Případ Igora Ševcova: postup policie vzbuzuje hluboké pochyby
Saša UhlováPolicie odmítá provést důkaz, který by mohl prokázat alibi vazebně stíhanému studentovi za útok na dům ministra Stropnického. Odpůrce Putinova režimu, který do ČR přišel studovat, měl mít jako motiv to, že je anarchista.
„Od počátku tohoto tisíciletí jsme svědky podivné mánie hledání ruské národní ideje a propagace vlastenectví. Tento směr má podporu všech parlamentních stran, nejvíc vládnoucí strany, ale také například komunistů. Za víc než deset let se nikomu nepodařilo národní ideu najít, zato se objevila spousta netolerance, xenofobie, náboženského fanatismu a prosadily se netolerantní zákony,“ říká mladý muž Igor Ševcov s mikrofonem v pražském clubu Cross.
Přednáší anglicky, česky se učí. Vysvětluje, jak ruská média podporují pořady, které šíří nacionalistické nálady, předsudky a národní mýty.
Podle Ševcova se v Rusku neustále hledá nějaký vnitřní nepřítel, za kterého může být označen prakticky kdokoli. Ale také vnější nepřítel, třeba Evropská unie. Součástí propagandy se stal kult cara, kult pravoslavné církve a kult Stalina a jeho éry.
Ultrapravicové skupiny se militarizují. V Rusku také vzniklo několik zákonů, které omezují svobodu lidí. Několik jich vyjmenovává, mimo jiné zákon o cenzuře z roku 2012, který umožňuje blokovat internetové stránky. Od jeho přijetí jich státní moc zablokovala zhruba půl milionu. Nebo zákon o propagaci homosexuality mezi mládeží. Ten umožňuje stíhat lidi, kteří udělají veřejně coming out.
V ruské společnosti vzrůstá také agresivita a útoky na přistěhovalce ze střední Asie, na další cizince a Romy. Přednáška trvá půl hodiny a působí jako osvěta nějaké lidskoprávní organizace. Mladý muž také kritizuje ruskou roli v konfliktu na Ukrajině. Klidně by mohl mluvit na pozvání Knihovny Václava Havla nebo Člověka v tísni.
Co se Ševcova týče, je na jeho případu hezky vidět, že ve vztahu k radikální demokracii si můžou liberálně demokratické státy (jako je ten český) se všemi Rusky podat ruce: co je jednou ohrožením státu, je tím pádem ohrožením společnosti. Taková státocentrická verze klasického "Co je dobré pro Kolaloku, je dobré i pro zákon!"... I ta naše první republika, "ostrůvek demokracie mezi autoritářskými režimy", byla pluralitní a tolerantní dotud, dokud se názory promítaly jen do stranického tisku. Když ale došlo na činy, neváhalo se věznit. Dokud se o pacifismu diskutovalo, bylo všechno v pořádku. Když ale věc dojde do podpory odpíračů vojenské služby, je to ohrožení bezpečnosti státu.
Chápu, že anarchisté se nebojí jen policie, ale mají obavy i z neonacistů, nebo z problémů v práci a proto nechtějí, aby byly jejich tváře a jména v médiích. I když jsem přesvědčená, že hlavní faktor, který umocňuje jejich obavy, je právě policejní sledování a proti tomu se opravdu lépe postaví, pokud se nebudou skrývat.
Také představa, že by o nich o nich policie nevěděla a že je třeba se skrývat ze strachu před ní, je směšná Stačí si zajít na kteroukoli akci a ty tajné, co tam fotí a točí videa, si prohlédnout. Medializace může jedině pomoct, protože může přitáhnout zájem veřejnosti, který může být prospěšný.
Nicméně během mnoha rozhovorů, které jsem vedla, jsem ty obavy pochopila. Intuitivně jsem rozuměla tomu, že sledování, telefonáty ze strany policie, apod. člověka prostě znejistí. Strachu z extrémní pravice rozumím také, snad i kvůli nejrůznějším vyhrůžkám, kterých se mi dostává.
A co se týká obav z problémů v práci, ty chápu taky. I když sama si říkám, že bych se nedala, nemohu to s jistotou vědět. Jako člověk, který je placený (mimo jiné) za to, že zveřejňuje své názory, mohu těžko dávat hraběcí rady lidem, kterým hrozí, že o práci kvůli svému přesvědčení přijdou.