Trumpovo vítězství má jedinou přednost: obnažuje hloubku civilizační krize
Jakub PatočkaJakkoli je Trumpovo vítězství otřesnou zprávou s bezprostředními strašnými důsledky, nelze odhlížet od skutečnosti, že porážka Demokratů je zasloužená. Nelze se tvářit jako strana Dobra, a přitom se prezentovat bezbřehým pokrytectvím.
Trumpovo vítězství v amerických prezidentských volbách je samozřejmě strašná zpráva pro celý svět. Plně se ztotožňujeme s charakteristikou, kterou ho popsal jeden z mužů zosobňujících nejlepší stránky americké politické tradice Ralph Nader v komentáři, v němž předvídavě analyzoval příčiny porážky Demokratů a jehož překlad jsme tu vydali včera: „Republikány vede pomatený, prolhaný, násilí podněcující, bigotní, misogynní, volební výsledky notoricky popírající, usvědčený zločinec a rádoby diktátor Donald Trump, který nedokáže vstřebávat informace, ale přitom se holedbá, že toho ví nejvíc ze všech.“
Základní otázka ovšem zní, jak je možné, že takto zjevně postižený člověk vůbec byl v amerických prezidentských volbách konkurenceschopný? Ba co víc, jak to, že mohl s tak ohromnou podporou kandidovat? Naderova odpověď, že na vině je zbabělost Demokratů, dává jen částečné vysvětlení.
V sebevědomější a kompetentnější demokracii, než jakou je dnešní Amerika, by Donald Trump trávil zbytek svého života ve vězení, když už ne kvůli své roli během covidu, kterou způsobil statisíce zbytečných úmrtí, pak kvůli podněcování pokusu o převrat po minulých prezidentských volbách. Sama skutečnost, že Donald Trump vůbec mohl znovu v amerických prezidentských volbách uspět, byla přece příznakem fantasticky hluboké krize tamější demokracie, a to bez ohledu na výsledek.
Případné vítězství Kamaly Harrisové, která o hlubokých civilizačních příčinách krize západních demokracií vůbec nemluvila a nezavdávala žádnou naději, že by se je chystala řešit, by ji tedy jen zamaskovalo. A je velice dobře možné, že příčiny, které nyní Trumpa přivádějí podruhé k moci, by se za čas projevily ještě ničivějším způsobem.
Uplynulé čtyři roky včetně celé letošní předvolební sezóny v USA ukázaly nade vši pochybnost, že Demokratická strana snad tlumí nejhorší projevy civilizační krize, ale ke skutečnému řešení se ani zdaleka neblíží. To se přitom netýká jen amerických demokratů; platí to v úplně stejné míře pro celou centristickou liberální politiku v západních demokraciích, která se ocitla v pasti svého vlastního konformismu.
Západní liberální politika, od německých zelených přes francouzské macronovce, americké demokraty či španělské socialisty až po britské konzervativce, je postavena na doktríně, podle níž současné nastavení systému demokracie je stále ještě schopno potřebné samosprávy — provozních oprav v rámci běžného fungování veřejných institucí, jejichž strategické priority určuje samopohyb globalizovaného kapitalismu. Takováto představa se ovšem čím dál zřetelněji obnažuje jako pošetilá iluze, protože evidence základních trendů vývoje průmyslové civilizace ukazuje, že rychle spěje ke katastrofickému finále.
Rozvrat planetárního ekosystému, tedy nejen klimatická krize, postupuje mnohem rychleji, než vědci předvídali, a soustavně se také prohlubuje nespravedlivá distribuce příjmů a majetku, a to jak v jednotlivých společnostech, tak v rámci světa jako celku. To vše se děje v komunikačním prostředí, jehož kvalita se soustavně a rapidně zhoršuje v důsledku sociálně-patologického podnikatelského modelu digitálních korporací a s tím souvisejícím chřadnutím tradičních médií: jádro obsahu veřejné komunikace netvoří na faktech založená debata o kritických problémech světa a možnostech jejich řešení, ale virálně šířený balast.
