Jak chtějí lidé žít až skončí uhlí? Zeptejte se jich!

Mikuláš Černík

V Podkrušnohoří brzy skončí těžba uhlí. Ekonomická i identitní transformace, jež oblast čeká, bude vpravdě hluboká a je nutné pohlídat, aby se na její podobě podílely všechny složky tamní společnosti. I to bylo cílem srpnové Klimajízdy.

Lidé přímo dotčení či jen spjatí s těžbou uhlí už v minulosti za rozhodnutí uhlobaronů a jejich politického aparátu zaplatili dost. Je proto načase, aby veřejné prostředky zajistily moc veřejnosti a spravedlivá transformace se začala řídit především jejich potřebami, a nikoliv pravidly honby za rostoucím HDP. Foto FB Limity jsme my

Karlovarský a Ústecký kraj procházejí zásadní proměnou, která plyne z konce využívání uhlí. Ten je urychlován nejen ekonomickým tlakem obchodu s emisními povolenkami, ale také rostoucím tlakem veřejnosti. Zdaleka přitom nejde jen o nahrazení joulů a wattů ze spalování uhlí těmi z obnovitelných zdrojů, energetický systém se zároveň musí přizpůsobit specifickým vlastnostem solárních a větrných elektráren.

To s sebou také nese potřebu nahradit pracovní místa v sektorech zatěžujících životní prostředí, a tudíž i proměnit ekonomickou strukturu kraje. Důkladnou debatu o spravedlivé transformaci, tj. proměně hospodářství způsobem, který všem lidem umožní žít dobrý a důstojný život, aniž by devastoval přírodu, jsme sice měli vést už dávno, ale i pozdě je lepší než nikdy.

Podkrušnohoří ve veřejném prostoru nese obraz periferie, místa dějinných křivd, které prostor až do dnešních dní předurčují dalšímu drancování a destrukci. Někdo si sice na vytváření příběhu o prokletí kvůli nerostnému bohatství a poválečných přesunů obyvatel může budovat kariéru, rozhodně tím ale škodí mnoha místním iniciativám, které se zasazují o změnu k lepšímu.

Obyčejných lidí, kteří se s vytěžováním svého kraje nehodlají smířit, přitom není vůbec málo. I když nemusí být na předních stránkách novin každý den, jejich práci oceňuje hlavně jejich nejbližší okolí a komunita. Občanské iniciativy zdola nám tak mohou ukázat, kterým směrem se má proměna krajů ubírat, aby ji docenili především místní obyčejní lidé. Je ve veřejném zájmu společně odstranit překážky, kterým dnes tyto iniciativy musí čelit, protože tak můžeme inspirovat vznik dalších příjemných míst a aktivit.

Právě proto jsme s přáteli z hnutí Limity jsme my vyrazili na kolech z Chebu do Ústí nad Labem. Chtěli jsme podpořit zárodky pozitivních změn, občanské iniciativy, které zlepšují životní prostředí, starají se o slabší a zranitelnější, dohlížejí na veřejnou správu nebo ve své komunitě organizují kulturní život. Několik desítek lidí z celé republiky tak díky Klimajízdě na vlastní oči vidělo rozsah uhelné infrastruktury a seznámilo se s postupem příprav spravedlivé transformace.

I přes to, že je Fond spravedlivé transformace výrazně menší než Modernizační fond a Fond obnovy, nabízí velikou příležitost pro financování potřebných změn. Zásadním problémem ovšem je, že současný plán rozdělení prostředků na spravedlivou transformaci v podstatě brání potřebné proměně mocenských vztahů a neotvírá dostatek příležitostí pro zapojení veřejnosti. Klade totiž důraz na návratnost investic, zároveň ale nereflektuje, že peníze jsou především prostředek, který umožňuje dosáhnout určitých cílů.

