Vážený pane Sequensi,

vážím si Vaší snahy poukázat na nenápaditost dosavadní i chystané vládní energetické politiky.

Myslím si ovšem, že je škoda, že se ekologické organizace nesnaží předkládat více variant ucelené alternativní představy hospodářské politiky, tak, aby byla větší šance oslovit i tu (velmi podstatnou, jak naznačuje třeba právě Vámi zmíněné sebeutvrzující hlasování Sněmovny o nezbytnosti jaderné energetiky) část veřejnosti (a politiků), která se jakékoliv změny bojí.

Mám pocit, že mnoho aktivistů nevidí jiná řešení, než omezit spotřebu / nejíst maso / zrušit kapitalismus (lze volně dosadit další dobře míněné a možná i oprávněné rady, kvůli kterým ovšem značná většina lidí jakékoliv, i daleko méně radikální změny šmahem odmítne), ekonomové zase podle svého zaměření buďto rýsují na desítky let dopředu plány založené na dnešním stavu techniky, nebo experimentují s nástroji jako jsou emisní povolenky, které mají nějakým způsobem přimět trh, aby respektoval životní prostředí, a politici se snaží hlavně zalíbit veřejnosti a uspět v nejbližších volbách.

Řekl bych, že v té vřavě potřebujeme víc naslouchat těm ostatním, přemýšlet, snažit se hledat průniky jednotlivých přístupů a postupně tak nacházet nadhled umožňující shodu na takových praktických krocích, které jsou v dané situaci opravdu vhodné a potřebné.

V programovém prohlášení nové vlády bych ve vztahu k životnímu prostředí, průmyslu, zemědělství, dopravě, energetice a inovacím chtěl vidět takovéto body:

1) Zrevidujeme státní energetickou koncepci tak, aby

(i) podněcovala technickou inovaci, nikoliv aby ji brzdila, jako tomu je dnes,

(ii) hlavní důraz kladla na sladění energetiky se zachováním udržitelného životního prostředí i sociálního smíru,

(iii) podporovala decentralizaci, rozvoj obnovitelných zdrojů energie, především solární a větrné,

(iv) umožnila a podpořila rozvoj individuální a komunitní energetiky

(v) největší technickou prioritou se stalo zavedení metod pro levné dlouhodobé ukládání elektřiny

(vi) přestala podporovat zastaralé a neefektivní nebo škodlivé technologie a organizační schémata, jako je současná kombinace kondenzačních tepelných elektráren a teplárenství využívajícího fosilních paliv, a nahradila je kombinací

- úspor energie,

- využití obnovitelných zdrojů, a

- kogenerace tepla a elektřiny v malých decentralizovaných jednotkách;

2) řadou promyšleně designovaných pilotních projektů vyzkoušíme, jak může fungovat a jakou ekonomickou návratnost může v podmínkách různých lokalit naší republiky mít adaptace fotovoltaiky k udržování a posilování malého vodního koloběhu a její integrace do

a) obytné infrastruktury (ministr Bartoš),

b) průmyslové infrastruktury (ministr Síkela),

c) obhospodařování zemědělské půdy (agrivoltaika, ministr Nekula),

d) dopravní infrastruktury (ministr Kupka);

3) soutěžemi na nejlepší návrhy jednotlivých pilotních projektů se pokusíme oživit technickou tvořivost v našem průmyslu a akademické sféře;

4) vytvoříme legální instituty podporující technickou tvořivost, s důrazem na testování nových technických myšlenek;

5) vynasnažíme se tyto záměry nastartovat tak, abychom již v rámci našeho předsednictví EU mohli první praktické kroky představit našim partnerům v Unii a začít je získávat pro spolupráci na nich, s cílem udělat modernizaci naší republiky součástí modernizace celé Unie.

Ke každému bodu bych mohl ještě dodat, co tím přesně myslím, ale na půdorysu tohoto již tak dost dlouhého diskusního příspěvku by to byl nesmysl.

Jde mi o toto:

Bez podpory ze strany ekologických hnutí pro takovýto „alternativní doplněk do programového prohlášení vlády“ mohu stěží čekat, že by se nějakými podobnými myšlenkami od úplně neznámého šlověka byla vláda ochotná zabývat.

