„Evropa je v polovině cesty vedoucí k uzavření všech uhelných elektráren do roku 2030,“ hlásá titulek tiskové zprávy celoevropské organizace Europe Beyond Coal. Provozovatel britské elektrárny West Burton A, francouzské EdF, totiž oznámil předčasný konec jejího provozu v roce 2022. Symbolicky se jednalo o 162. z celkového počtu 324 evropských elektráren, které jsou již uzavřené či mají stanovené datum uzavření před koncem tohoto desetiletí.

Ačkoliv se zdánlivě jedná o zprávu pouze symbolickou, ve skutečnosti je to důležitý milník. Pět let od uzavření Pařížské dohody jsme se totiž dostali do bodu, kdy jedeme z kopce. Začíná být jasné, že Evropa a s ní celý svět se brzy zbaví nejšpinavějšího fosilního paliva, které je jednou z hlavních příčin klimatické krize i milionů předčasných úmrtí v důsledku znečištěného ovzduší.

Realitu budoucnosti uhlí už chápou i ekonomická média středního proudu, jak ukazuje titulní strana časopisu The Economist z prosince loňského roku. S brzkým koncem uhlí se trpce smiřují i uhlobaroni, jako například Pavel Tykač, který v rozhovoru pro Info.cz neměl potřebu uhlí výrazně obhajovat.

S koncem uhlí ale vyvstávají tři klíčové otázky. Jak rychle se uhlí zbavíme, kdo na tom nejvíc vydělá a taky čím ho nahradíme. Ač se to ještě před nedávnem zdálo nemožné, už dnes je takřka jisté, že minimálně v Evropě bez případných státních dotací uhlí nepřežije rok 2030. Názorům zpolitizované uhelné komise navzdory.

Cena emisní povolenky trhá rekordy, v současnosti se prodává za více než dvaačtyřicet eur za tunu uhlíku, banky i pojišťovny dávají od uhlí ruce pryč a sílí občanské hnutí požadující řešení klimatické krize. Dnes není dobrá doba být uhlobaronem.

Dalším důležitým faktorem je i změna politik u největších světových uhelných velmocí. Čína přislíbila, že chce být uhlíkově neutrální do roku 2060 a v současnosti připravuje plán, jak se uhlí zbavit — ačkoliv v současnosti jako jedna z mála zemí uhelné elektrárny stále staví. K vyhlášení data uhlíkové neutrality se odhodlává i Indie, další uhelný gigant, který chce v příštích letech vsadit hlavně na solární energii.

Nejde však jen o prázdné proklamace. Asijské státy jen v loňském roce souhrnně škrtly plány na stavbu uhelných elektráren o instalovaném výkonu 62 GW. Pro srovnání je to v uhelných elektrárnách přibližně šest kompletních Českých republik.

Od stavby nových uhelných zdrojů odstupují i další státy závislé na uhlí — Turecko, Bulharsko a Rumunsko. Oznámení o brzkém konci uhlí se očekává i ve Spojených státech, které pod Bidenovým vedením směřují k tomu, aby se do patnácti let kompletně zbavily emisí v energetice. Dá se tedy předpokládat, že uzavírání druhé poloviny evropské uhelné flotily nabere rychlý spád

Pro odpověď na další dvě otázky, tedy čím jej nahradíme a kdo na konci uhlí vydělá nejvíc, bude klíčové, jak rychle zvládnou novou realitu uhelného byznysu přijmout státy jako Německo, Polsko, Bulharsko, Rumunsko a Česká republika. Všechny tyto země se totiž zatím snaží tvářit, že budou spalovat uhlí i v druhé polovině třicátých let, což je nesmysl a u nás si to uvědomují už i mainstreamoví komentátoři. Navíc, jak ukazují poslední studie, Německo, Polsko a Česká republika se mohou uhlí zbavit shodně do roku 2030 a ještě na tom všichni vyděláme.

Mezitím se uhlobaroni snaží konce uhlí využít k prosazení pro klima neméně škodlivého fosilního plynu, kterým by své miliardové zisky rádi zachránili. Podobně chtějí vysát peníze určené na transformaci uhelných regionů a využít je na své nové projekty.

Je zřejmě na naší příští vládě, aby realitu rychlého konce uhelného byznysu přijala za fakt a začala na to naši zemi připravovat. Například i tím, že umožní razantní rozvoj obnovitelných zdrojů vlastněných veřejně, družstevně či komunitně a lidem z Mostecka, Sokolovska a Karvinska dají naději na novou spravedlivou budoucnost nezávislou na energetických korporacích. Požadujme od politických stran takový plán v nadcházejících volbách.