To, že Senát schválil jasnými většinami všechny tři kandidáty, které prezident Petr Pavel navrhl na posty ústavních soudců navzdory podivnému rozhodnutí ústavně-právního výboru dva z nich nedoporučit, je potenciálně velmi důležité pro budoucnost české demokracie jako takové.

Nedá se totiž vyloučit, že politický vývoj u nás se už po příštích sněmovních volbách může začít ubírat maďarskou nebo polskou cestou, a ústavní soud se tak za určitých okolností může stát poslední bariérou proti podemílání liberální demokracie.

Souboj o dva ze tří nominovaných kandidátů — Josefa Baxu a Danielu Zemanovou — totiž nebyl jen vzkazem některých senátorů prezidentovi, že si navzdory své velké podpoře ve veřejnosti nemůže dělat, co chce. Podíváme-li se na to, kdo proti Baxovi a Zemanové nejaktivněji vystupoval, je jasné, že šlo o víc.

Kandidáti navržení liberálním prezidentem prostě nevoní některým konzervativním a ultrakonzervativním politikům z ODS a některých dalších stran. Ti by v ÚS rádi viděli zástupce svých názorů, což by samozřejmě mohlo mít velký vliv na případné rozhodování soudu o některých lidskoprávních otázkách souvisejících s postavením menšin, jakož i při posuzování některých mezinárodních smluv.

Jinou skupinou, které se Pavlovi kandidáti nelíbí, jsou mocenští pragmatici. To jsou politici, soudci a advokáti, kteří se dobře přizpůsobili prostředí, které vytvořil v české politice prezident Miloš Zeman a lidé z jeho okolí. Tedy cynickým politickým obchodům ve stylu „něco za něco“.

Senát sice nakonec každého ze tří kandidátů velkými většinami schválil. To však neznamená, že se konzervativní a zemanovská lobby v Senátu nebo třeba i v některých soudech od krajské úrovně nahoru nebude snažit do ÚS prosadit vlastní lidi. A to třeba i za použití nových hrozeb, že neschválí další Pavlovy kandidáty, i kdyby byli sebekvalitnější.

Polská a maďarská cesta

Není náhoda, že odklon Maďarska a Polska od některých principů právního státu a liberální demokracie souvisel s útokem na nezávislou justici. Málokdo si dnes už pamatuje, že vláda Viktora Orbána omezila pravomoci maďarského ústavního soudu už v roce 2013, kdy k tomu měla potřebnou ústavní většinu.

V Polsku jsou ústavní soud a soudnictví pod tlakem vlád strany Právo a spravedlnost (PiS) už několik let, což je též jeden z důvodů, proč Evropská komise spustila proti Polsku řízení kvůli porušování principů právního státu. Polský ústavní soud ve své současné pokřivené podobě tak dokonce stojí v cestě i pokusům některých politiků spjatých s PiS, jako je prezident Andrzej Duda, požadavkům EK na nápravu alespoň částečně vyhovět.

Česká republika se útokům na liberální demokracii a principy právního státu zatím vyhnula. Nedá se ovšem vyloučit, že kupříkladu v případě vítězství ANO v příštích volbách vznikne koaliční vláda ANO a koalice SPD s Trikolórou. Nebo že ANO, jehož lídr Andrej Babiš se nově zaklíná nacionalistickým konzervativismem a paktuje se s Orbánem, najde spojence v konzervativních částech ODS a dalších stran současné vládní koalice. Zvlášť pokud by sám nechtěl být premiérem.

Jinými slovy: možností, jak česká politika může sklouznout do poměrů, které vidíme nyní v Polsku a Maďarsku a k nimž se může už po podzimních volbách nebezpečně přiblížit i Slovensko, je mnoho. Tomu, aby případná vláda konzervativně-nacionalistických populistů a konzervativců nezačala zpochybňovat některé principy liberální demokracie a omezovat práva menšin, může stát nakonec v cestě především právě ústavní soud.

To, jakými lidmi tedy Pavel dokáže se souhlasem Senátu ÚS doplnit, je zcela zásadní. Nejde přitom ani tolik o to, aby to byli svým založením spíše liberálové, jako je on sám, nýbrž o to, aby to byli lidé otevření, nedogmatičtí a nezkorumpovatelní. Tanečky okolo dvou ze tří nedávno navržených kandidátů totiž ukazují, že i v Senátu jsou politici, kterým přesně takový profil navržených kandidátů z různých důvodů vadí.