Představme si veřejné prostředky jako opatření proti suchu. Můžeme masivně investovat do betonu a budování několika málo velikých přehrad, nebo můžeme naopak menšími a chytrými opatřeními rozbít meliorační drény a podpořit vlastní kapacitu ekosystému zachytávat vodu na mnoha místech v krajině současně.

Snahy místních neudusí ani environmentální nespravedlnosti ani sociální vyloučení

Ve Vřesové, malé obci vedle uhelné elektrárny, se potkává environmentální nespravedlnost s nedůvěrou v politiku. Pár týdnů před námi navštívili obec dobrovolníci Milionu chvilek pro demokracii, aby rezidenty přesvědčili k volební účasti. Rezignace místních obyvatel na politiku je přitom velmi dobře pochopitelná. V obci, které ve snahách o rozvoj svazuje ruce moc Sokolovské uhelné, je možná smysluplnější přemýšlet o odchodu za lepším živobytím než o tom, komu dát ve volbách hlas.

I když Vřesovou navštívil náměstek hejtmana pro spravedlivou transformaci Vojtěch Franta a obec se postarala o pohoštění, debatu navštívilo jen nemnoho místních lidí, a ještě méně jich zůstalo až do konce. Nedůvěra v to, že rozdělení fondu spravedlivé transformace zajistí změnu k lepšímu, přetrvala. Má-li být spravedlivá transformace uvěřitelná, musí pro komunity přímo zasažené fosilním průmyslem představovat zlepšení životní situace.

Proč by ale tito lidé měli být zvědaví na turistický ruch? Jak si jej mají spojit s řešením svých problémů? Během Klimajízdy jsme sice dovedli pomoci hlavně dětem s píchlou duší, přesto jsme přesvědčení, že zájem klimatického hnutí má k potřebám místních lidí daleko blíž. Nereprezentuje totiž zájmy místní oligarchie. Jedna odpolední návštěva za rok ale nenahradí soustavnou spolupráci na konkrétních a hmatatelných projektech, které by se mohly stát vlajkovou lodí spravedlivé transformace.

Cestu z Chomutova do Mostu s námi absolvovala i bývalá ombudsmanka Anna Šabatová, která se celý život zasazuje o rovná práva. A je symbolické, že s námi dojela právě do Mostu, kde jsme v prostoru Knihovny Josefa Serinka diskutovali o příležitostech spravedlivé transformace pro občanské iniciativy. Jedním z diskutujících byl i Marek Hartych ze sítě místních akčních skupin, která bude mít na starosti provoz spravedlivé transformace v kraji. Pod tím si můžeme představit například i poradenství pro využívání dostupných prostředků drobnými občanskými iniciativami.

Chanov je známý jako tzv. vyloučená lokalita. I proto jsme před jeho návštěvou dostávali zprávy, že rozhodně nikdo z veřejnosti nepřijde. Místní ale dorazili, a byla to navíc pravděpodobně nejnavštívenější akce pro veřejnost v Ústeckém kraji, která informovala o příležitostech spravedlivé transformace.

Inspirováni lidmi z Chanova, kteří si svépomocí opravují vchody bytových domů, jsme v litvínovském Janově pomáhali se škrábáním omítky v sociálním centru Libuše. Opravovaný prostor slouží pro setkávání lidí nejen z místa, ale i z jiných částí města, a stává se tak jednou z komunitních ikon Litvínova. Ukazuje možné podoby transformace zdola, rukama lidí, kteří již nyní dělají z kraje lepší místo pro život.

Smysluplná participace je veřejný zájem

Na debatě s veřejností v Kadani nás překvapil zájem místních. V prostoru tamního gymnázia jsme se bavili mimo jiné o potřebě proměny školství, aby lidi připravovalo na novou ekonomiku. Kadaň je jedním z měst, které by neřízeným útlumem uhlí znatelně utrpělo, poněvadž zde žije mnoho zaměstnanců nedaleké elektrárny a dolu Tušimice. V současné chvíli je to přitom prosperující a krásné město. I díky penězům, které zde dobře placení zaměstnanci elektráren a dolů utrácejí. Kadaň je krásným místem k žití i díky komunitní zahradě a centru pro mládež Radka, jež přispívají k možnosti kvalitně trávit volný čas a budují další vztahy v místní komunitě.

