Volby do Poslanecké sněmovny se letos potkávají s poslední dekádou, kterou má lidstvo na záchranu klimatu. Zda se podaří zastavit globální oteplení Země pod 2 °C a civilizovaný svět nebude rozfoukán, vyplaven a vysušen zároveň, závisí na rychlosti, s jakou budeme do roku 2030 opouštět fosilní paliva. Tak zní široká vědecká shoda, zveřejněná v říjnu 2018 ve Zvláštní zprávě Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC) a čerstvě zopakovaná ve zprávě Mezinárodní agentury pro energii (IEA).

Odpočítávání běží. Jenže loni bylo v Česku příjemné léto, pršelo, jak má, a v zimě ležel sníh i ve městech. Zatímco v Japonsku rozkvétaly sakury nejdříve za 1200 let, my jsme prožili nejchladnější duben v tomto století. Ochlazení atmosféry nad Českem ochladilo i zájem politiků zařadit vyšší obnovitelnou rychlost. Na stanování Pirátů v klima kempu to nevypadá, a řekneme-li společně ano dostavbě Dukovan, vyrobí nám novou elektřinu bez uhlíku dlouho po roce 2030, do kdy bychom ji potřebovali nejvíce.

Kolem nás se přitom strhla obnovitelná bouře. Vítr a slunce v Evropské unii loni vyrobily víc elektřiny než fosilní paliva nebo jádro a rakouská vláda schválila v březnu plán, jak do deseti let vyrábět svoji elektřinu pouze z obnovitelných zdrojů. Co podstatného přehlížíme a jak to souvisí s volbami?

Vynahradit Dukovany, a ještě to vyjde levněji

Obnovitelná energie je příběh se šťastným koncem. Kdo jej srozumitelně převypráví, nabídne Česku velký národní cíl. Něco takového tu už dlouho chybí. Česko se může stát jakousi supervelmocí, protože vnitrozemskou průmyslovou, tradičně uhelnou demokracii bez velehorských řek, v mírném pásmu s průměrným větrem a sluncem bude chtít následovat celý svět, pokud se jí v tomto desetiletí podaří přepnout z uhlí na obnovitelnou energii.

Uzavřít koalici se sluncem a větrem a přijmout jako hlavní politický cíl dosažení „Obnovitelného Česka 2030“ není jen vyplněním mezery na předvolebním trhu. Je to plán, který má předpoklady dobře fungovat. Ekonomika ožije investicemi do energetiky — základu veškeré prosperity —, které se vrátí, nastartují průmysl, vývoj inovací, vytvoří nová pracovní místa a obyčejným lidem umožní podílet se na zisku ze sklízení slunce a větru v každé obci. Česká společnost spravedlivě zbohatne a po našem úspěchu bude pokukovat celý svět. Máme na to technicky a investičně?

Britský nezávislý think tank Ember před půlrokem vymodeloval na základě expertních dat českých institucí důvěryhodnou cestu k bezuhelnému Česku do roku 2030. Nejlevnější trasa vede přes silné zaměření na solární a větrnou energii. Bez nových jaderných bloků. Potřebný rozvoj obnovitelné energetiky s podporou plynových elektráren rychlostí a rozsahem, kterého již dosáhly jiné země EU, vyjde na 11 miliard eur, tedy v přepočtu 290 miliard korun, což je pro porovnání zhruba tolik, kolik hodlá do rozlučky s fosilními palivy investovat rakouská vláda.

Jen z výnosů emisních povolenek přitom Česko získá do roku 2030 na výstavbu obnovitelné infrastruktury kolem 210 miliard korun z Modernizačního fondu EU. Příštím dvěma vládám tak bude chybět zhruba 80 miliard k dokončení odchodu od uhlí. To je méně než třetina z 250 až 350 miliard realisticky očekávaných nákladů na plánovaný dukovanský blok. Celou moderní energetiku můžeme pořídit za třetinu nákladů na jeden jediný jaderný reaktor!

