Kácíme budoucnost. Sázením stromů Tykač zakrývá emise i holoseče v Krušnohoří

Josef Patočka

Ekologická Nadace Partnerství chce v rámci ochrany klimatu vysázet deset milionů stromů. Už má za sebou první půlmilion. Většinu vysadily firmy uhlobarona Tykače v rámci povinné rekultivace, zatímco jinde jeho rodina vytváří holoseče.

Na konci února se v médiích objevila informace, že během prvního roku projektu „Sázíme budoucnost“, jejž za podpory ministerstva životního prostředí organizuje zelená Nadace Partnerství, se podařilo vysadit již více než půl milionu stromů. Celkově chce přitom iniciativa obohatit republiku o deset milionů stromů.

V článcích ovšem chyběla zmínka o tom, že bezmála čtyři sta tisíc sazenic z půlmilionové sumy tvoří rekultivační výsadba těžařských společností Severní energetická a Vršanská uhelná z koncernu Sev.en energy českého uhlobarona Pavla Tykače.

Ty přitom stromy v severních Čechách nevysazují z podnětu kampaně brněnské ekologické nadace, nýbrž povětšinou na základě zákonné povinnosti, jejímž smyslem je napravit alespoň částečně škody, způsobené na tamní krajině povrchovou těžbou hnědého uhlí. Na projektu Sázíme buducnost, jehož deklarovanou ambicí je přispívat k řešení klimatické krize, si tak vylepšují veřejný obraz firmy, které v České republice nejvíce přispívají k jejímu zhoršování. 

To ale není vše. Jiná firma Tykačovy rodiny jen několik kilometrů daleko od rekultivační výsadby stromy naopak kácí. Společnost I. H. Farm, patřící uhlobaronově nevlastní dceři Olze Grillové, holosečně mýtí vzrostlé bukové lesy v Evropsky významné lokalitě Východní Krušnohoří, jež patří do evropské soustavy chráněných území Natura 2000.

Těžaři sázejí stromy z povinnosti

Ke skutečnosti, že přes sedmdesát procent hrdě prezentované půlmilionové sumy nových stromů tvoří rekultivační výsadba uhelných firem se Nadace Partnerství ani ministerstvo životního prostředí příliš nehlásí — tato informace chyběla i v tiskové zprávě o dosavadních výsledcích projektu. Snad proto, že Tykačovy firmy jsou kromě masivní produkce skleníkových emisí známé také svými snahami prolomit takzvané ekologické limity těžby či prodlužováním provozu špinavých uhelných elektráren Chvaletice a Počerady.

Podle zakladatele Nadace Partnerství Miroslava Kundraty ale nebylo vylepšování obrazu uhelných firem záměrem projektu: „Nechceme, aby Sázíme budoucnost sloužila jako obhajoba — byť nepřímá — zájmů těžební společnosti a politiků pro to, že sami nekonají ve snižování emisí CO2 dostatek. Máme diametrálně odlišný názor na budoucnost těžby uhlí, zároveň ale nelze pominout práci skupiny Sev.en Energy na rekultivaci krajiny oslabené důlní činností,“ uvedl pro Deník Referendum.

Vršanská uhelná a Severní energetická i tak vedou s diamantovými medailemi žebříček na webu projektu. Mluvčí koncernu Sev.en Gabriela Sáričková Benešová se navíc zúčastnila prvního výročního setkání partnerů projektu v brněnském sídle Nadace Partnerství, kde spolu Miroslav Kundrata a ministr životního prostředí Richard Brabec čísla prezentovali. Neopomněla se s tím pochlubit na firemním Twitteru s tím, že skupina obdržela „pochvalu za odbornost a za nejvyšší počet vysázených stromů“.

Podle Kundraty je podstatné, že rekultivace jsou kvalitní: Je třeba ocenit nejen množství stromů, ale hlavně kvalitu výsadeb a odbornou péči o sazenice. Skupina při obnově výsypek kombinuje druhově pestré umělé výsadby s přirozenou sukcesí a ujímavost stromků (tedy počet sazenic, které přežijí, pozn. red.) je vysoká díky odborné péči. Toto jsme osobně prověřili s předsedou správní rady Nadace Partnerství Jiřím Franckem vloni na podzim, na jaře se do regionu chystáme znovu, abychom si prohlédli, jak se sazenicím daří,“ popisuje.

Sáričková Benešová rovněž upozorňuje, že vysazování stromů patří k nejdražším způsobům rekultivací. I to má ale háček: Severní energetická si jej totiž platí u společnosti Rekultivace a. s., kterou sama vlastní. Reálně se tak pro ni jedná o výhodný způsob, jak část peněz, ze zákona vyhrazovaných na obnovu krajiny, přesunout z jedné vlastní kapsy do druhé.

