V rámci pokračování policejní operace Fénix jsem byl loni v červnu obviněn z trestného činu založení, podpora a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka. Skutek měl spočívat v tom, že jsem údajně před více než čtyřmi lety umístil na internetové stránky GreenAction prohlášení Sítě revolučních buněk, kterým se přihlásila k prvnímu ze série žhářských útoků na policejní vozidla.

Nedokáži se zbavit pocitu, že se ze strany policie jedná nejen o neschopnost vypátrat žháře, ale také o pomstu za to, že jsem je mediálně ztrapnil, když mi nejprve chtěli udělit pokutu za pozdrav Zdar útvare a následně jsem na ně poslal exekutory. Policie si o to ale koleduje.

Nyní jsem vyzkoušel na policistovi, který v případu Sítě revolučních buněk vede operativně pátrací činnost, jak snadné je vystopovat policejního analytika a experta na terorismus až před práh jeho vlastního domu. I on si počíná jako amatér, který by skutečným teroristům byl nejspíš pro smích, pokud by své pracovní metody vůbec přežil ve zdraví.

Chování policejního experta Martina Janků z Národní centrály organizovaného zločinu lze totiž shovívavě nazvat jako skutečně nerozvážné. Dokazuje, že ti, kteří by měli hlídat naši bezpečnost, by nejspíš nedokázali ohlídat ani svou vlastní.

Paradoxní situaci, ve které jako údajný extremista mohu sledovat rodinný život policisty, kterému na stole končí odposlechy mého telefonu, je zaviněna jeho osobní neprofesionalitou. Vše nabírá ještě absurdnější rozměr po přečtení profesního profilu zmíněného policisty v síti Linkedin, kde - předtím než si ho smazal - jako předměty své specializace uváděl: „proti-terorismus,“ „bezpečnost,“ a „OSINT.“

Uvedená zkratka označuje open source intelligence neboli zpravodajství z otevřených zdrojů. Jedná se o získávání informací z volně dostupných informačních kanálů, jako jsou denní tisk, internet, veřejné rejstříky nebo katastrální knihy.

Metodu, kterou policejní specialista na bezpečnost uvádí jako svou odbornost, jsem použil na něj samého. Dozvěděl jsem se o něm řadu soukromých informací.

Najít adresu jeho bydliště, fotografie jeho partnerky, adresu rodičů, místo a datum narození syna, hypotéku na výstavbu rodinného domu, diplomovou práci spolu s hodnocením, nebo jak a kde svou partnerku poznal, nebyl náročný úkol. Vodítko k nalezení zmíněných informací mi — jako údajnému bezpečnostnímu riziku — pod nos podstrčil on sám.

První impulz, proč si z legrace zkusit o elitním policejním kapitánovi něco najít, pro mě byla právě jeho chyba. Součástí „mého" policejního spisu, byl úřední záznam o ohledání zdrojových dat webu, na jehož správě jsem se podílel. Přílohou je také záloha redakčního systému zmíněného webu, ve kterém Martin Janků pro potřeby ohledání vytvořil vlastní uživatelský účet.

Pro jeho založení použil svou osobní emailovou adresu, která zůstala v souboru, a tudíž i ve spisu uložená. Jeho emailová adresa by ovšem nebyla žádným tajemstvím ani pro ty, kteří do spisu přístup nemají, protože úplně stejný email se veřejně uvádí na webové stránce časopisu Obrana a strategie u článků, jichž je policista autorem.

Zadáním emailové adresy do vyhledávání v Googlu pak šlo všechno rychlostí blesku. Nejprve jsem vygůglil vesnici na Mělnicku, odkud policista pochází. Následovalo nalezení jeho profilu na webové stránce Sousede.cz, která mě nasměrovala do další obce na Mělnicku.

Z rejstříku firem, kde byl policista uveden jako v minulosti podnikající osoba, už jsem jeho adresu nalezl. Bydliště potvrdil také katastr nemovitostí, kde je uveden jako spolumajitel domu spolu se svou partnerkou Lenkou. Jejich blízkost jsem si křížově ověřil na zmíněné profesní síti Linkedin.

