Poslušně hlásím, že se jménem zákona ztotožnit nenechám. Tak nějak by měla znít odpověď policistovi, který požaduje předložení občanského průkazu či sdělení osobních údajů na základě evidentně smyšleného důvodu. Plné odmítnutí kooperace s policií navíc bývá také součástí občanské neposlušnosti, protože tím příslušníkům přibývá časově náročná a nákladná práce, čímž můžete ještě více podpořit cíle svého protestu. Navíc pokud jste obviněni z přestupku a vytrváte v takové situaci švejkovat celých 24 hodin, jako bonus máte vysokou pravděpodobnost, že z policejní stanice odejdete bez záznamu, a tudíž také případné pokuty od přestupkové komise.

Zná to téměř každý, kdo vypadá nějak extravagantně a láká svým vzhledem policisty, kteří by si náhodným lovem alternativně vypadajících lidí rádi připsali zásluhu na dopadení nějaké hledané osoby. Policisté přitom často ze seznamu osob v pátrání neznají vůbec nikoho. Podobné zkušenosti mají i lidé, kteří často vyjadřují své politické postoje na veřejných akcích a které policie z nějakého důvodu zařadila na seznam „extremistů“. Občas to také schytají občané žijící „řádný život“, když se zrovna realizuje nějaké hromadné opatření. Jedná se zkrátka o pravidelnou šikanu obyvatel, která už nikomu nepřijde divná.

Tento přežitek minulého režimu by asi nestál za pozornost, pokud by policejní úkony nebyly mnohdy nezákonné. Policie si totiž nemůže na ulici kontrolovat, koho se jí zrovna zamane. Může k tomu vyzvat jen v jednom ze dvanácti případů vyjmenovaných v zákoně (§ 63 ods. 2 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky). Přestože mnoho kontrol policisté provádějí bez zákonných důvodů, po stížnostech oběti se kontrola vždy dodatečně formálně pod některý podřadí. Nejčastěji pod následující dva.

První z nich umožňuje policii slovy zákona vyzvat k prokázání totožnosti osobu „odpovídající popisu hledané nebo pohřešované osoby“. Z výkladu jasně vyplývá, že v konkrétní ztotožňované osobě musí policista nejprve spatřovat podobnost s nějakou konkrétní osobou v pátrání. Až na základě této podobnosti může policista osobu k prokázání totožnosti vyzvat.

Zneužívání právě tohoto ustanovení zákona se rozšířilo z jednoho prostého důvodu. Konání policisty je nepřezkoumatelné, protože policista si může snadno konkrétní hledanou osobu přimyslet dodatečně. V případě následných správních žalob za nezákonnou lustraci to pak policie ve své argumentaci soudům skutečně dělá.

Někdy policie podobnou taktiku využít nemůže. Jedná se o hromadné lustrace osob, při kterých nejde tvrdit, že se každý jednotlivý člověk z několika desítek lidí, jedoucích například v autobuse, podobá nějaké hledané osobě. To by bylo před soudem argumentačně neudržitelné. Pro tento případ policie používá odůvodnění, že se osoba slovy zákona zdržuje „v prostoru, o kterém lze důvodně předpokládat, že se v něm zdržují cizinci bez povolení opravňujícího k pobytu na území České republiky“.

Kuráž zneužívat zákon

Hysterie okolo uprchlické krize pak policii dodala kuráž zneužívat toto ustanovení desítky kilometrů od hranic s Německem, odkud k nám nikdo nemigruje. Navíc dle rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nad žalobou advokátky Zuzany Candiglioty není vůbec relevantní, že osobou bez povolení k pobytu nade vši pochybnost nejste, protože máte na první pohled evropský původ, mluvíte plynně bez přízvuku česky a dokážete argumentovat českým právním řádem lépe než kontrolující policisté.

Výsledky řady žalob na policii jasně demonstrují, že správní soudy v takových případech straní policii a žaloby pravidelně zamítají. Pokud by snad některá ze správních žalob zprvu uspěla, téměř vždy policii zachrání Nejvyšší správní soud, který využije jakékoliv možnosti takový rozsudek zrušit. Dalo by se říci, že existuje-li potenciální důvod žalobu zamítnout, bude zamítnuta.

Soudy v podstatě policii tolerují systémové obcházení zákona, které porušuje dva ústavní principy: autonomii vůle a legalitu státní moci. Oba jsou zakotvené v Ústavě (čl. 2 odst. 3 a 4) a Listině základních lidských práv a svobod (čl. 2 odst. 3 a 4). Zatímco autonomie vůle nám dává výsadu, že „nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá“, princip legality státní moci udává policii mantinely tím, že „státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví“.

Právo na odpor

Ovšem v Listině základních lidských práv a svobod se ukrývá ještě jedno právo: právo na odpor. To garantuje možnost „postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod“. Jedním z prostředků tohoto institutu je občanská neposlušnost, která je v případě systematických nezákonných lustrací zcela na místě.

Ač vám nejspíš argumentace právem na odpor v praxi příliš nepomůže, není vše ztraceno. V případě, že jste neuposlechli výzvu úřední osoby či provedli jiný přestupek, kterým konáte občanskou neposlušnost, nedává zbytek právního řádu policistům kupodivu příliš mnoho dalších možností, jak vaši totožnost zjistit. Váš případný pasivní odpor může být za určitých okolností zdárně dokonán.

Pokud policistovi neprokážete svou totožnost, můžete být předvedeni na policejní služebnu, kde vás mohou držet maximálně 24 hodin. Pokud vás do té doby policie neztotožní, musí vás dle zákona propustit (§ 64 zákona č. 273/208 Sb., o Policii ČR). To platí také v případě, že se navíc dopustíte jakéhokoliv jiného přestupku.