Zatím to bohužel vypadá, že i organizace jako Hnutí Duha nebo Greenpeace fungují podobným způsobem jako naše politika – nikomu moc nenaslouchají a vytvářejí své vlastní plány a vize.

V jejich případě však, zdá se mi, bohužel jde o plány s minimální popularitou u široké veřejnosti a tím také s nepatrnou šancí na praktické uskutečnění. Obávám se, že si lidé z ekologických hnutí nedokážou přiznat, že jim velká část naší veřejnosti nerozumí, nebo se jich dokonce bojí. Já si ovšem připadám podobně - mé dosavadní pokusy získat pro výše sepsané návrhy alespoň minimální podporu zatím narazily ze strany ekologických hnutí na stejný nezájem, jako paralelní pokusy získat pozornost politiků.

Přitom mám za to, že by podpora mého minimalistického přístupu podle hesla „lepší něco, než nic“ mohla ekologickým hnutím pomoci nepochopení a nedůvěru veřejnosti překonat. Kdyby se tohle podařilo, pak bychom se třeba jednou výše nadhozeného prohlášení opravdu dočkali v programu vlády.

Pokud se s lidmi z ekologických hnutí znáte, zkusil byste mi pomoci zjistit, v čem to u nich tedy vlastně drhne? Možná jde jenom o výsledek dnešní všeobecné snahy pracovat super efektivně a výkonně, který lidem nedovoluje zastavit se a začít přemýšlet mimo předem stanovený plán, nebo si vůbec poslechnout nebo přečíst nějaký cizí názor.

Skvělý rozhovor s Michalem Šnobrem:

https://www.seznamzpravy.cz/clanek/zahranicni-jadro-ma-zasadni-problem-v-cesku-se-o-nem-nemluvi-rika-snobr-183080

Takhle vypadá energetický realismus.

Dobrý den pane Morbicere,

děkuji Vám za komentář. Rozhovory pana Šnobra sleduji, a myslím si, že jeho odhady nákladů na nové jaderné elektrárny jsou realistické.

Obávám se ale,

https://denikreferendum.cz/clanek/32812-cesky-energeticky-titanik-hlasi-plnou-parou-vpred

že na řešení výzvy, jak uskutečnit sociálně a ekonomicky udržitelnou transformaci hospodářství na obnovitelné zdroje, jeho střízlivý přístup sám o sobě nestačí.

Jak se snažíme v naší analýze doložit, bez trošky vize a (například) snahy poohlédnout se po dostupných technických řešením, která jsou schopná takové požadavky splnit, se dost možná také dostaneme "in Teufels Küche". Neboli, jadrněji česky, do stejné p…e, jako když, s maximálním smyslem pro společenskou a ekonomickou realitu, nepodnikneme nic, nebo když se naopak, bez ohledu na ekonomickou a sociální realitu, budeme tuto transformaci snažit uskutečnit za každou cenu, tedy všeobecně známými, více nebo méně zavedenými (ale pro tento účel stále nevyhovujícími) technologiemi.

Pokud by se mi naskytla možnost, kterou mají reportéři médií přinášejících s panem Šnobrem rozhovory, pak bych se jej zeptal, jakou částku by byl ochoten investovat do technologie sodíkového palivového článku, uvedené jako příklad v naší výše citované analýze.

Podle našeho odhadu by zavedení tohoto palivového článku do praxe mohlo v horizontu několika let umožnit, že by se elektřina z obnovitelných zdrojů mohla stát dostupnou kdykoliv (i když zrovna “nefouká ani nesvítí”). Zároveň by ukládání elektřiny z obnovitelných zdrojů v podobě kovového sodíku (nebo kapalné slitiny sodíku s draslíkem) a její znovuzískávání přeměnou sodíku zpět na hydroxid sodný v Geislerově palivovém článku mohlo tuto elektřinu - možná již při dnešních nákladech na její výrobu - učinit plně konkurenceschopnou elektřině vyráběné z neobnovitelných nebo omezeně obnovitelných zdrojů, jako jsou fosilní paliva nebo "biomasa".