Vzniká tak společenská atmosféra, v níž se hromadí hněv, strach a vztek: hněv ze ztráty světa, v němž se žilo vcelku dobře a lidé mohli oprávněně předpokládat, že se každé příští generaci povede lépe než té předchozí; strach z blížícího se klimatického kolapsu a narůstající sociální nejistoty, vztek, poněvadž se není možné nikde nijak dovolat nápravy, neboť politická nabídka se redukovala na liberální centristy, předstírající, že dostatečně vytrvalým opakováním postupů, které mnohačetné krize vytvořily, je také vyřeší, a na autoritářskou alternativu, která sice nenabízí žádné východisko, ale aspoň onen hněv, strach a vztek artikuluje.
Porážka Demokratické strany je tedy zasloužená, protože západní liberální politika je zcela v koncích a nic slibného pro budoucnost, a to ve skutečnosti už od konce studené války, nepředstavuje. Není možné se tvářit jako strana Dobra, a přitom rok co rok mlátit prázdnou slámu na klimatických summitech pořádaných čím dál častěji ropnými režimy s čím dál hojnější účastí lobbistických šmejdů fosilních korporací (další taková fraška proběhne příští týden v Baku) a vydávat to za proces, který sebeméně světu pomáhá k odvrácení klimatické katastrofy, když všechna schválená řešení prozatím mají charakter rozmisťování slunečníků na palubě Titaniku.
Není ani možné tvářit se jako strana Dobra, a přitom podporovat izraelskou genocidu v Gaze a asistovat při rozvratu mezinárodního práva, který provozuje fašistický režim v Tel Avivu. První analýzy výsledků nasvědčují, že se stalo přesně to, před čím varoval Ralph Nader, Walden Bello a další jasnozřiví lidé: volby v neprospěch Kamaly Harrisové nerozhodla mobilizace republikánů, ale demobilizace demokratů; prostě příliš mnoho lidí nedokázalo překonat bytostný odpor k hlasování pro spojence genocidního režimu.
Je to sice smutné, ale přitom zcela pochopitelné. Ruku na srdce, kdo s vás by šel hlasovat pro lidi, kteří posílají bomby někomu, kdo je pak shazuje na vaše neteře a babičky? Principiální revize vztahu k izraelskému režimu a palestinské otázce je nutnou podmínkou toho, aby se západní demokracie zbavily sněti pokrytectví, jež je rozežírá zevnitř a zcela destruuje pověst euro-amerického demokratického ideálu ve světě. Pokrytci totiž nikomu neimponují.
A konečně není možné tvářit se jako strana Dobra a současně po špičkách našlapovat kolem technologických oligopolů, fosilních korporací, vojensko-průmyslového komplexu, přehlížet, jak čím dál většími objemy prostředků systémově korumpují americkou demokracii, obcházet nutnost utkat se s třídou amerických plutokratů a oligarchů v čelním střetu s cílem prosadit masivní přerozdělení příjmu i majetků ve prospěch chřadnoucí střední třídy. To samozřejmě nepůjde bez narovnání komunikačního prostředí, které je podmíněné rozbitím či zespolečenštěním korporací jako Google, X či Meta.
Je třeba si to pamatovat pro příště. Bernie Sanders by s Trumpem neprohrál ani v roce 2016 ani letos.
I v Americe mají nejtemnější mraky své stříbrné okraje
Nemá žádný smysl zastírat, že cena — jakkoli zasloužené — porážky Demokratické strany může být strašná: bezprostředních otřesných dopadů Trumpova vítězství bude mnoho, zbytečného utrpení mnoha nevinných lidí víc, než se člověk odvažuje pomyslet. Tak jako jsme napsali už před osmi lety: vůbec nejhorší na jeho výhře bude, jak to povzbudí všechny podobné obludné zjevy všude po světě.
Putin, Netanjahu, Orbán, Fico, Babiš, Milei, Modi, bin Salmán, Si Ťin-pching — ti všichni se radují, protože vědí, že charakter vlády ve Spojených státech se teď přiblíží režimům, které se tento patriarchální klub stárnoucích surovců a politických gaunerů pokouší budovat ve svých vlastních zemích. Trump je jedním z nich.
Radují se všichni misogyni, hrubiáni a tmáři, všichni nepřátelé kulturní rozmanitosti, humanismu, ušlechtilosti, nezištnosti, svobodomyslnosti, je to vítězství nekrofilie nad biofilií. Není to ale vítězství definitivní.
