Jednání vlády a odborů o valorizaci platů ve veřejné sféře, které proběhlo 3. září, skončilo bez výsledku. Ale statisíce zaměstnanců veřejného sektoru — od zdravotních sester, sociálních pracovníků až po kuchaře, školníky a kulturní pracovníky — nadále čekají, zda se jejich reálné příjmy konečně odrazí ode dna.

Na jednání jsme vstoupili s jasným a realistickým požadavkem. Požadovali jsme plošné zvýšení platů o deset procent. Nejde jen o prostou matematiku: jde o sociální spravedlnost, o férové zacházení s lidmi, kteří denně udržují stát v chodu, a také o prorůstový efekt, který by posílil celou českou ekonomiku. Vyšší platy ve veřejné sféře totiž nejsou jen výdajem, jsou zároveň investicí, která se vrátí prostřednictvím zvýšené spotřeby, daní a odvodů.

Vláda ignoruje kompromis i vlastní dohody

Kabinet místo toho přišel s návrhem, který lze označit za kosmetickou úpravu: pětiprocentní navýšení do tarifů a sedm procent navýšení pro vybrané skupiny. To je však nejen daleko od našeho původního návrhu, ale i od kompromisu, který jsme konstruktivně předložili přímo u stolu.

Na jednání jsme jako kompromis navrhli sedmiprocentní navýšení všem a dalších šest procent nejhůře odměňovaným. Tento model by skutečně pomohl těm, kteří jsou dnes v největší nouzi, a přitom by zachoval princip rovného zacházení.

K dohodě to ale nestačilo. Vláda navíc zcela ignoruje červencovou dohodu o sloučení tabulek, která měla sjednotit a zprůhlednit odměňování ve veřejné sféře. Jak pak mohou lidé věřit vládě, že se její sliby dají brát vážně, když jsou první na řadě právě ti, kteří zajišťují školství, zdravotnictví, kulturu či sociální služby?

Peníze se najít dají

Argument, že stát na plošný růst platů nemá prostředky, je krátkozraký a zavádějící. Ministr financí Zbyněk Stanjura předložil návrh státního rozpočtu na rok 2026 bez předchozí diskuze se sociálními partnery a narychlo do něj zařadil 26 miliard korun na růst platů. Ministr práce Marian Jurečka hovoří o tom, že naše varianta by vyžadovala dalších 10 miliard, které prý v rozpočtu nejsou.

Řekněme si to otevřeně: stát hospodaří s částkou dva biliony korun. Bavíme se tedy o deseti miliardách, což je částka, která představuje méně než půl procenta celkového rozpočtu. A navíc, tato suma není „čistým“ výdajem, protože třetina z ní se okamžitě vrací do státní kasy prostřednictvím odvodů, daní a spotřeby. Ve skutečnosti je tak dopad na rozpočet ještě nižší.

Pokud by vláda měla odvahu, našla by tyto peníze snadno. Jednou z možností je zrušit nesystémovou paušální daň a vrátit původní limit pro registraci k DPH. To by přineslo rozpočtu potřebné miliardy, aby stát mohl investovat do zaměstnanců, kteří pečují o děti, starají se o nemocné, chrání naši bezpečnost nebo zajišťují fungování úřadů.

Bez těchto lidí nemůže stát fungovat. A přesto právě jejich jistoty dnes vláda obětuje krátkodobým politickým kalkulům. Žádný pevný termín dalšího jednání, žádná ochota hledat kompromis, jen mlhavé sliby s jediným cílem: překlenout pár týdnů do voleb.

Reálné problémy, skutečný život

Zatímco vláda taktizuje, lidé čelí realitě, která je každým měsícem tvrdší. Zdražují se nájmy, energie i potraviny. V mnoha rodinách se dnes řeší, zda zaplatit účty, nebo dětem kroužky. Mnoho zaměstnanců ve veřejné sféře má vysokoškolské vzdělání, celoživotní praxi a vysokou odpovědnost, přesto berou platy, které jim na důstojný život nestačí.

Tento stav není udržitelný. Je to nebezpečná hra s jistotami zaměstnanců, kteří přitom každý den dokazují, že stát bez jejich práce prostě nefunguje. Pokud vláda věří, že může před volbami zůstat stranou a přehodit problém na své nástupce, pak riskuje nejen důvěru zaměstnanců, ale i důvěru voličů.

Nejde jen o čísla na papíře. Jde o naše hodnoty. O to, zda jako společnost dáme jasně najevo, že práce lidí v nemocnicích, školách, sociálních službách nebo na úřadech je pro nás důležitá.

Pokud vláda náš návrh přehodnotí, jsme připraveni znovu usednout k jednacímu stolu a hledat dohodu. Ale dokud se bude problém jen odkládat a lidé budou vystaveni nejistotě, musíme říct jasně, že nejde o odpovědnou politiku.

Odbory mají jasný cíl. Musíme vrátit lidem jistotu. Proto budeme hájit spravedlivý plošný růst platů pro všechny zaměstnance veřejného sektoru. Vláda se může rozhodnout: buď bude partnerem, který se s odbory dohodne, nebo po sobě zanechá pachuť a frustraci, kterou bude muset řešit nastupující kabinet. Zametat problém pod koberec totiž nelze donekonečna.