↗

Ať už bude udržitelná energetika budoucnosti vypadat jakkoli, instituce jako Se.ven uhlobarona Pavla Tykače v ní nebudou hrát žádnou roli, což ilustruje i obraz, který mu darovalo Hnutí Duha před lety k narozeninám. Repro DR

Pandemie koronaviru svými dopady na naše každodenní životy odhalila křehkost naší civilizace tváří v tvář mimořádným situacím. Jak na ni budeme reagovat předurčí mimo jiné to, jak se dovedeme vypořádat s dalšími krizemi, jimž čelíme — předně s krizí klimatickou, jejíž účinky na nás dopadají již dnes v podobě sucha, devastujícího českou krajinu, lesy a zemědělství.

↗

Produkci médií z celého světa účastnících se projektu můžete po celý týden sledovat pod hashtagy #CCNow a #ClimateSolutions. Grafika CCNow

Planetu jsme emisemi skleníkových plynů doposud ohřáli zhruba o jeden stupeň Celsia. Extrémnějším podmínkám a častějším přírodním pohromám se budeme proto muset tak jako tak přizpůsobit změnami v zemědělství, péči o krajinu či uspořádání měst. Ještě zásadnější je ale otázka, zda a jak rychle se nám podaří oteplování konečně zastavit. Problém totiž stále ještě zhoršujeme. Emise až do března 2020 po celém světě narůstaly.

Zadržet oteplování pod ještě relativně bezpečnou hranicí jednoho a půl stupně Celsia by přitom předpokládalo snížit emise během následujícího desetiletí v celém světě bezmála o polovinu.

To podle předloňské zprávy Mezivládního panelu pro změny klimatu, vědeckého orgánu při OSN, „vyžaduje rychlé, dalekosáhlé a bezprecedentní změny ve všech oblastech společnosti“. Jednou z nejdůležitějších je energetika, z níž v českém i celosvětovém měřítku pochází přes čtyřicet procent všech emisí.

Bez rychlé transformace energetiky to nepůjde

Potřebná změna spočívá v tom, že musíme co nejrychleji přestat spalovat fosilní paliva — uhlí, ropu a plyn. Nahradit je musíme menší spotřebou energie a obnovitelnými zdroji, zejména elektřinou ze slunce a větru. „Dekarbonizace“ výroby elektřiny je přitom mimo jiné předpokladem snižování emisí v dalších oblastech, zejména v dopravě a vytápění budov, kde je zapotřebí rozsáhlá elektrifikace.

V kontextu pandemie se mimo jiné dobře ukazuje, že obnovitelná energie má řadu dalších předností. Nepřispívá ke znečištění ovzduší, které podle dosud provedených studií může výrazně zvýšit pravděpodobnost, že vás koronavirus zabije. Snížením závislosti na fosilních palivech či uranu z autoritářských režimů a nestabilních oblastí může také zvýšit naši soběstačnost, vytvořit desetitisíce nových pracovních míst a podpořit, zejména na venkově, lokální ekonomiku.

Stav obnovitelných zdrojů se během posledních dvou desetiletí zcela proměnil. Mýtus o jejich drahotě leckde přetrvává navzdory tomu, že jsou již dnes suverénně nejlevnějším zdrojem energie na světě. Ceny solárních panelů a větrných turbín klesly tak dramaticky, že se dnes ve většině světa již téměř víc vyplatí stavět nové sluneční a větrné elektrárny než provozovat již existující uhelné. V případě fotovoltaiky činil propad bezmála devadesát procent jen za poslední dekádu.

Přesto probíhá potřebná transformace zatím příliš pomalu a emise neklesají tak rychle, jak bychom potřebovali. Stále jsme tak na cestě k oteplení o tři až pět stupňů Celsia, které by dle vědců znamenalo podmínky jen obtížně slučitelné s udržením civilizace, jak ji dnes známe: každoroční sucha, vlny veder a lesní požáry, rozvrácené zemědělství a rozsáhlé neúrody, města zaplavená stoupajícími moři, miliony lidí na útěku.

Co nám brání vydat se směrem, který by umožnil se takové budoucnosti vyhnout?

Kdo nám stojí v cestě

Řešení klimatické krize se často zjednodušuje na obnovitelné zdroje energie. To je ale chyba. Je pravdou, že je z různých důvodů dosud nebudujeme tak rychle, jak bychom potřebovali a v České republice to platí dvojnásob. Z hlediska klimatu ale nestačí stavět solární panely a větrné turbíny, nebudeme-li současně snižovat spotřebu a vyřazovat z provozu fosilní zdroje — a právě to se mimo jiné kvůli orientaci celé ekonomiky na růst v dostatečné míře neděje.

