U příležitosti letošních oslav Svátku práce můžeme konstatovat několik opravdu pozitivních zpráv. Podpora odborů ze strany veřejnosti je až sedmdesátiprocentní, taková nebyla několik posledních desetiletí. V uplynulém roce navíc dosáhly stávky organizované velkými odborovými svazy, jako je United Auto Workers, výrazných úspěchů a dočkaly se širokého mediálního ohlasu.

Mnoho dalších odborových organizací pak dokázalo vyjednat svým členům opravdu průlomové smlouvy. Mladí lidé ve Starbucksu, stejně jako na univerzitních kampusech se začali zapojovat do odborového organizování více než kdy dříve. A Joe Biden jako první prezident v historii Spojených států stanul po boku stávkujících dělníků.

Plné zuby statu quo

Není divu, že sledujeme čím dál větší odhodlání spolu s růstem odborového hnutí. Pracující lidé si stále více uvědomují bezprecedentní míru chamtivosti a moci korporátního sektoru a nehoráznou míru příjmové a majetkové nerovnosti v naší společnosti. Chápou, že ještě nikdy v amerických dějinách nemělo tak málo lidí takový majetek, zatímco tolik lidí strádalo. A nemíní už jen přihlížet se založenýma rukama.

Dobře vědí, že odborově organizovaní zaměstnanci si dokážou vyjednat smlouvy, které jim zajišťují lepší mzdy, pracovní podmínky a různé výhody, na něž zaměstnanci, kteří nejsou v odborech, nedosáhnou. Je jim zřejmé, že odbory představují sílu, jež dokáže čelit libovůli korporátního vedení.

Pracující lidé si velmi dobře uvědomují, že během posledních padesáti let se bohatství masivně přesunulo od spodních devadesáti procent k hornímu jednomu procentu. A jsou pobouřeni, že v současnosti jsou po započtení inflace — navzdory obrovskému nárůstu produktivity práce — reálné mzdy průměrného amerického pracujícího nižší než před padesáti lety, v důsledku čehož musí šedesát procent Američanů přežívat od výplaty k výplatě.

Pracujícím pochopitelně vadí, že generální ředitelé velkých korporací vydělávají téměř 350krát více než jejich průměrný zaměstnanec, a štve je, že se americký sen rozplývá a jejich děti budou mít pravděpodobně ještě nižší životní úroveň než oni sami. Přitom se obávají, že rychlý rozvoj umělé inteligence a robotiky změní ekonomiku k nepoznání a oni nebudou mít žádný vliv na to, co se stane s jejich pracovními místy.

Průměrný americký dělník dobře ví, že v důsledku toho, jaké ohromné sumy sypou miliardáři do obou dominantních politických stran, se jeho vlastní politická moc výrazně zmenšila a jak to ničí americkou demokracii. Není žádným tajemstvím, čí slovo má dnes v Kongresu největší váhu. Je to hlas miliardářů, ředitelů firem, sponzorů volebních kampaní a jejich lobbistů s širokými konexemi.

Sečteno a podtrženo: průměrný americký dělník má už plné zuby ekonomického a politického statu quo. Pracující muži a ženy vědí, že nejbohatší země na světě může a má mít takovou ekonomiku a takový politický systém, který slouží všem, a nikoli jen hrstce bohatých — a je jim jasné, že právě silné odborové hnutí je nástrojem, jak dosáhnout potřebných změn k nápravě dnešní neblahé situace.

Slušnou životní úroveň pro všechny

Svátek práce pro nás není jen potvrzením sounáležitosti s odborovým hnutím a solidarity pracujících na celém světě, kteří bojují každodenní zápasy proti chamtivosti korporací, ale také nám připomíná, že nesmíme zapomínat na to, jak chceme, aby naše země v budoucnu vypadala. Proto mi dovolte zmínit některé body programu, za něž bychom se podle mého názoru měli co nejvíce zasadit.

V prvé řadě potřebujeme vytvořit živoucí demokratický politický systém podle pravidla „jeden člověk, jeden hlas“. Proto je třeba dosáhnout zrušení katastrofálního rozhodnutí Nejvyššího soudu v případu Citizens United (jež na základě ústavního dodatku o svobodě projevu zrušilo omezení tzv. nezávislých výdajů pro financování politických kampaní, pozn. DR) a skoncovat s miliardářským financováním volebních kampaní prostřednictvím takzvaných super-PACs (politických akčních výborů, jež mohou libovolně financovat politické kampaně, pozn. DR). Měli bychom zavést veřejné financování voleb, a vrátit tak politickou moc obyčejným Američanům.

