Klimakempy jako učebnice právního vědomí. Policie dostala od soudů dvakrát přes prsty

Robert Malecký

Aktivismus za záchranu klimatu není žádným „ekoterorismem“ a policie tak k němu nesmí v žádném případě přistupovat. Nyní jí to potvrdily i dva rozsudky, které zdůraznily zachování svobody shromažďování a ochranu novinářské profese.

Ekologický aktivismus nemá v Česku zrovna snadnou pozici. Řada politiků včetně prezidentů a předsedů vlád ho ráda staví do pozice terorismu a policie takové pózy následně převádí do praktické šikany. Foto Peťo Tkáč, DR

Stručně a jasně, ve dvou větách: Policie nesmí chtít po účastnících shromáždění občanku preventivně, aby je od účasti odradila. A dále — policie nesmí bránit novinářům v jejich práci, i když je zajistí a omezí na svobodě. Na první pohled jde o jasná sdělení, v České republice na ně ale potřebujeme soudní verdikty.

První je několik dní starý a jeho autorem je Ústavní soud. Druhý pak pochází z konce září a týká se Městského soudu v Praze, který rozhodoval o žalobě novinářky A2larmu Saši Uhlové. Obě úspěšné žaloby spojují severočeské Klimakempy, které jsou už od roku 2017 jakousi učebnicí právního vědomí v zemi.

Ústavní soud v říjnu vyhověl stížnosti jednoho z návštěvníků Klimakempu v Louce u Litvínova z roku 2018. V jeho případě konstatoval, že policie nesmí preventivně zjišťovat totožnost účastníků shromáždění, dokud pro to nemá objektivní důvod. A ten musí kontrolovanému vysvětlit, a to nejen řečí paragrafů, ale právě s ohledem na konkrétní situaci.

Stěžovatel cestoval před třemi lety do obce Louka u Litvínova kvůli účasti na akci Klimakemp 2018. Ihned po svém příjezdu byl ještě v prostorách nádraží hlídkou policie vyzván, aby prokázal svou totožnost. Výzvě vyhověl a současně se ptal na její důvody. Policie svůj postup odůvodnila obecným odkazem na ustanovení, které policistu opravňuje vyzvat k prokázání totožnosti „při plnění jiného úkolu, je-li to nezbytné k ochraně bezpečnosti osob a majetku, veřejného pořádku nebo pro předcházení trestné činnosti.“

Jeden z policistů provádějících ztotožnění kromě odkazu na zmíněné ustanovení dále uvedl, že „je to k zabezpečení bezpečnosti veřejného pořádku, bezpečnosti osob a majetku“ a že není povinen stěžovateli sdělovat, jaký úkol v dané chvíli policie plní. Stěžovatel se pak obrátil na Městský soud v Praze s žalobou na určení nezákonného postupu.

Soud ale žalobu zamítl, a to především na základě vyjádření žalovaného Ministerstva vnitra, v němž byly důvody ztotožnění stěžovatele konkretizovány. Podle ministerstva Klimakemp 2018 navazoval na obdobnou akci konanou o rok dříve, během níž docházelo k protiprávnímu jednání ze strany některých účastníků — blokování důlních zařízení v hnědouhelném dole Bílina. A Městský soud ve svém rozhodnutí skutečně uvedl, že zákonnost zásahu policie je třeba hodnotit v kontextu těchto skutečností. I Nejvyšší správní soud pak zamítl kasační stížnost stěžovatele s odkazem na rizikovost akce Klimakemp 2018 s ohledem na průběh jejího předchozího ročníku.

Stěžovatele se zastal až Ústavní soud, konkrétně senát předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře.

„Do práva pokojně se shromažďovat lze neústavně zasáhnout i prostřednictvím opatření s takzvaným odrazujícím účinkem. Ve stěžovatelově případě takovým opatřením bylo zjišťování jeho totožnosti ze strany policie,“ řekla při odůvodnění soudkyně zpravodajka Kateřina Šimáčková. Soud dodal, že policie musí kontrolovaného člověka vždy poučit o důvodech svého postupu, a to tak, že nestačí jen odkaz na konkrétní ustanovení zákona o policii. „Policista je povinen právní důvod svého postupu vztáhnout na konkrétní okolnosti prováděného ztotožnění a náležitě jej vysvětlit, byť to nemusí být obsáhlé,“ uvedla Šimáčková.

„Pátráme po pohřešovaných“

Klimakempy mají na podobné spory „štěstí“. Ústavní soud připomněl, že i z veřejně dostupné judikatury správních soudů vyplývá, že v minulosti byli účastníci akce k prokázání totožnosti vyzýváni na základě různých ustanovení zákona o policii. Třeba v roce 2017 policie vyzvala jednoho z návštěvníků k prokázání totožnosti nejdřív s odůvodněním, že v rámci dané akce provádí kontrolu všech osob, a až následně toto odůvodnění upravila tak, že ztotožnění provádí z důvodu pátrání po hledaných a pohřešovaných osobách.