Ukázkový greenwashing

Uhelné firmy vydávají za bohulibou iniciativu to, co jim nařizuje zákon. Má to ale vůbec nějak zajímavý přínos? I kdyby se všechny stromy vysazené doposud skupinou Sev.en energy v rámci kampaně Sázíme budoucnost dožily sta let a každý z nich pohltil tunu CO2 — což je krajně optimistický předpoklad— neabsorbovaly by za celý svůj život ani desetinu emisí, které vypustila Tykačova elektrárna Chvaletice do atmosféry za pouhý rok 2018.

Sáričková Benešová uvádí, že její společnost nepředpokládá, že vysazováním stromů vykompenzuje množství škodlivin, které produkuje. Přesně to ovšem firma tvrdí ve své Zprávě o udržitelném rozvoji za rok 2018. A účast v projektu Sázíme budoucnost jí dává možnost prezentovat se jako součást řešení problému, jehož je ve skutečnosti především příčinou. Podle ekologů je taková praxe ukázkovým případem takzvaného greenwashingu, tedy klamavého ozeleňování vlastního veřejného obrazu.

Uhlobaron Pavel Tykač nechává vysazovat stromky proto, že mu to nařizuje zákon. Otázka je, proč mu k tomu gratuluje ministerstvo životního prostředí a ekologická Nadace Partnerství. Foto Ibra Ibrahimovič

„Uhlobaron Pavel Tykač si na agresivní PR potrpí a velmi se snaží, aby to vypadalo, že ve skutečnosti není jedním z největších českých znečišťovatelů. Své uhelné společnosti proto přejmenoval na energetické a nechal si k nim vytvořit zelené logo,“ připomíná tiskový mluvčí české pobočky Greenpeace Lukáš Hrábek, který dlouhodobě sleduje práci PR agentur Olmer Ad a Talk PR, jež veřejný obraz Tykačových firem spravují. 

Aktivity Tykačových PR agentur se nezdráhají jít za hranu etiky. „Nedávná chyba Facebooku, při níž se na několik hodin odhalilo, kdo spravuje které facebookové stránky, ukázala, že propagační pracovníci Tykačovy firmy mají na svědomí i nenávistný profil Greenpiss, dehonestující ekology,“ připomíná.

Otázkou zůstává, proč v takovém působení Tykačovu uhelnému koncernu asistují ministerstvo životního prostředí a „největší česká environmentální nadace“. 

Sázení stromů jako móda mezi znečišťovateli

Z vysazování stromů se tváří v tvář rychle eskalující klimatické krizi stala móda. V oblibě ho nyní mají nejen Tykačovy firmy, ale i nizozemský ropný gigant Shell, stejně jako Andrej Babiš nebo Donald Trump.

Stále ale platí totéž, co u Tykačových firem: sebevětší množství stromů změny klimatu nezmírní, nepřestaneme-li rychle vypouštět emise, které planetu přehřívají. To potvrzuje rovněž klimatický vědec Alexander Ač z Ústavu výzkumu globální změny při české Akademii věd. „Nedávná vědecká studie, která spustila mánii sázení stromů jako jednoho z nejefektivnějších způsobů řešení změny klimatu, byla z velké části vyvrácena,“ připomíná. 

„Stále platí, že v první řadě je nutno omezovat množství spotřebovaných fosilních zdrojů, a to jak uhlí, tak i ropy a zemního plynu. Pokud bude pokračovat rychlá změna klimatu, nemůžeme se spoléhat, že lesy dokážou absorbovat CO2 tak účinně jako dnes nebo v minulosti,“ varuje Ač.

Dodejme, že ani vysazování stromů v těžbou zničených oblastech rozhodně není bez problémů. Přestože v českém prostředí představuje stále ještě převládající přístup, významná část odborníků v oblasti takzvané „ekologie obnovy“ jej považuje za vyhazování peněz a upozorňuje, že příroda umí krajinu většinou obnovit lépe a navíc zadarmo. Spontánní sukcesí, jak se procesu říká, tedy samovolným zarůstáním krajiny nejprve bylinami, pak keři a nakonec stromy, vzniká mnohem pestřejší a odolnější prostředí.

V oblasti řešení změn klimatu a obnovování umírajících lesů obecně se dnes odborníci shodují, že největší přínos mají již existující, spontánně se rozvíjející ekosystémy jako původní lesy či mokřady. Spíše, než se snažit vysazovat nové stromy, je tedy potřeba chránit a obnovovat právě původní lesy. 