Potřebujeme přijmout takzvaný zákon PRO a znemožnit tak vedením podniků nezákonně zastrašovat a propouštět zaměstnance, kteří se chtějí připojit k odborům. Korporátní kruhy vynakládají odhadem 400 milionů dolarů ročně jen na protiodborové poradce, jejichž úkolem je všemi — legálními i nelegálními — způsoby bojovat proti právu zaměstnanců vstupovat do odborů.

Musíme rovněž zvýšit federální minimální mzdu z 7,25 dolaru za hodinu na částku, která bude postačovat k důstojnému životu, a skoncovat tak s vyplácením mezd, které naprosto nedostačují k důstojnému životu. Lidé by rozhodně neměli být nuceni pracovat ve dvou nebo třech zaměstnáních, aby dokázali uživit svou rodinu.

Potřebujeme nastavit takovou obchodní politiku, jež bude přinášet prospěch pracovníkům jak v USA, tak v zahraničí, a ne jen generálním ředitelům a akcionářům velkých konglomerátů. Potřebujeme obnovit domácí průmyslovou výrobu a vytvořit dobře placená pracovní místa.

Podobně jako zbytek průmyslově vyspělých zemí bychom měli prostřednictvím systému Medicare for All zaručit zdravotní péči pro všechny bez rozdílu — jednoduše proto, že je lidským právem. Už nikdo by neměl zbankrotovat jen proto, že skončí v nemocnici. Každý v Americe by měl mít právo navštívit lékaře bez ohledu na to, jaké jsou jeho příjmy.

Je rovněž třeba všem pracujícím v Americe zaručit placenou rodinnou a zdravotní dovolenou. Novopečené maminky a tatínkové by měli mít možnost strávit se svým potomkem první měsíce jeho života. Stejně tak by rodinní příslušníci měli mít jistotu, že když budou pečovat o své blízké, nezůstanou bez prostředků.

Tak jako zdravotní péče i vzdělávání a profesní příprava by měly být považovány za lidské právo, a to počínaje péčí o děti až po vysokoškolské studium. Vysoce konkurenční globální ekonomika si žádá co nejvzdělanější pracovní sílu, ale přitom nutíme mladé lidi nesmírně se zadlužit, aby získali vzdělání a odbornou průpravu, bez nichž se nestanou produktivními členy společnosti.

V době, kdy padesát procent starších pracujících nemá na důchod naspořeno vůbec nic a pětadvacet procent seniorů musí vyžít s patnácti tisíci nebo i méně dolary ročně, je nejvyšší čas opět zavést pravidelný důchodový systém a zvýšit dávky sociálního zabezpečení. Pracující mají nárok na důstojný důchod s adekvátním finančním zajištěním.

A konečně musíme řešit bezprecedentní, nehoráznou míru příjmových a majetkových nerovností, které v současnosti panují. Ne, skutečně není přijatelné, aby tři multimiliardáři vlastnili více majetku než chudší polovina americké společnosti. A také není přijatelné, aby mnoho miliardářů platilo nižší daňovou sazbu než kamioňáci nebo zdravotní sestry. Potřebujeme proto zavést progresivní daňový systém, který zajistí, že nejbohatší lidé v naší zemi začnou konečně platit spravedlivý podíl na daních.

Aby bylo jasno — tyto návrhy jsou progresivní, ale vůbec ne „radikální“. Stojí proti nim zájmy velkého byznysu a zůstávají na okraji zájmu korporátních médií a politického establishmentu, mají ovšem výraznou podporu převážné části Američanů. Ostatně, většina z uvedených návrhů se v té či oné podobě v jiných bohatých zemích už dávno uplatňuje.

Svátek práce je dobrou příležitostí, abychom se ještě více zasadili o vzestup odborů a vytvořili hnutí zdola, které se dokáže postavit oligarchům. Předělejme ekonomiku nejbohatší země v dějinách světa tak, aby zajistila všem slušnou životní úroveň, a skoncujme konečně s masivní, obscénní nerovností v příjmech a bohatství.

Z anglického originálu Trade Unionism vs. the Oligarchy on Labor Day and Every Day publikovaného na webu Project Syndicate přeložil OTAKAR BUREŠ. Text v DR vychází v rámci spolupráce s Friedrich-Ebert-Stiftung Praha.