Jiné účastníky, kteří na Klimakemp 2017 cestovali dvěma různými zvláště objednanými autobusy, policie k prokázání totožnosti vyzvala s dvěma různými odůvodněními, Jedním bylo pátrání po hledané či pohřešované osobě, druhým ohled na důvodný předpoklad, že se v autobuse zdržují cizinci bez oprávnění k pobytu.

„Ústavní soud samozřejmě nijak nehodnotí postup policie v právě uvedených případech, to nyní není jeho úkolem. Uvedené příklady nicméně dokreslují širší kontext stěžovatelovy věci a zvýrazňují nutnost náležitého poučování osob, vůči nimž policie jako orgán veřejné moci postupuje a do jejichž práv zasahuje, tedy i poučování ztotožňovaných osob o materiálních, a nikoliv jen formálních důvodech ztotožnění. Při absenci takového poučení se nabízí vysvětlení, že policie výzvu k prokázání totožnosti nadužívá, respektive k ní přistupuje i v jiných než zákonem taxativně vymezených situacích,“ uvádí se v říjnovém nálezu Ústavního soudu.

V demokratickém právním státě ovšem nelze podle soudců připustit, aby policie ke ztotožňování, jež může být zásahem do práva pokojně se shromažďovat a zpravidla je zásahem do práva na soukromí a na informační sebeurčení, přistupovala bez ohledu na zákonem vymezené podmínky a užívala jej k účelům, jež zákon nedovoluje, například k manifestaci své moci.

Nechte novináře natáčet

Na druhý případ spojený s Klimakempy nedávno upozornil server Česká justice. Městský soud v Praze na konci září rozhodoval o případu novinářky Saši Uhlové, která byla loni v září zadržena na Klimakempu v dole Vršany na Mostecku. Podobně jako při jiných blokádách tohoto typu, i tehdy část demonstrantů vnikla do dolu a byla na místě zajištěna. Spolu s nimi u novinářka Uhlová, která měla reflexní vestu a prokazovala se novinářským průkazem.

Policie posléze vyzvala aktivisty i novináře, aby opustili lom. Když Uhlová policejní výzvu neuposlechla, byla policií přenesena k zajištěným demonstrantům. Uhlové pak bylo zabráněno i v tom, aby pokračovala v pořizování videozáznamu s odůvodněním, že tak nemůže činit, neboť je omezena na svobodě, popsala události Česká justice.

Uhlová ve své žalobě argumentovala, že se policie dopustila výzvou k odchodu, jejím zajištěním a posléze i zákazem pořizování záznamu po zajištění nezákonného zásahu. Na samotném protestu se nepodílela a jednala prý ve veřejném zájmu na dokumentaci případných excesů. „[Žalobkyně] má za to, že její přítomnost na místě byla nezbytná z důvodu veřejného zájmu na informování veřejnosti jak o postupu policie vůči demonstrantům, tak o chování účastníků protestu a jeho samotném průběhu. Tohoto účelu přitom nebylo možné dosáhnout jinak, jak dokládají výstupy jiných médií, jejichž zástupci se k překročení hranice lomu neodhodlali,“ uvedla v žalobě.

Podle ministerstva vnitra naopak nelze akceptovat plošný pardon pro neomezenou činnost novinářů v místech, kde dochází k protiprávnímu jednání a k zákrokům policie, a to ani z důvodu činnosti ve veřejném zájmu. To by prý mohlo vést k tomu, že by novinář měl mít zajištěnou přítomnost i u těch nejrizikovějších policejních zákroků, např. při zásazích vůči pachatelům zvlášť závažných trestných činů nebo teroristických útoků.

Soud však konstatoval, že k nezákonnému zásahu došlo.

Vykázání reportérky z místa demonstrace nebylo nezbytné, a to právě s ohledem na to, že se protestu neúčastnila, vykonávala svoji práci a byla jako novinářka také viditelně označena, napsala Česká justice. Soud zdůraznil, že i podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva je nutné přísně posuzovat jakýkoliv pokus vykázat novináře z místa protestu, neboť jejich práce mimo jiné přispívá k tomu, aby se zabraňovalo excesům při zásazích policistů.

Jako nezákonný zásah naopak soud nevyhodnotil samotné zadržení Uhlové, neboť se odmítla podrobit výzvě a její pasivní odpor byl překonán odpovídajícími prostředky, když byla přenesena. Policie jí ale měla umožnit dál pořizovat videozáznam, což neučinila. „Policisté nejenže neměli žádný zákonný podklad pro vyslovení zákazu pořizování videozáznamu žalobkyní po dobu jejího zajištění, ale v dané situaci takový zákaz zjevně nebyl ani nezbytným opatřením, neboť k němu policisté neměli žádný objektivní důvod. Strohé odůvodnění, že žalobkyně natáčet nesmí, protože je omezena na svobodě, postrádá jakoukoliv racionalitu,“ uvádí se v rozhodnutí soudu.

Článek původně vyšel na serveru HlidaciPes.org. V DR vychází v rámci spolupráce obou médií.

advertisment