Jehož plánovaný výkon 1,2 GW nás nespasí. Do sítě má ročně dodat deset procent tuzemské výroby elektřiny a to zdaleka nenahradí jednapadesát procent elektřiny vyráběné z fosilních paliv. Dukovanská přístavba je málo muziky za hodně peněz, kterou odehrají hlavně zahraniční muzikanti.

Se sluncem a větrem by to českým zájmům ladilo lépe. S penězi na jeden bezvýznamný jaderný blok bychom nahradili všechno uhlí. Energetika by podle Ember scénáře poptávala 7,9 GW fotovoltaiky, 3,7 GW větrných elektráren a 3,4 GW plynových turbín. Bylo by co vyvíjet, vyrábět a prodávat. Motor ekonomiky by naskočil a jen v sektoru obnovitelné energie by vzniklo 45 tisíc pracovních míst, která by vynahradila zánik osmadvaceti až čtyřiceti tisíc pracovních míst v uhelném průmyslu.

Vzdát se Dukovan není podraz na český průmysl, ale jeho pobídka. Ocel, beton a jádro lze snadno nahradit ocelí, betonem a vzduchem. Větru máme podle Ústavu fyziky atmosféry tolik, že by pokryl celou spotřebu elektřiny v Česku. Reálně je připraven vyrobit 31 % roční spotřeby, podle Ember scénáře by z větru stačilo vyrábět jen 14 % a zaostalé Česko vyrábí jen 1,6 %.

Ukládat energii do vzduchu

Větrnými elektrárnami ale náš vzdušný potenciál nekončí. Britové staví nedaleko Manchesteru baterii, která přebytky obnovitelné elektřiny uloží do vzduchu. Nápad, který možná na první pohled vypadá jako z hlavy Járy Cimrmana, funguje už několik let v malé pilotní instalaci v reálné síti. Obnovitelná elektřina stlačuje vzduch na kapalné skupenství a ukládá ho v nádržích. Když je energie v síti nedostatek, vzduch se nechá expandovat a roztočí turbíny s generátory elektřiny.

První komerční vzduchová baterie v přepočtu za 2,5 miliardy korun o výkonu 50 MW bude v každém vybíjecím cyklu dodávat elektřinu pro sto tisíc domácností po dobu pěti hodin, uchovávat energii po mnoho týdnů a reinkarnovat ji s účinností šedesát procent, což je dvakrát větší účinnost, než s jakou měníme uhlí na elektřinu. Snadná škálovatelnost umožňuje prodloužit vybíjení na osm hodin a zvýšit výkon na 0,2 GW. Šest takových baterií by nahradilo plánovaný dukovanský blok za pětinu jeho ceny a nabídlo Česku zajímavou strategii.

Němci ukládají v noci elektřinu z větrných elektráren do přečerpávacích vodních elektráren v Rakousku a ve dne ji zase čerpají zpátky. Nedostatečná průchodnost německých sítí způsobuje přetoky energie v řádu GW přes naši síť. Česko nedostává kompenzace za tranzit, ze kterého by vzduchová úložiště vyrobila levnou energii, kdykoli je jí nedostatek. Bez lithia, bezpečnostních rizik a toxického odpadu. Jen z oceli, betonu, vzduchu a běžných komponent pro plynárenství a energetiku, na jejichž výrobě by si české strojírenství smlslo.

Britové odhadují velikost trhu se skladováním energie v roce 2040 na 620 až 1100 miliard dolarů. První velkou zakázku vzduchových úložišť o kapacitě 2 GWh už poptávají španělské solární parky. To by měl být dostatečný impuls pro český předvolební zájem o technologii, kterou si dokážeme vyrobit sami, která může na rozdíl od jaderných bloků stát kdekoli mezi poli nebo v blízkosti měst, která umí nahradit plynové zdroje a je odpovědí na poslední výmluvu proti Obnovitelnému Česku 2030, že nebude čím zajistit zálohu, když nefouká a nesvítí a všichni začnou v garáži nabíjet.

