Bylo to koncem června 2014. Na Sousedské slavnosti, které pořádali aktivisté mostecké levicové scény, přišli dva neznámí muži v doprovodu dvou žen. Seznámili se tam s lidmi okolo komunity VAP - Voice of Anarchopacifism: s Petrem Sovou, Martinem Ignačákem, Radkou a dalšími.

Oba muži pracovali v Útvaru speciálních činností a najal si je Útvar pro odhalování organizovaného zločinu. Jejich přítelkyně byly náhodné známosti, které jim měly dodat na důvěryhodnosti. Nebyly to policistky a nevěděly, že tam jsou s policisty, protože ti jim to neřekli.

Agent Petr a agent Robert pracovali společně již delší čas. Při výsleších agenti vypověděli, že se snažili radikálně levicové hnutí infiltrovat od ledna 2014 kvůli trestné činnosti radikálů. Podle zjištění Deníku Referendum se ale o průnik do radikálně levicové scény neúspěšně snažili minimálně od léta 2013.

Každopádně ale nebyli v době Sousedských slavností skutečnými agenty, těmi se stali až 1. listopadu 2014. Do tohoto dne pracovali jako tak zvaní „policisté se zastřenou totožností v zájmovém prostředí“: tak definuje činnost v utajení zákon o policii.

Policejní sítě

Tvrdí-li agenti, že měli za úkol infiltrovat levicovou radikální scénu kvůli páchané trestné činnosti, myslí tím zřejmě akce takzvané Sítě revolučních buněk. Tedy poškozování věcí a zapalování aut, které doprovázejí „komuniké Sítě revolučních buněk“.

Komuniké zveřejňují od ledna 2014 různé anarchistické weby, kterým je jejich autor, či autoři, posílají. Vycházejí také přímo na stránkách Sítě revolučních buněk. Informují o útocích na policejní auta, auta majitele Řízkárny, mýtné brány a další objekty. Deklarovaných útoků Sítě revolučních buněk je do dnešního dne šestnáct, ne všechny jsou potvrzené.

Agenti se však začali pohybovat na levicové scéně dřív, než vzplálo první auto, a hlavně se jim během víc než roku v terénu nepodařilo rozkrýt, kdo je zapaluje. Zato zde vznikla kauza nová, a to „útok na vlak“.

Když po deseti měsících od příchodu obou agentů do komunity okolo Petra Sovy policie zatýkala v rámci operace Fénix podezřelé z útoku na vlak, rámovala to právě Sítěmi revolučních buněk. Tak to převzala i většina médií a chvíli to vypadalo, že v České republice existuje rozsáhlá organizace, která se snaží aktivně zničit stát.

Policie zadržela tehdy jedenáct lidí, obvinila jich šest. Tři lidé jsou obviněni z přípravy teroristického útoku na vlak. Organizátorem měl být tou dobou čtyřiačtyřicetiletý Petr Sova a s ním byli obviněni ještě Martin Ignačák a jeho přítelkyně Alexandra Š. Ti tři se měli připravovat na to, že hodí zápalnou láhev na jedoucí vlak.

Radka P. a Katarína Z., které se s obviněnými znaly, jsou stíhány za nepřekažení trestného činu. Všichni se pohybovali kolem komunity VAP — Voice of Anarchopacifism.

Další obviněný z operace Fénix, Aleš K. z Brna, je stíhaný za nedovolené ozbrojování kvůli údajnému přechovávání hromadně účinné zbraně v bytě. Policie vyloučila jeho případ k samostatnému projednávání.

Ostatní zadržení v operaci Fénix byli propuštěni. Po šesti měsících policie začala ale jednoho z propuštěných, Lukáše Borla, znovu hledat. Podezírá jej z toho, že by právě on mohl být „Sítí revolučních buněk“.

Uplynul totiž rok a měsíc od zatýkání a již dnes je zřejmé, že lidé obvinění z útoku na vlak neměli nic společného se zapalováním aut, ani s poškozováním mýtných bran a dalších objektů. A že tedy nemají nic společného ani s žádnou Sítí revolučních buněk. Ze tří lidí, kteří byli stíháni vazebně, zůstává zavřený již jen Martin Ignačák.

Soud ho sice už také propustil z vazby, ale rozhodnutí je zatím nepravomocné, protože státní zástupce podal proti propuštění stížnost. Aleš K. byl z vazby propuštěn v létě a Petr Sova v prosinci. Obviněná Alexandra Š., která se měla aktivně účastnit přípravy útoku na vlak je od začátku stíhána na svobodě, přestože žije na Slovensku.

