Setkaly jsme se poprvé na Klinice. Bylo to právě před rokem. Přišla jsem na akci, kterou organizovali anarchisté na podporu svých přátel ve vazbě. Doufala jsem, že zde získám víc informací k takzvané operaci Fénix.

Všichni, kterých se zatýkání, výslechy a domovní prohlídky třeba jen vzdáleně týkaly, se tehdy báli mluvit. Jeden z anarchistů ukázal na ženu, která stála opodál. „To je Martinova sestra, Pavla.“ Věděla jsem, o koho se jedná, už jsme si před tím psaly. Zamířila jsem k ní a představila jsem se jí.

Pochopila jsem záhy, jak operace Fénix změnila sestře Martina Ignačáka, obviněného z plánování teroristického útoku na vlak, život. Tehdy osmatřicetiletá žena až do chvíle, kdy se dozvěděla, že její bratr má být teroristou, žila v poklidu se dvěma dětmi a partnerem v menším městě na Moravě.

Oba chodili do práce a jejich starosti se nijak nelišily od starostí jiných lidí. Vše se změnilo v okamžiku, kdy přišla zpráva, že jejího o devět let mladšího bratra vazebně stíhají.

„Když se narodil, snažila jsem se mamce pomáhat, chodila s ním ven, učila se s ním, hrála, byl to prostě můj milovaný bráška. Vždy se snažil být laskavý a kamarádský, ale ono to tak nějak šlo z něho samo,“ vzpomínala Pavla na jejich společné dětství a popisovala, jak byl vždy ochotný každému pomoct, ať už kamarádům, nebo rodičům. „A policie ho teď viní z terorismu, to je směšné,“ rozčilovala se tehdy.

Pochybnosti

Pohled Pavly na bratra Martina by se dal relativizovat tím, že starší sestry mívají ke svým o hodně mladším bratrům mateřský vztah. Je tedy jen přirozené, že Pavla nevěří, že by její mladší bratr mohl být teroristou. Mohl ji navíc už během první návštěvy uklidnit, že se jednalo o provokaci dvou agentů a že se jistě brzy vše vysvětlí.

Ale nevysvětlilo. Po roce a měsíci je Martin Ignačák jako poslední ze zatčených v operaci Fénix stále ve vazbě. Ovšem mnohé dnes nasvědčuje tomu, že Pavlu sesterská intuice nezklamala a její bratr opravdu žádný terorista není. Celý případ začíná vzbuzovat vážné pochybnosti, zejména mimořádně problematickou rolí policejních agentů v ní, o čemž jsme v Deníku Referendum již podrobně informovali.

Ze tří údajných pachatelů se přípravy útoku na vlak účastnili dva lidé: Petr Sova a Martin Ignačák. Třetí obviněná byla obžalobou zahrnuta do skupiny zřejmě proto, aby se vůbec mohlo jednat o skupinu.

Ani podle obžaloby se na přípravách nijak zvlášť nepodílela. Pouze jednou měla hlídat, když jeden z agentů spolu s Martinem Ignačákem zakopávali láhev.

Policie ostatně tuto „nebezpečnou teroristku“ od začátku vyšetřuje na svobodě, a to přesto, že žije na Slovensku. Při znalosti spisu je pochopitelné, že obžalovaná ve vazbě není. Už méně srozumitelné je, proč tam zůstává Ignačák, který ani neměl být hlavním organizátorem, za nějž spis označuje Sovu, jenž je však již na svobodě.

Obvinění se hájí, že s nápadem zaútočit na vlak přišli policejní agenti a tvrdí, že jejich skutečnou identitu tušili. Hlavní člen skupiny líčí konstrukci, podle níž se domníval, že agenty využije a přechytračí. Nenapadlo ho, že on a jeho přátelé mohou být trestně stíháni i v případě, že žádný trestný čin nespáchají.

Jasno by do případu mohly vnést policejní odposlechy z doby, kdy nápad vznikl. Obžaloba je však nechce poskytnout.

Za bratrem do Prahy

Pavla za svým bratrem jezdí do vazební věznice v Praze a snaží se ho všemožně podporovat. Martin je vegan, je tedy potřeba mu vozit i jídlo, protože věznice mu stravu dle jeho preferencí neposkytuje.

Seznámila se za tu dobu s Martinovými kamarády, kteří jí pomáhají. Zjistila dle svých slov, že anarchisté jsou docela normální lidé: „Psychicky i finančně mě podrželi, moc si jejich pomoci vážím,“ říká dnes o bratrových kamarádech, se kterými se před tím vůbec neznala.