Z databáze Masarykovy univerzity lze zjistit, že Martin a Lenka studovali ve stejném období v Brně: ona na Ekonomicko-správní fakultě, on na Fakultě sociálních studií. Hříčkou osudu je, že na té samé fakultě jako můj slídič jsem s ním souběžně tři roky studoval také já.

Stejná alma mater nás ovšem vyslala opačnými životními trajektoriemi. Zatímco já — student environmentalistiky — jsem se stal ekologickým aktivistou, Janků — student bezpečnostních studií — se stal policistou nasazeným na ekologické aktivisty včetně mě.

Lehkovážné chování elitního policisty, který má mít na starost hlídání společnosti před terorismem, by mohlo být skutečně rizikové. Potvrzuje to také příručka ministerstva spravedlnosti nazvaná Pracovník justice v ohrožení.

V ní se uvádí: „Každý člověk je totiž ve svém bydlišti velmi snadno zranitelný, může zde být velmi lehce dostupným terčem fyzického napadání, výhrůžek, vydírání i jiných forem psychického nátlaku, může mu být ničen jeho majetek, věci ke kterým má citový vztah a stejně tak jako on, mohou být terčem útoku i členové jeho rodiny, včetně dětí. Jediným radikálním opatřením je v takovém případě pouze změna bydliště...“ Následuje několik stránek informací o tom, jak zamezit prozrazení svého bydliště včetně rad, jak chránit svá osobní data na sociálních sítích.

Postoj policie, která vytváří dojem nutnosti chránit jakékoliv informace o poměrech uvnitř sborů, s mírou bezpečnostního chování samých policistů kontrastuje. Argumentace, kterou policejní úředníci používají při zamítání žádostí, jimiž dle zákona o svobodném přístupu k informacím žádám o sdělení výše platů policistů, kteří můj případ vyšetřují, hraničí s absurditou.

Nedávnou žádost o výši platu policisty Petra Nagyho, který působil jako tajný agent „Petr“, mi policejní centrála odmítla s vysvětlením: „Poskytnutí informací, které se bezprostředně vztahují ke konkrétní osobě, by také mohlo vést k ohrožení její osobní bezpečnosti a bezpečnosti její rodiny.“

Dále popsali, co by se stalo, pokud bych se platy policistů dozvěděl: „Dalším důsledkem by mohlo být faktické znemožnění dalšího výkonu služby v dosavadní oblasti působení příslušníka Policie ČR, neboť by jej ... zcela diskvalifikovalo například ve vztahu k provádění některých úkonů v oblasti operativně pátrací činnosti při odhalování trestné činnosti...“ Pokud se uvedený scénář týká pouhé znalosti výše policejních platů, jaká rizika by pak museli uvést k informacím, které jsem získal z internetu?

Martin Janků v tom není sám. Ověřil jsem si, že podobně nedostatečně chrání své osobní údaje také další policisté, kteří Síť revolučních buněk vyšetřují. Zmíněný „bojovník proti terorismu“ je pouze nejkřiklavější příklad.

Možná se někomu může celý příběh o šmírování policistů zdát legrační. Mně nikoliv. Naopak to je frustrující a ubíjející. Zatímco jsem již tři roky popotahován a hrozí mi až deset let vězení za příspěvek, který jsem údajně měl před čtyřmi lety umístit na internet, mohu na leteckých mapách jen sledovat, jak si za uplynulé dva roky policejní konspirátor Janků postavil rodinný domek na Kokořínsku. Asi je za vyšetřování lidí, jako jsem já, dobře placen.

Vypadá to, že neschopnost je u policie tou nejžádanější vlastností. Jak si mám jinak vysvětlit, že kovářova kobyla chodí bosa a policejní odborník na bezpečnost a vyhledávání informací z veřejných zdrojů, zanedbává svou vlastní bezpečnost na poli veřejně přístupných zdrojů informací?

A jak by vše dopadlo, pokud by bojoval proti skutečným teroristům? Anebo jeho neopatrnost znamená, že si je sám velmi dobře vědom toho, že v nás šikanuje lidi, kteří žádnými teroristy nejsou?