Největší problém dnešního hospodářského a společenského systému tedy vidím v tom, že žádného z investorů, ať jsou to celé státy, jednotlivé energetické společnosti, nebo jednotlivci (jako třeba pánové Michalik nebo Šnobr), ani nenapadne, že by možná stačilo analyzovat již existující patentovou literaturu a přemýšlet nad řešeními, která se v ní pro problémy dneška dají najít.

A druhou stranou té samé mince se mi jeví okolnost, že podobně slepí jsou odborníci zaměření na hrozby, které s sebou pokračující využívání neobnovitelných zdrojů nese, i veřejnost, reprezentovaná politiky, žurnalisty, nebo ekologickými organizacemi na tyto hrozby poukazujícími.

Pane Kaliszi,

sleduji Vaši upřímně míněnou snahu o navázání dialogu a rozpoutání diskuse a přemýšlím, jak si tu slepotu či pasivitu vysvětlit.

Říkám si, když lidé nemají potřebu o něčem diskutovat (jsou k tomu „slepí“), tak (jim) možná o to vůbec nejde a jde o něco jiného, co není pojmenováno, ale je to pociťováno jako závažnější.

Sám za sebe bych to pojmenoval nějak takhle:

Z dostupných zkušeností mi vyplývá, že opatření [například podpora pěstování řepky kvůli přechodu na biopaliva; přechod na obnovitelné zdroje el. energie s pomocí v současnosti dostupných technologií] činěná proti nějaké hrozbě [například globální změna klimatu] tu hrozbu v některých případech [nutno specifikovat ta kritéria] neodvrací, ale přináší zase problémy jiné [„žluté lány“ - rozdělování dotací; energetická chudoba - rozdělování kompenzací za vysokou cenu elektřiny -> nekonkurenceschopnost průmyslu -> nutnost globálních pravidel -> nutnost globální autority - navzájem vylučující se vztah globální autority a místní demokracie (demokracie nemůže být globální)].

Opatření činěná proti nějaké hrozbě tedy někdy přináší zase problémy jiné, které se svou závažností mohou nakonec (v nějakém konkrétním lidském osudu) té původní hrozbě vyrovnat nebo ji i překonat. Taková úvaha pak nutně nastoluje i nebezpečné otázky filozofické [hodnota lidského života; cena přežití civilizace; cena přežití západní civilizace] a otázky po smyslu konání [strach o přežití a smysl snahy o přežití ve světle konečnosti lidského života].

Má lidský život ještě nějaký jiný smysl než je snaha o jeho zachování, nějaký jiný smysl, který by zapovídal činit některé věci pod vlivem strachu o život?

Není nakonec kritizované konzumní chování - snaha zkonzumovat svůj život do sytosti - také jen projevem strachu o život, aby mi ho nezkonzumoval někdo jiný?

Se znepokojením nyní třeba sleduji, jak Václav Bělohradský (jehož myšlenky jsem vždy považoval za velmi zajímavé a inspirující) proti sobě staví „demokracii“ a „přežití lidstva“ a dává v tomto „dilematu“ (pokud mu dobře rozumím) přednost „přežití“.

Dobrý den pane Nusharte,

děkuji Vám za Váš komentář. Musím se přiznat, že je pro mě hodně složitý, proto prosím o opravu, pokud jsem něčemu neporozuměl správně.

Pokud vidíte, podobně jako já, konzumní chování jako přirozený lidský sklon ("aby mi život nezkonzumoval někdo jiný"), pak se asi shodujeme i v tom, že by bylo dobré (při snahách ovlivnit politická rozhodování) tento sklon brát vážně v potaz.

Tím nechci nijak zpochybnit to, že lidé mají pro své jednání i celou řadu dalších pohnutek, které se v různých situacích kombinují a skládají různě. Jenom myslím, že dokud většině z nás nejde bezprostředně o život, nebo nepůsobí nějaký podobně silný okamžitý impuls, pak je naše jednání a rozhodování ve velké míře určováno právě tímto "konzumním" principem.