Krize světa je natolik hluboká — a není to jen krize politická, nýbrž vpravdě civilizační, jejíž řešení není myslitelné bez obratu v organizaci společností, srovnatelnému snad jen s průmyslovou revolucí —, že výsledek letošních prezidentských voleb v USA je jen dílčí epizodou komplikovaného a mnohovrstevnatého příběhu. Jeho děj se přitom zrychluje tak jako tak.
Má-li svět odvrátit hrozbu kolapsu planetárního ekosystému, musí se uspořádání společnosti změnit od základu. A vzhledem k rychlosti, s níž postupuje rozvrat přírody, je vysoce pravděpodobné, že během relativně krátké doby, spíše v řádu let nežli desetiletí, se vědomí nutnosti principiálních změn v mentalitě a organizaci společnosti spontánně prosadí.
Nemusejí to přitom být děsivé změny k horšímu. Nemusí to být nekontrolovaný rozvrat s výtrysky bezbřehého zla a živelného násilí.
Z nedávna se vybavuje silný obraz nekonečného zástupu španělských dobrovolníků, kteří šli pomáhat svým spoluobčanům do obcí nejvíce zasažených ničivými povodněmi. I my Češi máme zkušenost s tím, jak povznášející atmosféru ve společnosti dokáže vytvořit vzedmutí vlny nezištné vzájemné pomoci: v počátcích covidové pandemie, po tornádu na Moravě, na počátku uprchlické vlny z Ukrajiny.
Schopnost lidí postavit se zkáze a v radostné družnosti pomáhat těm, kteří to potřebují, je jednou z nejpěknějších stránek našeho druhu: Masaryk pro to užíval nádherného obrazu „proměny člověčenstva v přátelský všecelek“. Jistě je možné — a bude to také nutné — učinit z pomáhání potřebným a slabším základní organizační princip nového společenského systému, který současný čím dál krutější globalizovaný kapitalismus nahradí: patrně půjde o nějakou podobu ekologického a demokratického socialismu.
Američané o sobě říkávají pěkné úsloví: tu správnou věc prý udělají až tehdy, když vyčerpali všechny ostatní možnosti. Čerstvá volební katastrofa by neměla zastřít, že je to skvělý národ s jednou z nejúžasnějších politických tradic na světě: i letos statisíce dobrovolníků pracovaly do úmoru, aby odvrátily zlo, jež se teď ujme vlády. Teď jsou vesměs zdrcení, ale nepochybně už jim někde v koutku mysli zvoní stará odborářská moudrost: „Nezoufejte, organizujte!“
K Americe jistě patří otřesná temná struna, která se teď hlasitě rozezvučí: Vítejte do zlých časů. Ale není to struna jediná a není důvod si myslet, že je to její hlavní tón. Nebude překvapením, když v nadcházející veliké civilizační transformaci, jež nás čeká patrně mnohem dřív, než si dnes dokážeme všichni představit, budou nakonec Američané hrát jednu z hlavních kladných rolí. To přece patří do příběhu, který o sobě vyprávějí.
Pane Patočko, to jste mi táhl slzy a mluvil mi z duše. Děkuji.
Jak se táhnou slzy?
Myslím, že víc než slzy se táhnou nudle.
Recept (současné) levice na civilizační krizi je tento:
Už se těšíme, až nasraní lidé, plní beznaděje a přesvědčení o nadcházejícím konci tohoto světa svrhnou kapitalistický utlačovatelský řád. Čím více nasrání a beznaděje, tím lépe pro nás, neboť se přiblížil ten čas, kdy budeme radostně tančit na ruinách a našemu optimismu již nic nebude stát v cestě.
"...že Demokratická strana snad tlumí nejhorší projevy civilizační krize, ale ke skutečnému řešení se ani zdaleka neblíží. To se přitom netýká jen amerických demokratů; platí to v úplně stejné míře pro celou centristickou liberální politiku v západních demokraciích, která se ocitla v pasti svého vlastního konformismu.
Západní liberální politika (...) je postavena na doktríně, podle níž současné nastavení systému demokracie je stále ještě schopno potřebné samosprávy — provozních oprav v rámci běžného fungování veřejných institucí, jejichž strategické priority určuje samopohyb globalizovaného kapitalismu. Takováto představa se ovšem čím dál zřetelněji obnažuje jako pošetilá iluze (...)."
