Ve středoasijském Kazachstánu — devátém největším státě světa, avšak jen s osmnácti miliony obyvatel — byly po 2. lednu k vidění protesty, jež rychle přerostly v nebývalé bouře. Bylo zapáleno několik státních budov, stovky aut, vyrabovány desítky obchodů. Režim požádal o zásah zahraniční spojence pod vedením Ruska a dal pořádkovým silám pokyn střílet ostrými.

Výsledkem je oficiálně 225 mrtvých a 2600 zraněných, to vše během několika dní. Situace byla již 10. ledna prohlášena režimem za „stabilizovanou“. Intervenční jednotky se začaly vracet. Vše bylo ukončeno tak rázně, že ani nebyl prostor se zorientovat.

Co se tedy v Kazachstánu vlastně přihodilo, že se klasické sociálně-politické protesty, jež v zemích bývalého SSSR občas propukají, zvrhly k takové krveprolití? Nyní s odstupem máme již poměrně jasno ohledně počátečního stádia, příčin i výsledků protestů; ohledně erupce násilností existuje však stále několik teorií.

Širší příčiny

Takřka nikdo dnes nerozporuje, že protesty začaly v těžařských městech na západě země u Kaspiku, konkrétně v Žanaozenu a následně Aktau. Spouštěčem se stalo vládní zrušení stropu ceny zkapalnělého plynu (LPG, propan-butanu) používaném i jako palivo do aut, v jehož důsledku cena poskočila na téměř dvojnásobek. Skutečné příčiny byly však komplexnější.

Jak už tu hezky vyložil Josef Šmída, Kazachstán je díky rozsáhlé těžbě ropy, plynu, uranu a metalických rud bohatá země; bohatství ale prokapává jen horním vrstvám. Nejde toliko o oněch pár pohádkově bohatých magnátů, jak by se mohlo zdát z každodenního zpravodajství. Takový režim by zřejmě dlouho nevydržel.

Vedle superbohaté honorace má Kazachstán i nezanedbatelnou vyšší a vyšší střední vrstvu. HDP na hlavu je zde vyšší než v Rusku. Specifikem však je, že klasická střední třída následuje v Kazachstánu až s ohromným odstupem a dělnická s odstupem takřka propastným. Ve státě, na jehož propagačních snímcích se třpytí vše zlatem, se v továrnách pracuje běžně za několik tisíc korun měsíčně a miliony lidí žijí v chudobě.

Zem je navenek takzvaně business-friendly, tedy s nízkými daněmi a pokornou zaměstnaneckou kulturou; zároveň je ale řízena pevnou rukou několika elitních klanů, což zabezpečuje, že se nezmění vláda a drtivá většina zisků zůstane právě nahoře.

Nebýt osobnostního kultu prvního prezidenta-zakladatele Nursultana Nazarbajeva, který má — ač dosud žijící — v zemi všude sochy a po němž se kde co jmenuje, vypadal by Kazachstán na první pohled v podstatě vstřícně. Jsou zde tradičně vítány všechny možné západní i východní korporace. Je tu zábavní průmysl i spotřební kultura se svými celebritami, existuje také výrazná vrstva moderně žijící mládeže. Ve větších městech jsou i výstavní ulice s drahými obchody. Produkuje se specifický pop.

Právě rozestupy od vyšší střední třídy dolů jsou ovšem v Kazachstánu extrémní a svou rigiditou až kastovní, navíc prolínající se s příslušností k některé z někdejších státotvorných „hord“, totiž kmenů (takzvaných žüzů), z nichž každý má do značné míry dodnes jiné sociální postavení. Kvůli supresi nezávislých politických a občanských aktivit se přitom nemá nespokojenost jak uvolnit a stále se kupí.

Když pak propukne nějaký sociální protest, nabere zpravidla rychle i politický ráz. Proto si zvykl režim reagovat obratem a při vážnější erupci hned slíbit sociální transfer nebo úlevu. Tentokrát to však nestačilo.

První dny protestů

První — žanaozenský — protest začal 2. ledna s jasným požadavkem přijmout opatření na stabilizaci cen plynu. Již 3. ledna se přitom už stanovalo na náměstí a místní gubernátor byl vypískán, třebaže přišel s ředitelem plynárenského podniku oznámit regulaci ceny.

