V polovině léta prošel Senátem zákon upravující základní pravidla podpory pro výstavbu nových jaderných elektráren označovaný zkráceně jako Lex Dukovany. Dobře odůvodněný návrh skupiny senátorek a senátorů, aby garantovaná cena, za kterou bude stát elektřinu z elektrárny vykupovat, měla definovanou horní hranici, plénum neschválilo.

Cena, kterou bude specializovaná státní společnost platit provozovateli elektrárny, tak zůstává čistě na vyjednávání mezi investorem a zástupci ministerstva s volným zákonným vymezením, že zohlední „oprávněné náklady na investici a přiměřený zisk“. To samozřejmě nechává prostor pro korupci i pro to, aby se cena dodávané energie na úkor státu šroubovala do nesmyslných výšek.

Právě to naznačuje informace, kterou se podařilo získat novinářům z deníku E15. Jako přípustnou výši limitu pro garantovanou cenu ministerstvo průmyslu uvedlo 4500 korun — tedy přibližně 175 eur — za megawatthodinu.

Částka uváděná v důvodových zprávách je přitom výrazně nižší: padesát až šedesát eur za megawatthodinu. Vychází ovšem z předpokladu nízké ceny reaktoru, na kterou investoři v Evropě ani ve Spojených státech už dlouho zdaleka nedosahují.

Částka 175 eur může na první pohled vypadat divoce, ale kdyby se dnes spouštěla elektrárna Hinkley Point ve Velké Británii, tak investor (francouzská společnost EDF) bude dostávat od britské vlády 130 eur za megawatthodinu. Právě podpůrný model postavený na garantované ceně elektřiny v britském případě vůbec umožnil zahájení stavby.

EDF sdělila britské vládě, že za uvedenou cenu je ochotna podstoupit rizika spojená s projektem a do výstavby se pustit. Ministři cenu akceptovali, přestože v době uzavření kontraktu byla považována za nepřiměřeně výhodnou pro EDF.

V současné době se ovšem především jeví jako nevýhodná pro britské spotřebitele elektřiny, neboť obnovitelné zdroje vyrábějí elektřinu podstatně levněji. A ani pro EDF vzhledem k prodražení stavby zdaleka nebude projekt tak výhodný, jak předpokládala v roce 2013, kdy byl kontrakt uzavřen.

Podle vyjádření zástupců ČEZ na valné hromadě, která proběhla začátkem léta, probíhají v současné době jednání o smlouvě o výkupu elektřiny z nového bloku a o státní půjčce, která umožní levné financování. ČEZ je přitom ve výhodné pozici, protože na základě stávající rámcové smlouvy může v případě, kdy se nepodaří smlouvu o výkupu elektřiny uzavřít, celý projekt prodat státu.

Zástupci ČEZ zároveň vědí, že vláda o stavbu elektrárny hodně stojí a variantu s ČEZ jako investorem preferuje. Po zahrnutí rizik, že projekt nepůjde podle plánu, což se v podobných případech běžně stává, garantovaná cena kolem šedesáti eur za megawatthodinu už nebude na stole.

Lze také předpokládat, že nabídky dodavatelů přihlášených do tendru nebudou na optimismus důvodových zpráv brát ohled. Vládní půjčka sice za cenu zvýšení státního dluhu projekt zlevní, ale nevyřeší základní otázku — proč by měl ČEZ dávat kapacity do projektu, na kterém nevydělá? Je zřejmé, že o výši garantované ceny bude rozhodovat ocenění rizik a licitace o „přiměřený“ zisk.

Zároveň se v průběhu dvacátých let navzdory všem průtahům dočkáme aukcí na výstavbu nových obnovitelných zdrojů. V případě větrných a solárních elektráren se patrně částka pod šedesát eur za megawatthodinu vysoutěží. Ceně z obnovitelných zdrojů jádro nedokáže konkurovat a jakmile Evropa vyřeší problémy se skladováním a distribuční sítí, což lze čekat před dokončením jakýchkoli ještě nezahájených jaderných projektů, stanou se nové reaktory naprostým, mnohamiliardovým, anachronismem.

ČEZ bude do aukcí na výkup obnovitelných zdrojů nepochybně vstupovat, ale zároveň bude možná mít v kapse smlouvu na výkup energie z nového bloku za sumu až násobně vyšší. Stát samozřejmě počítá s tím, že miliardy, které na to mají padnout, zaplatí občané. Nebo, se snad najde politik, který dokáže z úst vypustit větu: „Za tyhle peníze nové Dukovany stavět nebudeme.“? Dokud ji neuslyšíme, na multimiliardovém jaderném tunelu, nesou vinu úplně všichni: vláda i opozice.