Jaké to je, si vyzkoušela skupina environmentálních aktivistů během loňské hromadné občanské neposlušnosti související s Klimakempem na severu Čech. Ze zhruba 150 lidí, kteří blokovali provoz uhelného dolu, jich sedm odmítlo prokázat svou totožnost po celý jeden den. Jak jeden z nich popsal v reportáži, až na jednu částečnou výjimku to všem sedmi statečným zdárně prošlo v anonymitě.

Pokud odmítnete kooperaci a policisté nemají jiný prostředek, jak vaši totožnost zjistit, umožňuje zákon několik nepříjemných procedur. Předně je potřeba počítat s tím, že vás policie prohledá, zda u sebe nemáte něco, co by vaší totožnost prozradilo. Často to může být zapomenutý občanský průkaz, slevová kartička do nějakého obchodu či mobilní telefon s kontakty. Proto je potřeba počítat s tím, že pokud u sebe máte nějaký nosič elektronických dat, zápisník s osobními údaji nebo průkazku, nemusí být vaše identifikace pro nikoho příliš obtížná.

Kromě toho zákon pro podobné případy přímo uvádí další policejní oprávnění, mezi která patří snímání otisků prstů a dlaní, měření biometrických údajů, odebírání vzorků DNA, focení a pořízení fonoskopického záznamu hlasu. Všechny tyto údaje mohou následně policii pomoci s vaší identifikací. Navíc pokud se uvedeným úkonům budete bránit, policisté jsou oprávněni váš odpor přiměřeným způsobem překonat. A můžete si být jisti, že to udělají. Jediný případ, kdy nejsou oprávněni překonat odpor, je zásah do vaší tělesné integrity, například odběr krve.

Odebrané vzorky DNA a otisky prstů následně policie porovnává se svou databází. Většina lidí se v podobných databázích nenachází, takže pravděpodobnost, že by došlo ke ztotožnění přímo tímto způsobem, je minimální. Zmíněných sedm environmentálních aktivistů popsalo svůj pobyt na služebně jako zajímavý a poučný zážitek.

Vedle podání vysvětlení, při kterém odmítli vypovídat, jim policie pomocí tamponů odebrala DNA z ústní sliznice, dále jim odebrala otisky prstů a fotografovala je. Některým z nich otisky prstů neodebrala, protože si je aktivisté pomazali sekundovým lepidlem. Přestože se policie může v reálné situaci pokusit lepidlo z prstů seškrábat, podle práva se jedná o nepřípustný zásah do tělesné integrity. Navíc policistům většinou ani příliš nepomůže.

Loňský případ klimatických aktivistů především vyvrátil argument některých skeptiků, že zmíněná taktika ne-identifikace může fungovat jedině ve velkém počtu lidí tím, že doslova zahltí policejní kapacity. Samozřejmě je pravda, že větší počet neposlušných zvyšuje efektivitu taktiky, protože policisté mají mnohem menší čas na každého jednotlivého člověka, ale uvedená zkušenost jednoznačně potvrdila, že také několik málo jedinců může uspět.

Zřejmě nikdo si z podobné zkušenosti nechce odnést šrámy na duši ani na těle. V tom případě lze doporučit především neeskalovat. Nepřátelské chování či urážky mohou mnohdy relativně poklidné „zajetí“ velmi nepříjemně vyhrotit. Kouzlo neposlušnosti si nejlépe vychutnáte se švejkovským úsměvem na tváři.

Popsaný postup má svá úskalí a omezení. Předně musíte být zrovna v situaci, kdy si můžete celý postup dovolit. Například pokud byste se pokusili odmítnout ztotožnit z principiálního důvodu při nezákonné výzvě učiněné někde na ulici, asi byste si ve většině případů příliš nepomohli, protože běžně u sebe máte řadu dokladů nebo jiných předmětů, které mohou sloužit k vaší identifikaci, nebo se poblíž nachází někdo, kdo vaši totožnost policii prozradí. Navíc si obvykle asi nemůžete dovolit z ničeho nic na 24 hodin zmizet. Když však jdete do akce občanské neposlušnosti, máte možnost důkladné přípravy.

Skrývání totožnosti může být problematické také v případě sdělení obvinění z trestného činu. Neprozrazení totožnosti může být vnímáno jako vyhýbání se spravedlnosti, což je jeden z vazebních důvodů. A ještě před rozhodnutím o vazbě byste mohli v policejní cele strávit déle než pouhých 24 hodin. S vazbou by se váš pobyt za mřížemi mohl protáhnout na několik měsíců.

Někoho však ani hrozba delšího uvěznění neodradí. V sousedním Německu podstupují dobrovolně anonymní vazbu, a to celkem pravidelně, environmentální aktivisté, kteří svými těly blokují kácení lesa Hambach a rozšiřování stejnojmenného hnědouhelného lomu.

Za zváženou také stojí, zda se vám vyplatí pokoušet ne-identifikovat v případě, že vám byly policií někdy v minulosti odebrány otisky prstů, nebo jste jeden z více než dvou set dvaceti tisíc lidí, kteří se nacházejí v policejní databázi Fodagen shromažďující digitalizované vzorky DNA.

Na druhou stranu, ani v tomto případě není dopředu nic ztraceno. Přestože se sám nacházím jak v daktyloskopické, tak v DNA databázi, plánuji se na konci června během Klimakempu účastnit občanské neposlušnosti proti spalování fosilních paliv a plně odmítnout kooperaci s policií. Svou totožnost na výzvu nesdělím. Nejedná se mi jen o malou šanci, že bych se vyhnul přestupkovému řízení, ale také o solidaritu s ostatními a o zvýšení nákladů zbytečné policejní operace.