Domníváte se tedy, že lidé, kteří píší do DR, mají svůj žebříček hodnot proti tomuto stavu (námi dvěma nahlíženému jako obvyklý) posunut ve směru impulsů, které jsou abstraktnější povahy (všeobecné dobro, blaho lidstva, přežití lidstva, záchrana planety a podobně, každý podle sebe), a nenaslouchání těm ostatním může plynout z přesvědčení, že ta vlastní priorita se každému jednotlivě jeví jako nejdůležitější a všeobecně platná pro všechny?

Z některých příspěvků sice takový pocit občas mám, ale nechce se mi věřit, že by to platilo univerzálně pro všechny. Svou kampaň "zkusme se domluvit" ostatně provozuji jen krátce, takže bych si zatím z absence odezvy netroufal nějaký jednoznačný závěr vyvodit.

Každopádně mě velmi zajímá Váš osobní názor na moje návrhy. Myslím si, že při rozumném přístupu k technické tvořivosti může její využití být s cíli ekologických aktivistů i zastánců sociálně citlivé společnosti docela dobře slučitelné, a rád bych věděl, zda to vidíte podobně, nebo jinak.

Nakonec ještě jeden dotaz. Napsal jste, že demokracie nemůže být globální. Nikdy jsem nad takovou otázkou neuvažoval, vždycky jsem si jen pomyslel, že vytvořit jakžtakž fungující demokratickou "světovou vládu" by bylo velmi složité. Nikdy mi nenapadlo, že by to mohlo být principiálně vyloučeno. Mohu se někde k tomuto námětu dočíst více?

Dobrý den, pane Kaliszi.

Pokusím se vysvětlit svoje stanovisko. Možná Vám můj postoj bude připadat podivný, možná se Vám bude zdát i docela nepochopitelné, že to, co Vy snad můžete pociťovat jako zcela nejdůležitější, bude u mě na jiném místě - tedy v jiném pořadí důležitosti. I tak bych byl ovšem rád, kdyby se toto různé pořadí důležitosti nestalo ihned v našich myslích důvodem k rezignaci na snahu o vzájemné porozumění. Přimlouvám se tedy za porozumění, byť i třeba s výhradou nesouhlasu. Domnívám se, že je možné nesouhlasit a přitom rozumět stanovisku, se kterým nesouhlasím, a akceptovat autora takového stanoviska jako partnera v diskusi.

-------------------------------------

Ptáte se na můj názor na Vaše návrhy. Pokud mohu soudit, všechno co píšete mi připadá velmi dobře promyšlené, zcela rozumné, z hlediska mých omezených schopností to posoudit nemám žádných námitek proti.

Napadá mě přitom ještě jedna věc: Když uvažuji, na základě čeho se vlastně člověk rozhoduje (viz třeba problém „dobra“ a utilitarismu čili konsekvencionalismu), na základě čeho činíme své soudy, musím si položit otázku, zda je to opravdu jen rozum. Ty podklady pro „racionální“ rozhodnutí - znalosti jednotlivého člověka, na jejichž základě dáváme rovnítko mezi „racionální“ a „správné“ (podklady, na které navazuje naše vlastní osobní poznání) jsou vždycky konečné (někdy příliš omezené), jsme závislí na tom, jak jsme je získali - vždy jsme je získali od nějakých autorit, ke kterým jsme v mysli měli nějaký vztah, buď jsme jim věřili, nebo nevěřili - jsme závislí na tom, zda nám říkali pravdu a současně jaký vztah jsme k nim zaujali - zda jsme jim věřili nebo nevěřili.

Tenhle vztah (například k rodiči, k učiteli, nebo k učebnici, kterou ten učitel napsal) nevzniká na základě racionality, ale na základě pocitu, že tomuto mému rodiči, učiteli, těmto předávaným informacím, této knize, kterou učitel napsal, že jim mohu věřit, nebo že jim naopak nevěřím, a pak buď třeba ztratím o ten předmět zájem, nebo budu uvažovat, zda by to nemohlo být jinak než předkládají [a vzhledem k našemu nevyzpytatelnému nevědomí může být někdy těžké říci, zda i předpokládají] tyto (v mé mysli důvěryhodné či nedůvěryhodné) autority.