Lidé, kterých se represe nějak dotkly, spolu s dalšími přáteli a známými zadržených, vyslýchaných a obviněných, utvořili skupinu nazvanou Antifénix. Snaží se získavat a poskytovat informace o policejních represích vůči anarchistům a také podporovat ty, kteří jsou ve vazbě nebo souzeni.

Mnohé se vyjasnilo, ale zůstává stále jedna nezodpovězená otázka. Jaká byla skutečná role policejních agentů v přípravě útoku na vlak? A kdo vlastně oba muži jsou? Jejich fotografie zveřejnili anarchisté na webu asociace Alerty. To pomohlo k objasnění historie jejich působení v levicovém hnutí.

Když policisté pláčou

Jeden z agentů, Petr, chodíval na demonstrace levicových radikálů podle vzpomínek anarchistických pamětníků minimálně od roku 2003. Jednou kolem roku 2004 přišel také do café Utopia.

Zde se scházely nejrůznější antiautoritářské a svobodomyslné skupiny lidí. Byl tam bar, pořádaly se tam vzdělávací akce, výstavy, přednášky, mikulášské nadílky i filmové projekce a já jsem tam před sedmnácti lety čepovala pivo. Když jsme v Deníku Referendum zveřejnili fotografie asociace Alerty, ozvali se mi staří známí s tím, že jednoho z agentů znají.

Když se tehdy v Utopii objevil, choval se jako náhodný návštěvník, prohlížel si výstavu. Ten den zde měli nějakou akci ochránci zvířat. V Utopii byl v ten okamžik také Ondřej Cakl, který se věnoval monitorování neonacistické scény. V Petrovi poznal policistu a „tajného“, řekl to ostatním a obsluha Petrovi vysvětlila, že v klubu nemá co pohledávat.

Cakl vzpomíná, že Petra potkal ještě několikrát na demonstracích a na různých seminářích o extremismu. Na jednom semináři mu dal vizitku, kde bylo jméno Petr Nagy. Jednou se potkali náhodně v noci v hospodě, kdy agent Petr Ondřeje Cakla přizval, aby si k němu sedl, že tam prý není pracovně.

Seděli spolu do noci a agent Petr se mu svěřoval, že už chce skončit u policie, že ho už jeho práce nebaví, že má pracovní problémy v kolektivu a nějaké osobní. „Říkal, že srdcem je Bohemák, ale Bohemáci ho prý nenávidějí, i když tam chodí od útlého dětství. A že je mimo kotel, jelikož na něj pořád ukazují.“ Stěžoval si, že mu prý chuligáni z Bohemky vyhrožují.

„Lidsky a osobně vystupuje moc mile. Rozbrečel se mi v té hospodě asi ve dvě hodiny ráno, že ho lidi nemají rádi, že je tajnej,“ vzpomíná Cakl. „Věnoval jsem mu čepici ACAB (All cops are bastards) a udělal jsem mu tím ohromnou radost,“ směje se Cakl a dodává, že pláč Petra Nagyho působil autenticky. „Možná to byla jeho strategie, ale mně to tak nepřipadalo.“

Srdcem Bohemák, ale mluví tam s ním jen nevidomí

Sedím na Bohemce s Hanou Parčovou a sledujeme fotbalový zápas. Hanka je fanynkou Bohemky už řadu let. V roce 2008 se dokonce zapojila do snah fanouškovského družstva Bohemku zachránit. Při té příležitosti se seznámila s agentem Petrem, který se rozhodl také pomoci záchraně klubu.

Představil se jí jako Petr Nagy a říkal, že je policista. Prý vystudoval policejní akademii a pak pracoval na protiextremistickém, ale na Bohemce ho kvůli tomu, že je fízl, dvakrát zbili. Proto se údajně nechal přeložit na únosy.

„Jednou k nám přišel v mikině Mob Action v hospodě, kam jsme normálně nechodili, divili jsme se, jak mohl vědět, že tam jsme, evidentně se chtěl mezi nás dostat, i to oblečení nasvědčovalo, že chce zapadnout mezi antifašisty, ale tady všichni věděli, že je policajt,“ vypráví Hanka a očima hledá, jestli tu dnes je. Nepřišel. Ale minulý měsíc ho tam viděli.

Postává vždycky kousek od levicového jádra fanoušků. „Asi, aby nás měl na očích,“ říká uštěpačně Hana, která také vyjadřuje svůj podiv nad tím, že mohl být nasazen do terénu jako agent. „Vždyť o něm všichni vědí, že je policajt,“ uzavírá.

