do pět kilometrů vzdáleného Chodova. Autobusových spojů je nedostatek — i jízdní řády se zde do značné míry odvíjejí od rytmu směn v Sokolovské uhelné. Život se tu zkrátka řídí podle potřeb firmy.
Podle analýzy vypracované Městským úřadem Sokolov ve Vřesové nežije jediný vysokoškolsky vzdělaný člověk. Tatáž analýza vyhodnotila podmínky pro udržitelný územní rozvoj ve Vřesové jako negativní z hlediska životního prostředí, možného hospodářského vývoje i sdružování obyvatel.
Analýza Karlovarského kraje zas zjistila, že polovinu obyvatel Vřesové tvoří Romové, kteří se sem stěhovali v době průmyslového rozpuku a v devadesátých letech často přišli o práci. Za sociálně vyloučené jsou tu považovány tři ze čtyř panelových domů. A k tomu všemu Vřesovští dýchají celý život zplodiny, jež unikají z uhelného hrabství panelákům rovnou do oken. Nemluvě o tom, jak moc může sociálně znevýhodněné obyvatele přiblížit ke dnu koronavirová pandemie a na ni reagující opatření.
Obec má přitom v poměru k počtu obyvatel obrovské příjmy z daní z nemovitostí a důlních daní od Sokolovské uhelné. „A co se tu od mého dětství odehrálo? Postavila se asfaltka a hřiště. To mi přišlo málo,“ vysvětluje Sivák, jímž vedená kandidátka Za obec a změny k lepšímu vyhrála volby v roce 2018.
Příspěvek na nájem a roušky všem
Není všechno ale jen temné. Vřesová se pravděpodobně stane první — a dost možná jedinou — českou obcí, která svým občanům v pandemií vyvolané nouzi výrazně přispěje na nájem. Předběžně se počítá s jednorázovým příspěvkem tří až pěti tisíc korun každému, kdo o to požádá. Nájmy se přitom ve Vřesové pohybují hluboko pod republikovým průměrem, mezi pěti a šesti tisíci za byt o několika pokojích.
Krok teprve musí schválit zastupitelstvo. „Ale tady jsme jeden tým, jedno vedení a máme společný cíl. Pohádáme se tak maximálně o tom, jestli má stát hřiště tady nebo tam,“ vysvětluje starosta Sivák s tím, že opozice nedávno odstoupila. Poprvé — a nikoliv naposled — během našeho setkání rovněž žádá, abych ho necitovala a nebudila tak dojem, že veškeré zásluhy padají na jeho bedra… Žádný politik na mě ještě nepůsobil tak bezelstně.
„Zatím se bavíme o jednom příspěvku, ale uvidíme, jak dlouho nouze potrvá, jsme tu pro lidi,“ doplňuje starostu hlubokým hlasem žoviálně Kurčík.
Jelikož se s vypuknutím pandemie mnozí obyvatelé předzásobili v chodovském supermarketu a místním potravinám poklesly tržby, hodlá obec obchodu odpustit dva nájmy. Zároveň občanům zajistila ochranné pomůcky: koupila dezinfekce i materiál na roušky, které ušili a rozdali dobrovolníci. Reakce na nastalou krizi přitom představuje součást sociální politiky vedení města.
Vřesová sobě
Už předchozí zastupitelstvo se obyvatelům snažilo pomoci směsí jednorázových příspěvků na rekreaci či posilovnu. Oblibě se těší obcí organizované ozdravné týdenní zájezdy s polopenzí po České republice za pět set korun, každý rodič si pochvaluje, že děti se tu kromě hrazených výletů každý rok dočkají vánočního a velikonočního balíčku.
Jenže vánoční balíček rodičům práci nedá a dluhy nezalátá. Po většinu doby existence Vřesové navíc představovala prakticky jediný zdroj pracovních příležitosti Sokolovská uhelná. A ta začne v červnu kvůli zdražení emisních povolenek propouštět.
Současné vedení se proto snaží dát práci co nejvíce lidem a pokud je k nějakému úkonu potřeba specifický um, neváhá zajistit i školení. Na probíhající rekonstrukci restaurace pracují výhradně Vřesovští — obec si „zvenku“ najala pouze vodoinstaletéra a elektrikáře. Obec o ani ne čtyř stech obyvatelích dnes na svých vlastních projektech údržby a rozvoje zaměstnává dvaadvacet lidí.
Zpravidla se ale jedná o krátkodobý přivýdělek na dohodu o provedení práce či pracovní činnosti. „A už teď nám volají další lidé vyděšení z možné ztráty zaměstnání: Co s náma bude? Dáte nám práci? Snažíme se práci poskytovat, ale nemůžeme si ji vymýšlet,“ popisuje starosta.
