Energetická charta: ochránkyně fosilního průmyslu, která ničí klima i demokracii

Radek Kubala

Mimo zraky veřejnosti probíhá klíčové jednání o budoucnosti Energetické charty, která se inzeruje jako ochrana zahraničních investic do energetických projektů. Ve skutečnosti však podkopává demokracii a také snahu o řešení klimatické krize.

Jednou z korporací, která používá nedemokratických mechanismů energetické charty, proti legitimnímu regulačnímu rozhodnutí státu je ČEZ ve svém sporu s Bulharuskem. Foto VitVit, WmC

Evropská unie v současnosti s několika desítkami dalších světových států jedná o reformě Energetické charty, jejímž hlavním účelem má být ochrana zahraničních investic do energetiky. Ve skutečnosti však působí jako mocný ochránce zájmů fosilního průmyslu, který obchází demokratické a právní mechanismy států a tahá veřejné peníze z kapes daňových poplatníků.

Když chcete pochopit, co se děje v domácí politice, stačí číst Deník Referendum. Podpořte nás!
×

Zároveň je jednou z hlavních překážek v tom, aby státy mohly plnit své klimatické cíle a účinně regulovat uhelný, ropný a plynový byznys. Dohoda totiž umožňuje energetickým firmám či jiným investorům žalovat státy za opatření, které ohrozí i hypotetické zisky z jejich investic. Prakticky tak fosilní korporace využívají mechanismu Energetické charty k tomu, aby státy žalovaly za snahu o rychlejší uzavírání uhelných elektráren nebo zavádění opatření na ochranu spotřebitelů či životního prostředí.

Klíčové je, že firmy nežalují státy u regulérních soudů, ale u soukromých mezinárodních arbitráží, které mají řešit spory mezi investory a státy, a jejich pravidla jsou systémově pokřivená ve prospěch soukromého sektoru. I z těchto důvodů se Evropská unie snaží o reformu celé dohody, která v současnosti není v souladu s novými cíli pro snižování emisí ani se Zelenou dohodou.

Vyjednávání však jdou jen velmi pomalu, a některé státy je blokují. Důvodem je právě spor o mezinárodní arbitráže a závislost mnoha členských států na fosilních palivech.

Arbitráže proti klimatu i demokracii

O žalobách u mezinárodních arbitráží, které mnohdy překračují desítky miliard korun, rozhodují tři soukromí právníci. Jeden nominovaný státem, jeden investorem a třetí nejčastěji po dohodě obou stran. Podobný mechanismus funguje i u jiných mezinárodních dohod. V České republice se s o něm nejvíce diskutovalo před čtyřmi lety, kdy se projednávala transatlantická obchodní dohoda TTIP mezi Evropskou unií a Spojenými státy.

Fakticky tím Energetická charta i jiné mezinárodní dohody zavádí novou netransparentní strukturu, kterou obchází demokraticky ustanovené právní mechanismy států. Mezi porušení běžných právních zásad lze počítat i to, že arbitráž může vyvolat pouze investor a nikoliv stát. Ačkoliv výsledek arbitráží není možné předem určit, podle analýz vyhovují více investorům. Mimo jiné i proto, že ve finančním zájmu soukromých právníků soudících spory je, aby mezinárodních arbitráží bylo co nejvíce.

Na základě Energetické charty již státy musely zaplatit soukromým investorům stovky miliard korun. V současnosti si investoři souhrnně nárokují po státech osmadvacet miliard dolarů (602 miliard korun), což pro srovnání odpovídá ročním nákladům na adaptaci celé Afriky na dopady klimatické krize. Ve skutečnosti může být skutečná suma dvojnásobně vyšší, protože veřejně jsou dostupné informace jen o polovině arbitráží.

Nárok vyvolat arbitráž vzniká i v takových případech, kdy se státy rozhodnou přísněji zdanit zisky zahraničních energetických firem, přinutit firmy zaměstnávat domácí pracovníky či zpracovat surové materiály jinou firmou před jejich exportem do zahraničí. Jinak řečeno, jedná se tedy o veskrze nedemokratický mechanismus, který zbavuje volené instituce možnosti účinně regulovat podnikání energetických korporací.