Proč v zápase s časem zatím prohráváme ale nejsnáze pochopíme, podíváme-li se na transformaci energetiky z perspektivy aktérů, kteří na ní mohou nejvíc ztratit: fosilního průmyslu a s ním spojených bank. Uhelné, ropné a plynařské korporace mají na prohlubování klimatické krize největší podíl, pouhá stovka firem má na svědomí 71 % všech skleníkových emisí od roku 1988. Účinná ochrana klimatu by pro ně znamenala faktický zánik.

Jde mimo jiné o obrovské peníze, které fosilní firmy a obří soukromé banky do těžby a zpracování paliv investují. Energetika je nákladný byznys, v němž mají investice velmi dlouhou návratnost. Hodnota fosilních firem na trhu se rovněž odvíjí od předpokladu, že budou moci v budoucnu vytěžit a spálit zásoby, které ovšem musíme nechat pod zemí, nemáme-li planetu docela uvařit.

Ropné korporace investovaly jen od uzavření takzvané Pařížské dohody o ochraně klimatu v roce 2015 do nových projektů, neslučitelných s dodržením jejích cílů, víc než 2,7 bilionu dolarů. Fosilní firmy a banky tak v rozporu se záměrem mezinárodního společenství zachránit obyvatelnou planetu vsadily své peníze na budoucí katastrofu. Pokud státy zavedou účinná opatření na ochranu klimatu, podstatná část těchto peněz bude na odpis, „uhlíková bublina“ na trhu splaskne a fosilní byznys začne krachovat.

Fosilním korporacím jde tedy o život. A tak brání svůj byznys vší mocí, kterou mají k dispozici.

Zbraně fosilního průmyslu: dotace, lobbing a lži

Fosilní firmy vždy různými způsoby aktivně pracovaly na ohýbání „pravidel hry“ tak, aby odpovídaly jejich zájmům: zajistit si co nejsilnější postavení na trhu, maximalizovat zisk a růst. Proto také do svých služeb proti konkurenci zapřahaly aktéra, který jim uměl dominantní postavení na trhu zajistit: stát.

Takové praktiky jsou všudypřítomné a sahají od korupce lokálního rozsahu až po prosazování antidemokratických mezinárodních obchodních úmluv, jako je takzvaná Energetická charta, jež firmám umožňují obcházet regulérní soudy a u soukromých arbitrů žalovat státy za opatření na ochranu spotřebitelů či životního prostředí. Výsledkem jsou podmínky, které nedávno bezelstně popsal Trumpův ministr energetiky Rick Perry takto: „V energetice nic jako volný trh neexistuje.“

Klíčovou ingrediencí úspěchu jsou také dotace. Jen v Evropské unii se výstavba uhelné infrastruktury mezi lety 1990 a 2007 přímo dotovala částkou 200 miliard euro. Fosilní průmysl těží rovněž z toho, že neplatí za škody, které způsobuje na lidském zdraví, krajině či klimatu a přesouvá je tak na bedra nás ostatních.

Odhady hovoří například v případě českých uhelných elektráren o více než padesáti miliardách každý rok. Ve světovém měřítku jsou celkem fosilní paliva dotována až neuvěřitelnou částkou 5,2 bilionu dolarů ročně — což je násobně víc, než jak kdy byly dotovány obnovitelné zdroje.

Agresivní lobbing fosilních korporací proti všem formám klimatických opatření je rovněž proslulý: pětice největších ropných firem vydala kupříkladu od roku 2010 za ovlivňování Evropské unie 251 milionů eur. Ve Spojených státech je situace ještě horší: tytéž firmy utrácejí na lobbistické aktivity každoročně bezmála 200 milionů dolarů.

Protože u nás účinná regulace lobbingu chybí, je objem prostředků vynakládaných fosilními firmami na ovlivňování politických procesů těžké změřit. Jisté je, že nezahálejí.

V roce 2015, kdy například Sev.en energy uhlobarona Pavla Tykače hrála o přístup k milionům tun uhlí za limity těžby, nebylo žádným tajemstvím, že si její lobbisté u zodpovědných politiků podávají dveře. Dnes, kdy se jedná o datu definitivního konce uhlí, nepostupuje jistě o nic méně cílevědomě.