Zúčastnila se i několika akcí, kterou anarchisté na podporu jejího bratra zorganizovali. Na jedné z nich jsme se seznámily, na několika dalších jsme se potkaly. Společně jsme také byly panelistkami v diskuzi loni listopadu v Plzni v kavárně Inkognito. Do kavárny tehdy dorazili zájemci, kteří chtěli vědět víc o policejní akci Fénix.

Pavla se ale také musela vymezit proti tomu, když se „Sítě revolučních buněk“ přihlásily k útoku na policejní auta letos v únoru a jako záminku si vzaly podporu Martina Ignačáka. Jejich prohlášení zveřejnili také správci webu Antifénix. Jistě pro ni nebylo jednoduché „hádat se“ na jejich webu, ale našla v sobě i tento ještě docela jiný druh odvahy a od útoku se po dohodě se svým bratrem jasně distancovala. 

V této souvislosti je pozoruhodné, že autoři komuniké Sítě revolučních buněk zveřejnili Martinovo plné jméno, a tak se dostalo později do různých médií. Anarchisté totiž mají spíše sklon si svá příjmení neříkat ani mezi sebou, natožpak je zveřejňovat.

Soud Martina propustil z vazby

Městský soud v Praze koncem dubna rozhodl o propuštění Martina Ignačáka z vazby. Setrvával v ní jako poslední ze všech obviněných. Vazebně stíhaný byl kromě něj jen údajný organizátor celé akce Petr Sova, který je kvůli procesní chybě od loňského prosince propuštěný z vazby. Tři obviněné ženy byly od začátku vyšetřovány na svobodě. Jedna za spoluúčast, dvě za nenahlášení trestného činu.

Soud přihlédl k tomu, že se za obviněného zaručila jeho sestra Pavla, která mu byla ochotná poskytnout bydlení a sehnala mu také práci. Spolu se slibem obviněného, že neuteče, a dohledem probačního úředníka považoval soud záruky za dostatečné.

Státní zástupce však proti propuštění z vazby podal stížnost. Věc se tak dostala k Vrchnímu soudu v Praze, který zrušil původní rozhodnutí o propuštění a rozhodl, že Ignačáka ve vazbě ponechá. Měsíc po prvním usnesení tak zmizela naděje, že bude nadále vyšetřovaný na svobodě.

Soudní řízení se může táhnout velice dlouho právě proto, že je zde tolik nejasností a sporných bodů. Martin Ignačák v reakci na usnesní zahájil takzvanou suchou hladovku, to znamená, že nepříjímá ani tekutiny. Hladovku začala držet také jeho sestra Pavla.

Kádrový posudek na sestru

Státní zástupce Vladimír Pazourek ve stížnosti argumentoval tím, že obviněný má formální trvalé bydliště na ohlašovně úřadu a že se za čtyři roky třikrát stěhoval. Dále dovozuje, že hrozí jeho útěk proto, že je napojený na Sítě revolučních buněk a že by se tudíž v případě propuštění mohl ukrývat v zahraničí.

Proti obviněnému použil i jeho výlet do Rakouska, kam jel spolu s agenty, a cesty na Slovensko, kde má trvalý pobyt jeho bývalá družka a spoluobviněná Alexandra Š. Přílohou stížnosti byl i jeden list papíru podepsaný Robertem Šlachtou, ředitelem Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu.

Na odůvodnění důvodů k vazbě stojí za povšimnutí sociální necitlivost státního zástupce, který zřejmě nebude mít finanční problémy s bydlením. Řada Čechů se však zejména v mladším věku často stěhuje a nebydlí na místě svého trvalého bydliště. Vzhledem k historickým souvislostem není nijak zvláštní, když Češi zajedou občas na Slovensko, nota bene za svým děvčetem. Z této optiky by se útěková vazba týkala skoro každého.

Pozoruhodný je také argument, že obviněný je napojený na Sítě revolučních buněk. V obžalobě k němu nejsou totiž žádné důkazy. Navíc je zvláštní, že údajný vůdce skupiny, která měla plánovat útok na vlak, je od prosince na svobodě a nikam neutíká, nikde se neukrývá a čeká na soudní proces. Stejně tak tři další obviněné. Proč by tedy měl zůstávát ve vazbě jako jediný právě Martin Ignačák, je nejasné.

Úplně nejzajímavější je přiložené jednostránkové vyjádření Roberta Šlachty, který hodnotí Pavlu, sestru obžalovaného, jež poskytla záruku.

