Evropská unie v současnosti s několika desítkami dalších světových států jedná o reformě Energetické charty, jejímž hlavním účelem má být ochrana zahraničních investic do energetiky. Ve skutečnosti však působí jako mocný ochránce zájmů fosilního průmyslu, který obchází demokratické a právní mechanismy států a tahá veřejné peníze z kapes daňových poplatníků.

Zároveň je jednou z hlavních překážek v tom, aby státy mohly plnit své klimatické cíle a účinně regulovat uhelný, ropný a plynový byznys. Dohoda totiž umožňuje energetickým firmám či jiným investorům žalovat státy za opatření, které ohrozí i hypotetické zisky z jejich investic. Prakticky tak fosilní korporace využívají mechanismu Energetické charty k tomu, aby státy žalovaly za snahu o rychlejší uzavírání uhelných elektráren nebo zavádění opatření na ochranu spotřebitelů či životního prostředí.

Klíčové je, že firmy nežalují státy u regulérních soudů, ale u soukromých mezinárodních arbitráží, které mají řešit spory mezi investory a státy, a jejich pravidla jsou systémově pokřivená ve prospěch soukromého sektoru. I z těchto důvodů se Evropská unie snaží o reformu celé dohody, která v současnosti není v souladu s novými cíli pro snižování emisí ani se Zelenou dohodou.

Vyjednávání však jdou jen velmi pomalu, a některé státy je blokují. Důvodem je právě spor o mezinárodní arbitráže a závislost mnoha členských států na fosilních palivech.

Arbitráže proti klimatu i demokracii

O žalobách u mezinárodních arbitráží, které mnohdy překračují desítky miliard korun, rozhodují tři soukromí právníci. Jeden nominovaný státem, jeden investorem a třetí nejčastěji po dohodě obou stran. Podobný mechanismus funguje i u jiných mezinárodních dohod. V České republice se s o něm nejvíce diskutovalo před čtyřmi lety, kdy se projednávala transatlantická obchodní dohoda TTIP mezi Evropskou unií a Spojenými státy.

Fakticky tím Energetická charta i jiné mezinárodní dohody zavádí novou netransparentní strukturu, kterou obchází demokraticky ustanovené právní mechanismy států. Mezi porušení běžných právních zásad lze počítat i to, že arbitráž může vyvolat pouze investor a nikoliv stát. Ačkoliv výsledek arbitráží není možné předem určit, podle analýz vyhovují více investorům. Mimo jiné i proto, že ve finančním zájmu soukromých právníků soudících spory je, aby mezinárodních arbitráží bylo co nejvíce.

Na základě Energetické charty již státy musely zaplatit soukromým investorům stovky miliard korun. V současnosti si investoři souhrnně nárokují po státech osmadvacet miliard dolarů (602 miliard korun), což pro srovnání odpovídá ročním nákladům na adaptaci celé Afriky na dopady klimatické krize. Ve skutečnosti může být skutečná suma dvojnásobně vyšší, protože veřejně jsou dostupné informace jen o polovině arbitráží.