Záměr Trumpovy administrativy zavést cla na evropské produkty přichází v době, kdy globální ekonomické vazby procházejí výraznými turbulencemi a mnozí evropští lídři reagují předvídatelně: volají po odvetných clech stejného rozsahu.

Francouzský ekonom Gabriel Zucman, který působí na Berkeley's Goldman School of Public Policy a Paris School of Economics a zároveň je ředitelem EU Tax Observatory, však přichází s mnohem sofistikovanějším návrhem, který by mohl nejen efektivně reagovat na americký protekcionismus, ale také zásadně proměnit mezinárodní ekonomické vztahy a získat Evropě potřebné finanční zdroje.

Americká Achillova pata: oligarchie

Podle Zucmana mají Spojené státy výraznou slabinu: tamní oligarchii, která je často nakloněna Trumpově administrativě, ale zároveň zcela závislá na přístupu na globální trhy. Jde totiž o relativně úzkou skupinu extrémně bohatých jednotlivců, jejichž majetek je přímo navázán na možnost jejich firem operovat mezinárodně. „Nyní nastal čas tuto páku využít,“ říká Zucman.

Zucman navrhuje, aby Evropa místo plošných odvetných cel zavedla daně cílené přímo na americké oligarchy a jejich společnosti, které těží z evropského trhu.

Pro lepší pochopení Zucmanova návrhu si vezměme jako konkrétní příklad Teslu a jejího majitele Elona Muska. Tesla aktuálně platí v USA daň z příjmu právnických osob, ale díky různým daňovým pobídkám a optimalizacím je její efektivní daňová sazba nízká. Zároveň víme, že přibližně 18 procent svých tržeb realizuje na evropském trhu.

Evropské úřady by tedy vypočítaly, kolik by Tesla měla platit v USA, kdyby tam platily evropské daňové zákony, a to včetně případné uhlíkové daně. Následně by vybraly 18 procent z rozdílu mezi touto částkou a skutečně zaplacenou daní jako podmínku pro přístup na evropský trh.

Stejný princip by se aplikoval i na samotného Elona Muska, jehož majetek je převážně tvořen akciemi Tesly. Evropa by zdanila Muska úměrně k výši jeho majetku, který přímo či nepřímo pochází z evropského trhu — v tomto případě také přibližně 18 procent.

Tento přístup je ze své podstaty extrateritoriální, protože země by částečně vynucovaly své daňové standardy u zahraničních subjektů výměnou za přístup na trh. Jak však Zucman uvádí, je načase přemýšlet o extrateritorialitě v pozitivním světle: jako o nejúčinnějším způsobu, jak prosadit minimální standardy potřebné k omezení nerovnosti a zachování obyvatelnosti naší planety.

Klíčová myšlenka je tedy prostá: Pokud chce Tesla prodávat automobily v Evropské unii, měl by její hlavní akcionář přijmout odpovědnost a platit v EU adekvátní daně.

Proč jsou daně lepší než cla

Zucman zdůrazňuje několik zásadních výhod tohoto přístupu oproti klasickým odvetným clům. Daně mají cílenější dopad, neboť jsou zaměřeny přímo na americké oligarchy, nikoli plošně na americkou ekonomiku. Znamená to rovněž změnu povahy konfliktu. Místo střetu typu země versus země, což nevyhnutelně přiživuje nacionalistické tendence, se vytváří konflikt typu spotřebitelé versus oligarchové, což může narušit politickou dynamiku Trumpovy podpory.

A konečně roli hraje i to, že v rámci Evropské unie by nebylo nutné, aby se dohodly všechny členské státy. Jednotlivé země by mohly samostatně podmínit přístup na svůj trh splněním minimálních daňových standardů, podobně jako se to děje v jiných oblastech, například v oblasti bezpečnosti potravin. Koordinovaný přístup je ale samozřejmě vhodnější.

Výzkum Gabriela Zucmana dochází k závěru, že minimální daň ve výši dvou procent z majetku je nejefektivnějším způsobem, jak zajistit, aby ultrabohatí jednotlivci neměli nižší efektivní daňové sazby než ostatní sociální skupiny.

Daň vyjádřená jako procento z majetku je efektivnější než daň vyjádřená jako procento z příjmu, protože majetek tvoří u ultrabohatých jednotlivců mnohem důležitější část jmění než příjem.

Přestože by daň byla vyjádřena jako procento z majetku, obecně by nezpůsobovala problémy s likviditou, protože dvě procenta jsou výrazně nižší než výnos z kapitálu pro ultrabohaté jednotlivce, který v průměru za poslední čtyři desetiletí přesáhl sedm procent ročně po očištění o inflaci. Vzhledem k tomu, že jakákoli již zaplacená daň z příjmu by byla započitatelná proti této nové dani, nevznikalo by ani žádné dvojí zdanění.

