Konec uhlí v roce 2033 je koulí na noze klimatického hnutí. Chtějme víc

Radek Kubala

Rok 2033 zlidověl mezi některými klimatickými aktivisty i politiky jako ambiciózní rok konce uhlí. Ve skutečnosti je koulí na noze, která zužuje manévrovací prostor lidem usilujícím o důslednou sociálně-ekologickou transformaci společnosti.

Pro debaty o budoucnosti českého klimatického hnutí je dobré si položit otázku, jestli chceme i nadále sledovat linii zdánlivě pragmatických a rozumných cílů, které se mnohdy v budoucnu ukážou jako nereálné, nebo naopak budovat ve společnosti i mezi politiky podporu pro naše důrazné požadavky, které se zdají nereálné až do momentu, kdy se jejich prosazení stane nevyhnutelné. Foto FB Limity Jsme My

České klimatické hnutí se dopustilo strategické chyby, když se před dvěma lety rozhodlo vsadit na pragmatický kompromis s mocí. Místo toho mělo odmítnout účast v uhelné komisi a začít zdola organizovat občanské aktivity na základě ambiciózních cílů širší sociálně-ekologické transformace společnosti.

Na začátku by si tehdy samozřejmě muselo samozřejmě vytrpět urážky některých politiků či médií, že nechce spolupracovat a ve skutečnosti jim jde jen o to protestovat a být za každou cenu proti. Nicméně vývoj by takovému hnutí dal za pravdu.

Díky tlaku veřejnosti se za ty dva roky kompletně změnil kurz evropské politiky, cena emisní povolenky prudce stoupla a finanční instituce dávají od uhlí všude ruce pryč. V sousedním Německu, na kterém energetika České republiky hodně závisí, už se nyní diskutuje o rychlejším konci uhlí. Do podzimních voleb tam jde nyní nejsilnější Strana zelených s požadavkem konce uhlí v roce 2030.

Výsledek uhelné komise, tedy rok 2038 nebo i později, by se v takové situaci ukázal jako nelegitimní a proti němu by stál jasně artikulovaný, vědecky podložený a možná i podobně jako v Německu lidmi podporovaný požadavek na konec uhlí do roku 2030. Pokud by se takové hnutí v mezičase orientovalo zejména na hledání spojenců a vytváření tlaku zdola, dnes by si v kauze konce uhlí stálo na vítězství. Co se totiž před dvěma lety zdálo jako radikální nesmysl, je dnes přijatelným kompromisem, kterému se nakonec nebrání ani majitel Severní energetické Pavel Tykač.

Bohužel, takové klimatické hnutí v České republice zatím nemáme. V určitý moment v debatě převládl názor, že je strategické hnutí rozdělit na dvě části. Jednu se silnějším institucionálním a mediálním zázemím, která bude hrát roli umírněných a sympatických partnerů k diskuzi. Druhou vyrůstající zdola, s podstatně menšími prostředky, která bude radikálními požadavky pohánět ty rozumné pragmatiky pomocí efektních akcí.

Tak se stalo, že nám v debatě o konci uhlí vznikl mezičlánek, konkrétně rok 2033, který v současnosti funguje jako koule na noze klimatického hnutí a výrazně mu zužuje manévrovací prostor. Mimo jiné i proto, že jej do svého programu převzala v současnosti nejsilnější koalice Pirátů a Starostů, která s velkou pravděpodobností bude po volbách skládat příští vládu.

Ale také z toho důvodu, že Evropská unie dává najevo, že peníze z fondu spravedlivé transformace půjdou hlavně do regionů s koncem uhlí do roku 2030. Proklamovaný konec uhlí v roce 2033 mimo jiné tedy znamená připravit Ústecký kraj, kde uhlí skončí jako poslední, o evropské peníze. Hlavně se ale nepotkává s ekonomickou realitou, v jaké se uhelný průmysl v současnosti nachází.