Stejně aktivně jako politiky se snaží fosilní firmy ovlivňovat i veřejné mínění. V posledních letech vyšlo najevo, že ropné a uhelné korporace z interních vědeckých zpráv o problému globálního oteplování věděly již v sedmdesátých letech minulého století. Namísto aby o něm pravdivě informovaly veřejnost, napumpovaly od té doby po vzoru tabákového průmyslu miliony dolarů do budování propagandistické mašinerie, která hrozbu popírá a aktivně o ní šíří dezinformace.

Výjimkou nejsou ani kampaně, které průmysl pokoutně financuje proti svým odpůrcům. Právě síť think-tanků napojených na ropné a uhelné firmy stála v minulém roce za mnohými mediálními útoky na Gretu Thunbergovou. I to má tuzemskou analogii: Tykačovy PR agentury nejenže šíří lži o klimatu, ale zřídily a provozují podle všeho na sociálních sítích také vlastní trollí farmu či nenávistný profil Greenpiss, útočící na sociálních sítích na ekologické organizace.

Jak pohřbít fosílie: daně, regulace, veřejná kontrola

Právě fosilní průmysl tedy ohýbá ekonomické i politické prostředí způsobem, který snižování emisí stojí v cestě. Je proto zřejmé, že se neobejdeme bez zásahů, které ohnou vývoj opačným směrem. Jaké nástroje jsou k dipozici?

Standardní odpověď na tuto otázku je jednoduchá: eliminovat dotace, a emise naopak zpoplatnit. Cena za tunu vypuštěného uhlíku — ať už v podobě daně či obchodovatelné povolenky — by měla pomoci vyvážit nepřímé dotace v podobě nesplacených ekologických a zdravotních škod. V České republice by mohlo zpoplatnění nejméně efektivní výroby elektřiny z uhlí, které měla vláda dle původního slibu zavést již v roce 2015, ekonomicky vyřadit z provozu nejšpinavější uhelné elektrárny jako Chvaletice či Počerady.

Klíčovým faktorem je cena, která se v případě zpackaného Evropského systému obchodování s emisními povolenkami dlouho držela tak nízko, že neměla hmatatelný účinek. Evropská povolenka dnes stojí pětadvacet euro za tunu, což již pomůže začít uhlí vyřazovat.

Z hlediska klimatu je to ale stále méně, než by bylo potřeba. Jen pro srovnání: výzkumníci ze Stockholm Resilience Centre spočítali, že pokud by mělo zpoplatnění uhlíku udržet oteplení alespoň pod dvěma stupni Celsia, muselo by narůst z počátečních padesáti dolarů za tunu na čtyři sta dolarů v polovině století. K tomu máme dosud daleko.

Jsou tu ale další problémy, v první řadě sociální aspekt: jak zabránit firmám přenášet náklady na spotřebitele a vyhnout se tomu, aby zvýšení cen energií nedopadalo na ty nejchudší? Jedním z možných řešení, jež ovšem evropský systém opět znesnadňuje, je zabudovat aspekt redistribuce přímo do nastavení daně.

K tomu směřuje návrh klimatologa Jamese Hansena, aby byl její výnos rozdělován formou dividendy rovným dílem všem občanům, takže by v úhrnu prospíval těm, kteří fosilní paliva spotřebovávají méně. Pomoci může ovšem i adekvátní snížení jiných daní.

Nutné jsou každopádně i přímočařejší regulace: fosilní korporace a s nimi spojené banky dále investují do projektů, jako jsou nové ropovody či prodlužování životnosti uhelných elektráren. Problémem jsou především investice do plynu, které podporuje i Evropská unie, přestože s řešením klimatické krize nejsou vůbec slučitelné.

Tomu je potřeba různými cestami, zejména neudělováním povolení a licencí, ale i regulací bank, bránit. Nejsmysluplnějším opatřením by v tomto případě bylo úplné moratorium na investice do fosilní infrastruktury.

Jisté je ovšem to, že fosilní průmysl se všem takovým opatřením bude bránit ze všech sil. Jako důsledná varianta, která získává znovu na popularitě i v kontextu současné krize, se proto nabízí také přímá veřejná kontrola.

Ta by vypadala tak, že do fosilních podniků by vstoupil, anebo je zcela převzal, stát a spravoval je s cílem ukončení těžby a spalování paliv. Akcionářům by vyplatil férovou kompenzaci — založenou na jejich reálné hodnotě, nezkreslené spoléháním na budoucí zisky z nespalitelných zásob paliv.