Český odborový svaz energetiků nám umožnil zúčastnit se svého zasedání ve Vysočanech u Chomutova. Nebylo to zdaleka první setkání klimatického hnutí a odborů. Toho, že spravedlivá transformace spojuje zdánlivě protichůdné zájmy pracujících v uhelné energetice a klimatických aktivistů, si ostatně všiml i Mostecký deník.

Jak spravedlivá transformace získává konkrétní obrysy, její kritika sbližuje klimatické hnutí nejen s pracujícími v energetice, ale i s místními občany. Nedůvěra v to, že se dostatečné množství prostředků dostane i na potřebné a vyžadované rekvalifikace pro pracující, má kořeny mimo jiné i v nedostatku informací a zapojení do procesu přípravy. Zároveň vyžadují informace o technické proveditelnosti energetického přechodu k obnovitelným zdrojům, aby v něj mohli mít důvěru, a také poznat konkrétní možnosti, jak by své schopnosti a znalosti mohli využít v obnovitelné energetice.

V Chomutově jsme se na neformální debatě mohli setkat se zástupci krajské sítě kreativní.uk a také s místním ženským spolkem Kuprospěchu. Jejich aktivity vytvářejí zázemí pro mladé lidi, kteří pak nepociťují takovou potřebu odcházet do velkých měst nebo do zahraničí. Kulturní, odborové a volnočasové aktivity navíc sdružují různorodé skupiny obyvatel, které se ne vždy mají příležitost setkat.

Hledání veřejného zájmu by nemělo nikoho přehlížet. V tuto chvíli ale bohužel není příliš prostoru, kde by bylo možné navázat dialog mezi všemi skupinami obyvatel, pro které by zmíněné aktivity mohly být důležité. Právě proto potřebujeme takový způsob smysluplné participace, který by různým skupinám obyvatel umožnil se do přípravy strukturálních změn zapojit.

Krajina, která není jenom zdroj

Na základě participativních workshopů, které Platforma Re-set uspořádala během prvního ročníku Klimajízdy, můžeme říci, že téma rekultivace krajiny a hledání jejího nového využití nelze v debatách o proměně uhelných krajů vynechat. Krajina v Podkrušnohoří má mnoho tváří a bohatou historii. Jak ji budeme přetvářet pro budoucnost? Kdo a jakým způsobem bude novou krajinu využívat? Koherentní plán na proměnu regionu musí na tyto a podobné otázky odpovídat. Pokud se do plánování budoucnosti chceme zapojit, osobní zážitek z návštěvy krajiny může pomoci s lidmi, kteří zde žijí, najít společnou řeč.

Karlovy Vary, Františkovy a Mariánské Lázně byly na konci července společně s dalšími evropskými lázeňskými městy zapsány na seznam světového dědictví UNESCO. Lázeňství je již dnes pro hospodářství Karlovarského kraje stěžejní, cestovní ruch tvoří takřka pětinu regionálního HDP.

Starosta Františkových Lázní Jan Kuchař v první z veřejných debat Klimajízdy představoval rozvoj lázeňství jako cestu k lepší budoucnosti kraje, která nebude zatěžovat životní prostředí. Bývalá chebská radní Gabriela Licková ovšem ukazuje, že jen pár kilometrů od lázeňského trojúhelníku vzdálený Cheb se již dnes potýká se záborem zemědělské půdy pro rozvoj průmyslových zón a montoven. Tlak rozvoje globalizované ekonomiky na levnou práci a levnou půdu se tak dostává až na samotnou hranici území unikátního světového dědictví.

