Donald Trump je ve svém odhodlání odstranit obchodní deficit USA tak upřímný, jak jen může být. Ale americký obchodní deficit se jen tak nedá. Pravděpodobně odolá čemukoli, čím se jej 47. prezident Spojených států amerických pokusí snížit. Vzhledem k tomu, že je tento deficit pevně zakotven ve struktuře postbrettonwoodských Spojených států, zůstává mimo dosah prostředků — i cílů — nastupující administrativy.

Vezměme nejprve v úvahu dostupné prostředky. Trump má ve svém zápase o vyrovnanou obchodní bilanci k dispozici dva mocné nástroje: běžná dovozní cla a článek 232 zákona o rozšíření obchodu z roku 1962, podle něhož může vláda Spojených států s odkazem na národní bezpečnost odůvodnit odvetná opatření proti protekcionistickým státům a jejich blokům. (Například Evropská unie uplatňuje na veškerý dovoz automobilů speciální jednotnou desetiprocentní celní sazbu a další administrativní omezení — a v rámci obchodu s automobily mezi EU a USA si udržuje obrovský přebytek.)

Avšak ani cla, ani opatření podle článku 232 nedokážou spolehlivě snížit americký obchodní deficit. Abychom pochopili proč, předpokládejme, že Trump — který prohlašuje, že hned první den v úřadu uvalí pětadvacetiprocentní cla na zboží z Kanady, Číny a Mexika — skutečně cla a další sankční opatření na omezení dovozu s nadšením prosadí. Dovoz bezpochyby poklesne. Ale poklesne i americký vývoz — zejména když se slíbená cla a kvóty setkají s rozsáhlými daňovými úlevami, slíbenými Elonu Muskovi a jeho zpovykané bandě technologických oligarchů.