V zákonem stanovených případech v řízení před soudem jedná a rozhoduje senát sestávající z předsedy senátu a dvou přísedících. Předseda senátu je soudce profesionál, zatímco přísedící jsou takzvanými laickými soudci čili soudci z lidu. Přísedícím může být ustanoven každý občan České republiky, který splňuje zákonem stanovené předpoklady pro výkon této funkce — nemusí přitom mít vysokoškolské právnické vzdělání.

V občanském soudním řízení se účast přísedících do současnosti dochovala pouze před okresními soudy ve věcech pracovních, tedy ve sporech mezi zaměstnanci a zaměstnavateli. Přísedící se nicméně účastní též jednání a rozhodování věcí v řízení trestním.

Dle návrhu Ministerstva spravedlnosti má být úplně zrušena účast přísedících ve věcech pracovních, které má napříště projednávat a rozhodovat samosoudce. Zároveň má být zrušena účast přísedících v trestním řízení před okresním soudem a omezena jejich účast v trestním řízení před krajským soudem.

Po schválení na úrovni vlády byl návrh zákona schválen též Poslaneckou sněmovnou a Senátem. Dne 2. září 2024 však prezident Pavel poprvé uplatnil své právo veta a návrh vrátil do zpět do Poslanecké sněmovny, aby tak dal poslancům „příležitost přijatý zákon ještě jednou posoudit“.

Prezident uvedl, že „tak důležité změny v soudnictví jako jednom z pilířů demokracie“ by měly být podrobeny širší politické debatě a měly by mít „větší oporu i v hlasech opozice“. Dle Pavla by bylo namístě důkladněji zhodnotit, zda „nestojí za to systém laických přísedících zlepšit než jej tak výrazně omezit“.

Podle dosavadních vyjádření poslanců bude prezidentovo veto v Poslanecké sněmovně pravděpodobně přehlasováno.

Problém leda škrtnout

Návrh má být podle Ministerstva spravedlnosti „reakce na praktické problémy“. Důvodová zpráva k tomu zmiňuje především „administrativní zátěž soudů“, „obvykle nedostatečnou participaci přísedících“, „komplikace spojené se sestavováním soudního senátu“ či „nepřiměřenou délku soudních řízení“.

Nelze se ubránit dojmu, že Ministerstvo spravedlnosti a vláda chtějí účast přísedících rušit obzvláště proto, aby zmíněné „praktické problémy“ nemusely nijak konfrontovat a náležitě se s nimi vypořádávat. Škrtání je při řešení jakéhokoliv problému modus operandi stávající vlády — a lze se oprávněně tázat, zda vůbec tato vláda dokáže řešit problémy i jinak.

V připomínkovém řízení za Krajský soud v Praze jeho tehdejší předseda Ljubomír Drápal uvedl, že „přestože již před více než třiceti lety bylo nepochybné, že současná koncepce nemůže obstát, byla všechna volání po její změně oslyšena“. Namísto změny se dle Drápala „nakonec se přistoupilo na řešení — na první pohled nejjednodušší — přísedící u soudu ve věcech civilních (včetně pracovních) zrušit“.

Podle Drápala se ministerstvo spravedlnosti „v důvodové zprávě ani nesnaží vysvětlit, proč by měl být opuštěn podíl laických přísedících na rozhodování soudů v pracovněprávních sporech a proč v EU jsou přísedící pokládáni za přínos pro fungování soudnictví a u nás za přítěž“. Účast přísedících v pracovních věcech je totiž v Evropské unii naprosto — snad s výjimkou Slovenska — běžná, v Německu a Rakousku dokonce nejen v prvním stupni, ale i ve druhém a třetím stupni, a také u nás má svou tradici.

Dle Drápala „zrušení (bez ‚náhrady‘) účasti přísedících v pracovních věcech v současné době nepředstavuje potřebné zefektivnění soudního rozhodování, ale spíše ve svých důsledcích projev další izolace soudů od veřejnosti a nebezpečí dalšího zhoršení úrovně projednávání a rozhodování pracovních věcí“.

Politická ekonomie spravedlnosti

Podle Ministerstva spravedlnosti má bý cílem návrhu „zefektivnění soudního rozhodování“, k čemuž je nezbytné „omezení účasti laického prvku na co nejmenší množství případů“.

Účast přísedících na rozhodování soudů ovšem není tím, co překáží efektivnímu rozhodování soudů a či vůbec fungování soudnictví. To vláda znemožňuje soudům, aby řádně plnily svou funkci, když se jim nedostává dostatečných prostředků, a to ani prostředků na platy soudních zaměstnanců.

V důsledku špatného platového ohodnocení zaměstnanci ve velkém počtu ze soudů odcházejí. Týká se to zejména zaměstnanců v justiční administrativě, přičemž tito zaměstnanci jsou pro provoz soudů nezbytní. Náhrada za ně se pak hledá jen s obtížemi.

Funkční, efektivní a přístupné soudy jsou bezesporu v zájmu pracujících, a to hlavně v pracovních věcech mezi zaměstnanci a zaměstnavateli. Zaměstnancům totiž často neschází práva. Zaměstnanci ovšem vůbec nemusí svá práva znát nebo nejsou s to se těchto práv domáhat.