S touto diagnózou autora článku je možno (a nutno) vyslovit naprostý souhlas. Ano, v aktuálním výsledku amerických prezidentských voleb se v plné nahotě ukázaly imanentní deficity a vady samotného principu liberální demokracie. Tedy toho společensko-politického modelu, který je v současné éře dominantní, platí (či doposud platil) jako nezpochybnitelný model, nezměnitelný pro všechny časy. "Po jejich ovoci poznáš je," hovoří jedno z mouder Bible. V teoreticko-ideologické rovině je možno princip liberální demokracie vynášet a glorifikovat všemi možnými způsoby donekonečna; ale když se pak ukáže jak velmi shnilé ovoce může být také plodem tohoto modelu, pak i jeho nejskalnější apologeti by o něm měli začít alespoň poněkud kriticky přemýšlet. Doposud se z jejich strany tvrdilo, že pokud už tato liberální demokracie nemůže garantovat, respektive vůbec nemůže generovat nějaký skutečně humánní, spravedlivý a lidsky vstřícný svět, že tedy alespoň je vždy poslední záklopkou zabraňující, aby došlo k nejhoršímu. Nyní se ale ukazuje, že tato demokracie už ani tuto svou funkci poslední záklopky, poslední záchrany plnit nedokáže. Neboť je sotva možné si představit, že by americká politická scéna dokázala ze svého středu vypustit personu ještě méně vhodnou, ještě méně přijatelnou pro funkci nejvyššího představitele stále ještě vedoucí mocnosti (západního) světa, nežli je Donald Trump.
Ovšem - v dalším hodnocení této události je už nutno vyjádřit nemalé pochybnosti. Jakub Patočka celou věc předkládá tak, že se v tomto výsledku amerických voleb prý odráží celková civilizační krize, to jest především krize ekologická a nespravedlnost v míře rozdělování společenského bohatství, kteréžto problémy americká Demokratická strana nebyla schopna (či spíše vůbec ochotna) řešit, a proto byla americkými voliči potrestána.
Proti takovémuto výkladu ovšem hovoří dvě velice silné indicie. Za prvé: nejsou žádné známky toho, že by v těchto volbách hrály ekologické aspekty nějakou určující roli. Přesně naopak: američtí voliči se svou volbou sami přimkli k vyhraněnému p o p í r a č i klimatických změn! A stejně tak nelze vycházet z předpokladu, že by svou volbou vyjadřovali protest proti sociální stratifikaci. Jinak by asi sotva své hlasy dávali houfně m i l i a r d á ř o v i Trumpovi!
Ano, ekonomická témata hrála významnou roli v této volbě, a zřejmě dokonce rozhodující. Jenže - američtí voliči naprosto neprotestovali proti samotné existenci oligarchie respektive majetkové stratifikace; oni protestovali pouze proti tomu, že jim samotným se ekonomicky, finančně vede špatně. A od Trumpa si slibují - ať právem či neprávem - zlepšení své ekonomické situace.
Znovu se potvrdilo, že (americký) volič je ochoten do svého čela zvolit třeba ďábla, jenom když mu z toho kyne nějaký vlastní materiální prospěch.
-----------------------------
Na základě tohoto vědomí je pak nutno být i velmi skeptickým vůči nadějím autora článku o vytvoření jakési všestranně pospolité společnosti "vzájemného přátelství", pouze na základě jakéhosi všeobecného prohlédnutí tváří v tvář ekologické krizi a sociální stratifikaci kapitalismu. Tento svět bude vždy rozpolcen do dvou navzájem protichůdných, antagonistických životních, existenčních principů: pozitivního a negativního, solidárního i egoistického, pospolitého i individualistického. Veškeré doufání ve vytvoření nějakého "demokratického socialismu" v posledku nejsou ničím jiným nežli neustále novým recyklováním prastaré lidské touhy, věčného snu o instalování všestranně harmonického "Božího království" na zemi. Ale realita tohoto světa je bohužel zcela jiná.
Totiž: Jakub Patočka má samozřejmě pravdu v tom, že je zapotřebí hluboké a komplexní změny, transformace současné společnosti, současného modu její existence. Ale tato transformace musí stát na podstatně pevnějším fundamentu, nežli na pouhé víře v ekologicko-sociální prohlédnutí současného člověka.
Inu tak.
Idealistické pasáže textu jsou skutečně pěkné.
