Trumpovo vítězství v amerických prezidentských volbách je samozřejmě strašná zpráva pro celý svět. Plně se ztotožňujeme s charakteristikou, kterou ho popsal jeden z mužů zosobňujících nejlepší stránky americké politické tradice Ralph Nader v komentáři, v němž předvídavě analyzoval příčiny porážky Demokratů a jehož překlad jsme tu vydali včera: „Republikány vede pomatený, prolhaný, násilí podněcující, bigotní, misogynní, volební výsledky notoricky popírající, usvědčený zločinec a rádoby diktátor Donald Trump, který nedokáže vstřebávat informace, ale přitom se holedbá, že toho ví nejvíc ze všech.“

Základní otázka ovšem zní, jak je možné, že takto zjevně postižený člověk vůbec byl v amerických prezidenských volbách konkurenceschopný? Ba co víc, jak to, že mohl s tak ohromnou podporou kandidovat? Naderova odpověď, že na vině je zbabělost Demokratů, dává jen částečné vysvětlení.

V sebevědomější a kompetentnější demokracii, než jakou je dnešní Amerika, by Donald Trump trávil zbytek svého života ve vězení, když už ne kvůli své roli během covidu, kterou způsobil statisíce zbytečných úmrtí, pak kvůli podněcování pokusu o převrat po minulých prezidentských volbách. Sama skutečnost, že Donald Trump vůbec mohl znovu v amerických prezidentských volbách uspět, byla přece příznakem fantasticky hluboké krize tamější demokracie, a to bez ohledu na výsledek.

Případně vítězství Kamaly Harrisové, která o hlubokých civilizačních příčinách krize západních demokracií vůbec nemluvila a nezavdávala žádnou naději, že by se je chystala řešit, by ji tedy jen zamaskovalo. A je velice dobře možné, že příčiny, které nyní Trumpa přivádějí podruhé k moci, by se za čas projevily ještě ničivějším způsobem.

Uplynulé čtyři roky včetně celé letošní předvolební sezóny v USA ukázaly nade vši pochybnost, že Demokratická strana snad tlumí nejhorší projevy civilizační krize, ale ke skutečnému řešení se ani zdaleka neblíží. To se přitom netýká jen amerických demokratů; platí to v úplně stejné míře pro celou centristickou liberální politiku v západních demokracií, která se ocitla v pasti svého vlastního konformismu.

Západní liberální politika, od německých zelených přes francouzské macronovce, americké demokraty či španělské socialisty až po britské konzervativce, je postavena na doktríně, podle níž současné nastavení systému demokracie je stále ještě schopno potřebné samosprávy — provozních oprav v rámci běžného fungování veřejných institucí, jejichž strategické priority určuje samopohyb globalizovaného kapitalismu. Takováto představa se ovšem čím dál zřetelněji obnažuje jako pošetilá iluze, protože evidence základních trendů vývoje průmyslové civilizace ukazuje, že rychle spěje ke katastrofickému finále.

Rozvrat planetárního ekosystému, tedy nejen klimatická krize, postupuje mnohem rychleji, než vědci předvídali, a soustavně se také prohlubuje nespravedlivá distribuce příjmů a majetku, a to jak v jednotlivých společnostech, tak v rámci světa jako celku. To vše se děje v komunikačním prostředí, jehož kvalita se soustavně a rapidně zhoršuje v důsledku sociálně-patologického podnikatelského modelu digitálních korporací a s tím souvisejícím chřadnutím tradičních médií: jádro obsahu veřejné komunikace netvoří na faktech založená debata o kritických problémech světa a možnostech jejich řešení, ale virálně šířený balast.

Vzniká tak společenská atmosféra, v níž se hromadí hněv, strach a vztek: hněv ze ztráty světa, v němž se žilo vcelku dobře a lidé mohli oprávněně předpokládat, že se každé příští generaci povede lépe než té předchozí; strach z blížícího se klimatického kolapsu a narůstající sociální nejistoty, vztek, poněvadž se není možné nikde nijak dovolat nápravy, neboť politická nabídka se redukovala na liberální centristy, předstírající, že dostatečně vytrvalým opakováním postupů, které mnohačetné krize vytvořily, je také vyřeší, a na autoritářskou alternativu, která sice nenabízí žádné východisko, ale aspoň onen hněv, strach a vztek artikuluje.

Porážka Demokratické strany je tedy zasloužená, protože západní liberální politika je zcela v koncích a nic slibného pro budoucnost, a to ve skutečnosti už od konce studené války, nepředstavuje. Není možné se tvářit jako strana Dobra, a přitom rok co rok mlátit prázdnou slámu na klimatických summitech pořádaných čím dál častěji ropnými režimy s čím dál hojnější účastí lobbistických šmejdů fosilních korporací (další taková fraška proběhne příští týden v Baku) a vydávat to za proces, který sebeméně světu pomáhá k odvrácení klimatické katastrofy, když všechna schválená řešení prozatím mají charakter rozmisťování slunečníků na palubě Titaniku.

Není ani možné tvářit se jako strana Dobra, a přitom podporovat izraelskou genocidu v Gaze a asistovat při rozvratu mezinárodního práva, který provozuje fašistický režim v Tel Avivu. První analýzy výsledků nasvědčují, že se stalo přesně to, před čím varoval Ralph Nader, Walden Bello a další jasnozřiví lidé: volby v neprospěch Kamaly Harrisové nerozhodla mobilizace republikánů, ale demobilizace demokratů; prostě příliš mnoho lidí nedokázalo překonat bytostný odpor k hlasování pro spojence genocidního režimu.

