Osmnáctimilionový Kazachstán, respektive tamní města, zachvátily v posledních dnech divoké protesty — bouře nespokojenosti místních lidí spojené s rabováním a potyčkami s bezpečnostními složkami. V zemi jsou již tucty mrtvých. Kazašský prezident odvolal vládu, vyhlásil výjimečný stav a povolal do ulic armádu. Navíc o pomoc se stabilizací požádal i sousední Rusko. To ji oficiálně přislíbilo, a tak je situace nadmíru vážná. Zvlášť, když se zohlední, o co všechno dnes v Kazachstánu jde.

V agenturním zpravodajství se lze dočíst, že bouře podnítil skokový nárůst cen plynu — hlavní exportní suroviny země, páteře jejího hospodářství a zdroje většiny bohatství. Ve skutečnosti je ale tamní problém hlubší. Kazachstán je totiž modelovým příkladem státu, který vybudoval ekonomiku stojící čistě na fosilních zdrojích tak, že z ní profituje takřka výhradně úzká elita.

Země má neosultanistický režim s prvky nepotismu, tedy nedemokratický režim s vládnoucím (rodinným) klanem, který zastřešuje celé plynové parazitování. Volby jsou navíc v Kazachstánu pouze maškarádou, a tak je elita absolutně odstřižena od všedního života drtivé většiny Kazachstánců.

Titulární hlavou Kazachstánu je v posledních letech Kasym-Žomart Kemeluly Tokajev snažící se vystupovat jako umírněný konzervativec a reformátor. Fakticky ale vládne celý klan kolem dosud žijícího prvního prezidenta postsovětské éry Nursultana Abišulyho Nazarbajeva, který má v zemi vybudován kult osobnosti. Jmenuje se po něm všechno možné, v posledních dvou letech i nového hlavní město Nur-Sultan, dříve Astana.

Toho všeho mají teď protestující dost.

Nikde jinde nevyniká absurdita kazachstánských pořádků tak výrazně jako právě v Nur-Sultanu. Relativně mladé město naplánované uprostřed stepi, kterému vévodí svérázná architektura věžáků jak vystřižených z kýčovitého katalogu post-podnikatelského baroka namixovaná asijskými elementy.

Co do života je Nur-Sultan město duchů, vybetonovaná placka s butiky a obchoďáky, kam nikdo nechodí, kde tráva neroste a i stromy jsou z erodujícího železobetonu s listím z barevného skla. Město, kde si devadesát devět procent Kazachstánců nemůže z ekonomických důvodů dovolit žít ani ho pravidelně navštěvovat.

Procestoval jsem před časem celou tuto zemi a mohu říci, že Kazachstán, to jsou petrodolary a nejdivočejší kapitalismus, který jsem nikde jinde na světě nezažil. Režim, ve kterém mladá generace jen těžko bude chtít prožít zbytek svého života. Mimo své hlavní město je země stále zdevastovaná sovětizací, kolapsem impéria i nastoupivším neoliberalismem, který v zemi pouze posílil chudobu, nerovnost a korupci.

To, co dnes sledujeme, je lidové povstání, jehož hlavním důvodem je propast mezi vládnoucí elitou a občany. Ceny plynu byly jen poslední kapkou. Generace, která nezažila SSSR, ale pouze režim Nazarbayeva, toho má zkrátka už dost. Má dost postkoloniálního statusu quo, kde vládnoucí elita drží pevně moc v rukách a umožňuje Rusku a Číně drancovat zemi podobně jako v dobách minulých.