((( I když moudrost věků tvrdí, že to skončí apokalypsou. A nyní už díky rozumu máme sílu Bohů a skutečně kapacitu zničit celou planetu Zemi, nejnádhernější klenot nekonečného Vesmíru )))
Obzvlášť ta masarykovská citace ............... možná, že boj proti osamění, proti lidské individuální ztracenosti, by mohl být novým praporem levice. Místo konzumu a osamělosti společenství a kulturu.
++++++++++++++++++++++++
Materialistickým pohledem je možno zahlédnout, jak drtivý dopad má inflace na politiku. Vlády, za nichž k ní dojde, v dalších volbách nemají šaqnci. Inflace tíživě dopadá na lidi, kteří žijí ze mzdy, na drtivou většinu. A na ty nejméně vydělávající nejdrtivěji. A není to tak, jak si myslí ředitel institutu digitální ekonomiky Klesla zde:
že inflace přišla a odešla, všechno je zase super, a lidi už mají jen špatný pocit. To je opravdu nepochopení někoho z vyšší třídy, kterého se inflace dotýká jen okrajově. Jenže chudším lidem stouply příjmy o jednotky procent, kdežto všechno zdražilo o desítky procent. Reálně ještě více zchudli a konec inflace znamená jen tolik, že se ten rozdíl oproti stavu před inflací stabilizoval. A je úplně jedno, kdo vládne a jestli za to daná vláda může. Kdyby volby vyhrál Babiš a obhájil, tak je teď jeho vláda stejně nepopulární jako ta pětikoaliční...
Nelze jinak než souhlasit s komentářem Josefa Poláčka.
Celý pes je zakopán v tom, že demokracii tvoří lidé a jejich masa. A to je její síla i slabost. Každý máme nějako motivaci a drtivou většinu žene prospěch poměrně omezeného kruhu kolem daného člověka. Naše mozky se neliší od mozků otrokářů, kolonizátorů, lovců a sběračů. Jediné jak se lišíme je výchova a vzdělání. A co si budeme povídat, v tom stále dost zaostáváme.
Obávám se že teze, že Harris byla málo progresivní a levicová (a Sanders by více uspěl) je velmi milná. Sanders by měl jedinou (sic naprosto zásadní) výhodu a tou je, že je to muž. Ale reálně jeho program oslovuje hodně menšinovou část populace a zároveň odpuzuje jinou (ale stále potřebnou). A to prostě ve volebních systémech jako v USA nelze. Myslím, že Corbyn je názorný příklad jak to selže.
Harris měla jednoduše málo času na to aby budovala pevné jádro, které jí bude volit ať bude říkat cokoli. To je ohromná Trumpova výhoda a pracuje na tom posledních 8 let. O něco podobného se Sanders samozřejmě snaží na "demokratické" straně (nebo spíše straně kulturní války), ale jeho zástup je řádově nižší (celkem pochopitelně, vzhledem k typu jeho elektorátu).
Myslím si, že kdyby byla Harris muž a měla na kampaň rok tak to proti Trumpovi uhraje. Ona totiž pochopila pro kampaň zásadní věc a tou je že něco je kampaň a něco je následná politka. A tyhle dvě věci mohou být dost odlišné. Kampaň v prostředí USA musí cílit na odhadem 70% populace. Zároveň vaši jádroví voliči se musí být schopní povznést nad kampaňové věci (typu scházení se s umírněnými republikány, apod). A to je něco co zatím, daleko kritičtější, jádrové progresivní voličstvo nechápe. Trumpovi MAGA voliči to chápou naprosto skvěle a to je to proč podle mě vyhrál.
Jako první musím navázat na příspěvek R. Davida. Ano, je to naprosto přesné, a sám jsem to chtěl ještě zmínit. Jestliže Jakub Patočka naznačuje, že Harrisová volební klání prohrála proto že byla málo (ekologicky, sociálně) radikální, pak je střízlivým pohledem nutno konstatovat, že skutečností je daleko spíše naprostý opak. Je nutno si uvědomit, že víceméně jakékoli volby v současné éře politiky jsou především bojem o středového voliče. Takže kdyby se Harrisová zradikalizovala (v levicovém smyslu), pak by sice možná získala několik set tisíc hlasů příznivců radikální levice navíc, ale zároveň by ztratila celé další milióny v segmentu středového voliče. Současný politik - chce-li být zvolen - vůbec nemůže jinak nežli neustále lavírovat mezi svými vlastními politickými idejemi a mezi představami (různorodě orientovaných) voličů. - Jinak řečeno, tento kandidát vlastně vůbec nemůže jinak nežli své voliče klamat; a je pak dost pokrytecké jim vyčítat, že "lžou". Současný - liberálně-demokratický - systém voleb je už nastavený tak, že to bez tohoto obelhávání voličů vůbec nejde.