V současnosti proto vedení obce pracuje na přípravě investičního plánu a hodlá vyčlenit až deset milionů korun na vznik dvaceti dlouhodobých pracovních míst, ať už ve formě výrobní haly či sociálního podniku. Případný podíl obce by navíc znamenal příspěvek do rozpočtu a tím pádem i snížení závislosti na Sokolovské uhelné. Co teď Vřesová potřebuje, je přitáhnout zajímavého investora.
Obec ve spolupráci s Agenturou pro sociální začleňování zároveň žádá o dotace na vytvoření pozice terénního dluhového pracovníka. Vzhledem k nepřítomnosti policie plánuje zavést pozici asistenta prevence kriminality — na toto místo chtějí vybrat někoho z místních. Dále spolu s Člověkem v tísni radnice vytipovala pětadvacet rodin, jež potřebují potravinovou pomoc — to je v obci o čtyřech panelácích hodně. Spojení se světem Vřesovanům usnadňuje obecní taxi, které vozí seniory na nákup nebo lidi k lékaři.
„Chybí mi tu ale trochu více tolerance k chudým ze strany těch, kteří nikdy nepoznali nouzi. Už máme i negativní reakce na plánovaný příspěvek na nájem ve stylu: Tak na co chodím já do práce? A to přesto, že chceme přispět všem bez rozdílu,“ uzavírá Sivák.
„Co myslíte, nemáme tu těch sociálních programů moc? Abychom si lidi moc nerozmazlili. Kolikrát přemýšlíme, jak moc si toho vlastně váží, co myslíte?“ táže se mě starosta před rozloučením.
Korona se otočí na podpatku, až to tu ucejtí
Na jeho otázku dostávám odpověď hned, jak opouštím úřad. „Ale jo, dobře se tu žije, starosta se stará, dává práci komu může. To tam hlavně napište. Jak vnímáme, co se teď děje? Upřímně? To máme na hrbu,“ brumlají spokojeně muži v montérkách, kteří se osvěžují plechovkovým pivem v altánku za obecním domem, přirozeným místem setkávání v době dočasně uzavřené hospody.
Pracují na sebe a za zakázkami ve stavebnictví dojíždějí. „Tamhle seděj naše VéPéPéčka!“ ukazují na zamlklé ženy, přivydělávající si veřejně prospěšnými pracemi, které sedí na protější lavičce.
„A děti, ty tu mají všecko, tábory, balíčky, i my máme zájezdy za hubičku,“ přidává se ke chvalozpěvům šedesátník v kšiltovce, který se sem přestěhoval před čtrnácti lety za prací. „Jen tu fabriku by mohli zavřít!“ huláká za mnou jeho syn, zatímco se mi ztrácí z dohledu. Je zde téměř jediným hlasem, který dává nevoli vůči přítomnosti čadícího molochu najevo. Ke ztížené ekonomické situaci se nepřiznává nikdo, ani když se zeptám přímo.
Ze spokojenosti se vyznává i udýchaná seniorka, která odpočívá na lavičce před potravinami. „Máme tu senior taxi, vozí mě na nákupy,“ sípe sotva slyšitelným hlasem. Tentokrát se vydala na nákup pěšky do pár desítek metrů vzdáleného obchodu, ale každých dvacet metrů zastavuje a na chvíli se opírá, o co může. Bydlí ve třetím patře. Bez výtahu. „Odpočívám každé dva schody,“ vysvětluje.
Zatímco ji doprovázím, všímám si stavu chodeb zdejšího panelákového čtyřvěží. Jedovatě modrá omítka je rozškrábaná, jako by v domě řádil vzteklý tygr. Plát se zvonky se ode zdi odchlipuje tak moc, že ve vzduchu pomalu tvoří tvar písmene L. Nahlížím do dalších vchodů a setkávám se s totožnou bídou.
„No jo, bydlíme tu za šest tisíc v bytech, které jinde stojí dvanáct,“ omlouvá to s úsměvem blond žena na mateřské, které se sem nedávno vrátila po sedmi letech na Slovensku, protože: „Člověk se přece vždycky vrací jenom domů.“ Cena nájmů je koneckonců jednou z radostí, která tu místní drží.
Otáčím se k fabrice zády. Hluk ani zápach se sice nevytrácejí, ale pohled na svěží zeleň jarního březového listí, řádky zahrádek a zrekonstruované dětské hřiště částečně vysvětlují, proč tu jsou někteří tak spokojeni. „Ještě kdyby tu otevřeli třeba stánek s hranolkama, to bych byla nejšťastnější,“ provolává útlá žena v džínové bundě se cvočky, zatímco s kamarádkou vysedávají vedle hřiště. Obě si pochvalují, že na děti vidí z okna, a nezapomenou zmínit ani nedávnou rekonstrukci bytu. Stejně jako všechny ostatní mladé ženy, s nimiž zde mluvím, jsou zrovna na mateřské.