Dne 3. ledna se už protestovalo také jinde. V Aktau na náměstí bylo z jurt postaveno regulérní protestní městečko. Policie přesto zatím nezasahovala.

Velice rychle začalo po zemi zaznívat opět „Šal, ket!“, což znamená „Dědku táhni“. Jde o skandování známé již z protestů 2014 a míněn je jím sám jednaosmdesátiletý „otec národa“ Nazarabajev. Ten po jedné z předchozích protestních vln formálně předal moc svému vyvolenci — dnes osmašedesátiletému exsovětskému diplomatovi a sinologovi Kasymu-Žomartu Tokajevovi, jehož pak nechal v roce 2019 vyhrát loutkové prezidentské volby.

Neformálně si nicméně Nazarabajev udržel vliv, a to skrz pozici v Bezpečnostní radě a zejména skrze svůj klan a síť klientů. Všichni jeho rodinní příslušníci jsou buď magnáty, nebo zastávali nějaké významné státní funkce.

Erupce násilností

Kasym-Žomart Tokajev se k letošním protestům vyjádřil hned druhý den jejich průběhu, kdy slíbil „zvážit požadavky protestujících,“ ale zároveň vyzval k „respektování veřejného pořádku.“ Již 4. ledna — tedy třetí den protestů — byly však zaznamenány první potyčky. V kaspickém regionu a v Alma-Atě byl kvůli tomu vyhlášen výjimečný stav.

Velký skok přišel ovšem až 5. ledna, kdy násilí propuklo ve velkém. Právě zde doposud máme ty největší nejasnosti.

Víme, že Tokajev ještě stihl 5. ledna ohlásit rezignaci celé vlády i odchod svého velevlivného předchůdce, prezidenta-zakladatele a „otce národa“ Nazarbajeva, z Bezpečnostní rady. Účastníci bouří v Alma-Atě přitom týž den vzali útokem obchody se zbraněmi, zapálili úřad starosty, sídlo státostrany Nur Otan i Tokajevovu osobní rezidenci a obsadili almatské letišně. Mohutně se též rabovaly luxusní restaurace a obchody.

Armáda a další bezpečnostní složky zahájily protioperace a již ráno 6. ledna dorazily do Kazachstánu také první zahraniční posily — ruské jednotky vyslané na žádost v rámci Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti.

Ve dnech 7. i 8. ledna se ještě zhusta střílelo, ale jinde zároveň stále poklidně protestovalo — žanaozenští demonstranti například vystoupili až v tento den s jasnými politickými požadavky typu nahrazení prezidentského systému parlamentním, návratu k ústavě z roku 1993 či uvolnění politické soutěže.

9. ledna se už držel státní smutek za oběti a 10. ledna bylo víceméně hotovo — pokračovalo jen rozsáhlé zatýkání.

Bilance a důsledky

Pokud jde o konečný stav: máme zde oněch 225 mrtvých a 2600 zraněných plus přes deset tisíc zadržených, asi sto poničených obchodů či bank a na čtyři sta spálených vozů. Jde o oficiální údaje, skutečné mohou být nižší, nebo i vyšší.

Sociálně vzato slíbil Tokajev — a to ještě 7. února — znovu zafixovat cenu zkapalnělého plynu na maximálně necelé tři koruny za litr s výhledem na dalších šest měsíců. Kromě toho slíbil zřízení solidárního fondu „pro obecné blaho“, do něhož budou mít povinnost přispívat ti nejbohatší, a 10. ledna ještě zvýšení těžařské daně plus neurčitý „růst příjmů“ a „další reformy“.

Co je však možná i důležitější: Tokajev provedl v závěru protestů vůbec první kritiku vlády svého předchůdce — právě Nazarbajev podle něj nastolil v zemi systém, z něhož profituje hrstka nejbohatších neúnosně více než všichni ostatní, na které se „zapomnělo.“

Takový výrok by normálně způsobil zemětřesení, zde měl však svoji předehru. Jak už bylo zmíněno vše, sám Nursultan Nazarbajev se musel již 5. ledna poroučet z Bezpečnostní rady. Vzápětí byla jmenována nová vláda a započata personální čistka, která dopadla primárně na lidi napojené na odstoupivšího exprezidenta.