Soudní řízení je pro zaměstnance velmi nejisté, když s ohledem na složitost právní úpravy nelze vůbec předvídat výsledek řízení. Zaměstnanci často nemají ani prostředky — zejména čas a peníze — k tomu, aby takové řízení vedli, nadto proti zásadně ekonomicky i jinak silnějším zaměstnavatelům. Stejně jako se tedy zaměstnanci „dobrovolně“ prodávají na trhu práce, se tak „dobrovolně“ vzdávají soudní ochrany. A takový stav je zcela v zájmu zaměstnavatelů.

Blažek nechápající i chápající

„Já jsem vlastně nikdy úplně nepochopil, proč byli přísedící u pracovněprávních sporů, to jsem opravdu nikdy nepochopil, to já beru jako vyloženě relikt předchozího režimu,“ prohlašoval při schůzi Senátu ministr spravedlnosti Blažek.

Účast přísedících na rozhodování soudů — především ve sporech mezi zaměstnanci a zaměstnavateli — ale není jakýsi „relikt předchozího režimu“, nýbrž odkaz staletého boje pracující třídy o demokracii a o právo účastnit se výkonu všech státních mocí, včetně té soudní.

Navzdory svým proklamacím Blažek přinejmenším instinktivně chápe význam účasti přísedících na řešení pracovněprávních sporů, a právě proto navrhuje jejich zrušení. Blažek si je totiž vědom, že „málokdy ten přísedící je podnikatel, v naprosté většině jsou přísedící zaměstnanci. Samozřejmě ten podnikatel, který se soudí, je v tomto oslabeném postavení“.

To je ovšem podle Blažka nepřípustné. Zaměstnanec přeci musí být nejen slabší smluvní stranou, nýbrž též slabší stranou sporu v soudním řízení. Jinak by se přeci zaměstnanec mohl i nějakých práv dobrat!

Podle Blažka mají zaměstnanci být v práci — a ne se podílet na výkonu státní moci, ať už jako přísedící či jinak. Blažek má proto za to, že „sice zákon říká to, co říká“, tedy že zaměstnavatel má povinnost poskytnout zaměstnanci pracovní volno k výkonu funkce přísedícího, ale „zaměstnavatel není nadšený, když mu jeho pracovník pět dnů v týdnu sedí u nějakého hlavního líčení apod.“

Na těchto vřelých ohledech na potřeby zaměstnavatelů ze strany vlády není pranic nového. Když laický prvek omezovala Čalfova vláda a rušila přísedící v rodinných a některých dalších věcech, v důvodové zprávě z roku 1991 uváděla: „Není sporu, že účast dosavadních soudců z lidu vytrhovala tyto soudce z pracovního procesu. V tržním hospodářství, kdy dochází v podnicích k omezování počtu pracovníků, musí zaměstnavatel počítat s plným vytížením všech pracovníků.“

Ani Čalfova vláda si však netroufla na zrušení přísedících v pracovních věcech, kdy v důvodové zprávě uvedla, že od účasti přísedících v pracovních věcech „ze zásadních důvodů není možné upustit“.

Co se od té doby změnilo? Zcela atrofovalo organizované hnutí pracujících, které by se bylo mohlo zasadit o zachování účasti přísedících na rozhodování pracovněprávních sporů.

Tato atrofie je patrná i ze srovnání dnešní situace se situací před pouhými pěti lety. Ještě v roce 2019 se Českomoravská konfederace odborových svazů (ČMKOS) důrazně ohradila, že „nesouhlasí se zrušením přísedících v pracovněprávních senátech“ a že naopak „trvá“ na jejich ponechání a „na výrazném navýšení jejich náhrady za výkon funkce“. V připomínkách k nynějšímu návrhu vlády uvedla ČMKOS již jen následující: „K uvedenému návrhu nemá ČMKOS připomínky.“

Kapitalismus a demokracie nejsou přátelé

Účast přísedících na rozhodování soudů je předně výrazem demokracie. Prostřednictvím přísedících se totiž lid, který je dle Ústavy zdrojem veškeré státní moci, přímo podílí na výkonu moci soudní.

V zájmu pracujících je přitom skutečná demokracie, a požadavkem pracujících tedy musí být i skutečně demokratické soudnictví. A je tak pro ně žádoucí nejen pouhé zachování laického prvku v jeho stávající podobě, ale též jeho zdokonalení.

Fialova vláda, která neohroženě zastupuje zájmy kapitálu, nemá na takové demokracii zájem. Právě naopak — vždyť demokracie působí jen jakýsi nepatřičný rozruch veřejnosti, který ruší od práce.

Sám Blažek si velmi dobře uvědomuje rozpor mezi demokracií a kapitalismem. Na 23. kongresu Občanské demokratické strany v roce 2012 prohlásil: „A také jsme si mysleli v roce 1989, že demokracie, kapitalismus a svoboda jsou takoví nějací tři přátelé, kteří jdou spolu, a že je možné, aby šli spolu a dosáhlo se všech tří. Není to pravda“. Blažkovi nakonec jde především o zachování kapitalistického statu quo a za tímto účelem podle něj nezbývá než občas „bránit dalšímu pokračování demokratizace“.