Pandemie koronaviru svými dopady na naše každodenní životy odhalila křehkost naší civilizace tváří v tvář mimořádným situacím. Jak na ni budeme reagovat předurčí mimo jiné to, jak se dovedeme vypořádat s dalšími krizemi, jimž čelíme — předně s krizí klimatickou, jejíž účinky na nás dopadají již dnes v podobě sucha, devastujícího českou krajinu, lesy a zemědělství.

Planetu jsme emisemi skleníkových plynů doposud ohřáli zhruba o jeden stupeň Celsia. Extrémnějším podmínkám a častějším přírodním pohromám se budeme proto muset tak jako tak přizpůsobit změnami v zemědělství, péči o krajinu či uspořádání měst. Ještě zásadnější je ale otázka, zda a jak rychle se nám podaří oteplování konečně zastavit. Problém totiž stále ještě zhoršujeme. Emise až do března 2020 po celém světě narůstaly.

Zadržet oteplování pod ještě relativně bezpečnou hranicí jednoho a půl stupně Celsia by přitom předpokládalo snížit emise během následujícího desetiletí v celém světě bezmála o polovinu.

To podle předloňské zprávy Mezivládního panelu pro změny klimatu, vědeckého orgánu při OSN, „vyžaduje rychlé, dalekosáhlé a bezprecedentní změny ve všech oblastech společnosti“. Jednou z nejdůležitějších je energetika, z níž v českém i celosvětovém měřítku pochází přes čtyřicet procent všech emisí.

Bez rychlé transformace energetiky to nepůjde

Potřebná změna spočívá v tom, že musíme co nejrychleji přestat spalovat fosilní paliva — uhlí, ropu a plyn. Nahradit je musíme menší spotřebou energie a obnovitelnými zdroji, zejména elektřinou ze slunce a větru. „Dekarbonizace“ výroby elektřiny je přitom mimo jiné předpokladem snižování emisí v dalších oblastech, zejména v dopravě a vytápění budov, kde je zapotřebí rozsáhlá elektrifikace.

V kontextu pandemie se mimo jiné dobře ukazuje, že obnovitelná energie má řadu dalších předností. Nepřispívá ke znečištění ovzduší, které podle dosud provedených studií může výrazně zvýšit pravděpodobnost, že vás koronavirus zabije. Snížením závislosti na fosilních palivech či uranu z autoritářských režimů a nestabilních oblastí může také zvýšit naši soběstačnost, vytvořit desetitisíce nových pracovních míst a podpořit, zejména na venkově, lokální ekonomiku.

Stav obnovitelných zdrojů se během posledních dvou desetiletí zcela proměnil. Mýtus o jejich drahotě leckde přetrvává navzdory tomu, že jsou již dnes suverénně nejlevnějším zdrojem energie na světě. Ceny solárních panelů a větrných turbín klesly tak dramaticky, že se dnes ve většině světa již téměř víc vyplatí stavět nové sluneční a větrné elektrárny než provozovat již existující uhelné. V případě fotovoltaiky činil propad bezmála devadesát procent jen za poslední dekádu.

Přesto probíhá potřebná transformace zatím příliš pomalu a emise neklesají tak rychle, jak bychom potřebovali. Stále jsme tak na cestě k oteplení o tři až pět stupňů Celsia, které by dle vědců znamenalo podmínky jen obtížně slučitelné s udržením civilizace, jak ji dnes známe: každoroční sucha, vlny veder a lesní požáry, rozvrácené zemědělství a rozsáhlé neúrody, města zaplavená stoupajícími moři, miliony lidí na útěku.

Co nám brání vydat se směrem, který by umožnil se takové budoucnosti vyhnout?

Kdo nám stojí v cestě

Řešení klimatické krize se často zjednodušuje na obnovitelné zdroje energie. To je ale chyba. Je pravdou, že je z různých důvodů dosud nebudujeme tak rychle, jak bychom potřebovali a v České republice to platí dvojnásob. Z hlediska klimatu ale nestačí stavět solární panely a větrné turbíny, nebudeme-li současně snižovat spotřebu a vyřazovat z provozu fosilní zdroje — a právě to se mimo jiné kvůli orientaci celé ekonomiky na růst v dostatečné míře neděje.

Proč v zápase s časem zatím prohráváme ale nejsnáze pochopíme, podíváme-li se na transformaci energetiky z perspektivy aktérů, kteří na ní mohou nejvíc ztratit: fosilního průmyslu a s ním spojených bank. Uhelné, ropné a plynařské korporace mají na prohlubování klimatické krize největší podíl, pouhá stovka firem má na svědomí 71 % všech skleníkových emisí od roku 1988. Účinná ochrana klimatu by pro ně znamenala faktický zánik.

Jde mimo jiné o obrovské peníze, které fosilní firmy a obří soukromé banky do těžby a zpracování paliv investují. Energetika je nákladný byznys, v němž mají investice velmi dlouhou návratnost. Hodnota fosilních firem na trhu se rovněž odvíjí od předpokladu, že budou moci v budoucnu vytěžit a spálit zásoby, které ovšem musíme nechat pod zemí, nemáme-li planetu docela uvařit.

Ropné korporace investovaly jen od uzavření takzvané Pařížské dohody o ochraně klimatu v roce 2015 do nových projektů, neslučitelných s dodržením jejích cílů, víc než 2,7 bilionu dolarů. Fosilní firmy a banky tak v rozporu se záměrem mezinárodního společenství zachránit obyvatelnou planetu vsadily své peníze na budoucí katastrofu. Pokud státy zavedou účinná opatření na ochranu klimatu, podstatná část těchto peněz bude na odpis, „uhlíková bublina“ na trhu splaskne a fosilní byznys začne krachovat.

Fosilním korporacím jde tedy o život. A tak brání svůj byznys vší mocí, kterou mají k dispozici.

Zbraně fosilního průmyslu: dotace, lobbing a lži