Cestou z lázeňské krajiny, kolem hnědouhelných povrchových dolů Sokolovska jsme na cestě do Valče obkroužili vojenský újezd. V odlehlé obci Valeč na svém biostatku Vojtěch Veselý ukazuje, jak se dá v odlehlém a pozapomenutém místě žít skromný a spokojený život s tím, co půda nabízí. Na statek míří pomáhat spousty mladých lidí z České republiky i ciziny. A Vojtěch Veselý ukazuje, že žít na udržitelném statku neznamená odstřihnout se od lidí. Naopak, hospodářství vyžaduje participaci.

Místní malí a ekologičtí zemědělci kromě péče o krajinu spravují také místní komunitu. Například na festivalu Zahrada všech se setkávají drobní zemědělci, pěstitelé a řemeslníci z okolí Českého středohoří. Tento festival je vtipnou protiváhou Zahrady Čech, výstavy, která podobně jako jihočeská Země živitelka ukazuje především výdobytky industriálního zemědělství.

Na trávníku před přesunutým kostelem Nanebevzetí Panny Marie u jezera Most nás historik Petr Karlíček provedl dějinami využívání nerostného bohatství — dějinami napětí mezi přírodou a zdroji. Interdisciplinární sympozium Krajiny nerůstu pořádané spolkem Hraničář si právě proto kladlo přesně opačnou otázku: jak přistupovat ke krajině, aby nebyla pouhým zdrojem.

Emilie Rážová nám pak představila svůj návrh na rekultivaci dolu ČSA, který ve své bakalářské práci vypracovala na základě konzultací jak s těžařskou firmou, tak i se starostou Horního Jiřetína. Důl ČSA v současnosti naráží na limity těžby, bude se v následujících letech uzavírat a o podobě jeho rekultivace se povede společenská debata, mimo jiné i proto, že resocializace území je jedním z vybraných strategických projektů spravedlivé transformace v Ústeckém kraji.

Způsob využití krajiny přitom může vytvářet nové nerovnosti v přístupu k území právě jako ke zdroji, ať už energetickému nebo turistickému a rekreačnímu. Nejasnosti a neznalost plánů spolu s nedostatečnými možnostmi zapojení do rozhodování nebezpečně zadělávají na budoucí křivdy.

Cestou jsme navštívili také Horní Slavkov, jedno z míst, kde by se v hlušině z ukončené důlní činnosti mělo znovu začít těžit, tentokrát ovšem lithium. Místní lidé se obávají, že těžba lithia s sebou přinese hluk a zátěž z dopravy materiálu, která se podepíše na kvalitě života v místní CHKO. Naše cesta protnula také Antilopu, větev plynovodu Nord Stream 2, vedoucí ruský zemní plyn Krušnohořím.

Návštěva obou míst ukázala současný souboj o proměnu energetické infrastruktury, která přesahuje hranice nejenom kraje, ale i jednotlivých států. Energetický přechod v rukou globálních koncernů vytváří nová místa nátlaku a environmentální nespravedlnosti. V místě stlačovací stanice v Otvicích u Chomutova proto účastníci Klimajízdy vyfotili solidární fotografii pro slovenský Městský akční kemp, kde se protestovalo proti stavbě terminálu zkapalněného zemního plynu na Dunaji.

Po příjezdu do Ústeckého kraje se k nám připojila policie. Ta obvolávala starosty obcí a známé našich hostitelů, kterých se vyptávala především na to, zda jsou naše akce povolené. Zatímco jsme se běžným obyvatelům snažili pomoci najít příležitosti pro využití veřejných rozpočtů a vzbudit zájem o téma, který by mimo jiné mohl pomoci chránit veřejné rozpočty před rozkrádáním, policie veřejnými prostředky plýtvala pro znepříjemňování života nejenom účastníků Klimajízdy, ale i jejich hostitelů. Podle vyjádření vrchního rady krajského ředitelství PČR Jaromíra Knížete bylo ovšem toto jednání policie běžným výkonem služby a žádné zvláštní náklady nevznikly.