Důvěru či nedůvěru k těmto autoritám [k těmto zdrojům informací, ale i určitých schémat myšlení pro mé vlastní poznání] vidím tedy jako velmi důležitý faktor vlastního rozhodování a soudů o světě, bez něhož by nemohlo nikdy dojít ke změně paradigmatu, ani například k zásadním přelomům ve vědě.

Abych tedy konečně přešel zpět ke shrnutí mé odpovědi na první otázku: Vaše návrhy mi připadají dobře promyšlené, nemám jim co vytknout,

v ě ř í m, že jsou dobrým řešením problému, který je z Vašeho hlediska autenticky možná tím nejdůležitějším. Já mám jiné pořadí, což ale neznamená, že mám jiný vztah k přírodě a k nutnosti její ochrany.

Snad u mě jen „působí nějaký jiný impuls a mé jednání a rozhodování je ve velké míře určováno tímto odlišným vnímáním souvislostí...“ a kdybych se to měl pokusit nějak lapidárně („náhrobkově“) vyjádřit, řekl bych asi, že vyhynutí lidstva není to nejhorší, co se může stát, nejhorší je, když kvůli záchraně lidstva opustím člověka.

--------------------------

Zodpovězení druhé otázky (otázky, zda demokracie může být globální) je vlastně cestou k možnosti konsenzuálního řešení globálních problémů. Osobně jsem v té otázce spíše pesimistický, myslím si, že to buď možné není, nebo to „vytvoření globálního démosu“ (jako podmínky demokracie) nakonec třeba možné i je,

[démosu, který, aby mohl řešit společné problémy, musel by si navzájem rozumět - muselo by dojít k nějakému „kulturnímu sjednocení“ lidstva]

že to tedy nakonec snad možné i je, ale jen velmi pomalu (tak pomalu, že z hlediska dneších záměrů by ta rychlost kulturního sjednocování lidstva byla zcela nedostačující), nebo popřípadě i rychleji, ale zase za cenu něčeho podobného, jako třeba cenou za vytvoření „amerického politického národa“ byla válka Severu proti Jihu.

Ano, myslím, že v teorii demokracie se tomu „lidu“, který je schopen se navzájem dorozumět na tématech společných problémů - i když se neshoduje na jejich řešení, že tedy takovémuto navzájem kulturně komunikujícímu celku se patrně říká „politický národ“.

K tomu se mi podařilo dohledat článek politologa Jiřího Pehe z roku 2003:

http://www.pehe.cz/clanky/2003/evropa-politickym-narodem

I z praktických zkušeností posledních let třeba na příkladu Afghánistánu ale celkem jasně vidíme, že s ustavením nějaké globální demokracie by to nebylo nijak snadné.

Zde je v té souvislosti docela zajímavý článek z roku 2004, snažící se postihnout myšlenkové východisko islámu:

https://www.cdk.cz/politicky-islam

Vyvolává to mnoho etických otázek, které jsou na jedné straně vlastně jen nechápajícím pohledem do cizích kultur, pohledem, přesvědčeným o výlučnosti té svojí vlastní kultury a pouze jejích receptů na uspořádání společnosti (viz třeba rozšiřování demokracie v kulturách s demokracií nekompatibilních), na druhé straně ovšem tuto svoji vlastní kulturu za chvíli zase velmi tvrdě kritizujeme jako vlastně tu nejhorší ze všech ostatních.

Žijeme nejspíše v morálním zmatku, i sama demokracie je velmi tvrdě kritizována (například tím Václavem Bělohradským, o kterém jsem si vždy myslel, že jejím zastáncem), takže to dnes spíše vypadá, že její vyhlídky nejsou nijak dobré ani v té civilizaci, kde vznikla, natož abychom spoléhali na její globální rozšíření. Podle mého názoru nějaká globální moc zvítězit jistě může, ale je jen velmi málo pravděpodobné, že by šlo o moc dosud neexistujícího „globálního démosu“.

Paradoxně jediným jakžtakž „pevným bodem“ naší morálky jsou rychle se měnící lidská práva. Patrně ani ta však nemají šanci zůstat nekritizována, a to z toho důvodu, že na jejich měnícím se obsahu nebude možné vytvořit žádný dlouhodobý mezikulturní společenský konsenzus.

