↗

Jestli se Rusové nyní rozhodnou zaútočit na Ukrajinu, začnou po Krymu vyprávět další gangsterský příběh ošklivých káčátek, kterým ujel vlak. Otázka, jak si všimnout Rusů, když nesedí na tanku, ale zůstává. Právě pro případ, že nezaútočí. Existuje hodně důvodů, proč by jich světu mělo být líto, a mohl jim věnovat pozornost. Chtělo by to Rusy pozvat na mejdan. Jak to ale udělat, když u všech dosavadních chyběli? Foto Alain-Pierre Hovasse, AFP

Tálibán, Orbán a Rusové natlačení u hranic Ukrajiny mají něco společné. Chtějí nastolit přehlednou realitu, která se dá důrazně vyprávět a řídit za pomoci síly. Talibán je ve světovém povědomí, protože několikrát středověkými prostředky porazil velmoci a středověkými prostředky je schopen být dominantním vývozcem drog. Orbán je hodnotovým tématem pro Evropskou unii. Rusy svět zaznamená jen když sedí v tanku.

Ve slabé chvilce, v klidovém režimu po třetím očkování, zmocnila se mě lítost nad Rusy. U kolika věcí, chudáci, nebyli? A, naopak, byli a jsou u tolika hrůz. Měřítkem k posuzování věcí obecných už není druhá světová válka, ale 11. září. Rusové vypadli z páteřního světového příběhu, přestože dlouhodobé následky druhé světové války ponesou několik staletí.

Nepřítel už není esesák, zfanatizovaný pseudonadčlověk s vytetovanou krevní skupinou, kterého poráží zemitý ruský poctivec, ale někdo bezejmenný, každou chvíli někdo jiný a někde jinde, ve válkách bez frontových linií. Postava ruského poctivce porážejícího Hitlera nemá jak pokračovat.

Dnes se z Ruska do světového dění snaží zasahovat nějaký upatlaný personál trollí fabriky u Petrohradu. Místem největšího utrpení jsou dnes padlé státy, ne institucionalizované říše zla, jakou bylo stalinské Rusko. V ruském institucionalizovaném zlu se pořád a marně doufalo, že bude mít smysl. Lítost směrem k Rusům se proto dá shrnout do otázky vyškrábané na zdi stalinské popravčí cely. Proč? Počemu?

Rusové si z dvacátého století odnesli strašné šrámy. A bylo jim to k ničemu. Dvacáté století jako měřítko čehokoli přestalo platit nejpozději 11. září 2001. Ruská celosvětová dějinná mise bolševismu skončila nejpozději pádem Berlínské zdi, ne-li vpádem do Československa v roce 1968. Pak se, po roce 1991, Západ pod záminkou privatizace pokusil Rusům de facto sebrat jejich přírodní zdroje. Rusové v éře po Jelcinovi se nedali a vytvořili si polostátní mafiánsko oligarchický kapitalismus doprovázený spasitelskou rétorikou.

Když letos půlku Nobelovy ceny přebíral šéfredaktor listu Novaja gazeta, ruský novinář Dmitrij Muratov, za pozornost stál mimo jiné fakt, že mu zabili už šest kolegyň a kolegů. V oficiálním vyprávění si Rusové pěstují spasitelský mýtus, do veřejných služeb neinvestují, v univerzitní knihovně mají místo počítačů katalogizační lístky, následují fronty a bábušky u výdeje. Novináře střílí zezadu.

V mezinárodní politice jsou přísní legalisté, což vede například k tomu, že v Sýrii jako legálního vládce udrželi Asada, jednoho z nejděsnějších politiků na světě. Rusové si musí připadat jako ošklivé káčátko, co se zapomnělo proměnit na labuť, což musí být frustrující. Už proto, že si tolik generací jejich baletek kazilo nohy, aby na scéně Velkého divadla vypadaly jako labutě v hejnu.

