↗

„Když Eliška Wagnerová nastoupila na Ústavní soud, vybrala si do svého týmu mladé právníky a právničky — jiní kolegové měli profesory. Ona však s těmi mladými zapáleně diskutovala, nechala se i někdy od nich přesvědčit a ovlivnila je v jejich další práci. Tito její bývalí spolupracovníci a spolupracovnice pomáhají dál dělat svět lepším místem třeba i jako soudci na Ústavním soudě, Nejvyšším správním soudě, v akademické obci, advokacii. A právě to je možná její největší zásluha.“ Foto Ben Skála, WmC

Eliška Wagnerová byla mou mentorkou i přítelkyní a nebyla jsem zdaleka jedinou, koho podporovala a rozvíjela. Byla vůbec první žena-předsedkyně našeho Nejvyššího soudu. Jako první tu zavedla veřejné publikování všech rozhodnutí svého soudu — tedy skutečnou transparentní kontrolu soudního rozhodování. Totéž prosadila i na Ústavním soudě. Udělala naši justici transparentnější, a tím i důvěryhodnější.

V rozhovorech, v nichž se mne ptají na mou profesní inspiraci, často jako první zmiňuji Pipi Dlouhou Punčochu, která mne ujistila, že jako holka můžete všechno, co si zamanete. A pak hned Elišku Wagnerovou, která mi ukázala, že jako právnička můžete dosáhnout velkých cílů, u toho být laskavý člověk, který myslí na zranitelné, a současně pomáhat celému právnímu systému, aby byl silnější a legitimnější.

Ve své judikatorní i politické činnosti se vždy zastávala zranitelných lidí (třeba starších lidí nebo lidí s psychosociálním postižením) a současně razila zásadu „padni komu padni“. Inspirována zmínkou o Nerudově Dědově míse v jejím disentu k zdravotnickým poplatkům, které v důsledku mohly chudší starší lidi omezit v přístupu ke zdravotní péči, jsem se začala víc věnovat lidským právům starších lidí i dětí — mezigenerační odpovědnost je založena na tom, že si připouštíme naši přítomnou, budoucí či minulou zranitelnost, a to nám pomáhá i více vnímat propojenost mezi lidmi.