Jestli by ale Harrisová měla šanci kdyby "byla muž a měla by rok času na přípravu"?... Těžko soudit. Já jsem byl od samého počátku vůči možnostem Harrisové dost skeptický (a také jsem to zde napsal); neměl jsem u ní nikdy pocit že by mohla mít potenciál oslovit, strhnout většinového amerického voliče. Nakonec si ve volební kampani vedla daleko lépe, než jsem sám očekával. Ale bylo tu několik objektivních faktorů, které hovořily proti ní. V první řadě zřejmě záležitosti ekonomické; ona byla spojena s vládou která měla tu smůlu že byla u moci v době vysoké inflace. Že za to nemohla, tak daleko průměrný volič nemyslí. Průměrný (americký) volič chtěl zásadní změnu ekonomické politiky, protekcionismus, protěžování domácího průmyslu - a to všechno Trump svým voličům slíbil. A proto také vyhrál. Harrisová místo na tvrdá data ekonomiky vsadila na "kulturní" témata jako je právo na potrat; které ale většinu americké populace zajímalo jenom na okraji.
Ještě jednomu tématu je zapotřebí se u dané příležitosti věnovat. V určité části levice (a stejně tak i v tomto článku J. Patočky) se znovu a znovu frekventuje tvrzení, že je zapotřebí vytvořit nějaký radikálně lepší, humánnější, ekologičtější svět - svět socialismu.
Jistě, pro levicové uši zní takováto slova přesvědčivě; jenže tito vyznavači socialismu nikdy konkrétně nespecifikují, co by tento "socialismus" měl vlastně doopravdy znamenat. Jaká by měla být jeho institucionální struktura, jaký by měl být jeho socioekonomický fundament. A stejně tak si nedávají žádnou námahu s vedením důkazu, že samotný dějinně-evoluční vývoj svým vlastním samopohybem směřuje k tomuto socialismu.
Tento socialismus má podle všeho fungovat jako jakási odlehčená náhražka dřívějšího komunismu. Který se historicky znemožnil natolik, že už se ho téměř nikdo neodváží veřejně hlásat. (Dokonce ani sami komunisté ne.)
Takže tento socialismus má nyní být tím uspořádáním které má přinést nový, veskrze humánní a spravedlivý svět. Ovšem - k tomu by tento socialismus potřeboval odpovídajícím způsobem uzpůsobeného "socialistického člověka". Tedy člověka nesobeckého, altruistického, uvědomělého, který zájmy celku (a zájmy přírody) vždy postaví nad zájmy vlastní.
Ti starší z nás mají ještě v dobré paměti, jak usilovně, křečovitě - a naprosto marně minulý režim hledal svého "socialistického člověka". Který by tedy vykazoval ony výše zmíněné vlastnosti. Jak řečeno toto hledání bylo naprosto marné; a jsou sotva reálné vyhlídky na to že nyní by to samé hledání mělo být korunováno úspěchem. Člověk se chová jako to co reálně je: totiž jako tvor tak jak ho doslova "vyplivla" evoluce.
Tedy jako tvor ve svém jádru hluboce ambivalentní, ve kterém se vždy budou navzájem svářet jeho egoismus s altruismem, jeho individualismus s jeho potřebou pospolitosti. Jeho živelná nevázanost s pocitem odpovědnosti. Ale - v žádném případě nejsou jakékoli indicie pro to, že by reálná evoluce směřovala k vytvoření jakéhosi skrz naskrz altruistického, nesobeckého "socialistického člověka".
Jinak řečeno: pokud pod termínem "socialismus" není míněna nějaká podstatně jiná psychosociální skutečnost nežli ta výše zmíněná, pak je marným počinem doufat v trvalé instalování nějaké socialistické společnosti. Jak je - v uvedeném smyslu - hluboce ambivalentní bytostí sám člověk, pak stejně tak ambivalentní, hodnotově rozpolcenou bude vždy i celá lidská společnost. To jediné co je možno učinit, o co je možno se snažit je to do této hodnotově ambivalentní společnosti vnést, implantovat tolik "socialistických" elementů, kolik je jen možno. Kolik to jen tato společnost snese, aniž by to narazilo na její systémové nastavení. Materiální i ideální, hodnotové.