Veřejná kontrola by mohla řešit také problém, kterému budeme v momentě budoucího krachu fosilních firem čelit tak jako tak: jak zajistit, aby jejich zaměstnanci neskončili na dlažbě, zatímco majitelé si budou vyplácet zlaté padáky. V aktuálním návrhu na převzetí krachujících ropných firem ve Spojených státech například autoři navrhují svěřit je zvláštní agentuře pro „spravedlivou transformaci“. Ta by následně dala zaměstnancům a místním lidem příležitost kontrolovat proces vytváření nových pracovních míst a ekonomických příležitostí v místech dnes závislých na těžbě.

Cesta do budoucnosti: investice, plánování, veřejná podpora

Fosilní paliva v budoucnu plně nahradí obnovitelné zdroje. Jak jejich rozvoj urychlit? Už sám fakt, že v jiných zemích s podobnými přírodními podmínkami kapacita instalovaných obnovitelných zdrojů strmě narůstá, kdežto u nás stagnuje, dosvědčuje skutečnost, že hlavní bariéra spočívá v administrativních a ekonomických překážkách.

Obnovitelné zdroje oproti již existující fosilní infrastruktuře potřebují prostředky k pokrytí prvotních investičních nákladů. A protože kvůli relativně nízkým cenám elektřiny se dnes nevyplatí téměř žádné větší investice do nových zdrojů, bez ekonomické podpory a příznivého právního prostředí se neobejdou. Právě v České republice dosud v dostatečné míře chybí obojí.

Naše síť by i dle záměrně opatrných návrhů mohla do roku 2030 zapojit navíc nejméně dva gigawatty elektřiny z větru a tři a půl gigawattu ze solárních panelů na střechách, fasádách a nevyužívaných průmyslových plochách. Při podobném scénáři by bylo mimo jiné možné do konce této dekády odstavit všechny uhelné elektrárny.

Plány České vlády počítají dosud ale jen se zlomky uvedených hodnot. Zvláště větrným elektrárnám podle tuzemských zástupců obnovitelné energetiky chybí kromě financí i „morální podpora“ politických elit, které se transformaci snaží zdržovat namísto toho, aby jí alespoň nestály v cestě.

Ekonomický problém ale existuje i v celosvětovém měřítku. Podle Mezinárodní agentury pro obnovitelnou energii (IRENA) by se investice do obnovitelných zdrojů musely během následujícího desetiletí nejméně zdvojnásobit, pokud by měl svět v klimatické krizi obstát. Na vině je mimo jiné to, že nízké pořizovací ceny turbín a panelů nejsou takovým požehnáním, jak by se na první pohled mohlo zdát.

Na něčem, co je zdarma — jako sluneční záření a vítr — se paradoxně vydělává obtížněji než na vzácných zdrojích, jakými jsou uhlí či ropa. A soukromému kapitálu se proto kvůli nízkým maržím do čisté energetiky nechce tak rychle, jak bychom potřebovali. Množí se tudíž argumenty ve prospěch teze, že investice by měl ve větší míře zajistit veřejný sektor, například prostřednictvím veřejných investičních bank, s nimiž počítá také americký i evropský „Green New Deal“.

Aktivní role veřejné sféry je nezbytná i z jiných důvodů. Současný fosilně-jaderný systém je postavený na centralizovaných zdrojích, z nichž je elektřina rozváděna k jednotlivým pasivním spotřebitelům. Obnovitelné zdroje jsou decentralizované, a navíc vyrábějí elektřinu nepravidelně podle toho, jak svítí slunce či fouká vítr.

Vyžadují tak flexibilnější síť, schopnou rychle reagovat a přenášet energii z místa na místo, která bude daleko více „obousměrná“. Z mnoha dnešních spotřebitelů se totiž mohou stát současně výrobci vlastní elektřiny.

To sebou přináší technologické a organizační úkoly, jejichž řešení je nezbytné, mají-li slunce a vítr fosilní paliva v budoucnu zcela nahradit: zejména zajištění dostatečné přenosové kapacity, rozvoj takzvaných inteligentních sítí, schopných lépe přizpůsobovat poptávku aktuálnímu objemu výroby, a navýšení kapacity akumulace.

Zejména to poslední lze při nízkých cenách elektřiny jen těžko očekávat od trhu. Ale nic z toho se bez pečlivého plánování, aktivní role států a mezinárodní koordinace neobejde. Veřejný sektor musí v energetice opět získat dominanci na úkor sektoru soukromého.