Slunce a vítr: prosté pokračování evoluce technologií

Dovolíme-li Česku nové Dukovany, vysají nám rozpočet, přijdou pozdě a náhradu fosilních paliv nevyřeší. Nevyplatí se finančně ani morálně. Držet je v předvolebním programu a nevylepit pravdu o slunci a větru na billboardy je zrazení příštích generací a promarněná šance.

Málo si uvědomujeme, že slunce a vítr nejsou ve své nejhlubší podstatě zelená témata. Uhlí, pára a ocel nám umožnily prostudovat elektřinu a odlít solární panely. Slunce a vítr jsou prostým pokračováním evoluce technologií. Nepředstavují omezující požadavek environmentalistů, ale čistější, levnější a spravedlivější objednávku konzumentů.

Uspokojit ji do roku 2030 se ale Česko nechystá. Dosluhující vláda hodlá pálit uhlí do roku 2038 (definitivně zatím nerozhodla), favorité sněmovních voleb do roku 2033. Někteří předáci uhelného průmyslu přitom říkají, že uhlí kvůli ceně emisních povolenek se přestane ekonomicky vyplácet už mnohem dřív, a také se podle toho zařizují. Souhlasný postoj zaujímá opoziční pravice.

Oddalovat začátek muzejní kariéry uhlí postrádá logiku, ale uhelná lobby tím získá státem garantovaný prostor pro jeho dotování. Uvážeme-li si k noze nové Dukovany, jejich spuštění se do roku 2030 nestihne. Zároveň ale spolknou peníze obnovitelným zdrojům a zpomalí jejich rozvoj, takže Česku nezbude než draze spalovat uhlí ještě dlouho po tom, kdy se to už nevyplatí, a to je zřejmě hlavní smysl iracionálních termínů po roce 2030. Nevýhodné jádro má být důvodem pro dotování uhlí. Jestli doteď bylo Obnovitelné Česko 2030 chybějícím programem, odteď je to poslání.

Vize do voleb?

Nic ještě není ztraceno. Volby teprve budou. Opoziční levice ale musí přestat hledat demokratický, ekologický a sociální projekt, kterému rozumí 1,5 % voličů, a musí posbírat ze země, co na ní zbylo a čemu by rozuměl každý. Obnovitelné Česko 2030 jako cesta z krize pro všechny, obří dukovanský tunel jako podvod století, slunce a vítr sexy jako projížďka kabrioletem by na divokou kartu do sněmovních voleb mohlo stačit. Hlubší demokratická, ekologická a sociální témata se pod to vejdou, ale nejprve je třeba vyhrát volby.

Evropská unie a globální inteligence odvedly přípravné práce za nás. Obnovitelná energie funguje, máme jí víc, než potřebujeme, a je levnější než uhlí a jádro. Každý ji můžeme vyrábět na střeše nebo její výrobu spoluvlastnit za městem jako všeužitečné elektrárny za první republiky, jež měly státem garantovanou vlastnickou strukturu 1/3 obec, 1/3 zemský výbor, 1/3 soukromníci, z toho 5 % dělníci. Tyhle továrny v roce 1935 vyráběly 24 % české elektřiny a proudem zásobovaly dvě třetiny obyvatel českých zemí.

Rozhodnout o budoucnosti Česka vyžaduje rozhodnout o jeho energetice. Vzdát se uhlí a dostavby Dukovan nezávisí na ekonomických nebo technických limitech obnovitelné energie, protože ty objektivně neexistují. Nespokojenost mladých lidí, která je žene do ulic, je důsledkem limitů v politice. Jenže právě ty je možné v podzimních volbách zlomit. Nepodaří se to, pokud opoziční levice zůstane ve své komfortní zóně a klimatické hnutí v ulicích.

Sebelepší daňový systém nebo digitalizace státní správy nepostaví Česko na nohy, chybí-li nám vize, čím chce naše malá země v srdci Unie vlastně být. Z montéra a skladníka Evropy nemáme moc šancí ke kariérnímu a ekonomickému růstu. S výjimkou obnovitelné energie. Předvolební programy zatím vypadají jako plány pro přežití. Pojďme to změnit a do deseti let ukázat světu, kde leží Obnovitelné Česko!