To nejsou samozřejmě nijak vítané zprávy pro vyznavače radikální levice. Jenže - ono opravdu nemá smysl ubíjet své síly síly bojem za chiméry, které nikdy nemohou dosáhnout své realizace. Někdy je lépe vzdát se těch nejvyšších, absolutních cílů; už boj za cíle napohled menší bude vyžadovat úsilí a kreativity dost a dost.
Podívejme se ještě z poněkud jiného úhlu na možnost společné cesty k socialismu. (A k socialismu je možno jít pouze společně, tedy na základě dobrovolného vnitřního přesvědčení naprosté většiny společnosti.)
Podle ankety České televize je téměř polovina české populace zklamána výsledkem amerických prezidentských voleb; ale téměř celá jedna třetina je jím potěšena.
Tento poměr je sice na jedné straně relativně příznivý a potěšující (předvolební ankety byly ještě o dost pesimističtější); nicméně i tak to znamená, že téměř celá jedna třetina české populace vnitřně souzní s tím, že i ty nejvyšší politické pozice mají být dány do rukou demagogům, egomanům, obhroublým autoritářům, misogynům, atd. atd.
A teď klíčová otázka: jak je vůbec možno závažně pomyslet na to, že by s touto třetinou společnosti, která vyznává takto zcela očividně mravně deformované hodnoty, bylo možno budovat nějakou socialistickou budoucnost?... (Ať už si pod pojmem "socialismus" představujeme cokoli.)
Nelze jinak nežli ještě jednou zopakovat: současný člověk je stále ještě pouze produktem evoluce, nese si v sobě stále ještě zátěž své atavistické, až přímo divošské minulosti; a tyto atavistické instinkty a šablony jednání z něj i dnes neustále probleskují znovu a znovu.
Nežli by bylo vůbec možno vyhlásit nějaký "projekt socialismu", bylo by napřed nutno se vypořádat s touto atavisticko-mentální zátěží. Prvním krokem k tomu by bylo si ji přinejmenším otevřeně přiznat.
Současná politická doktrína (a to stejnou měrou ta liberálně-demokratická jako ta socialistická) ale stále ještě operuje s líbivou fikcí "naprosto svobodného člověka", kterému jenom a pouze ty či ony vnější okolnosti mohou bránit v plném uplatnění jeho humánních potenciálů.
Prohrál nejen socialismus, ale obecně ti slabší.
Třeba my tady v Čechii.
O už zcela viditelně tenčící se světové zdroje budou napříště soutěžit ti velcí a silní. Koncert velmocí. Na víc a víc devastované planetě vlastně funebrácký koncert.
Ukrajina bude rozdělena a ponížena. Izrael si bude moci stanovit podmínky vítězství sám. Osud Taiwanu zůstane otevřený.
Pavel Barša: v zásadě má pravdu že Harrisová udělala fatální chybu tím že opustila ekonomicko-sociální témata a svou kampaň fixovala na témata "kulturní", které jsou pro většinu Američanů pouze druhořadá. Tady ale Barša neříká nic nového, rozhodující faktor ekonomických témat ve volbách je už obecně znám. (Otázkou ovšem je do jaké míry Harrisová mohla akcentovat ekonomická témata; musela by vlastně převzít rétoriku Trumpa a tvrdit že dosavadní vláda v této oblasti dělala všechno špatně; jenže ona sama byla součástí této administrativy.)
Hegemonie národního konzervatismu: Barša celou věc podává tak, jako by devadesátá léta byla jakýmsi rájem liberální svobody, a že teď - z jakýchsi nepochopitelných důvodů - zlovolní konzervativci tento šťastný svět liberální svobody rozbíjejí, a místo toho svět stahují do bažin nacionálního konzervatismu. Ve skutečnosti byl vývoj věci daleko složitější.
