„Smích zbaví na chvíli sedláka strachu. Zákon však nabývá platnosti pomocí strachu, jehož pravé jméno je bohabojnost,“ říká Vilém z Baskervillu, hlavní postava románu Jméno růže italského spisovatele Umberta Eca. Zápletka Ecova stěžejního díla se točí kolem sporu o ztracený druhý díl Aristotelovy Poetiky, který měl být obranou komedie.

Nalezení Aristotelova pojednání o smíchu hraje v knize roli spouštěče série vražd, které vykonává tmářský fanatik Jorge. Obává se totiž, že ve světě, kde je obyčejným lidem povoleno se bezděčně smát, a to třeba i bohu, církev ztratí autoritu. Není divu, že i o tento Ecův román opřel Ústavní soud svůj nález ve sporu energetické společnosti ČEZ s ekologickou organizací Greenpeace.

Organizace Greenpeace v letech 2018 a 2019 zveřejnila dvě videa, ve kterých paroduje greenwashingové reklamy ČEZu a uvádí je na pravou míru. Zdánlivě málo významné příspěvky na sociálních sítích zavdaly příčinu k tomu, aby právní oddělení největší tuzemské energetické společnosti vedlo několik let soudní spory o zákonnosti takového počínání.

Ústavní soud udělal za celým případem definitivní tečku, když ve svém textově odlehčeném nálezu plném odkazů na literární díla brání právo na satiru vůči mocným ve veřejném prostoru. „Parodické či satirické umělecké projevy jakožto příspěvky do veřejné debaty budou ze své podstaty provokovat a pobuřovat. Humor, nadsázka, ironie i sarkasmus jsou nutnou součástí společenského dialogu. V demokratické společnosti přispívají ke svobodné výměně názorů,“ říká Ústavní soud.

Umberto Eco není jediným, kdo ve svém díle obhajoval smích jako nástroj obyčejných lidí proti moci. Knihu o osvobozující roli smíchu v tradici evropské kultury napsal ruský badatel Michail Bachtin příznačně ve vyhnanství v době nejhoršího stalinského teroru. I u nás má smích zbavující strachu z autorit poměrně širokou tradici. Konkrétně mluvím o epigramech Karla Havlíčka Borovského nebo jeho satiře o ušatém králi Lávrovi, Haškově Švejkovi, Havlových divadelních hrách, fiktivní postavě Járy Cimrmana až po dnešní memové stránky na sociálních sítích.

Nemalou práci v tomto směru odvedl i aktivista Tomáš Zelený ve svém sporu s policejními složkami České republiky, zejména s „ušatým traktoristou“ Robertem Šlachtou. Právě této tradici dává Ústavní soud za pravdu. Jakkoliv se může zdát jeho nález málo významnou událostí, jeho sdělení není významu prosté. Je obranou veřejného prostoru jako místa, ve kterém jednotliví aktéři, obzvláště ti v silném mocenském postavení, musí umět snést i výsměch na svou osobu či instituci.

„Ostatně, empiricky neprokazatelná, nicméně obecně přijímaná teze je, že žádný z diktátorů neměl skutečný smysl pro humor; zejména nesnesl jakoukoliv parodii na sebe samotného,“ pokračuje Ústavní soud ve svém nálezu. Tahle slova je potřeba mít na paměti, obzvláště v dnešní době, která tolik přeje autoritářům.

Snaha umlčet Greenpeace totiž není ničím jiným než snahou pohrobků Ecova Jorga upevnit svou moc aurou nedotknutelnosti, které není možné se už ani smát. Smějící se bestie, jak Čechy kdysi údajně označil Reinhard Heydrich, se tak i díky Ústavnímu soudu mohou smát i nadále. A to je dobře. Pojďme si chránit humor jako zbraň proti mocným i do budoucna.