Při bouřích v Kazachstánu nejde zdaleka jen o plyn

Josef Šmída

Kazašský prezident zkouší potlačit divoké demonstrace silou. O zásah požádal i Rusko. Kazachy do ulic ovšem přivedla sama podstata jeho režimu a modelu hospodářství, postaveného pouze pro elitu a založeného čistě na fosilních zdrojích.

Režim označuje protesty za předem připravené a řízené ze zahraničí, ve skutečnosti jsou ale značně živelné. Foto Abduaziz Madyarov, AFP

Osmnáctimilionový Kazachstán, respektive tamní města, zachvátily v posledních dnech divoké protesty — bouře nespokojenosti místních lidí spojené s rabováním a potyčkami s bezpečnostními složkami. V zemi jsou již tucty mrtvých. Kazašský prezident odvolal vládu, vyhlásil výjimečný stav a povolal do ulic armádu. Navíc o pomoc se stabilizací požádal i sousední Rusko. To ji oficiálně přislíbilo, a tak je situace nadmíru vážná. Zvlášť, když se zohlední, o co všechno dnes v Kazachstánu jde.

V agenturním zpravodajství se lze dočíst, že bouře podnítil skokový nárůst cen plynu — hlavní exportní suroviny země, páteře jejího hospodářství a zdroje většiny bohatství. Ve skutečnosti je ale tamní problém hlubší. Kazachstán je totiž modelovým příkladem státu, který vybudoval ekonomiku stojící čistě na fosilních zdrojích tak, že z ní profituje takřka výhradně úzká elita.

Země má neosultanistický režim s prvky nepotismu, tedy nedemokratický režim s vládnoucím (rodinným) klanem, který zastřešuje celé plynové parazitování. Volby jsou navíc v Kazachstánu pouze maškarádou, a tak je elita absolutně odstřižena od všedního života drtivé většiny Kazachstánců.

Titulární hlavou Kazachstánu je v posledních letech Kasym-Žomart Kemeluly Tokajev snažící se vystupovat jako umírněný konzervativec a reformátor. Fakticky ale vládne celý klan kolem dosud žijícího prvního prezidenta postsovětské éry Nursultana Abišulyho Nazarbajeva, který má v zemi vybudován kult osobnosti. Jmenuje se po něm všechno možné, v posledních dvou letech i nového hlavní město Nur-Sultan, dříve Astana.

Toho všeho mají teď protestující dost.

Nikde jinde nevyniká absurdita kazachstánských pořádků tak výrazně jako právě v Nur-Sultanu. Relativně mladé město naplánované uprostřed stepi, kterému vévodí svérázná architektura věžáků jak vystřižených z kýčovitého katalogu post-podnikatelského baroka namixovaná asijskými elementy.

Co do života je Nur-Sultan město duchů, vybetonovaná placka s butiky a obchoďáky, kam nikdo nechodí, kde tráva neroste a i stromy jsou z erodujícího železobetonu s listím z barevného skla. Město, kde si devadesát devět procent Kazachstánců nemůže z ekonomických důvodů dovolit žít ani ho pravidelně navštěvovat.

Symbolem kazašského režimu je nové hlavní město Nur-Sultan (dříve Astana) plné butiků a obchoďáků, do kterých si nemůže dovolit chodit téměř nikdo. Foto NA, WmC

Procestoval jsem před časem celou tuto zemi a mohu říci, že Kazachstán, to jsou petrodolary a nejdivočejší kapitalismus, který jsem nikde jinde na světě nezažil. Režim, ve kterém mladá generace jen těžko bude chtít prožít zbytek svého života. Mimo své hlavní město je země stále zdevastovaná sovětizací, kolapsem impéria i nastoupivším neoliberalismem, který v zemi pouze posílil chudobu, nerovnost a korupci.

To, co dnes sledujeme, je lidové povstání, jehož hlavním důvodem je propast mezi vládnoucí elitou a občany. Ceny plynu byly jen poslední kapkou. Generace, která nezažila SSSR, ale pouze režim Nazarbayeva, toho má zkrátka už dost. Má dost postkoloniálního statusu quo, kde vládnoucí elita drží pevně moc v rukách a umožňuje Rusku a Číně drancovat zemi podobně jako v dobách minulých.

V Kazachstánu se nyní odehrává boj o to, zda se tento režim zhroutí, anebo naopak přituhne. Oba scénáře jsou v tuto chvíli možné. Opět bude klíčová role Ruské federace a prezidenta Putina. Oba státy jsou vojensky svázány v rámci Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti.

V Kazachstánu žije též mnoho lidí s ruským pasem, dokonce je mezi občany stále běžné, zejména v odlehlých oblastech, že dodnes mají pouze sovětský pas. Tento fenomén dokáže Rusko efektivně využít, což jsme se již v minulosti několikrát přesvědčili při obraně „ruských občanů“ na územích jiných států.

Ale jsou tu i další věci: do hry se určitě vloží i Čína, která v Kazachstánu mohutně investuje, zejména v kontextu budování nové Hedvábné stezky. Tady je ale velký otazník, kdy a za jakých podmínek. Zda bude mít zájem o řešení čistě ekonomických dopadů, nebo vycítí šanci pro posílení vlastní geopolitické pozice v regionu a bude se podílet na „řešení situace“ podobně, jako to plánuje Rusko.

Ať už tak či onak, v Kazachstánu s velkou pravděpodobností poteče ještě další krev. V širším měřítku může situace destabilizovat celý region, probudit různé lokální warlordy nebo militantní islamisty, kteří mohou situaci využít pro vlastní posílení pozic a materiální obohacení. Mohou se také probudit antiruské nacionalistické vášně, které jsou v regionu potlačovány po celé století již od dob agresivní sovětizace, imperiální kolonizace kazašské, kyrgyzské, tádžické či uzbecké etnicity.

Nepokoje se mohou také rychle přelít do sousedních zemí, protože všechny státy v regionu strádají de facto ze stejných důvodů a jejich režimy jsou si vesměs podobné se všemi nežádoucími jevy, o kterých se zmiňuji výše právě v kontextu Kazachstánu. V regionu je rovněž i jeden z nejzkostnatělejších politických režimů planety vůbec, totiž v Turkmenistánu.

Region Střední Asie rozhodně není stabilní ani bezpečný, a pokud v něm vypukne válka, může jít opravdu o vážný vojenský konflikt s globálním dopadem na světový mír, ekonomiku a životy lidí v celém euroasijském prostoru i mimo něj. V regionu nadto dlouhodobě investují i Spojené státy. Vzniká tak velmi explozivní koktejl mocenských her o udržení vlivu a o budoucnost.

Konečně a z jiného úhlu pohledu Kazachstán v živém přenosu též ukazuje, jak se postupně může začít hroutit stát vedle státu, pokud jednotlivé vlády včas nezačnou s odklonem od fosilních zdrojů. Čím později tak učiní, tím budou následky katastrofálnější včetně ztráty lidských životů v kolabujících systémech závislých na ropě, plynu a uhlí. Neměli bychom to proto vůbec brát na lehkou váhu, ale naopak tyto jevy zahrnout do každé diskuze o bezpečnosti EU, potažmo České republiky.

advertisment