Ironií je, že nejhlasitěji probíraným tématem v klimatickém hnutí není reflexe taktik a strategií v debatě o konci uhlí, ale marginální a v podstatě neškodná taktika Rebélie jednoho propagovaná hnutím Extinction Rebellion. Není od věci si při promýšlení strategií obohatit perspektivu podněty ze zahraničí a pustit si poslední podcast Trhlina od hnutí Limity jsme my, ve kterém Molly Morabito popisuje fungování amerického hnutí Sunrise Movement.

Přesně toho hnutí, které dokázalo proměnit americkou předvolební debatu programem Green New Deal, najít spojence i mezi sociálním a odborovým hnutím a ve výsledku udělat z Joea Bidena, který do primárek Demokratické strany vstupoval jako kandidát s nejslabšími požadavky na řešení klimatické krize, prezidenta s nejsilnějším klimatickým programem v historii USA.

V podcastu Morabito říká několik podnětných myšlenek, které by měly zaznívat při promýšlení další strategie klimatického hnutí i u nás. První z nich je, že pokud chceme spojence mimo klimatické hnutí, nemůžeme čekat, že za námi přijdou sami. Naopak, musíme se stát součástí i jejich bojů.

Ve Spojených státech to znamenalo snahu o zdravotnictví pro všechny, otevřenou podporu hnutí Black Lives Matter, garanci zelených pracovních míst a spravedlivé zdanění bohatých. U nás to mimo jiné znamená regulaci přebujelého exekučního byznysu, progresivní zdanění, konec levné práce, spravedlnosti pro lidi pracující v ostravském Liberty Steel nebo i řešení bytové krize ve městech.

„Když my nepřijdeme za nimi, proč by oni měli přijít za námi,“ ptá se trefně Morabito. Inspirativní je ale také přístup k moci, který si lidé ze Sunrise Movement osvojili. Je jim totiž jasné, že k vyjednávacímu stolu lze zasednout jen s dostatečnou silou a důslednými požadavky. „Neděláme kompromisy, protože naše generace zažije to nejhorší z klimatické krize,“ dodává Morabito.

Za svými cíli však nejdou zaslepeně, ale hledají pro ně spojence jak ve společnosti, tak mezi politiky, kterým v případě přijetí jejich důsledných požadavků oficiálně vyjadřují podporu a budují s nimi vztah. Zároveň ale uznávají heslo, že nemají trvalé spojence ani věčné nepřátele. Pokud některý z politiků sleví z nároků hnutí, ztrácí podporu.

Sunrise Movement je nejviditelnějším příkladem toho, jak má fungovat progresivní hnutí dneška usilující o systémovou proměnu společnosti. Možná i proto současný prezident Joe Biden slibuje energetiku v roce 2035 zcela bez emisí, což je jen dva roky potom, co si u nás někteří přejí konec uhlí. A taky proto lidi ze Sunrise Movement dále organizují společnost, protože Bidenův plán je stále nedostatečný pro záchranu příznivého života na planetě.

Pro debaty o budoucnosti českého klimatického hnutí je dobré si položit otázku, jestli chceme i nadále sledovat linii zdánlivě pragmatických a rozumných cílů, které se mnohdy v budoucnu ukážou jako nereálné, nebo naopak budovat ve společnosti i mezi politiky podporu pro naše důrazné požadavky, které se zdají nereálné až do momentu, kdy se jejich prosazení stane nevyhnutelné.

Pro začátek si tu odložím pár „nereálných“, zato dobře zdůvodnitelných, požadavků pro dnešní dobu. Žádnou novou plynovou infrastrukturu jako náhradu za uhelné zdroje, nulové emise nejpozději v roce 2040, do roku 2030 snížení emisí nejméně o 65 procent oproti roku 1990, důsledné zdanění bohatých, konec soukromých exekutorů, statisíce zelených pracovních míst, zavedení minimální důstojné mzdy, čtyřdenní pracovní týden a konec HDP jako hlavního indikátoru kvality života ve společnosti. Jak psal Jiří Dienstbier senior ve Snění o Evropě: „Nikdo z nás ničeho nereálného nedosáhne. Avšak určitě nezískáme to, o co nebudeme usilovat.“

Diskuse