Trump praktikuje politiku rozvratu, nátlaku a ponižování
Jiří PeheDonald Trump se v čele USA bude patrně chovat jako doposud: vyžívat se v ponižování a lísat se k mocnějším. Dokáže Evropa vzdorovat tlaku těch, jimž na osudu liberální demokracie a určitého mezinárodního pořádku nezáleží?
Téměř každý z nás měl během školní docházky zkušenosti se spolužákem, kterého je možné nejlépe popsat anglickým výrazem „bully“. Obvykle se jednalo o jedince, který oč méně vynikal inteligencí, o to více ostatní předčil fyzickou silou a sklony k násilí a nátlaku, což využíval k šikanování ostatních žáků.
Většina těchto násilnických chlapců — mezi dívkami se podobné typy vesměs nevyskytovaly — z toho později buď vyrostla, protože pochopila, že v dospělém světě si s ponižováním a šikanou jiných nevystačí, anebo skončila v kriminále.
Nastupující americký prezident Donald Trump je typický „bully“. Od jiných se liší tím, že nikdy nedospěl, protože s jinými lidmi mohl zásluhou bohatství svého otce jednat z pozice síly, nátlaku a ponižování i v dospělosti. Ve slonovinové věži se také utužoval jeho narcismus a nechuť jednat konsensuálně. Nikdy nemusel jednat demokraticky. Zůstal věrný autoritářství.
Nechme stranou otázku, do jak hluboce patologické společenské situace se Spojené státy propadly, když mohly tohoto v podstatě infantilního jedince s poruchami osobnostmi, jako jsou sklony k terorizování jiných a vypjatý narcismus, zvolit prezidentem. A nikoliv jen jednou, ale nyní už podruhé. Navíc s vědomím, že se na konci svého prvního mandátu pokusil fakticky o státní převrat, dodnes neuznal výsledky prezidentských voleb z roku 2020 a že čelil více než devadesáti obviněním ze spáchání trestných činů.
V jak zoufalé situaci se západní svět po zvolení tohoto infantilního „bully“ octnul, lze ilustrovat už tím, že řada západních expertů a politiků, kteří se označují za „realisty“, nás ujišťuje, že nejrůznější hrozby, výhrůžky a formy nátlaku, k nimž se Trump uchýlil ještě před nástupem do funkce, není třeba brát až tak vážně, protože je to vlastně jen tlučhuba.
Přitom to, že v čele západního světa stane — při výkonu svého druhého mandátu nyní už ničím nespoutaný — velkohubý chvástal s rozhledem přerostlého dítěte, který je spojen pupeční šňůrou s dalšími miliardáři, jimž je demokracie ukradená, je samo o sobě strašné. Ještě pořád je to ale lepší ze dvou možností. Tou horší je, že, jak varovali přední američtí politologové, Trump je prostě fašista, a nemalá část toho, co bude po nástupu funkce dělat, bude ovlivněná tímto jeho politickým ustrojením.
Nátlak a ponižování
Západní společenství demokracií fungovalo od druhé světové války na základě slušnosti a psaných i nepsaných pravidel respektu. Ve střetu s totalitními režimy přežilo, protože uvnitř tohoto společenství existovala vzájemná důvěra a podpora, vyjádřená vznikem organizací, jako je Severoatlantická aliance a Evropská unie.
Na postoje evropských lídrů k Trumpovým expanzionistickým, až vysloveně imperialisticko-kolonialistickým choutkám není třeba čekat až na dobu po jeho inauguraci; ty se dostatečně zřetelně ukazují už teď.
Právě to je totiž na celé věci to nejfatálnější: že místo toho aby se celý civilizovaný svět (a v prvé řadě státy sdružené v NATO) po neslýchaných Trumpových vyjádřeních především ohledně Grónska a Kanady jako jeden muž zvedl a tohoto šílence odkázat do příslušných mezí, tak místo toho tito "demokratičtí" lídři povětšině jenom mlčí, anebo přinejmenším mlží. Zjevně každý z nich má strach, aby si to s budoucím mocným mužem světové politiky příliš nerozházel. (Případně, jako italská premiérka Meloniová, s ním fakticky sdílejí jeho hodnotový horizont.)
V tomto ohledu se ale J. Pehe - opět jednou - dopouští zcela zásadního převrácení kauzalit. On se hrozí toho jak neřízená střela Trump rozvrátí liberální demokracii - a přitom si vůbec nechce připustit, že je to právě tato liberální demokracie, která se velice úspěšně rozvrací sama. Je to přece nejvlastnější podstatou liberalismu, že každý má být naprosto "svobodný", to jest jednat jenom podle svého vlastního uvážení, podle svého vlastního zájmu, a nikdo mu do toho nesmí mluvit. V principu liberální demokracie není obsaženo nic, naprosto nic co by mohlo poskytnout reálný základ pro nějakou odpovědnost, povinnost, závaznost ve vyšším slova smyslu. A tak si nyní Trump - z pozice síly - dělá co se mu zachce, aniž by přitom pocítil sebemenší závan nějakých pochybností, neřkuli svědomí. Ale - stejně tak i evropští "demokratičtí" lídři mlčí, z výše uvedených důvodů, aby si to nějakým přílišným moralizováním zbytečně nerozházeli s Trumpem. Ukazuje se, že dřívější relativní jednota západních států (kterou natolik vyzdvihuje J. Pehe) nepřicházela zevnitř, nýbrž byla fakticky vynucena dlouhotrvající hrozbou ze strany Sovětského svazu. Ale když přijde na krájení chleba, každý z těchto "demokratů" už opět hledí především na své vlastní, tedy výlučně národní, partikulární zájmy. Je možné téměř s jistotou predikovat: i kdyby Trump skutečně uskutečnil své nejtemnější hrozby a Grónsko anektoval čistě vojenskou silou - pak se všichni tito evropští "demokraté" nevzmůžou na nic více nežli pouze na laciné verbální protesty.
Dá se tedy očekávat, že následující čtyři roky světové politiky budou v prvé řadě profilovány nedůstojným a zbabělým přešlapováním evropských lídrů; jejich neustálým lavírováním mezi potřebou přece jenom nějakým způsobem uchovat alespoň zdání své vlastní svébytnosti, a mezi jejich podbízením se dominantnímu "býkovi" Trumpovi.
Trumpovy výroky jsou nehorázné a po skončení volební kampaně (jeho vítězstvím) bez debat neomluvitelné. Nicméně mám zato, že není třeba nechat se, jak se dnes říká, "vybláznit". Jednak do své inaugurace není Trump aspoň formálně partnerem úřadujících hlav (tradičně spojeneckých) států. Další důvod pak spatřuji v aktuální potřebě nelegitimizovat (nadmíru) neoficiální vyjádření prostředky moderní doby. Vzpomeňme, žel, inspirativní až vzorovou roli krajně extrémistických vyjádření různých představitelů Ruska, zveřejňovaná stejnými cestami a velmi zdrženlivou reakci na ně. Teprve regulérní výstupy Trumpova prezidentského úřadování budou hodné adekvátní politické odpovědi. Vybraných diplomatických fines bych se ovšem ani pro následný politický poměr nezříkal. Takový jako já ovšem může klidně říci, že to asi stejně bude dost divoká jízda na horské dráze. O mediálním obraze to platí krajní měrou.