Naše cesta skončila v Hraničáři v Ústí nad Labem poslední veřejnou debatou. Během ní se účastníci Klimajízdy a Sympozia Krajiny nerůstu společně s veřejností pokusili načerpané informace zužitkovat pro lepší uchopení probíhajících proměn. Vědkyně Zuzana Harmáčková z výzkumného institutu Czech Globe lapidárně vysvětlila, jak se transformace děje, tedy jaké jsou hnací síly a scénáře systémových změn, a společně jsme se pak pokoušeli popsat jejich konkrétní podoby, a tím vytvořit podklady pro další práci na proměně regionů k lepšímu pro všechny.

Zdola organizovaná Klimajízda se tak stává největším nízkoprahovým zapojením veřejnosti do procesu spravedlivé transformace u nás. Není to přitom jen množstvím sesbíraných podnětů, ale i navázáním nových spojenectví. Současná dekáda je pro ukončení naší závislosti na fosilních palivech klíčová. Jen rychlý útlum využívání uhlí, ropy a zemního plynu nám totiž dává naději na zmírnění dopadů klimatických změn. Nemůžeme si proto dovolit ztratit čas ani veřejné prostředky zaváděním takových opatření, která vyvolají společenské křivdy. Lidé přímo dotčení či jen spjatí s těžbou uhlí už v minulosti za rozhodnutí uhlobaronů a jejich politického aparátu zaplatili dost. Je proto načase, aby veřejné prostředky zajistily moc veřejnosti a spravedlivá transformace se začala řídit především jejich potřebami, a nikoliv pravidly honby za rostoucím HDP.

advertisment
advertisment
Diskuse

Děkuju, Mikuláši, za zprávu o Jízdě za klima i za připomenutí, že v kraji, o němž se píše převážně negativně ( snad protože je to efektní) žije spousta lidí, kteří na život tady vsadili svou budoucnost a pracují pro to, aby byla smysluplná a perspektivní.

K aktivitám občanských spolků bych ráda přidala aktivity Základní umělecké školy Ferdinanda Leopodla Gassmanna v Mostě, kde mimo jiné působí i skvělý literárně dramatický obor pod vedením BcA.Pavla Skály. Jeho žáci pravidelně účinkují na vrcholné amatérské přehlídce Jiráskův Hronov a hostují na nejrůznějších, i zahraničních, festivalech. Poetika i témata jejich inscenací se vždy tak či onak vztahuje k současnosti a jejím naléhavým tématům, byť třeba na podkladě klasické látky. Děti a studenti, kteří tímhle dramaťákem projdou, jsou vybaveni schopností nekonvenčního pohledu na svět a život, nenechají se oblbovat konzumem ani manipulacemi ze strany těch, kteří v kraji vládnou ekonomicky nebo politicky. Stojí zato být s nimi ve spojení, byť si moc nedávají záležet na tom, aby svou činnost pořádně prezentovali na internetových stránkách školy ( a měli by to zlepšit).

Ostatně podobně produktivním zdrojem svobodného myšlení, kreativity a kvalitního života, při němž je důležité i vážit si a mít rád místo, kde žiju, je Základní umělecká škola Roberta Schumanna v Aši ( viď, Mikuláši), kde se projevuje svébytná a tvůrčí ruka nedávné ředitelky Pavly Hoškové i té současné Anny Pokorné ( které spolu ostatně jako studentky v amatérském divadle začínaly). Ona vedoucí ruka musí mít opravdu otevřenou dlaň pro všechno, co je v kraji důležité, a pro všechny, kterým o něco jde. V Aši, mimochodem, vychovávají vynikající muzikanty.

Spojenectví environmentálních a kulturních aktivit je budoucností míst, o nichž panuje spousta negativního mínění. Což se koneckonců dá pomalu říci o celé naší zemi.