Příklady arbitráží vyvolaných fosilními firmami

Nejvíce peněz u arbitráže prohrálo v roce 2014 Rusko, které mělo akcionářům dnes již zkrachovalé ropné společnosti Yukos vyplatit padesát miliard dolarů. Pikantností celého případu je, že Rusko Energetickou chartu nikdy neratifikovalo, což byl i důvod, proč mezinárodní soud v Haagu nakonec rozhodnutí arbitráže zrušil.

Fosilní firmy figurují ale i v dalších velkých případech. Britská ropná a plynová společnost Rockhopper žaluje Itálii za to, že zakázala projekt na těžbu ropy ve svých mořích. De facto tak britská firma požaduje peníze za ušlý zisk z projektu, který nikdy nerealizovala. Finsko-německá uhelná firma Fortum/Uniper zase žaluje Nizozemsko za to, že se rozhodlo skončit s uhlím už v roce 2029. Česká energetická společnost ČEZ spolu s rakouským EVN žalují Bulharsko o stovky milionů eur (přesná částka není známá) za to, že se rozhodli regulovat rostoucí ceny elektřiny v zemi.

Problémem arbitráží však není pouze to, že skrze ně firmy vytahují peníze z kapes daňových poplatníků. Jak již řečeno, korporace jimi hrozí státům, které prostě chtějí regulovat jejich byznys. Příkladem může být Francie, která se rozhodla zrušit zákon zakazující průzkumy nových ropných polí poté, co tamní vládě poslala kanadská firma Vermillion výhružný dopis odkazující se na závazky vyplývající z Energetické charty.

Podle německých analytiků pak byly obavy z arbitráží jedním z důvodů, proč se Německo rozhodlo skončit s uhlím až v roce 2038 a za zavírání elektráren slíbila Křetínského EPH a německé RWE, které vlastní tamní uhelné doly a elektrárny, miliardové kompenzace ze státního rozpočtu.

Jen Česká republika čelila arbitrážím na základě Energetické charty šestkrát, a to kvůli změnám legislativy ohledně dotací pro obnovitelné zdroje. Pět z nich Česká republika vyhrála a jedna stále probíhá.

Současná jednání hlavní problémy neřeší

Obavy z arbitráží vedly například Itálii v roce 2016 k vystoupení z Energetické charty. Nicméně mechanismus arbitráží je pro státy platný i dvacet let poté, co z ní formálně vystoupí. Setrvačnost závazků plynoucích z Energetické charty a její nesoulad s politikou ochrany klimatu jsou hlavními důvody, proč se Evropská unie rozhodla vyvolat snahu o reformu celé dohody.

Opozice proti ní přitom roste. Dvě stě osmdesát europoslanců a národních politiků podepsalo letos v říjnu prohlášení, které žádá Evropskou komisi o nalezení co nejrychlejší cesty k jejímu opuštění, jinak nebude možné splnit klimatické závazky. V prosinci pak přes dvě stě vědců zabývajících se klimatem vydalo podobnou výzvu, která v Energetické chartě vidí riziko pro budoucnost planety.

Podle odhadů totiž může podle analýzy Evropské komise pokračování systému mezinárodních arbitráží stát do roku 2050 přes 1,3 biliony eur (přibližně 34 bilionů korun), které budou státy muset vyplatit investorům. Přes dvaačtyřicet procent z těchto prostředků by přitom šlo ze státních rozpočtů členských států Evropské unie, tedy i od daňových poplatníků z České republiky. A to jen za předpokladu, že státy ještě výrazněji nezpřísní své klimatické závazky a nebudou chtít s fosilními palivy skončit dříve.

Proces reformy Energetické charty oficiálně začal už v roce 2018, nicméně až letos v létě začala pravidelná jednání. Podle bruselských pozorovatelů však v současnosti není žádná ochota klíčových států dělat v dohodě zásadní změny. Ani na jednom ze tří jednání žádný ze států nenavrhl zrušení mezinárodních arbitráží, výjimky pro opatření na ochranu klimatu nebo zrušení ochrany pro investice do fosilních paliv.

