Donald Trump je ve svém odhodlání odstranit obchodní deficit USA tak upřímný, jak jen může být. Ale americký obchodní deficit se jen tak nedá. Pravděpodobně odolá čemukoli, čím se jej 47. prezident Spojených států amerických pokusí snížit. Vzhledem k tomu, že je tento deficit pevně zakotven ve struktuře postbrettonwoodských Spojených států, zůstává mimo dosah prostředků — i cílů — nastupující administrativy.

Vezměme nejprve v úvahu dostupné prostředky. Trump má ve svém zápase o vyrovnanou obchodní bilanci k dispozici dva mocné nástroje: běžná dovozní cla a článek 232 zákona o rozšíření obchodu z roku 1962, podle něhož může vláda Spojených států s odkazem na národní bezpečnost odůvodnit odvetná opatření proti protekcionistickým státům a jejich blokům. (Například Evropská unie uplatňuje na veškerý dovoz automobilů speciální jednotnou desetiprocentní celní sazbu a další administrativní omezení — a v rámci obchodu s automobily mezi EU a USA si udržuje obrovský přebytek.)

Avšak ani cla, ani opatření podle článku 232 nedokážou spolehlivě snížit americký obchodní deficit. Abychom pochopili proč, předpokládejme, že Trump — který prohlašuje, že hned první den v úřadu uvalí pětadvacetiprocentní cla na zboží z Kanady, Číny a Mexika — skutečně cla a další sankční opatření na omezení dovozu s nadšením prosadí. Dovoz bezpochyby poklesne. Ale poklesne i americký vývoz — zejména když se slíbená cla a kvóty setkají s rozsáhlými daňovými úlevami, slíbenými Elonu Muskovi a jeho zpovykané bandě technologických oligarchů.

Neblahý dopad zavedení cel na americký vývoz plyne z mezinárodní funkce dolaru — jediné měny, kterou chtějí neameričané držet, i když si od žádné americké společnosti nic koupit nechtějí. Jestliže Trump zvýší cla na úroveň, kterou považuje za nezbytnou k zastavení čínského a evropského dovozu a k posílení příjmů své vlády — což by mu dovolilo snížit domácí daně —, měnové trhy budou zcela jistě tlačit dolar nahoru — a ještě mnohem, ale mnohem výše, pokud dojde i ke snížení domácích daní.

I když tedy budou Trumpova cla tlumit dovoz, rostoucí hodnota dolaru bude naopak tomuto trendu čelit tím, že bude posilovat dovoz a snižovat americký vývoz. Obchodní deficit USA tak zůstane víceméně nedotčen.

Tím se dostáváme k cílům Trumpovy administrativy. Uvažujme o nepravděpodobném scénáři, že by se Trumpovi podařilo americký obchodní deficit odstranit nebo alespoň podstatně snížit. V takovém případě by ho čekalo osobní a politické Waterloo. Na jedné straně to byli voliči z dělnické třídy, kteří mu zajistili nedávné volební vítězství, na straně druhé jsou „jeho lidmi“ finančníci a realitní developeři. Trumpovým úkolem je starat se o jejich spokojenost. A v tom je právě ten háček: odstranění amerického obchodního deficitu by je připravilo o majetky.

Letmý dějinný exkurz osvětlí proč. Po druhé světové válce Spojené státy udržovaly přebytek obchodní bilance tím, že „dolarizovaly“ Evropu a Japonsko — a umožnily tak svým spojencům nakupovat americký vývoz. Dolarizace Evropy a Japonska probíhala prostřednictvím pomoci, jako byl Marshallův plán, formou půjček a především pevných směnných kurzů — v rámci brettonwoodského systému — mezi dolarem, evropskými měnami, jenem a zlatem.

Tento systém báječně fungoval, dokud USA vykazovaly obchodní přebytek. S každým letadlem, domácím spotřebičem a počítačem IBM, které Evropa a Japonsko ze Spojených států zakoupily, se dolary poslané do zahraničí vracely zpět do Ameriky. Tímto způsobem se cyklus recyklace amerického obchodního přebytku uzavřel.

Hegemonie založená na obchodním deficitu

V roce 1971 se však obchodní bilance USA dostala do záporných čísel. Jako čistý dovozce vyvážela americká ekonomika stále více dolarů do Evropy a Japonska. Zároveň velká část obrovských výdajů Pentagonu na válku ve Vietnamu odtékala do jihovýchodní Asie, Japonska, a dokonce i do Evropy. Stručně řečeno, v trezorech centrálních bank v zahraničí se hromadil příval dolarů.

Protože však byl brettonwoodský měnový systém založen na americkém závazku dodat unci zlata komukoli, kdo za ni bude ochoten zaplatit 35 dolarů, začaly s přílivem dolarů do rukou neamerických občanů sílit pochybnosti, zda Spojené státy svému závazku dostojí. Jako by šlo o sebenaplňující se proroctví, prezident Richard Nixon 15. srpna 1971 od příslibu odstoupil a v podstatě tak zničil poválečný systém pevných směnných kurzů. To způsobilo prudký pokles dolaru a prudký růst německé a japonské měny.

Centrální banky v Evropě a Japonsku se brzy dostaly do úzkých. Nemohly vyměnit své nashromážděné dolary za americké zlato a zároveň se zdráhaly je směnit za německé marky nebo jeny, aby jejich směnný kurz ještě více nestoupl a nezpůsobil další ztráty německým a japonským vývozcům. Své nashromážděné dolary tedy využily jako náhradu za zlaté rezervy a prostřednictvím finančních zprostředkovatelů je směrovaly na Wall Street, kde nakupovaly americké dluhy, nemovitosti a jakékoliv akcie, které americké úřady cizincům povolily nakupovat.

A tak se dostáváme k onomu výtečnému kvaziparadoxu, jenž je podstatou dnešní globální hegemonie USA. Obchodní deficit Spojených států zajišťuje evropským a asijským kapitalistům poptávku po jejich čistém vývozu do Spojených států a zároveň udržuje příliv kapitálu, který financuje americkou vládu a podporuje americké finančníky a developery — Trumpovy kamarády.

Pokud se Trumpovy podaří prosadit opatření na odstranění amerického obchodního deficitu, ceny nemovitostí v Miami a na newyorské Páté avenue se zhroutí, náklady na obsluhu státního dluhu prudce vzrostou a akciový Dow Jonesův index se propadne. Možná je Trumpovi třeba připomenout, že nejpomstychtivější z božstev bývá to, které plní i ta nejupřímnější přání.

Z anglického originálu America’s Trade Deficit Is Not Afraid of Donald Trump publikovaného na webu Project Syndicate přeložil OTAKAR BUREŠ.