A právě takové ekologicky cenné lesy takřka na dohled umělé rekultivace na okrajích uhelných dolů v posledních letech mýtí firma I. H. Farm Tykačovy nevlastní dcery Olgy Grillové. 

Holoseče nad Horním Jiřetínem

Firma I. H. Farm nemá žádnou veřejnou tvář s výjimkou toho, že v Českém Středohoří provozuje biofarmu Statek Oblík. Její správce Štěpán Ondrus je rovněž jednatelem firmy. Lesy, které dříve patřily spolu s blízkým zámkem Jezeří rodu Lobkowiczů, firma podle místních koupila kolem roku 2010. 

Obyvatelé Horního Jiřetína, jejichž město se Tykačova Severní energetická pokoušela až do nedávna v rámci boje za zrušení takzvaných limitů těžby srovnat se zemí kvůli uhlí, které se pod ním nachází, nesou pochopitelně další devastaci svého nejbližšího okolí s nelibostí. „Zatímco po celé republice umírají lesy, Tykačova rodina na Mostecku bez jakéhokoli vztahu k místu těží dřevo a vyváží ho kdoví kam,“ popisuje hornojiřetínský starosta Vladimír Buřt, který kvůli kácení podal řadu podnětů ke krajským i celorepublikovým úřadům. 

Bučiny v dolních části jižních svahů Krušných hor patří podle expertů k nejcennějšímu přírodnímu bohatství České republiky. Foto Ibra Ibrahimovič

Štěpán Ondrus působení společnosti I. H. Farm hájí s tím, že těží v souladu se zákonem. Největší, nepřehlédnutelnou paseku ve svahu nad městem podle něj navíc nemá na svědomí kácení, nýbrž větrná kalamita z roku 2013. Podle starosty Buřta je však pravda přesně opačná: nejdřív se kácelo a následně se do takto otevřeného lesa opřela vichřice a dílo zkázy dokonala.

I. H. Farm dále zpochybňuje hodnotu lesů, které mýtí: „Kácíme převážně v bukových monokulturách. A ty vznikly po působení kyselých dešťů rozpadem přirozených lesů,“ tvrdí Štěpán Ondrus. Tomu ale odporuje přírodovědná klasifikace těchto lesů, kvůli níž jsou předmětem ochrany v rámci Evropsky významné lokality. Zhruba čtvrtina jejich rozlohy je chráněna dokonce coby Národní přírodní rezervace Jezerka.

Podle přírodovědců je ekologická hodnota bučin Východního Krušnohoří naopak tím větší, že kyselé deště přežily. „Květnaté a acidofilní bučiny dolní části jižních svahů Krušných hor představují jedno z nejcennějších zbytkových živých přírodních bohatství České republiky,“ tvrdí docent Josef Seják, ekologický ekonom a expert na oceňování přírodních zdrojů z fakulty životního prostředí na Univerzitě J. E. Purkyně v Ústí nad Labem. „Do těchto vzácných kusů přirozeného lesa se by z hlediska udržení jeho životaschopnosti nemělo plošně zasahovat. Kácet by se zde měly pouze výběrově buky s poškozeným zdravím,“ doplňuje. 

Všechno podle zákona?

Jak je tedy možné, že se tak cenné porosty kácí? Bučiny krušnohorských svahů jsou sice už od roku 2009 chráněny jako součást Evropsky významné lokality Východní Krušnohoří v rámci soustavy chráněných území Natura 2000, formálně se však na drtivou většinu jejich rozlohy vztahuje pouze takzvaná „základní ochrana“, jež je na rozdíl od takzvaných „zvláště chráněných území“ — k nimž patří přírodní památky a rezervace — relativně slabá. V praxi vlastníkům nezabraňuje v lesích intenzivně hospodařit.

Podle zákona o ochraně přírody a krajiny se sice Evropsky významné lokality mají využívat pouze tak, aby nedošlo k jejich „závažnému nebo nevratnému poškození“ a i takzvaný Soubor doporučených opatření zpracovaný pro Východní Krušnohoří státní Agenturou ochrany přírody a krajiny v roce 2016 chce holosečné hospodaření v bučinách omezit a zachovat jejich rozlohu. V praxi ovšem reálně záleží především na takzvaném Lesním hospodářském plánu, který vymezuje, jak s lesem nakládat. Ten firmě I. H. Farm již v roce 2012 schválil Odbor životního prostředí a zemědělství na krajském úřadě v Ústí nad Labem. Platit má až do konce roku 2021. 