Je to sice smutné, ale přitom zcela pochopitelné. Ruku na srdce, kdo z vás by šel hlasovat pro lidi, kteří posílají bomby někomu, kdo je pak shazuje na vaše neteře a babičky? Principiální revize vztahu k izraelskému režimu a palestinské otázce je nutnou podmínkou toho, aby se západní demokracie zbavily sněti pokrytectví, jež je rozežírá zevnitř a zcela destruuje pověst euro-amerického demokratického ideálu ve světě. Pokrytci totiž nikomu neimponují.

A konečně není možné tvářit se jako strana Dobra a současně po špičkách našlapovat kolem technologických oligopolů, fosilních korporací, vojensko-průmyslového komplexu, přehlížet, jak čím dál většími objemy prostředků systémově korumpují americkou demokracii, obcházet nutnost utkat se s třídou amerických plutokratů a oligarchů v čelním střetu s cílem prosadit masivní přerozdělení příjmu i majetků ve prospěch chřadnoucí střední třídy. To samozřejmě nepůjde bez narovnání komunikačního prostředí, které je podmíněné rozbitím či zespolečenštěním korporací jako Google, X či Meta.

Je třeba si to pamatovat pro příště. Bernie Sanders by s Trumpem neprohrál ani v roce 2016 ani letos.

I v Americe mají nejtemnější mraky své stříbrné okraje

Nemá žádný smysl zastírat, že cena — jakkoli zasloužené — porážky Demokratické strany může být strašná: bezprostředních otřesných dopadů Trumpova vítězství bude mnoho zbytečného utrpení mnoha nevinných lidí, víc, než se člověk odvažuje pomyslet. Tak jako jsme napsali už před osmi lety: vůbec nejhorší na jeho výhře bude, jak to povzbudí všechny podobné obludné zjevy všude po světě.

Putin, Netanjahu, Orbán, Fico, Babiš, Milei, Modi, bin Salmán, Si Ťin-pching — ti všichni se radují, protože vědí, že charakter vlády ve Spojených státech se teď přiblíží režimům, které se tento patriarchální klub stárnoucích surovců a politických gaunerů pokouší budovat ve svých vlastních zemích. Trump je jedním z nich.

Radují se všichni misogyni, hrubiáni a tmáři, všichni nepřátelé kulturní rozmanitosti, humanismu, ušlechtilosti, nezištnosti, svobodomyslnosti, je to vítězství nekrofilie nad biofilií. Není to ale vítězství definitivní.

Krize světa je natolik hluboká — a není to jen krize politická, nýbrž vpravdě civilizační, jejíž řešení není myslitelné bez obratu v organizaci společností, srovnatelnému snad jen s průmyslovou revolucí —, že výsledek letošních prezidentských voleb v USA je jen dílčí epizodou komplikovaného a mnohovrstevnatého příběhu. Jeho děj se přitom zrychluje tak jako tak.

Má-li svět odvrátit hrozbu kolapsu planetárního ekosystému, musí se uspořádání společnosti změnit od základu. A vzhledem k rychlosti, s níž postupuje rozvrat přírody, je vysoce pravděpodobné, že během relativně krátké doby, spíše v řádu let nežli desetiletí, se vědomí nutnosti principiálních změn v mentalitě a organizaci společnosti spontánně prosadí.

Nemusejí to přitom být děsivé změny k horšímu. Nemusí to být nekontrolovaný rozvrat s výtrysky bezbřehého zla a živelného násilí.

Z nedávna se vybavuje silný obraz nekonečného zástupu španělských dobrovolníků, kteří šli pomáhat svým spoluobčanům do obcí nejvíce zasažených ničivými povodněmi. I my Češi máme zkušenost s tím, jak povznášející atmosféru ve společnosti dokáže vytvořit vzedmutí vlny nezištné vzájemné pomoci: v počátcích covidové pandemie, po tornádu na Moravě, na počátku uprchlické vlny z Ukrajiny.

Schopnost lidí postavit se zkáze a v radostné družnosti pomáhat těm, kteří to potřebují, je jednou z nejpěknějších stránek našeho druhu: Masaryk pro to užíval nádherného obrazu „proměny člověčenstva v přátelský všecelek“. Jistě je možné — a bude to také nutné — učinit z pomáhání potřebným a slabším základní organizační princip nového společenského systému, který současný čím dál krutější globalizovaný kapitalismus nahradí: patrně půjde o nějakou podobu ekologického a demokratického socialismu.

Američané o sobě říkávají pěkné úsloví: tu správnou věc prý udělají až tehdy, když vyčerpali všechny ostatní možnosti. Čerstvá volební katastrofa by neměla zastřít, že je to skvělý národ s jednou z nejúžasnějších politických tradic na světě: i letos statisíce dobrovolníků pracovaly do úmoru, aby odvrátili zlo, jež se teď ujme vlády. Teď jsou vesměs zdrcení, ale nepochybně už jim někde v koutku mysli zvoní stará odborářská moudrost: „Nezoufejte, organizujte!“

K Americe jistě patří otřesná temná struna, která se teď hlasitě rozezvučí: Vítejte do zlých časů. Ale není to struna jediná a není důvod si myslet, že je to její hlavní tón. Nebude překvapením, když v nadcházející veliké civilizační transformaci, jež nás čeká patrně mnohem dřív, než si dnes dokážeme všichni představit, budou nakonec Američané hrát jednu z hlavních kladných rolí. To přece patří do příběhu, který o sobě vyprávějí.