„Stáli jsme tam a dohadovali se, jestli půjdeme na pivo, nebo na čínu. Později se nás policajti ptali, co jsme to tam řešili, sledovali nás totiž a viděli, že se o něčem dohadujeme,“ směje se hořce mladý muž absurdní situaci na zahradě kulturního centra Klinika, kde jsme se sešli, abychom si popovídali o policejních represích. „Třeba i půl roku staré esemesky nám při výsleších ukazovali,“ říkají další.

Popisují také, jak jim policie tvrdila, že jiní vyslýchaní se na ně snaží něco hodit nebo že mají informace od lidí, které ve skutečnosti ani nevyslechli. Chceš vidět vyrůstat své děti? Chceš si udržet práci? Nechceš si zkazit život? Sugestivní otázky měly vyvolat nátlak, aby se zadržení přiznali. A když někdo odmítal vypovídat, říkali mu, že musí, protože jinak to znamená, že se přiznává.

Atmosféra strachu a obav z toho, že třeba oni budou bezdůvodně zadrženi a obviněni, že jsou sledováni a že situace je doopravdy vážná, je hmatatelně cítit. Pro někoho jsou anarchisty, ale zacílení policejních represí je širší: týká se nejen členů anarchistického hnutí, ale také ekologických a antirasistických aktivistů. Celé to začalo zřejmě mnohem dřív, než byli zadržení lidé během operace Fénix. Policie sledovala aktivisty už nějakou dobu a není úplně zřejmé, za jakým účelem.