Orgán ochrany přírody, v tomto případě krajské oddělení životního prostředí, se sice k záměrům vlastníka při schvalování plánu vyjadřuje, v praxi jej ale podle Jany Moravcové, bývalé ředitelky ústeckého inspektorátu České inspekce životního prostředí, která dnes vede ochranářskou organizaci Beleco, ale může ovlivnit jen velmi málo. „Možnosti omezit způsob hospodaření jsou ve schvalovacím procesu dost omezené. V praxi to tedy chodí tak, že se orgány ochrany přírody sice snaží s vlastníkem lesa domluvit, ale v případě, že ten na holosečném způsobu hospodaření trvá, nic s tím nezmohou,“ vysvětluje.

Hornojiřetínský starosta Buřt v roce 2017 podal podnět na ministerstvo zemědělství, aby prověřilo dodržování Lesního hospodářského plánu firmou I. H. Farm. To tehdy postoupilo celou záležitost místnímu odboru životního prostředí v Litvínově, který potvrdil, že kácení je v souladu s plánem a tedy i se zákonem. 

Krajský úřad, jehož odbor životního prostředí je za ochranu Východního Krušnohoří odpovědný, dnes pro změnu tvrdí, že firma sice plán nedodržuje, ale přesto tím neporušuje zákon. „Vlastník nehospodaří striktně dle schváleného Lesního hospodářského plánu, což ovšem automaticky neznamená porušení lesního zákona,“ upřesnila na dotaz Deníku Referendum právní názor krajského úřadu jeho mluvčí Markéta Fraňková.

Kraj spoléhá na dohodu s těžaři

Právě na ústecké krajské oddělení životního prostředí se opakovaně obracel taky Vladimír Buřt. Prozatím však bez jasného výsledku. Krajský úřad sliboval situaci řešit a rozšířit přísněji chráněná území již před dvěma lety, kdy o plošném kácení krušnohorských bučin firmou I. H. Farm i dalšími soukromými společnostmi informovala Mladá Fronta DNES

Od té doby se ovšem mnoho nezměnilo. Jakkoli v jiných oblastech kraj skutečně další chráněná území, rezervace a památky vyhlašoval či rozšiřoval, pozemků patřících I. H. Farm se to netýká. Krajský úřad přitom potvrzuje, že postupy vlastníka mohou Evropsky významnou lokalitu ohrožovat — což zákon zapovídá — a základní ochrana tak může být nedostatečná. 

Na územích devastovaných těžaři ovšem dle vyjádření Fraňkové ani po dvou letech další těžby taková opatření kraj prozatím nechystá a namísto toho se pokouší jít „střední cestou“ — vyjednat s firmou dobrovolnou smlouvu o ochraně území, jež by těžbu omezila. Prozatím však rovněž bez úspěchu. Podle Ondruse, který tvrdí, že smluvní formu ochrany navrhla sama jeho společnost, proběhlo první jednání s krajem až letos v únoru. Podle Buřta se ale o smlouvě hovoří od loňského léta, přičemž v realitě se kácí dál.

O upřímné snaze úředníků situaci vyřešit není třeba pochybovat — jisté je, že se doposud nesetkala s úspěchem. Orgány ochrany přírody mají totiž v české politické kultuře vůči soukromým vlastníkům lesů poměrně slabou pozici: hospodářský plán mohou ovlivnit jen málo a vyhlásit chráněné území bez souhlasu majitele si obvykle nedovolí.

„Právní řád připouští vyhlásit chráněné území i proti vůli vlastníka, ani podání námitek z jeho strany automaticky neznamená, že by bylo vyhlášení zablokováno, orgán ochrany přírody se jimi jen musí zabývat a rozhodnout o nich. Jiná věc je faktický stav. Jednak je to administrativně náročné a jednak se pracovníci ochrany přírody často bojí střetu se zájmy vlastníka,“ vysvětluje advokát Jaromír Kyzour, právník zabývající se ochranou životního prostředí.

A právě politický kontext může v tomto případě úředníkům skutečně nahánět strach: že má vládnoucí krajská koalice KSČM a ČSSD — doplněná od roku 2016 o SPD — s těžaři nadstandardně dobré vztahy, je v regionu obecně známá věc. Její politici ostatně až donedávna hlasitě podporovali právě zmiňované prolomení limitů, jež by Tykačovi umožnilo Horní Jiřetín zbourat. 

Ať už jde o těžbu v lesích nebo v dolech, obojí je v případě severních Čech silně provázáno s politickou mocí, která staví soukromý zájem firem nad zájmy veřejné a umožňuje vlivným podnikatelům na jedné straně privatizovat zisky, a na druhé straně shodit náklady v podobě poničené krajiny, znečištěného ovzduší a rozvráceného klimatu na bedra společnosti. Právě toto pomáhá Nadace partnerství akcí Sázíme budoucnost „natírat na zeleno“.

    Diskuse (0 příspěvků)