Kauza Fénix u soudu: O agentech jsme všichni věděli
Saša UhlováSoudní proces s údajnými teroristy, kteří měli plánovat útok na vlak, rozuzlení nepřinesl. Výpovědi naopak potvrdily, že argumentace obžaloby má vážné trhliny. Základní otázky tak zůstávají nezodpovězeny a Martin Ignačák ve vazbě.
„Uvolněte místo eskortě,“ snaží se justiční stráž vytlačit dav lidí v chodbě Městského soudu ve Spálené ulici. Je jich tu ale na sobě natlačených tolik, že se není kam posunout. Kameramani a fotografové se naopak snaží dostat se kupředu, aby si mohli konečně vyfotit Martina Ignačáka, kterého má eskorta přivést. Po více než roce začíná hlavní líčení s pěticí obžalovaných v případu teroristického útoku na vlak s vojenskou technikou, anebo s vozy značky Huyndai. Plánování útoku se podle obžaloby měli dopustit Petr Sova (45 let), Martin Ignačák (30 let) a Alexandra Ščambová (27 let). Radka Pavlovská (31 let) a Katarína Zezulová (25 let) se měly provinit tím, že skutek nepřekazily.
Před začátkem líčení panuje na chodbě nepříjemná atmosféra. Novináři fotí a natáčejí zblízka všechny, kteří přišli obviněné podpořit. Snaží se zjistit, zda mezi nimi nejsou i obžalovaní vyšetřovaní na svobodě. Od chvíle, kdy titulky mnoha tuzemských novin hlásaly, že „Levicoví extremisté chystali teroristický útok na vlak,“ uplynul rok a čtvrt. V Deníku Referendum jsme kauzu po celou dobu pozorně sledovali. V mainstreamových médiích se jí podrobněji věnoval pouze Lukáš Prchal z Aktuálně a Hana Čápová z Respektu.
Většina médií nevykročila ve svém přístupu ke kauze z rámce, který jim nastavila policie ve svých prohlášeních a uniklých materiálech. To se projevilo na vnímání obviněných a celého případu. Vzrušení na chodbě je tedy pochopitelné: nebezpeční teroristé jsou konečně tu a noviny mohou zveřejnit jejich tváře a celá jména.
Martina Ignačáka nakonec přivádí zakuklení a po zuby ozbrojení muži v černém. Provází je štěkot policejních psů. Soudní proces může začít.
Kdyby mi řekli, že mám hlídat, myslela bych si, že mám hlídat psa
Sedíme v jednací síni. Tříčlennému senátu předsedá soudkyně Hana Hrnčířová, státní zástupce Vladimír Pazourek čte nevýrazným hlasem dlouhou obžalobu. Popisuje, jak dva obžalovaní a později i obviněná Alexandra Ščambová chtěli hodit zápalné láhve na vlak. Útok chtěli původně uskutečnit mezi říjnem a listopadem 2014 na hlavním tranzitním železničním uzlu Praha — Plzeň v úseku Radotín — Beroun. Termín přesunuli na březen až duben 2015. Podle obžaloby měli také oba obvinění muži spolu s Katarínou Zezulovou plánovat útok na úřední osobu v souvislosti s předpokládaným vyklízením squatu Cibulka.
Státní zástupce čte pasáž o tom, jak měl Petr Sova podle obžaloby „jako hlavní organizátor a iniciátor připravovaného útoku vytvořil pod záštitou Sítě revolučních buněk, která je členem mezinárodní aliance anarchistických militantních (teroristických) uskupení, označujících se jako CCF/IRF, afinitní skupinu, kterou tvořil právě Petr Sova a dále Martin Ignačák a posléze i Alexandra Ščambová a osoby agentů Policie České reoubliky s označením VO0101 a VO0105, kdy tato organizovaná skupina v úmyslu narušit základní politickou, hospodářskou a sociální strukturu České republiky plánovala provést za použití zápalných lahví obsahující zápalnou složku útok na nákladní vlak převážející vojenský materiál nebo osobní motorová vozidla.“ V tu chvíli se několik desítek přítomných začíná smát a soudkyně Hrnčířová je vyzývá ke klidu.
Co s tím? Podle mě aktivisté doplatili na liberální mýtus "když nic nedělám, nemůžou mě zavřít" a spoléhali na to, že když se myšlením i činy striktně hlásí k pacifismu, režim nebude mít možnost vymyslet žádnou konstrukci. Omyl - režim si právě naopak našel tu nejsnazší oběť, protože dopadnout skutečné militanty vyžaduje schopnosti, čas a prostředky. Pokud si tedy policisté nezapalují auta sami, jak to dělají třeba fízlové v Německu - http://www.vice.com/de/read/berliner-polizei-erwischt-ihren-eigenen-informanten-beim-autos-anzuenden?utm_source=vicefbde&utm_medium=link
Je třeba silné mezinárodní podpory (protesty před ambasádami nestačí, musí se zapojit i veřejně známé evropské osobnosti). Tlak na svobodu politických vězňů musí mít i vliv na případné mezinárodní vztahy, jinak je to elitám fuk.
Anebo méně pravděpodobná cesta - aktivisty osvobodí nový režim; poté, co padne ten stávající.
a) Konání jistých příprav, které mohly snad vést k neobvyklému útoku se značnou publicitou, ale zřejmě s nevelkou škodou, nezasluhuje přísného potrestání.
b) Je třeba mít odolnost vůči provokování agenty, nechuť k násilí i vzbuzování strachu a především jasné vědomí rozdílů mezi realitou virtuální a realitou skutečnou.
Domnívám se, že souzení doplácejí na dnes častou zarážející osobní nezralost a na neujasnění si toho, co je správné a ospravedlnitelné a co už nikoliv.