„To do mýho bytu byste ani nevkročila, jak je hroznej. A chtěla jsem se stěhovat z třetího patra do přízemí a taky mi to neumožnili,“ vkládá se do hovoru seniorka sedící opodál. „A tobě byt nedali, viď, i když máš čtyři děti a jsi tu dlouho,“ otáčí se žena v džínové bundě na svou plavovlasou kamarádku. „Ne no, když tu jsi dlouho, tak ti byt právě nedaj,“ odpovídá kysele plavovláska.
Narážejí tím na skutečnost, že Sokolovská uhelná jakožto majitel všech bytů neposkytuje obyvatelům smlouvy nájemní, ale pouze krátkodobé ubytovací. Místní se tak netěší žádné ochraně a navíc nemají nárok na příspěvek na bydlení. „Objekty jsou zkolaudovány ke krátkodobému ubytování, nikoliv k dlouhodobému bydlení. Změnit to zatím neplánujeme,“ vysvětluje stroze vedoucí správního úseku firmy, ale na doplňovací otázky odmítá odpovědět, protože prý není oprávněná informace poskytovat.
Podle jakého klíče bylo zvoleno šest lidí, kteří jako jediní ze všech obyvatel paneláků nájemní smlouvu mají, jsem se nedozvěděla...
Ptám se žen, zda jim nevadí nepřetržitý tovární smrad. „Vy to cejtíte?“ podiví se upřímně ta v džínové bundě. Cítím. Vzduch se zdá tak těžký a špinavý, že jsem za roušku na nose a ústech vděčná jako nikdy předtím. „Já už to vůbec necejtím, no tak vidíte, až sem ta korona přijde a ucejtí to, tak se akorát otočí na podpatku!“ zažertuje hlubokým hlasem, načež všechny propadáme smíchy.
Cestou na autobus, který mě z tohoto místa vysvobodí, oslovuji ještě staršího muže obtěžkaného červenými igelitkami jednoho potravinářského řetězce. „Já se tu stejně s nikým nebavím, z práce chodím akorát domů,“ vysvětluje odevzdaně, že ani pro něj se s pandemií mnohé nezměnilo. Přistěhoval se sem kdysi za prací v šachtě. „Cukrovka, srdeční arytmie, vysokej tlak,“ vypočítává, co jej tíží.
Nejspokojenější sociálně vyloučená lokalita?
Ani jednoho jediného člověka během mé návštěvy Vřesové nenapadlo řešit, že je někdo „bílý“ a jiný zase „černý“. Jediný, kdo téma etnicity zmínil, byla žena, která se rozpovídala o tom, že ji všichni považují za Romku, přestože je poloviční Kubánkou.
Vůbec poprvé jsem se tak ocitla v sociálně vyloučené lokalitě se značným podílem Romů, a nikdo se mi nepokoušel vysvětlit, „že tu je moc cikánů, co nepracujou“ nebo naopak „že je bílí nemusej“. Všichni tu společně vysedávají v altánu s plechovkovým pivem i na hřišti s dětmi.
Snad je to tím, že v sociálním vyloučení ve Vřesové nehraje roli tak moc barva pleti a na ní navázaná diskriminace jako spíš specifické okolnosti vzniku a života obce. Všichni obyvatelé meruňkovo-grepových panelových domů v odříznutém království zplodin jsou v tom prostě spolu. A to včetně místních politiků, kteří koneckonců bydlí ve stejných panelácích jako zbytek obyvatel.
Někdejší vzorovou obec socialismu Vřesová svým způsobem připomíná dodnes — jen s tím rozdílem, že tentokrát vše nepodléhá rozhodování jedné strany, ale jedné firmy, která obec skoro bez nadsázky vlastní.
Pro budoucnost obce je tak zásadní otázkou, jaký postoj k jejím zájmům zaujme nový generální ředitel Sokolovské uhelné Jaroslav Rokos. Vedení Vřesové si nezdravě nevyvážený vztah mezi obcí a uhelnou korporací samozřejmě uvědomuje. Na otázku, co by si od nového vedení přál, místostarosta odpovídá: „Větší volnost. Potřebujeme více prostoru pro realizaci obce.“ Jednou z tužeb vedení je i výstavba sociálních bytů.
Možná je Vřesová nejspokojenější sociálně vyloučenou lokalitou na světě. Na naděje na sociálně spravedlivější zítřky však bohužel nadále dopadají stíny továrních komínů, jejichž činnost ohrožuje místním nejen jejich plíce.
Projekt podpořila Nadace OSF v rámci programu Active Citizens Fund, jehož cílem je podpora občanské společnosti a posílení kapacit neziskových organizací. Program je financován z Fondů EHP a Norska.
