Rusové, přehledná realita a zelená dohoda
Jan ŠíchaRusko je největší, a proto i nejzoufalejší reprezentant přežitého příběhu založeného především na motivu síly. Na Západě už desítky let není nikdo, kdo by mu vůbec mohl naslouchat. Lze vlastně Rusko přizvat k něčemu, u čeho nikdy nebylo?
Tálibán, Orbán a Rusové natlačení u hranic Ukrajiny mají něco společné. Chtějí nastolit přehlednou realitu, která se dá důrazně vyprávět a řídit za pomoci síly. Talibán je ve světovém povědomí, protože několikrát středověkými prostředky porazil velmoci a středověkými prostředky je schopen být dominantním vývozcem drog. Orbán je hodnotovým tématem pro Evropskou unii. Rusy svět zaznamená jen když sedí v tanku.
Ve slabé chvilce, v klidovém režimu po třetím očkování, zmocnila se mě lítost nad Rusy. U kolika věcí, chudáci, nebyli? A, naopak, byli a jsou u tolika hrůz. Měřítkem k posuzování věcí obecných už není druhá světová válka, ale 11. září. Rusové vypadli z páteřního světového příběhu, přestože dlouhodobé následky druhé světové války ponesou několik staletí.
Nepřítel už není esesák, zfanatizovaný pseudonadčlověk s vytetovanou krevní skupinou, kterého poráží zemitý ruský poctivec, ale někdo bezejmenný, každou chvíli někdo jiný a někde jinde, ve válkách bez frontových linií. Postava ruského poctivce porážejícího Hitlera nemá jak pokračovat.
Dnes se z Ruska do světového dění snaží zasahovat nějaký upatlaný personál trollí fabriky u Petrohradu. Místem největšího utrpení jsou dnes padlé státy, ne institucionalizované říše zla, jakou bylo stalinské Rusko. V ruském institucionalizovaném zlu se pořád a marně doufalo, že bude mít smysl. Lítost směrem k Rusům se proto dá shrnout do otázky vyškrábané na zdi stalinské popravčí cely. Proč? Počemu?
Rusové si z dvacátého století odnesli strašné šrámy. A bylo jim to k ničemu. Dvacáté století jako měřítko čehokoli přestalo platit nejpozději 11. září 2001. Ruská celosvětová dějinná mise bolševismu skončila nejpozději pádem Berlínské zdi, ne-li vpádem do Československa v roce 1968. Pak se, po roce 1991, Západ pod záminkou privatizace pokusil Rusům de facto sebrat jejich přírodní zdroje. Rusové v éře po Jelcinovi se nedali a vytvořili si polostátní mafiánsko oligarchický kapitalismus doprovázený spasitelskou rétorikou.
"Rusové si ze dvacátého století odnesli strašné šrámy."
Ano, tato věta platí nejspíše o všech, kdo žijí na území někdejšího carského impéria . Revoluce, občanská válka a intervence, stalinský teror, druhá světová válka a jako epilog Afghánistán a drastická transformace.
"K ničemu jim to nebylo?"
To už je v dvojím ohledu velmi problematické tvrzení:
a) Jak kterému Rusovi. Řeč je o zemi s extrémními sociálními rozdíly. Tady už Šícha používá etnonymum ideologicky, nechtěně ve prospěch vládnoucího establišmentu Putinova režimu.
b) Území ruského impéria prošla krutou a krvavou modernizací, ale to nic nemění na benefitech z výsledků této modernizace (v porovnání se zeměmi, které byly v roce 1914 na podobném stupni rozkládající sed agrární společnosti) pro současné Rusko: všeobecná gramotnost, relativně dostupná lékařská péče, absence hladomorů atd.
"Nebyli u toho":
Darmo mluvit, jak se změnila Moskva a už jsem tam taky dlouho nebyl. Ale naposledy jsem byl víc na ruských stránkách asi před dvěma lety. Hledal jsem původně text jedné staré anarchistické písničky, ale pak jsem se začetl do stránek petěrburské anarchistické scény a nakonec jsem pár dní serfoval. Předtím jsem viděl rešerše ze stránek ruské fanfikce.
Sečteno: Píšu to nerad, obvykle patří Šíchovy texty k tomu nejlepšímu na DR.
Ale obraz Rusa, který buďto sedí na tanku nebo kouká, jak mu ujíždí tak, je hodně hloupé a velkou skupinu lidí (a pokud už to máme brát legislativně, také velkou skupinu občanů a obyvatel České republiky) hrubě ponižující ideologické a šovinistické zjednodušení.
A co se zeleného údělu týče -- předvádět svoji světovost tím, že nepřekládám z právě imperiálně vladnoucího jazyka je projev hodně podlézavého provincialismu --, staral bych se spíše o to, abychom u něj byli my, Češi. To jest politický národ český, nikoliv jen ti blahobytní a zabezpečení.