Navíc každá změna ve znění Energetické charty musí být schválena konsensem všech podepsaných států. Státy jako Japonsko nebo Kazachstán již dopředu avizovaly, že žádné změny nechtějí a podle pozorovatelů blokují i současná jednání. Interní dokument Evropské komise z roku 2017 sám přiznává, že jakékoliv změny ve znění Energetické charty nejsou reálné.

Dodejme, že současný návrh na reformu ze strany Evropské komise odmítaný některými státy by podle analytiků znamenal, že současná ochrana investic do fosilních paliv by zůstala v platnosti dalších deset let a pro plyn až do roku 2040.

Marnost současných jednání dokládá, že každoroční konference určené k projednávání Energetické charty, tentokrát pořádané v Azerbajdžánském hlavním městě Baku, se nezúčastnil téměř žádný ministr nebo jiný vysoce postavený politik. Jednání by měla pokračovat v březnu 2021.

Další mýty spojené s Energetickou chartou

Bruselský think tank Corporate Europe Observatory vydal analýzu, která vyvrací nejčastější argumenty politiků a zástupců sekretariátu Energetické charty na její podporu. Podle podporovatelů dohoda přinese v budoucnosti investice do čistých energetických zdrojů, a to zejména v chudých státech globálního Jihu zápasících s energetickou chudobou, protože vytváří příznivé prostředí pro mezinárodní obchod.

K tomuto tvrzení však neexistuje žádný důkaz. Ve skutečnosti podle souhrnné studie vycházející ze čtyřiasedmdesáti dostupných analýz je efekt mezinárodních investičních dohod na zvýšení jakýchkoliv zahraničních investic tak malý, že se dá považovat za nulový.

Rizika spojená s arbitrážemi jsou pak pro většinu chudých států z globálního Jihu natolik velká, že raději jdou na ruku korporacím. Dalším používaným argumentem je, že Energetická charta pomáhá bojovat s klimatickou krizí, protože chrání hlavně investice do obnovitelných zdrojů. Ve skutečnosti to je však přesně naopak. Mezi léty 2013 a 2018 podle analýz sekretariátu Energetické charty jen dvacet procent investic uskutečněných v rámci dohody bylo do obnovitelných zdrojů.

Naproti tomu šestapadesát procent investic skončilo v uhlí, plynu nebo ropě. Navíc celosvětově státy dotují fosilní paliva sumou ve výši až pěti bilionů dolarů ročně, což celé nastavení energetiky rovněž vychyluje ve prospěch fosilních korporací. I proto některé svazy zastupující prodejce a investory do OZE chtějí, aby státy z dohody vystoupily.

Není ani pravda, že Energetická charta je jediným nástrojem pro ochranu zahraničních investorů před zvůli některých států, jak rovněž tvrdí podporovatelé dohody. Ve skutečnosti se investoři můžou proti politickým rizikům pojistit u soukromých pojišťoven nebo domovských států.

Způsob řešení případných sporů si mohou bilaterálně vyjednat se státy, kde chtějí investovat. Náhradu škod mohou také vymáhat u regulérních soudů. Energetická charta však velkým firmám poskytuje podmínky, které je oproti státům neférovým způsobem zvýhodňují.

Pragmatičtější podporovatelé Energetické charty pak argumentují, že odstoupení od dohody státy neochrání před arbitrážemi, protože je možné tento mechanismus využívat ještě dalších dvacet let. To je z části pravda.

Nicméně platí to jen pro investice uskutečněné v době, kdy stát byl formálně členem Energetické charty. Čím dříve tedy stát vystoupí, tím menší je riziko, že nové investice je uzavřou do závislosti na fosilních palivech.

Zástupci Corporate Europe Observatory k tomu zároveň dodávají, že pokud by se rozhodlo více států vystoupit současně, mohly by přitom uzavřít dohodu, že navzájem proti sobě arbitráže nebudou uplatňovat. Odkazují se na příklad z letošního května, kdy členské státy Evropské unie podobnou smlouvu uzavřely v rámci jiných investičních dohod. Uplatnění podobného postupu členskými státy Evropské unie by bylo významné, protože šestašedesát procent arbitráží vedou firmy se sídlem v těchto zemích.

Diskuse