Volný obchod v krizi

Tyto návrhy znamenají svým způsobem zásah do volného obchodu a odklon od něj s sebou nese rizika pro globální prosperitu. Zároveň ale představuje také příležitost k novému pojetí mezinárodních ekonomických vztahů, které jsou v mnoha ohledech zastaralé. Současný systém totiž umožňuje velkokapitálu, aby se vyhýbal spravedlivému zdanění, což podkopává důvěru lidí v celý systém.

Nový je také kontext. Americké daňové zákony dnes ovlivňují zbytek světa jako nikdy předtím. Téměř polovinu akcií společností kotovaných v USA vlastní nerezidenti, tedy lidé žijící mimo USA. V osmdesátých letech to bylo jen pět procent.

Když tedy USA sníží sazby daně z příjmu právnických osob, nevydělají na tom jen američtí akcionáři — prostřednictvím vyšších dividend nebo cen akcií —, ale nejbohatší lidé po celém světě, jejichž majetek je z velké části uložen v amerických akciích a na ně navázaných finančních produktech. Washington tak de facto exportuje svou politikou nerovnosti do zbytku světa, byť i evropské daňové systémy jsou vůči růstu nerovností vstřícné.

Evropa potřebuje nový zdroj příjmů

Zucmanova vize přesahuje pouhý krátkodobý odpor vůči Trumpovým clům. Jeho návrh je zasazen do širšího kontextu rostoucího geopolitického napětí a potřeby Evropy posílit svou obranyschopnost a ekonomickou nezávislost. A tedy získat nové zdroje peněz.

Podle nedávné studie think tanku Bruegel Evropská unie potřebuje dodatečných 250 miliard eur ročně na pokrytí investic do obrany. Tyto prostředky jsou nutné pro financování podfinancovaných veřejných služeb, infrastruktury či nástrojů pro konkurenceschopnost Evropské unie, stejně jako řešení klimatické změny. Podle tzv. Draghiho zprávy Unie potřebuje investice ve výši 800 miliard eur ročně, aby udržela krok se svými konkurenty.

Evropská komise již oznámila nový nástroj poskytující 150 miliard eur v půjčkách a uvolnění pravidel pro deficity v oblasti výdajů na obranu jako součást plánu ReArm Europe. To však stále nenaplňuje očekávané potřeby.

Když v minulosti evropské vlády čelily konfliktům nebo válkám, financovaly zvýšené výdaje na obranu kombinací dluhů a zvýšením daní pro nejbohatší osoby. Během druhé světové války jak Francie, tak Velká Británie zavedly mimořádné daně pro bohaté občany.

Zucman a jeho kolegové z EU Tax Observatory vypracovali pro předsednictví G20 studii, která porovnává různé možnosti zajištění spravedlivějšího zdanění ultrabohatých jednotlivců. Studie ukazuje, že současné daňové systémy v mnoha evropských zemích jsou na nejvyšších příjmových úrovních regresivní, to znamená, že miliardáři platí efektivně nižší daňové sazby než běžní občané.

Praktické dopady a potenciální příjmy

Podle nejnovější analýzy EU Tax Observatory by dvouprocentní minimální daň na centimilionáře, tedy osoby s majetkem nad 100 milionů eur, neutralizovala regresivitu evropských daňových systémů a přinesla 67 miliard eur, což odpovídá přibližně čtvrtině finančních potřeb odhadovaných think-tankem Bruegel pro investice do obrany. Tříprocentní minimální daň by učinila evropské daňové systémy mírně progresivní a vynesla by 121 miliard eur, což je téměř polovina odhadovaných potřeb.

Tento návrh již není jen teorií. Živě se o něm diskutuje v Evropském parlamentu i v národních parlamentech. V únoru 2025 Francouzské národní shromáždění odhlasovalo dvouprocentní minimální daň pro centimilionáře a očekává se, že další země by mohly následovat.

Ze všech analyzovaných možností se Zucmanův návrh jeví jako nejspravedlivější a nejcílenější forma daně, která by zasáhla pouze extrémně bohaté a nedostatečně zdaněné jedince. Naopak ti, kteří již platí významné daně z příjmu, by žádnou dodatečnou daň platit nemuseli.

Jedná se tedy o zásadní krok, jak vyřešit problém potřeby zvýšených investic, aniž by tyto peníze byly na úkor kvality života lidí v Evropě. Jen tak totiž zvýšené investice vůbec mohou získat politickou podporu.

„Je to naše nejlepší šance, jak nastolit novou éru mezinárodní spolupráce — jedinou slibnou cestu vpřed pro naši planetu — a také způsob, jak zastavit ničivé síly nacionalismu dříve, než vše smetou,“ uzavírá Zucman.