V posudku se píše, že Pavla je „hlavní organizátorkou a iniciátorkou spontánních (neohlášených) protestů anarchistického hnutí“. Podle Šlachtova tvrzení se stala součástí kolektivu Antifénix, což dokládá její účastí na některých akcích tohoto uskupení.

Posudek na Pavlu se zmiňuje také o skutečnosti, že při svých návštěvách Prahy přespává u anarchistů, mimo jiné spala dvakrát i u přítelkyně hledaného Lukáše Borla. „To bylo hned zkraje,“ vzpomíná Pavla. „Nikoho jsem tehdy neznala, kontakt jsem dostala od redaktorky Lidových novin, nevěděla jsem, na koho se v Praze obrátit,“ vysvětluje, jak se dostala do bytu přítelkyně dnes hledaného Borla. Nemohla tehdy vůbec tušit, že ho policie podezírá ze žhářských útoků.

Pavlu jsem poznala jako přes všechny strasti otevřenou, upřímnou ženu se srdcem na dlani ochotnou každému pomoci. Když popisovala vlastnosti svého mladšího bratra, poznala bych v tom popisu i ji. Nikdy by mě nenapadlo hledat za jejími kontakty s anarchisty nic jiného než vzájemnou solidaritu přátel s příbuznými.

Anarchistické ideály sice Pavla nesdílí, ale cení si lidských kvalit lidí, kteří jí nabídli pomocnou ruku. Rozhodně ale neschvaluje žádné násilné činy.

Ostatně Pavla je v úzkém kontaktu také s obhájcem svého bratra, je ochotná spolupracovat i s novináři, kteří se nenechali unést senzační kvalifikací a nechrlí k tématu bulvární články. Je zkrátka vděčná za jakoukoli pomoc či přijetí.

Šlachtův posudek z ní ale udělal osobu, která se podílí na organizaci akcí, vytvořil skrze Antifénix linku spojení mezi ní a Černorudou příručkou — nenechat se chytit, stejně jako ji dal do souvislosti se Sítěmi revolučních buněk. Ve snaze očernit ji ukázali pracovníci Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu největší slabinu své práce v prostředí radikální levice.

Je jí spojování nesouvisejícího s cílem vytvořit dojem, že jsou zde nějaké rozsáhlé militantní anarchistické skupiny. Šlachta svým posudkem Pavly realitu nepopisuje, ani neanalyzuje, ale konstruuje.

V čem vůbec lze Šlachtovi věřit?

Neštítí-li se Útvar pro odhalování organizovaného zločinu spojovat ženu, která anarchistkou není a hlavně se jí příčí jakékoli násilí, nebo trestná činnost, s domnělými sítěmi, a to jen proto, že se zajímá o svého bratra, asi těžko můžeme věřit jejich úsudku v jiných věcech.

Dalším jasným bodem, který zpochybňuje celou obžalobu, je pak neustále opakované tvrzení, že Martin Ignačák je členem Sítě revolučních buněk. Z odposlechů totiž vyplývá, že nikdo z obviněných nevěděl, kdo za Sítěmi stojí a o identitě žhářů se jen dohadovali.

V obžalobě je souvislost se sítěmi podpořená pouze tím, že někdo letos v únoru zapálil policejní auta údajně na protest proti věznění Martina Ignačáka. Jedná se o ten útok, od kterého se Ignačák prostřednictvím své sestry distancoval.

Samotná Pavla byla vyzněním Šlachtova textu velice překvapená. Kromě toho, že posudek obsahuje zjevné nepravdy, je v jejích očích nepřípustným kádrováním: „Je to celé vymyšlené, ale i kdybych byla anarchistkou, tak proč bych se nemohla zaručit za svého bratra?“

Zda vrchní soud převzal argumentaci státního zástupce a Roberta Šlachty, nevíme. Na odůvodnění usnesení si budeme muset ještě počkat. Mezitím Martin Ignačák i jeho sestra drží hladovku, aby na případ upozornili.

Případ přípravy útoku na vlak je složitý a ještě hodně bodů čeká na vysvětlení. Některé momenty jsou ale zřejmé už dnes. Při četbě hanopisu na Pavlu jsem se nemohla ubránit myšlence, jak by asi vypadal posudek, který by Robert Šlachta sepsal o mně, kdyby ho o to někdo požádal. Mám totiž mezi anarchisty nepoměrně více a bližších styků než Pavla, jejíž bratr přestal před sedmi dny jíst i pít.

Aktualizace: Podle aktuálních informací Pavly Martin Ignačák přijímá tekutiny, drží tedy klasickou hladovku. Svůj postup přehodnotil, nepřesná infrormace vznikla tím, že neměl jak dát vědět svým blízkým.