U čeho Rusové nebyli

Měřítka v současném světě mají své základy v sedmdesátých letech minulého století. Byla to doba vystřízlivění z šedesátek, ropné krize, a hlavně doba civilizační kritiky. Začínala postmoderna, končila průmyslová éra. Výsledkem civilizační kritiky byl návrat ryb a koupání do Rýna, ale i návrat stromů na vymřelé hřebeny Krušných hor. Václav Havel patřil k protagonistům evropské civilizační kritiky, demonstrace počátků naší občanské společnosti byly ještě za komunistů demonstracemi ekologickými.

Zelené strany vznikly ze zkušeností sedmdesátých let, z mírového, emancipačního a protiatomového hnutí. Dnešní ekologická shoda je vystavěná na zkušenosti civilizační krize a kritiky, kterou Rusové nezažili. My ji zažili, ale nedokázali jsme v ní vinou špatné politiky posledních dvaceti let najít a otevřít okna k životu.

Ekologická shoda je v Evropě dobrou a funkční náhražkou části toho, co pocitově a ve vyprávěních dodávalo náboženství, co se dalo po skupinách najít v nacionalismu. Ekologická agenda je univerzální. Prostě se všichni začnou chovat odpovědněji, budou vnímavější a lepší. Kdo by odolal?

V naší politice odolaly už dvě symbolické postavy. Prezidenti Klaus a Zeman byli oba zaměstnanci Prognostického ústavu, který pozdnímu komunismu vymýšlel, jak se dostat ze slepé uličky. Klaus se shlédl v dobově módním neoliberalismu, Zeman zůstal zabetonovaným národohospodářem. Jemnější rozlišování a empatie je oběma bytostně cizí.

Jestliže premiér Fiala tvrdí, že nejsme na ekologickou proměnu připraveni, má pravdu. Protože jsme ještě pořádně nezačali. Zákony energetického obratu jsou v sousedním Německu patnáct a více let staré, podnikatelstvo se na proměnu stihlo připravit. Giganti jako německý energetický koncern RWE se pokoušeli brzdit, ale nebyli úspěšní. Kulturně by totiž měla nastat doba bez gigantů.

Utekli jsme Babišovi z lopaty a co se prezidenta Zemana týče, jsme hlavně rádi, že se udrží na své kolečkové židli, a tím i ve funkci. Získává se tak čas na zrání Babišových protikandidátů v prezidentské volbě. Kdyby Zeman skončil teď, Babišova média by stihla očernit mladou vládu a volbu by rozhodla kampaň, pro kterou má Babiš nejlepší předpoklady.

Zavřené kohouty

Do dvou měsíců možná budou zavřené ruské plynové kohouty, spadnou databáze nemocnic a úřadů, internet, který nás v pandemii zachraňoval, se v ruské hybridní válce promění v noční můru.

Západ nepřijme Ukrajinu ze dne na den do NATO a nepřesune sto tisíc vojáků (jako USA do Iráku) do střetu s Rusy, kteří si nekrofilně přejí nově vyprávět příběhy z dvacátého století.

Jestli se Rusové rozhodnou udeřit, začnou po Krymu vyprávět další gangsterský příběh ošklivých káčátek, kterým ujel vlak. Otázka, jak si všimnout Rusů, když nesedí na tanku, ale zůstává. Pro případ, že nezaútočí. Existuje hodně důvodů, proč by jich světu mělo být líto, a mohl jim věnovat pozornost. Chtělo by to Rusy pozvat na mejdan. Jak to ale udělat, když u všech dosavadních chyběli?

My se ale teď a tady starejme se o to, aby neujel náš vlak nebo spíš neujel ještě víc. Zelená dohoda pro Evropu je něčím, na čem se dá dostat kousek do budoucnosti, na čem se dá zachránit kousek z ideje pokroku. Ekologie je to takové skoro poslední minimum, na kterém se dá shodnout a připadat si při tom, že pracujeme na něčem velkém.

Platilo by to, i kdyby se planeta neoteplovala. Kdybychom neměli zelenou dohodu, museli bychom si vymyslet něco podobného. Horizontálního, inkluzivního, pro všechny. Zelená dohoda znamená pozici, ze které se dá odmítnout Putin, Orbán stejně jako Tálibán. A ostatně jako každá přehledná realita, kterou autokraté chtějí důrazně vyprávět a řídit ji za pomoci síly.