Směrem k demokratické energetice

Decentralizovaná povaha obnovitelných zdrojů je ale také jejich největší výhodou. Umožňuje totiž demokratizovat vlastnickou strukturu energetiky tak, že ji namísto mamutích korporací budou ve větší míře kontrolovat sami lidé.

Roli mohou hrát nejen domácnosti, které si nainstalují solární panely na svou střechu, ale také různé projekty takzvané „komunitní energetiky“: obecní podniky, energetická družstva, či elektrárny menších místních firem.

Spoluúčast místních občanů pomáhá také překonat pochopitelnou nechuť k elektrárnám za vlastními humny. Není náhodou, že větrná energetika má v Evropě největší úspěch v Dánsku, kde zákon vyžaduje, aby investoři nabídli za výhodných podmínek podíl na vlastnictví místním lidem.

Komunitní projekty mají úspěch v Německu, Skotsku i dalších evropských zemích. I u nás existují příklady — jako větrná elektrárna v Jindřichovicích pod Smrkem či stoprocentně obnovitelné Kněžice — a není jistě náhoda, že státu se sami o podporu elektřiny z větru hlásí starostové, kteří chápou, jak by mohly větrné turbíny jejich obci prospět.

Taková drobná energetika, jejíž rozvoj má usnadnit rovněž nová evropská směrnice o podpoře obnovitelných zdrojů, by mohla do poloviny století uspokojovat až pětačtyřicet procent veškeré poptávky po elektřině v unii. Také v České republice by mohla produkovat víc než třetinu dnešní spotřeby. Návrhy na „demokratizaci“ energetiky se ovšem neomezují jen na drobné komunitní projekty na venkově.

Jiné přístupy se zaměřují na roli distribučních společností — dnes nejčastěji vlastněných soukromými investory. U nich by veřejné vlastnictví mohlo sloužit podpoře rozvoje obnovitelných zdrojů tím, že by se z nich elektřina nakupovala přednostně. Ale také by umožňovala snížení cen či zavádění „sociálních tarifů“ pro nízkopříjmové domácnosti. Ve světě se tak v minulých desetiletích rozvinula celá řada občanských kampaní (například v Berlíně, Barceloně či Boulderu), které usilují o převedení městských sítí do rukou podniků spravovaných samosprávami nebo i částečně přímo spotřebiteli a zaměstnanci.

Z toho všeho je jasné, že v transformaci energetiky nejde jen o výměnu jedné technologie za jinou, ale také o otázku moci: kdo bude mít nad klíčovým sektorem ekonomiky kontrolu? Budou to banky a korporace, usilující výhradně o maximalizaci zisku pro své akcionáře? Nebo volené vlády, samosprávy a pestrá síť různě velkých, často místně kontrolovaných podniků, které budou kromě maximalizace dividend sledovat i jiné, sociální a ekologické cíle?

Fosilní průmysl to ví a dělá všechno pro to, aby si své postavení udržel. V lobbování bude mít vahou svých peněz ještě dlouho převahu. Také proto jsou klíčovou součástí potřebné transformace občanská hnutí, která mohou tlačit na státy a samosprávy, prosazovat potřebná opatření a usilovat o rozšíření demokratické kontroly nad energetikou.

Klíčové je přitom uvažovat nejen o zdrojích, ale nastolit i otázku, kolik energie a na co vlastně potřebujeme. To znamená problematizovat orientaci našich ekonomik na neustálý růst, který plýtvavou výrobou tlačí spotřebu vzhůru a anuluje tak pokroky dosažené v úsporách či rozvoji obnovitelných zdrojů.

Některé státy — jako Španělsko či Kalifornie — dnes v souvislosti s ekonomickým zpomalením dosahují podílů elektřiny z obnovitelných zdrojů, na které by jinak čekaly ještě dlouhá léta. I to ukazuje, že otázka spotřeby je zásadní.

Kam se vydáme z rozcestí, na němž naše ekonomiky nyní stojí, bude mít dalekosáhlé důsledky pro budoucnost celé planety: můžeme zachraňovat znečišťovatele — jak se o to v Americe snaží Trump a u nás Babiš — a zadělávat si tak na ještě horší krize v budoucnosti. Nebo můžeme urychlit přechod k čisté energii, která mimo jiné zvýší naši odolnost vůči budoucím šokům.