↗

„Když Eliška Wagnerová nastoupila na Ústavní soud, vybrala si do svého týmu mladé právníky a právničky — jiní kolegové měli profesory. Ona však s těmi mladými zapáleně diskutovala, nechala se i někdy od nich přesvědčit a ovlivnila je v jejich další práci. Tito její bývalí spolupracovníci a spolupracovnice pomáhají dál dělat svět lepším místem třeba i jako soudci na Ústavním soudě, Nejvyšším správním soudě, v akademické obci, advokacii. A právě to je možná její největší zásluha.“ Foto Ben Skála, WmC

Eliška Wagnerová byla mou mentorkou i přítelkyní a nebyla jsem zdaleka jedinou, koho podporovala a rozvíjela. Byla vůbec první žena-předsedkyně našeho Nejvyššího soudu. Jako první tu zavedla veřejné publikování všech rozhodnutí svého soudu — tedy skutečnou transparentní kontrolu soudního rozhodování. Totéž prosadila i na Ústavním soudě. Udělala naši justici transparentnější, a tím i důvěryhodnější.

V rozhovorech, v nichž se mne ptají na mou profesní inspiraci, často jako první zmiňuji Pipi Dlouhou Punčochu, která mne ujistila, že jako holka můžete všechno, co si zamanete. A pak hned Elišku Wagnerovou, která mi ukázala, že jako právnička můžete dosáhnout velkých cílů, u toho být laskavý člověk, který myslí na zranitelné, a současně pomáhat celému právnímu systému, aby byl silnější a legitimnější.

Ve své judikatorní i politické činnosti se vždy zastávala zranitelných lidí (třeba starších lidí nebo lidí s psychosociálním postižením) a současně razila zásadu „padni komu padni“. Inspirována zmínkou o Nerudově Dědově míse v jejím disentu k zdravotnickým poplatkům, které v důsledku mohly chudší starší lidi omezit v přístupu ke zdravotní péči, jsem se začala víc věnovat lidským právům starších lidí i dětí — mezigenerační odpovědnost je založena na tom, že si připouštíme naši přítomnou, budoucí či minulou zranitelnost, a to nám pomáhá i více vnímat propojenost mezi lidmi.

Uznání lidské zranitelnosti nás vede ke vnímavosti pro potřeby vlastní i druhých. A k povědomí o tom, že právě propojenost a hledání toho, co nás spojuje, lidskost a laskavost ve vztazích jednotlivců i fungování institucí může být cestou k odolnější společnosti, ochraně demokracie a právního státu.

Do učebnic práva — třeba i na Oxfordu — vstoupila svým rozhodnutím o zákonu o civilní vojenské službě, v němž vysvětlila, že „svoboda svědomí se projevuje v rozhodnutích jednotlivce učiněných v určitých konkrétních situacích, tedy tady a teď, pociťovaných jako hluboce prožitá povinnost. Strukturálním znakem svědomí je kromě souvztažnosti k normě a zároveň k situaci i osobní prožitek bezpodmínečné povinnosti“. Právě tento pocit závazku bezpodmínečné povinnosti sloužit dobru jsem z ní cítila celý její život.

S Eliškou Wagnerovou jsme sdílely velké uznání díla Boženy Komárkové; třeba ve vztahu k její myšlence, že život je třeba chápat jako úkol, jako vědomí nadosobního závazku, jako službu společnosti i ostatním lidem. Nebo, že základem svobody je stupňované vědomí odpovědnosti.

Jeden z nejcennějších předmětů, který mne symbolicky doprovodil na mé cestě na Evropský soud pro lidská práva, byla kniha Boženy Komárkové Původ a význam lidských práv psaná na jemném průklepovém papíře ještě na psacím stroji v rámci českého samizdatu, kterou si Eliška Wagnerová nechala od autorky podepsat a kterou mi věnovala, aby mne provázela při mé práci na ochraně lidských práv českého i evropského lidu. Připadala jsem si, jako by mi předala nějakou štafetu.

Bez Eliščina vlivu a vzoru bych nedosáhla toho, čím jsem dnes. Kultivovala naše přemýšlení o právu, zvyšovala naše vědomí odpovědnosti a byla přitom tak laskavá a lidská, se skutečným zájmem o každého člověka, s nímž se potkala.

Eliška Wagnerová nás učila, že hlavní úkol soudnictví je ochrana subjektivních práv jednotlivce. Vedla nás k odporu k nefér konání, ať už se ho dopouští kdokoli, ten silný, z něhož můžeme mít strach, i ten slabý, kterému bychom jinak asi fandili. A také, že právo musí chránit menšiny a slabší, protože většiny a silnější se umí ochránit i bez práva; „dopravní předpisy jsou tady přece hlavně kvůli babičce, která potřebuje přejít silnici, ne kvůli řidiči tanku“.

Tyto hodnoty, které Eliška Wagnerová trvale zosobňuje, jsou také dokladem toho, že v právu jde především o spravedlnost, tedy o cosi podstatnějšího než o sofistikovanou lingvistickou hru s psanými regulemi. Jen zastánce takového pojetí práva je potom schopen přesvědčivě zdůvodnit smysl své práce i laikovi.

Skutečného odborníka poznáme podle toho, že dokáže každému vysvětlit podstatu své práce a neskrývá se do věže ze slonoviny cizích slov. Na soudkyni i senátorce Elišce Wagnerové se mi proto líbil i způsob její otevřené komunikace s veřejností, médii, právníky i studenty. Ukázala i svým následovníkům, že to jde, ba dokonce, že je soudcova povinnost přesvědčivě zdůvodnit svá rozhodnutí každému, kdo o to stojí.

Když Eliška nastoupila na Ústavní soud, vybrala si do svého týmu mladé právníky a právničky — jiní kolegové měli profesory. Ona však s těmi mladými zapáleně diskutovala, nechala se i někdy od nich přesvědčit a ovlivnila je v jejich další práci.

Tito její bývalí spolupracovníci a spolupracovnice pomáhají dál dělat svět lepším místem třeba i jako soudci na Ústavním soudě, Nejvyšším správním soudě, v akademické obci, advokacii. A právě to je možná její největší zásluha.

Eliška Wagnerová nás tedy neopustila, ale zůstala vtisknuta do myšlenek a srdcí těch, kdo s ní měli čest spolupracovat. Předala nám vědomí povinnosti respektovat lidskou důstojnost, vnímat lidskou zranitelnost, nést v sobě pocit odpovědnosti za ostatní i za svět, ve kterém žijeme.