V souvislosti s blížícím se koncem volebního období je vhodné si připomenout, že čtyři roky nejsou tak krátká doba, jak by se mohlo zdát. Zejména v případě nesplněných předvolebních slibů se totiž nezřídka objevuje tvrzení, že za jedno volební období toho příliš stihnout nelze. To ale není nutně pravda — systematický přístup nastavený na začátku volebního období viditelné dopady na jeho konci už rozhodně přinese. V pozitivním, ale i negativním smyslu.

Stabilita a rozvoj veřejného sektoru

Hodnocení toho, co končící vláda udělala pro veřejný sektor, je poměrně složité. Přesněji řečeno, ono by to mohlo být jednoduché, stačilo by konstatovat, že pro veřejný sektor, jeho rozvoj a stabilitu, zvýšení dostupnosti, kvality a efektivity veřejných služeb a správy vláda neudělala v zásadě nic výrazně pozitivního. Koneckonců s ohledem na skutečnost, že část stran vládní koalice před minulými volbami kandidovala s výslovným příslibem škrtů v této oblasti, nebyla očekávání ani příliš vysoká.

Abychom byli fér, část vládní reprezentace své názory při konfrontaci se skutečným stavem veřejné správy a zejména situací zaměstnankyň a zaměstnanců poněkud pozměnila. Nechci vládě en bloc upírat vědomí, že dobrá politika se nedá realizovat bez kvalitních a motivovaných lidí, kteří mají důstojný plat a odpovídající pracovní podmínky. A nejenže se bez nich nedá realizovat politika, ale není bez nich možné ani spravovat stát a poskytovat veřejné služby, které od státu očekáváme.

Skutečností ale je, že do hluboce podfinancovaného sektoru za uplynulé období nic zásadního nepřiteklo. A nemluvíme zde jen o platech — jak říkají kolegyně z jednoho nejmenovaného úřadu, očekává se od nich, že budou úřadem 21. století, ale vybavení mají stále jako z devadesátek.

Lidé versus informační systémy

S hlubokou nechutí ke zvyšování platových tarifů i objemu finančních prostředků, které by na platy měly jít, pak částečně kontrastuje digitalizační entusiasmus. Je nabíledni, že bez efektivní digitalizace se nikam nepohneme a že to není jednoduchý proces. Vláda se do tohoto procesu pustila, o tom nemůže být sporu. Bohužel ne všechno, co se začalo, se však také úspěšně dokončilo.

Značné rezervy můžeme spatřovat také v reflexi skutečnosti, že efektivní digitalizace rozhodně nekončí „na vnější straně přepážky“. To, že máme možnost podat určité podání či žádost elektronicky bez návštěvy úřadu rozhodně neznamená, že je hotovo. Tam, kde úřednice — záměrně zde používám generické femininum — stále zápasí s nedostatkem dat, nepropustností jednotlivých systémů a podobnými komplikacemi, těžko lze očekávat nějaké efektivnější vyřízení takového podání.

Minimální mzda a zaručený plat

S ohledem na nezbytnost transpozice příslušné evropské směrnice zavedla tato vláda automatický mechanismus valorizace minimální mzdy. V souvislosti s tímto krokem, který je možné — byť s určitými výhradami — hodnotit pozitivně, přistoupila ale i k nešťastnému zrušení úrovní zaručených mezd. Tím došlo minimálně ke komplikaci ve výdělkové situaci lidí v méně kvalifikovaných profesích, kteří z některé z nižších úrovní mohou spadnout — a také spadli — na minimální mzdu, byť postupně valorizovanou.

Od tohoto mechanismu ale zůstal odpojen proces valorizace platových tarifů, byť u nich zůstaly — na rozdíl od mezd — zachovány i některé vyšší než minimální hranice. A přestože zaručené hranice platů nejsou v našem právním řádu žádnou novinkou, najednou jako by byly. Proč?

Reálné hodnoty platů za poslední čtyři roky hluboce poklesly, Může za to kombinace vysoké inflace, nulové valorizace platových tarifů a snižování objemů prostředků na platy pod argumentem „konsolidace veřejných financí“. Minimální mzda a zaručené úrovně platů ovšem rostou. Co to znamená? Že postupně čím dál vyššímu počtu zaměstnankyň a zaměstnanců stát neplatí ani zákonné minimum, a musí tedy do tohoto minima doplácet. A pokud se v příštím roce nic v tarifech zásadně nezmění, bude těchto lidí ještě více.

Negativních důsledků této skutečnosti je celá řada, platový systém ztrácí úplně poslední zbytky motivace zejména pro mladé lidi, celkově se deformuje a rozdíly mezi náročností jednotlivých prací se zcela stírají. To ale není všechno — platové tarify sice vláda valorizovat nemusí. Doplácet do zákonného minima ale musí, ať si státní rozpočet říká co chce.

Deklarované úspory a „rozpočtová odpovědnost“ se dřív nebo později vlivem zákonných doplatků vytratí jako pára nad hrncem. Politická debata ohledně platů v posledních týdnech však příliš nenasvědčuje tomu, že by vláda jako celek byla připravena k zásadnějším změnám.

Plastická debata

Nerada bych, aby to vyznělo jako samoúčelný sarkasmus, ale vláda svým přístupem k platové sféře mimo jiné rozproudila plastičtější veřejnou a odbornou debatu, což bylo rozhodně potřeba. Objevují se podrobnější analýzy toho, kdo vlastně mezi zaměstnance a zaměstnankyně státu patří, jaké agendy tito lidé zajišťují a jak si na tom stojíme ve srovnání s jinými zeměmi. A máme i určité podklady pro to, abychom mohli informovaně diskutovat o tom, zda jsou platy adekvátní, příliš nízké, nebo naopak vysoké.

Jenže k tomu, abychom se mohli skutečně realisticky — a to znamená i kriticky — podívat na platy ve veřejné sféře, na počet a složení lidí, kteří zde pracují, na požadavky, které na ně klademe, a očekávání, které od nich máme, toho ještě mnoho chybí.

Čtyři roky jsou poměrně dlouhá doba. Dá se v nich — alespoň v některých oblastech — pokročit relativně daleko. To znamená nejen možnosti významného progresu, který bychom ve svých každodenních životech mohli pocítit, ale i riziko citelných efektů setrvalé stagnace.

Sektor veřejné správy a služeb se propadá do čím dal hlubší zaměstnavatelské nekonkurenceschopnosti. S ohledem na věkovou strukturu této části pracovního trhu se reálně skutečně v horizontu několika let můžeme obávat, že zde více či méně „dojdou lidi“. Jestli to byl zamýšlený cíl vlády v tomto volebním období, si musí posoudit každý sám.