Vláda Petra Fialy není ani první, ani poslední, která ignoruje veřejný sektor. Málokterá to však dělala tak okatě a bezostyšně jako ta současná. A málokdy jsme tak zřetelně cítili, jak se nám státní správa rozpadá pod rukama — a nikdo z politického vedení republiky se tím nenechá rušit.

Třikrát požádaly odbory veřejných a státních zaměstnanců premiéra Fialu a jeho kabinet o jednání ohledně valorizace platů. Výzva se týká více než půl milionu lidí, což není malá skupina občanů. Je to také mnoho voličů. Přesto nepřišla jakákoli odpověď. Pokud vláda přece jen něco plánuje, pak nikoli z iniciativy odborů, ale kvůli tlaku zaměstnavatelů. Tak vypadá sociální dialog v roce 2025: vláda zhasla a zamkla dveře.

Přitom státní a veřejná sféra tvoří neviditelnou, ale nepostradatelnou páteř státu: právní řády, spisy, výkazy, stavební řízení, hygiena, bezpečnost potravin, matriky, školství, kultura, sociální dávky, evidence, kontroly, správa daní, úřady práce, nemocnice, knihovny, muzea. To všechno jsou místa a činnosti, poskytující nepostradatelné služby pro společnost. Místa, kde se stát potkává s občanem, kde nesmí nastat chaos a není čas na výmluvy. A přesně v těchto oblastech vláda šetří a tváří se, že je to normální.

Nejde jen o to, že se vláda s námi, se zaměstnanci a odbory, odmítá bavit. Ale také porušuje, co sama podepsala a slíbila. V Kolektivní dohodě vyššího stupně, platné pro zaměstnance státní služby, se premiér zavázal zahájit jednání o platech do konce března. Je červen, jednání neproběhla žádná. K čemu jsou pak podepsané smlouvy, když se v krizové chvíli ignorují?

Vláda přitom dobře ví, že veřejný sektor byl během inflace v letech 2022—2023 hluboce podfinancován. Reálné příjmy zaměstnanců státní správy se propadly minimálně o patnáct procent. Přidávání bylo kosmetické a nerovnoměrné. V některých sektorech se reálné platy prakticky nezměnily, jinde — jako u ozbrojených složek — má dojít k selektivnímu navyšování. Výsledkem je rozvrat důvěry. Lidé pracující v terénu i u přepážek nevědí, co čekat. A ti, kteří ještě na úřadech zůstali, často hledají zaměstnání jinde.

Situace se navíc dále zhoršuje: bez zvýšení tarifních platů bude od ledna 2026 více než třetina platových stupnic pod minimální mzdou a tři čtvrtiny pod garantovanou zaručenou výší odměny. Nejde tedy už jen o spravedlnost, ale o to, že vláda se dostává za samu legální hranu systému.

Veřejná správa se za poslední roky stala synonymem frustrace — z důvodu podfinancování a přetížení. Odliv kvalifikovaných lidí je masivní a žádní noví se nehrnou. Mladí nechtějí pracovat na pozicích, kde za svou práci dostanou směšnou odměnu, očekávání bude absurdně vysoké a jistot se jim bude dostávat stále méně. Není to však jen otázka platů, nýbrž také věc důvěry. Vláda se jednoduše staví ke svým vlastním zaměstnancům zády.

Důvodem oslabování státní správy nemusí být jen zanedbání role dobrého hospodáře. Může to být aktivní cesta k privatizaci důležitých segmentů státní správy a veřejných služeb. Tam, kde stát selhává, vzápětí přispěchá zachránit situaci trh. Tam, kde schází úředníci, nastoupí outsourcing, prázdné kapacity naplní soukromé firmy. Výsledek? Dražší, méně přístupné a často méně kvalitní služby. Pro občana horší, pro stát dražší, pro majitele korporací, které klíčové služby převezmou, výhra v loterii.

Navzdory tomu vláda dál hraje mrtvého brouka. Možná spoléhá na to, že veřejná správa „neumí stávkovat“, že jsme moc slušní, moc zodpovědní, že se prostě ohneme a půjdeme dál. Ale to je omyl.

Vláda odbory nutí, aby chystaly kroky, které nedělají velkou radost nikomu. Stále se snažíme jednat, nikoli vyhrožovat. Ale pokud nemáme na druhé straně stolu partnera, nezbyde nám, než začít situaci eskalovat a plánovat nátlakové akce. Chceme stát, který drží slovo — ne stát, který nás hází přes palubu. Až příliš dlouho se v této zemi očekávalo, že ti, kdo drží systém na nohou, snesou cokoli. Ale ani nohy a záda, na kterých stát stojí, nevydrží všechno.