Na Bohemku chodí agent Petr zřejmě opravdu rád. Při fandění ale nezapomíná pracovat. Na jaře 2013 se zde potkal s nevidomým člověkem, který byl tehdy členem Levé perspektivy. Ten ho seznámil s jejími dalšími členy a Petr se od nich dozvěděl, že v létě bude antikapitalistický kemp.

Na něj v létě 2013 přijel už se svým kolegou Robertem. Bylo to půl roku před tím, než měli začít pronikat do levicového hnutí. Zůstali však jen den a půl, řada lidí v kempu pojala podezření, že se jedná o tajné policisty a nechtěli s nimi mluvit.

Agent Petr byl prý sice milý a komunikativní, zato agent Robert spíš mlčel a svým chováním působil rozpaky. Skutečnost, že přijeli sami, že měli dodávku i to, že Robert byl „takový zvláštní“, nic neříkal, to všechno jim bylo podezřelé. Nejdivnější však bylo, že se vynořili odnikud, neměli žádné vazby, ani minulost v levicovém hnutí. Účastnici antikapitalistického kempu, kteří Deníku Referendum poskytli o návštěvě agentů informace, nechtěli, abychom zveřejnili jejich jména. Báli se policejních represí.

Mezi skutečnými teroristy by agent Petr nemohl působit

Agenti Robert i Petr chodili v té době také na antirasistické demonstrace, ale i zde je lidé podezírali, že jsou tajní. Každý člověk, se kterým jsem o nich mluvila, pojal buď podezření sám anebo o podezřeních věděl od ostatních.

Ondřej Cakl se upřímně podivoval nad tím, jak je možné, že známého policistu nasadili na takovou práci: „Nechápu, jak ho mohli jeho nadřízení vyslat mezi takzvané teroristy, anebo mezi takzvanou Síť revolučních buněk.“ Caklovi se zdálo podivné, že by policie nasadila do velmi nepřátelského prostředí člověka, jehož skutečnou identitu relativně dost lidí znalo.

Podle Cakla chodíval Petr také do různých vyhlášených barů, jako byla Ještěrka nebo Čekárna. Sám upozorňoval jednoho barmana na to, že je Petr policista. Ten mu odpověděl, že to přeci všichni vědí, že je to známá věc. „Třeba tvrdé jádro chuligánů Bohemky ho vůbec mezi sebe nevpustilo, ale první čeští teroristé, jak neustále opakují Lidové noviny, ho mezi sebou tolerovali,“ ironicky glosuje Cakl.

Osobnost agenta Petra zůstává navzdory různým střípkům poněkud záhadná. Za minulý měsíc policie zasahovala v několika bytech, kde hledala Lukáše Borla. V půl osmé ráno 6. dubna přišel do jednoho brněnského bytu jako policista hledat Lukáše Borla právě agent Petr.

Budem schovaní

Všichni se diví, jak je možné, že Petr Sova a jeho přátelé v Petrovi a Robertovi nepoznali agenty. Sova se ovšem brání, že to ve skutečnosti poznali i oni. Obával se prý ale, že by agenti, kteří podle něj vehementně tlačili na nějakou razantnější akci, mohli zmanipulovat nějaké mladé lidi v hnutí, a ti by pak skutečně mohli něco udělat.

Proto podle svých slov chtěl mít oba agenty pod kontrolou, dokonce využíval jejich ochoty pomáhat, platit letáky, rozvážet věci autem i dalších služeb a  „v anarchistickém prostředí neobvyklé spolehlivosti“. Z jeho líčení vyplývá, že chtěl agenty přechytračit. O motivacích svého obtížně pochopitelného jednání loni v prosinci po svém propuštění z vazby poskytl Deníku Referendum rozhovor.

Jeho tvrzení potvrdili během výslechů i sami agenti, když připustili, že je lidé kolem Sovy z počátku podezírali. Pak si ale prý získali důvěru. Proti tomu však svědčí například poznámka Petra Sovy, kterou pronesl směrem k jednomu z agentů 20. dubna 2015, tedy v době, kdy již měli podle svých slov absolutní důvěru obviněných. Řekl mu tehdy, jak je patrné z odposlechů: „Ti vás na oddělení ale vybavujou.“

Soudní líčení s obžalovanými se blíží. Nejasnosti kolem působení agentů vedly obhájce obžalovaných k tomu, aby dali návrh na předběžné projednání obžaloby. Chtějí, aby soud posoudil věc z hlediska projednatelnosti, tedy například, jestli jsou vůbec k dispozici nějaké důkazy pro klíčovou část skutku.