Dobrý den pane Profante,
dovolte, abych se pana Šíchy zastal. On píše trochu básnickým stylem, který se dobře čte, a do takového textu se příliš nehodí vysvětlivka "když píši o Rusech ve vztahu k sousedním zemím, myslím tím jejich politiku / vůdce, nikoliv ohromný zástup umělců, vědců, a všech kteří ve dvacátém století vytvořili velké věci", nebo něco v tom stylu.
Takže nevěřím, že by chtěl říci, že si nikdo nevšiml Michaila Bulgakova, Pjotra Kapici, Jurije Oganesjana, bratří Strugackých, nebo třeba režiséra Alexandra Rogožkina. Ani tomu, že by chtěl ignorovat ty, kdo v dnešním Rusku stále žijí s rozhledem za hranice, a v duchu tradice, že vždycky existoval nějaký "spodní proud", stále tvoří, i když vláda, také tradičně, nestojí za nic.
A nepřeceňujte prosím diskutabilní přínos ruské kolonizace pro rozvoj okolních národů. Gruzíni, Arméni a jiné národy s vlastní kulturní tradicí, někdy daleko starší, než je ta ruská, by bez ní možná byli i o hodně dál, než jsou. Nakolik profitují původní přírodní národy Sibiře z nerostného bohatství, které se tam bezuzdně těží, nevím. A pokud se hladomorů týče, na Ukrajině byl hladomor za sovětského režimu dokonce záměrně vyvolán.
To už bych spíš panu Šíchovi vyčetl, že "mise bolševismu" (byla-li kdy jaká) skončila nejpozději právě výše uvedeným hladomorem.
Takže já jsem článek pana Šíchy pochopil jako poselství o ruské vládě, která nikdy neuměla nic jiného než vyhrožovat zbraní, a o tom, že my v Evropě a naší republice bychom si z tuposti tohoto přístupu rozhodně neměli brát příklad, ani se mu podvolit.
MP - nepřekládám z právě imperiálně vladnoucího jazyka je projev hodně podlézavého provincialismu --, staral bych se spíše o to, abychom u něj byli my, Češi. To jest politický národ český, nikoliv jen ti blahobytní a zabezpečení.
Jde o to zda a co se k překládání nabízí.
Z velké tradice ruského absolutismu vyzrála velká literatura Dostojevského a Čechova. Velmi krátká epocha ideologické konfuze ruského ducha zatám zralou literaturou neoplývá......bych poznamenal vykláněje se z okna.
Dobrý den pane Šícho,
zaujal mě Váš pohled na Green Deal jako náhradu náboženství:
"Ekologická shoda je v Evropě dobrou a funkční náhražkou části toho, co pocitově a ve vyprávěních dodávalo náboženství, co se dalo po skupinách najít v nacionalismu. Ekologická agenda je univerzální."
Problém může vzniknout, pokud se pro část společnosti opačný náhled, stejně vehementně tvrdící, že celá ekologická agenda je pitomost, také stane náboženstvím. Pak se můžeme ocitnout v podobné situaci jako Severní Irsko nebo Libanon.
Mně se proto nejvíc líbí myšlenka na konci Vašeho článku:
"Platilo by to, i kdyby se planeta neoteplovala. Kdybychom neměli zelenou dohodu, museli bychom si vymyslet něco podobného. Horizontálního, inkluzivního, pro všechny."
Pokusili jsme se s mým synem takový návrh prezentovat v létě zde na stránkách DR; v diskusi pod aktuálním článkem k tématu energetické transformace a naší politiky
https://denikreferendum.cz/clanek/33504-udrzitelnost-jadra-a-cesky-hon-za-ziskem
najdete na naši analýzu odkaz.
Tento návrh ale nikoho příliš nezaujal. Byl byste náš přístup "udělat energetickou transformaci ekonomicky výhodnou", na které by se snad i zavilí protivníci mohli shodnout, ochoten podpořit?
Měl jsem na mysli: "Nepřekládám-li Green Deal, abych ukázal svojí inkluzivní sounáležitost (protože ta je přece možná jen ve světovém jazyce).
Ale když jste to otevřel, je obrovská škoda pro českou kulturu, že se současná ruská literatura nepřekládá. Hrozně rád si přečtu par nových stránek z Bábelovy pozůstalosti (a budu přitom mít pochopení pro strategii nakladatelství, které mi jako přívažek do knihy přidá dávno vydané a přeložené texty), ale potěšilo by mne, tu občas vyšel překlad žijícího autora, kterého v českém prostředí není znám už nejméně pětatřicet let.