Nejviditelnější obětí se zde stal Karim Masimov, někdejší Nazarbajevův premiér a v posledních letech předseda Bezpečnostní rady, který byl 8. ledna přímo obviněn, že se pokusil využít situace v zemi k puči (!). Byly ale i další velké ryby: z vedení státních podniků QazaqGaz a KazTransOil byli odvoláni dva ze tří Nazarbajevových zeťů: manžel nejstarší dcery Darigy Kairat Šaripbajev a druhý manžel nejmladší dcery Alije Dimaš Dosanov. O místo přišla i hlava kazachstánských tajných služeb Samat Abiš. Další vlivná postava Nazarbajevovy éry — exnáměstek ministra vnitra a generál Žanat Suleimenov — spáchala rovnou sebevraždu.

Nazarbajev osobně na více než týden zmizel — spekulovalo se dokonce, zda není rovněž po smrti. Toto úterý, 18. ledna, se ovšem objevil v televizi a uvedl, že žádný konflikt v elitě neprobíhá, že on zůstává v hlavním městě a že je prostě v důchodu.

Nastal tedy konec Nazarbajevovy éry? Bude zajímavé sledovat, jaké kroky Tokajev a další uskuteční. Drtivě převažující výklad hovoří o přesunu těžiště moci, přičemž dle místních pozorovatelů se celá elita teď hrne, aby vyjádřila svoji loajalitu Tokajevovi.

Nazarbajev je stále dle ústavy „vůdcem národa“. Příznačné je však, že Nazarbajevovy sochy, jež byly během protestů strženy, zatím nikdo příliš neobnovuje.

Zajímavé jsou přitom i ekonomické aspekty protestních dopadů. Během bouří například vylétly světové ceny uranu a i globální masmédia připomínala, že z Kazachstánu pochází celých čtyřicet procent světové produkce příslušné rudy. Velký pokles — o dvanáct procent — zažila také celosvětová těžba kryptoměn. Také více než šestina světové produkce Bitcoinu se odehrává právě v Kazachstánu.

Debata nad nejasnostmi

Jak vidno z popsaného sledu událostí, hlavní nevyjasněnost se váže ke čtvrtému dni protestů, tedy k 5. lednu, k násilné fázi a k celkové dynamice události. Oněch 225 lidí bylo zabito v průběhu tří až čtyř dní, což se nestává příliš často ani v afrických zemích. Srovnejme, že během takzvaného Euromaidanu na Ukrajině na přelomu let 2014 a 2015 zemřelo prokazatelně 130 lidí, ovšem za tři měsíce.

Příznačně dopadla debata, již k dané věci pořádala před týdnem televize Al-Džazíra: všichni tři diskutující — kazašská disidentka v exilu, univerzitní analytička i zástupce velvyslanectví země — se shodli, že protesty někdo zneužil, respektive „unesl“. Každý však přišel s jiným vysvětlením toho, kdo to byl.

Tokajevův režim vysvětluje vše oficiálně „řáděním dvaceti tisíc teroristů a banditů vycvičených v cizí zemi,“ kteří měli sloužit silám, jež chtěly protestů využít „ke změně režimu“. Tato obecná charakteristika byla zatím doplněna jen tím, že oni bandité byli „ozbrojení cizinci“ a „do velké míry islamisté“, plus zmíněnými obviněními z pokusu o převrat, jimž čelí někdejší papaláši z Nazarbajevovy kliky.

Není přitom jasné, zda režim oněmi „silami“ v pozadí myslí už rovnou nazarbajevovce, či zda tu byly — v režimním podání — pokusy o převrat dva: jeden z vnějšku ze strany dosud nejmenovaných hráčů s pomocí přivezených cizinců-ozbrojenců a druhý nazarbajevovský, zevnitř. Důkazy pro svá tvrzení slibuje vláda dodat časem.