Problém totiž spočívá právě v datu, kdy se oba policisté stali agenty. To bylo 1. listopadu 2014. Podle názoru obhájců by soud neměl brát v potaz to, co agenti zjistili před tímto datem, tedy ještě v době, kdy agenty nebyli. Během výslechů si však agenti nepamatovali, co se stalo před 1. listopadem a co po něm, přestože měli k ruce poznámky a jiné detaily si pamatovali velice dobře.

Zároveň nemá obhajoba k dispozici záznamy odposlechů schůzek z doby před listopadem 2014, ani zprávy, které podávali budoucí agenti svému řídícímu důstojníkovi, přičemž podle obžaloby záměr útoku na vlak vznikl v srpnu nebo v září 2014; podle výpovědí (tehdy budoucích) agentů už v srpnu 2014. A zde jako důkaz slouží pouze výpovědi obou agentů, kteří si však nemohou vzpomenout, kdy se co stalo.

Jejich výpovědi se navíc rozcházejí s výpověďmi obžalovaných. Policejní agenti tvrdí, že s nápadem útoku přišel Petr Sova, obžalovaní zas, že to byl nápad agentů. Přestože odposlechy z doby před listopadem existují, obžaloba je nechce poskytnout.

Co se tehdy skutečně stalo, a kdo vlastně vymyslel útok na vlak, je ale pro případ zcela klíčové. Podle toho, kdo byl strůjcem, by měl rozhodnout i soud. Podle ustáleného výkladu vyšších soudů není činnost, kterou zosnuje policie, trestná.

Obžaloba navíc dodala závažně nepřesné přepisy odposlechů z období od listopadu. Je možné je srovnat s audionahrávkou, která je součástí spisu. Nepřesnosti v přepisu jsou místy za hranicí manipulace.

Takovým příkladem je moment, kdy policejní agent říká, že by se útoku mělo zúčastnit více lidí. To Martin Ignačák odmítá, že to není potřeba a vyjadřuje obavu, aby vlak nebyl osobní anebo aby v něm nebyla munice. Na jeho obavy z toho, že by se někomu něco mohlo stát, agent odpovídá: „Budem schovaní“ a směje se u toho. V přepise agentova slova o větším počtu lidí schází. Jeho poznámka, že budou schovaní, je přisouzena Martinu Ignačákovi.

Rozhodne soud

Celá věc je poměrně delikátní, protože police do akce investovala mnoho prostředků, času, energie i prestiže. Z výpovědí agentů, kteří poskytli k přípravě „útoku“ služební vozidlo a hradili polovinu věcných výdajů, plyne, že zamýšlený útok byl hrazen z převážné části z veřejných rozpočtů s menším podílem kofinancování z vlastních zdrojů dvou obviněných.

Okázalá akce doprovázená zatýkáním a domovními prohlídkami, která se tvářila na samém počátku jako zásah proti zásadnímu ohrožení státu ze strany Sítě revolučních buněk, se postupem času proměnila v řízení o skutku zcela jiném. Případ Sítě revolučních buněk byl vyloučen k samostatnému projednání, protože se „neprokázala souvislost“.

Policie do dnešního dne v souvislosti se Sítí revolučních buněk nikoho neobvinila, pouze hledá Lukáše Borla. S ohledem na stav věci lze dokonce vyjádřit hypotézu, že Síť revolučních buněk nikdy neexistovala a že se jednalo o chiméru vzniklou prohlášeními a aktivitami jednoho člověka, kterým mohl být Borl, anebo kdokoliv jiný.

Ohrožení ze strany Sítě revolučních buněk bylo při tom v odůvodnění většiny povolení k domovním prohlídkám, sledování osob a odposlechů. Policii tak zůstala jen kauza útoku na vlak. A i když podle policie samé se Sítí revolučních buněk nesouvisí, státní zástupce se o ní znovu, aniž by k tomu byly jakékoli věcné důvody, zmiňuje ve své obžalobě.

Státní represivní aparát investuje tedy značné množství energie do boje s neviditelným nepřítelem a na závěr stíhá někoho úplně jiného za něco zcela jiného. Přičemž důkazy se jeví přinejmenším jako sporné, protože vybízejí k interpretaci, že věc byla policií více řízena než stíhána. Vnucuje se dokonce otázka, zda stát v případě, že postihu trestné činnosti sám není schopen, nepřispívá k výrobě trestné činnosti jiné.

Doufejme, že soudy věc posoudí nezávisle a nebudou oslněny množstvím mnohdy zbytečného úsilí a hrozivě vypadajících kvalifikací. Pohled na kvalitu práce policie klade ale ještě jinou, potenciálně úplně nejzávažnější otázku: co se stane, objeví-li se v českých zemích jednoho dne teroristé skuteční.