Ve středoasijském Kazachstánu — devátém největším státě světa, avšak jen s osmnácti miliony obyvatel — byly po 2. lednu k vidění protesty, jež rychle přerostly v nebývalé bouře. Bylo zapáleno několik státních budov, stovky aut, vyrabovány desítky obchodů. Režim požádal o zásah zahraniční spojence pod vedením Ruska a dal pořádkovým silám pokyn střílet ostrými.

Výsledkem je oficiálně 225 mrtvých a 2600 zraněných, to vše během několika dní. Situace byla již 10. ledna prohlášena režimem za „stabilizovanou“. Intervenční jednotky se začaly vracet. Vše bylo ukončeno tak rázně, že ani nebyl prostor se zorientovat.

Co se tedy v Kazachstánu vlastně přihodilo, že se klasické sociálně-politické protesty, jež v zemích bývalého SSSR občas propukají, zvrhly k takové krveprolití? Nyní s odstupem máme již poměrně jasno ohledně počátečního stádia, příčin i výsledků protestů; ohledně erupce násilností existuje však stále několik teorií.

Širší příčiny

Takřka nikdo dnes nerozporuje, že protesty začaly v těžařských městech na západě země u Kaspiku, konkrétně v Žanaozenu a následně Aktau. Spouštěčem se stalo vládní zrušení stropu ceny zkapalnělého plynu (LPG, propan-butanu) používaném i jako palivo do aut, v jehož důsledku cena poskočila na téměř dvojnásobek. Skutečné příčiny byly však komplexnější.

Jak už tu hezky vyložil Josef Šmída, Kazachstán je díky rozsáhlé těžbě ropy, plynu, uranu a metalických rud bohatá země; bohatství ale prokapává jen horním vrstvám. Nejde toliko o oněch pár pohádkově bohatých magnátů, jak by se mohlo zdát z každodenního zpravodajství. Takový režim by zřejmě dlouho nevydržel.

Vedle superbohaté honorace má Kazachstán i nezanedbatelnou vyšší a vyšší střední vrstvu. HDP na hlavu je zde vyšší než v Rusku. Specifikem však je, že klasická střední třída následuje v Kazachstánu až s ohromným odstupem a dělnická s odstupem takřka propastným. Ve státě, na jehož propagačních snímcích se třpytí vše zlatem, se v továrnách pracuje běžně za několik tisíc korun měsíčně a miliony lidí žijí v chudobě.

Zem je navenek takzvaně business-friendly, tedy s nízkými daněmi a pokornou zaměstnaneckou kulturou; zároveň je ale řízena pevnou rukou několika elitních klanů, což zabezpečuje, že se nezmění vláda a drtivá většina zisků zůstane právě nahoře.

Nebýt osobnostního kultu prvního prezidenta-zakladatele Nursultana Nazarbajeva, který má — ač dosud žijící — v zemi všude sochy a po němž se kde co jmenuje, vypadal by Kazachstán na první pohled v podstatě vstřícně. Jsou zde tradičně vítány všechny možné západní i východní korporace. Je tu zábavní průmysl i spotřební kultura se svými celebritami, existuje také výrazná vrstva moderně žijící mládeže. Ve větších městech jsou i výstavní ulice s drahými obchody. Produkuje se specifický pop.

Právě rozestupy od vyšší střední třídy dolů jsou ovšem v Kazachstánu extrémní a svou rigiditou až kastovní, navíc prolínající se s příslušností k některé z někdejších státotvorných „hord“, totiž kmenů (takzvaných žüzů), z nichž každý má do značné míry dodnes jiné sociální postavení. Kvůli supresi nezávislých politických a občanských aktivit se přitom nemá nespokojenost jak uvolnit a stále se kupí.

Když pak propukne nějaký sociální protest, nabere zpravidla rychle i politický ráz. Proto si zvykl režim reagovat obratem a při vážnější erupci hned slíbit sociální transfer nebo úlevu. Tentokrát to však nestačilo.

První dny protestů

První — žanaozenský — protest začal 2. ledna s jasným požadavkem přijmout opatření na stabilizaci cen plynu. Již 3. ledna se přitom už stanovalo na náměstí a místní gubernátor byl vypískán, třebaže přišel s ředitelem plynárenského podniku oznámit regulaci ceny.

Dne 3. ledna se už protestovalo také jinde. V Aktau na náměstí bylo z jurt postaveno regulérní protestní městečko. Policie přesto zatím nezasahovala.

Velice rychle začalo po zemi zaznívat opět „Šal, ket!“, což znamená „Dědku táhni“. Jde o skandování známé již z protestů 2014 a míněn je jím sám jednaosmdesátiletý „otec národa“ Nazarabajev. Ten po jedné z předchozích protestních vln formálně předal moc svému vyvolenci — dnes osmašedesátiletému exsovětskému diplomatovi a sinologovi Kasymu-Žomartu Tokajevovi, jehož pak nechal v roce 2019 vyhrát loutkové prezidentské volby.

Neformálně si nicméně Nazarabajev udržel vliv, a to skrz pozici v Bezpečnostní radě a zejména skrze svůj klan a síť klientů. Všichni jeho rodinní příslušníci jsou buď magnáty, nebo zastávali nějaké významné státní funkce.

Erupce násilností

Kasym-Žomart Tokajev se k letošním protestům vyjádřil hned druhý den jejich průběhu, kdy slíbil „zvážit požadavky protestujících,“ ale zároveň vyzval k „respektování veřejného pořádku.“ Již 4. ledna — tedy třetí den protestů — byly však zaznamenány první potyčky. V kaspickém regionu a v Alma-Atě byl kvůli tomu vyhlášen výjimečný stav.