Do 18. ledna nebyl na každý pád žádný z údajných cizích ozbrojenců ukázán na veřejnosti, přestože bylo na 44 osob z terorismu skutečně obviněno. V kazašské televizi se objevil pouze jeden viditelně zmlácený člověk, který na kameru přiznával, že ho najali za peníze. Záhy se ale ukázalo, že jde o kyrgyzského jazzového pianistu Vikrama Ruzachunova, který měl mít v Kazachstánu koncert. Po protestech kyrgyzské ambasády byl nešťastník nakonec propuštěn.

Jak zde uváděla už Markéta Gregorová, je pravděpodobné, že motiv „organizovaných teroristů ze zahraničí“ byla pouze konstrukce, kterou Tokajevův režim použil k zajištění intervence Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti v čele s Ruskem. Ta totiž umožňuje zásah jen proti „ozbrojeným přepadením, která ohrožují bezpečnost, stabilitu, celistvost a suverenitu členských států.“

Že tu byli lidé, kterým šlo o vyhrocení protestů do násilných střetů a bouří, však vyloučit nelze. I řada svědků z míst střelby a zapalování budov zahraničním novinářům vykládala, že mezi protestujícími skutečně byli jacísi podněcovatelé a násilníci, které nikdo neznal. Hlásila to svého času Elena Voločinová na France 24. Zmiňoval se o tom i Steve Rosenberg z BBC. Ve speciálu newyorských Timesů jde o výklad potvrzovaný několika kazašskými insidery a totéž uvádí i britský Guardian.

O koho mohlo jít? Často se objevuje výklad, že o příslušníky tajných služeb či vojáky věrné nazarbajevovcům, kteří se mezi protestující vmísili rovnou i se zbraněmi, a proto že padla obvinění Masimova, Abiše a dalších z pokusu o převrat. Mohlo jít ale i o kriminální gangy, což tvrdila zmíněná akademička z debaty Al-Džazíry, nebo i o provokatéry vyslané režimem, kteří měli za úkol protesty násilím znevěrohodnit, což v džazírské debatě naznačovala disidentka v exilu. Otázkou je ovšem, proč by měli mít takovíto lidé zapotřebí střílet (a vystavovat se střelbě); proč by si při znevěrohodňování protestů nevystačili s rabováním.

Ruský režim přišel každopádně s dalším výkladem, totiž že šlo — překvapivě — o pokus o barevnou revoluci. „Nenecháme nikoho ve svých domovech destabilizovat situaci a provádět takzvanou barevnou revoluci,“ uvedl ve veřejné části telekonference hlav intervenujících států 11. ledna přímo Vladimir Putin.

Mohlo tomu tak být? Krom vzniku dvou stanových městeček mnoho podobností s revolucemi na Ukrajině, v Gruzii či Kyrgyzstánu nevidět. Například brazilský novinář Pepe Escobar sice vystoupil s hypotézou americko-turecko-britsko-izraelského pokusu o převrat, v němž se mělo angažovat jakési centrum o pětačtyřiceti lidech v Alma-Atě. Ovšem protesty byly tentokrát opravdu hodně decentralizované. A krom zabrání almatského letiště se nenabízejí žádné další známky organizovaného pokusu o uchopení moci z ulice. Nebojovalo se o sídla státních institucí. Nevystoupili žádní připravení tribuni.

Organizované vyhrocení situace za účelem vyvolání chaosu, a v zápětí pokus o palácový převrat, následovaný pacifikací jedné kliky druhou, je varianta, která vyznívá uvěřitelněji. Zastánci teze o systematickém organizování barevných revolucí v postsovětských zemích mají sice sklon vídat motory převratů třeba i v protikorupčních kampaních neziskovek, které čerpají ze Západu granty. Zde se však všechno odehrálo opravdu hodně rychle a krvavě.

Tato skutečnost nicméně mění jen málo na tom, že v Rusku už jsou — a budou — kazachstánské protesty příslušně rámovány. Jak upozornila například analýza kolektivu Voxpot psaná ještě za protestů, v ruské polooficiální mediasféře jsou zvláště populární výklady, že šlo o součást systematické snahy Západu o „velkou plynovou loupež“ či o „akci řízenou z Ukrajiny“.