Dobrý den pane Nusharte,

mockrát děkuji za Vaše vysvětlení a za zpětnou vazbu k návrhům na alternativní cestu energetické transformace, vážím si jí. Měl jsem obavy, jestli jsou moje komentáře vůbec srozumitelné, a díky Vám jsem trochu klidnější.

Také s Vámi sdílím obavu, abychom kvůli přemíře sebedůvěry a přílišnému spoléhání ve vlastní chytrost něco totálně nezpackali. V to bych určitě počítal i "opustit člověka kvůli záchraně lidstva", Pokud byste měl pocit, že moje snaha vrátit do hry o budoucnost technickou tvořivost je ve skutečnosti nehumánní, tak to prosím do této diskuse klidně napište.

Nakonec ještě z jiného soudku. Zaujala mě Vaše úvaha o východiscích našeho uvažování a o tom, jak jsme "předsměrováni" tím, na co jsme se spolehli na základě své předchozí zkušenosti (do čehož zcela právem počítáte různé "autority", které nás ovlivnily - rodiče, učitele..).

V tomto bodě se shodujete s filosofem Janem Kršňákem, jenž vzal tuto skutečnost jako základ své vize toho, co by v době informační záplavy mohlo zůstat jako elementární základ vzdělávání. Na základě tohoto poznání nežádá totiž po učiteli nic víc (a nic méně), než to, aby svým žákům byl p r ů v o d c e m, který vlastním příkladem ukazuje hledání cest, jak se člověk s dotírající záplavou (dez)informací může vypořádat:

https://www.youtube.com/watch?app=desktop&v=287wk4F2Czg&trk=organization-update-content_share-embed-video_share-article

Kršňáka už jsem v jedné diskusi DR propagoval, protože se mi zdá, že v úplně jiné době a jiném kontextu vlastně říká něco velmi podobného jako říkal před čtyřmi sty let Komenský, a to mě určitým způsobem ohromuje.

Myslím si totiž, že pruský školský systém, který kvůli úspěšnosti ve výchově poslušných vojáků převzal celý svět a který i u nás stále v jisté podobě přetrvává, Komenského humanistické myšlenky v mnoha ohledech staví na hlavu a je tak součástí i jednou z příčin problémů, v nichž se dnešní lidstvo babrá.

Dobrý den, pane Kaliszi,

děkuji za Vaši reakci a omlouvám se za pozdější odpověď - čtrnáct dnů mé nerušené izolace je pryč, jsem opět zapojen do koloběhu života - no ale všechno dobré je k něčemu zlé, takže mé příspěvky do diskuse už nyní nebudou tak rychlé.

Technická tvořivost - tedy to využívání vědění v praktickém životě - to je pro člověka docela přirozené a v tom smyslu je to tedy i humánní. Ztotožnění významu slova „humánní“ s „dobrem“ je ale podle mě spíše sebeklam - nereflektované lidské sebehodnocení, vlastně takové novodobé synonymum pro dobro (dnes „humánní“ = včera „svaté“). Domnívám se, že zcela podobně, jako nám dnes třeba to „svaté“ připadá leckdy směšné, bude jednou lidem připadat směšné třeba i slovo „humánní“, až tedy dojde k jeho profanaci („desakralizaci“) - až to slovo bude zprofanováno uskutečněním reflexe jednání, které je dnes označováno za humánní. V tomto posunutém významu je i pro nábožensky založeného člověka hřích humánní (lidský), přičemž ten „první“ s tím jablkem (viz biblická kniha Genesis) si kromě klasické náboženské interpretace lze třeba vykládat i jako lidskou touhu po poznání (touhu po poznání dobra a zla, aby člověk sám mohl být tím původcem dobra, a bohužel i zla), tedy touhu po poznání dobra a zla, která však s sebou nese i opuštění bezpečného řádu věcí tak jak fungují „samy od sebe“ - bez lidské odpovědnosti, nese s sebou utrpení způsobené svobodou rozhodování, svobodou rozhodnout se špatně, ale paradoxně mnohdy i utrpení způsobené svobodou rozhodnout se dobře, přičemž to kritérium dobrého a špatného rozhodnutí, kritérium dobra a zla se nám pořád nějak ztrácí, takže si ho vždy musíme znovu a znovu pojmenovat. V současnosti se snad jmenuje „humanismus“, otázkou ale pořád zůstává, co je tímto kritériem ve skutečnosti - bez ohledu na měnící se pojmenování, otázkou zůstává, zda má život, nezávisle na lidech, svá vlastní pravidla. Ano, jistě, my lidé ta pravidla odkrýváme, objevujeme zcela nezávisle na nás fungující přírodní (fyzikální) zákony, objevujeme existující hodnoty fyzikálních konstant... Existuje ale něco, podle čeho bychom bezpečně rozeznali dobro a zlo?