Je tu ale konečně ještě jedno vysvětlení, a to to nejprostější — možná, že žádné nitky a plán v pozadí nebyly; možná, že vše jen samo vygradovalo po střelbě z obou stran a po razantnosti zásahu bezpečnostních složek. Oni neznámí provokatéři a popuzovatelé davu mohli být prostě rozvášnění mladí radikálové z chudých městských periferií. Některé videonahrávky takový výklad posilují.

Jak už zmíněno výše, násilnosti a rabování se týkají několika málo dnů a nemají vzorec, který by dokazoval nějakou větší organizovanost. Mohly být skutečně spontánní. Někteří lidí vzali své zbraně z domů, jiní se ozbrojili z vyrabovaných obchodů. K protestujícím ze střední třídy se připojili i horkokrevnější lidé, také nějací chuligáni jako na Ukrajině… A nasazené jednotky začaly prostě střílet ve velkém. V zákulisí pak Tokajevův mocenský kruh využil vývoje k likvidaci konkurence.

Co mohl z takové situace získat ruský režim, že se rozhodl intervenovat do vnitrokazašského boje o moc? Podle zastánců tohoto vysvětlení třeba varování všem, kdo by se pokoušeli o změnu režimu, že je odhodlán zakročit, plus Tokajevovu loajalitu pro budoucnost.

Co bude dále?

Oficiálně se dnes v Kazachstánu mluví o začátku nové éry, v níž bude pamatováno na ty, na které se dosud zapomínalo. Tokajev a jeho režim si je dle zastánců vědom i potřeby dělat politické reformy. Neoficiální zprávy však hovoří pouze o náhradě jedno vůdčího klanu (nazarbajevovského) druhým (tokajevovským) doplněné o úlevná sociální opatření.

Poprotestní zatýkací vlna, zdá se, již opadá. Místy se lidé znovu scházejí na náměstích, byť zatím v malém a ostražitě.

Šéfredaktor relativně nezávislého zpravodajského portálu Vlast.kz Vjačeslav Abramov pro Guardian uvedl: „Jsou tu tři možnosti. Za prvé, poměry se ještě utuží, jako se to stalo v Bělorusku; za druhé, vrátíme se tam, kde jsme byli před současnou krizí; a za třetí, budou skutečné reformy. Třetí možnost se ovšem zdá nejméně pravděpodobná.“

Drtivá většina tematických analýz uvádí, že v důsledku intervence jednotek Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti posílí v Kazachstánu vliv Ruska — že Rusko získalo páku k akceleraci integrace země do dalších, jím ovládaných svazků a organizací.

Příliš se ale nemluví o roli ostatních světových mocných. Patří se zdůraznit, že Kazachstán nebyl — a dost možná se ani teď nestane — nějakou ruskou kolonií. Jde o zemi, již její elita dokázala dokonale začlenit do globální ekonomiky tak, aby z toho měla sama maximální prospěch, a to za relativního mlčení všech ostatních, včetně západních zemí.

Ondřej Soukup v Českém rozhlase trefně připomínal, že západními ratingovými agenturami byl Kazachstán před krizí hodnocen coby stejně kvalitní investiční prostředí jako Česká republika; co do svobody podnikání byl potom stavěn dokonce na úroveň Německa! Sedmdesát procent těžby kazachstánské ropy stále kontrolují zahraniční firmy. A mezi třinácti společnostmi, které zde těží uran, najdeme vedle ruských a čínských také francouzské či kanadské. Byl to ostatně americký Chevron, který byl za protestů nejvíce slyšet kvůli těžebním výpadkům.

Mají dnes mocní alespoň na Západě zájem na skutečném zlepšení kazašských poměrů? V případě dalšího vyhrocení jistě uvidíme.

Další informace:

• Al-Džazíra Kazakhstan: A coup, a counter-coup and a Russian victory
• Al-Džazíra The unanswered questions in Kazakhstan
• BBC News Kazakhstan: Why are there riots and why are Russian troops there?
• WION The real reason behind Kazakhstan protests
• RT CSTO Peacekeepers' Withdrawal from Kazakhstan Continues
• NYT Revolt in Kazakhstan: What’s Happening, and Why It Matters
• WSJ What’s Happening in Kazakhstan? How the Protests Started and Why Russia Is Involved
• ICG Q&A: Behind the Unrest in Kazakhstan