Na Vaši otázku o humánnosti technické tvořivosti bych si tedy asi vzal na pomoc Karla Čapka:

„Kdo myslí na nejvyšší, odvrátil oči od lidí... Ale hledej a zkoumej; třeba najdeš… no třeba takové pf pf pf,“ ukazoval dědeček pšukaje měkkými tvářemi, „víš? aby to dělalo jenom puf puf… a pohánělo to nějakou věc, aby se lidem líp pracovalo. Rozumíš?“

„Vy myslíte,“ mručel Prokop, „nějaký laciný pohon, ne?“

„Laciný, laciný,“ souhlasil starý radostně. „Aby to dalo hodně užitku. A aby to taky svítilo, a hřálo, víš?“

---------------------------------

K úvaze o východiscích našeho uvažování bych ještě doplnil co jsem měl na mysli, ale vinou mého zdlouhavého vyjadřování to trochu zapadlo a možná se i v tomto názoru budeme lišit: Abych vůbec mohl o něčem přemýšlet, musím nejprve mnoha věcem prostě jen věřit (ať už jde o poznatky nebo o postupy - schémata - přemýšlení, tedy poznatky a schémata získané od oněch autorit). Tyto předpoklady poznání už pak většinou nejsou naším myšlením zpochybňovány. Nijak to nekritizuji, vlastně to jen celkem souhlasně konstatuji - ta společná kontinuita globálního lidského vědění (dříve to nebylo vědění globálně lidské, ale šlo o oddělené vědění jednotlivých lidských kulturních okruhů), ta společná kontinuita vědění má tedy jistě svůj význam - bez ní bychom žili v nekončícím zmatku a nejistotě individuálních „pravd“. Není v silách jednoho člověka vytvořit si souvislý obraz světa - takový obraz světa, který by zároveň mohl být i (kulturně) sdíleným, obraz světa, který by tedy zároveň byl v souladu s individuálním poznáním a zároveň by také byl i určitým spojujícím prvkem ve společnosti.

[Dobrým příkladem zmatku je možná některé současné umění, ve kterém už nelze odlišit pravdivé od lživého - nelze už podle mě odlišit originalitu od kýčovité snahy vyhnout se všemu „kýčovitě tradičnímu“.]

I když si to tedy dnes už nepřipouštíme, je naše vědění pořád založeno na „samozřejmých“ předpokladech, které už kriticky nezkoumáme a prostě jim věříme. Z hlediska lidského vývoje to považuji za vlastně docela užitečnou zákonitost, ovšem s výhradou, že se v intencích toho vývoje vždy zákonitě vyskytnou jedinci, kteří si to uvědomí a ty původně „samozřejmé“ předpoklady kriticky přezkoumají a dojde pak ke změně paradigmatu. Nelze si ale tu změnu paradigmatu (nebo také to kritické přezkoumání „samozřejmých“ předpokladů) vědomě programovat - i když samozřejmě lze dělat vlastně cokoliv, ale nevede to k těm očekávaným („naprogramovaným“) výsledkům.

Když jsem psal svoji odpověď, ještě jsem vůbec neviděl to video s Janem Kršňákem, na které odkazujete v předchozím příspěvku. Pustil jsem si ho až teprve nyní - velmi děkuji za ten odkaz.

Aby tedy nedošlo k nedorozumění - moje odpověď není reakcí na to video. Co říká Kršňák je velmi zajímavé, zatím jsem viděl jenom část, určitě si to rád poslechnu celé.