Především: u nás je notoricky znám pojem "divoké devadesátky". Tedy éra, kdy s naprostým rozvolněním, tedy s naprostým a nespoutaným liberalismem přišla i vlna zločinu. Ale nejen zločinu, ale jádrem věci že s tímto naprostým liberálním rozvolněním zmizel i jakýkoli pocit odpovědnosti. Nová svoboda se chápala ve smyslu "já si mohu dělat všechno co se mi zlíbí, nikomu do toho nic není". Takto chápaná svoboda často nabývala křiklavých, křičících, až přímo hysterických forem svého projevu. Bylo objektivně prakticky nemožné, aby tato éra naprosté morální rozvolněnosti trvala donekonečna. Barša si neuvědomuje, že po této radikální výchylce směrem k této nevázanosti se časem kyvadlo muselo přechýlit zase opačným směrem. Tedy směrem ke konzervatismu, ke konzervativním hodnotám. A čím bylo vychýlení jedním směrem větší, tím silnější je pak i pohyb směrem opačným.
Navíc: devadesátá léta, která si Barša natolik pochvaluje, byla zároveň tou dobou kdy se pro světovou levici definitivně zhroutil projekt socialismu. Ta si pak zástupná témata nacházela v "kulturních" tématech, čili v otázkách genderu. Případně v boji proti "neoliberalismu". Ale to všechno nedávalo dohromady žádný ideový program, který by lidem mohl dát nějakou novou životní, občanskou, politickou orientaci. Na toto uvolněné místo pak nastoupili logicky konzervativci. Jejich idea nacionálního konzervatismu je sice objektivně reakcionářská, ale v dobách obecné nejistoty a ideové dezorientace mnohým lidem dává jedinou životní jistotu a oporu.
Neoliberalismus: Barša si stěžuje na to, že i levicové strany přestoupily na loď (ekonomického) neoliberalismu. Jenže i zde se Barša vůbec neptá na objektivní příčiny, které strany levice k tomuto obratu vedly. Ty tento krok dozajista neučinily jen tak z momentální nálady; ale prostě proto že (většinou) pochopily, že nemá smysl se donekonečna vzpírat proti tomu, co je objektivní ekonomickou realitou. I tyto levicové strany pochopily, že napřed je nutno mít k dispozici efektivně (tedy: "neoliberálně") fungující ekonomiku, a že teprve poté je možno její produkty rozdělovat.
V souvislosti s Pavlem Baršou je zapotřebí ještě jednou vypíchnout jeden klíčový moment. Připomeňme si: on vytýká levici především to, že do značné míry přejala "neoliberální" postoj či narativ pravice; tedy že levicové strany opustily vyhraněně levicové pozice a místo toho se posunuly do politického (a ekonomického) středu.
Takováto kritika je obvyklým přístupem zejména v řadách radikální levice; ale jak jsem doložil už v mém předešlém vstupu, tato kritika zcela ignoruje ten základní fakt, že tyto levicové strany se k tomu ústupku vůči "neoliberalismu" nerozhodly dobrovolně či z jakéhosi plezíru, nýbrž byly k němu dotlačeny objektivními ekonomickými podmínkami, respektive požadavky a nutnostmi stávajícího ekonomického uspořádání.
V daném případě se jedná o jednu konkrétní záležitost; ale ve skutečnosti se tu pouze opět jednou vyjevil zcela zásadní analytický deficit současné levice. Tato levice se stále ještě nedokáže oprostit od ryze subjektivistického vnímání politického dění. To jest: ona stále dokola vede své nářky nad tím, jak jsou "neoliberálové" asociální; nad tím jak jsou levicoví politikové pasivní či přímo oportunističtí. Zkrátka, analytické schopnosti této levice končí u toho že těm či oněm politickým aktérům vytýká "nesprávný" způsob jednání.
A přitom je tato levice naprosto neschopná rozpoznat, analyzovat hlubší, systémové příčiny těchto trendů. Politici - to se nedá nic dělat - jsou tu v zásadě od toho aby realizovali ty trendy, které jsou v dané společnosti právě reálné, platné, systémově podmíněné. A pokud je objektivně dominujícím trendem "neoliberalismus", tedy příklon k volné tržní ekonomice nezatížené nadměrnými sociálními odvody, pak je naprosto marným počínáním předhazovat politikům, že se tomuto trendu přizpůsobují.
Současná levice je tedy naprosto neschopná ve svých analýzách situace dohlédnout někam dále nežli za tuto ryze subjektivní stránku politického, společenského, ekonomického dění. Není schopna uvidět a pochopit, že za tímto - zdánlivě vadným - jednáním politiků stojí celý komplex hlubších, systémově podmíněných příčin. Přitom - přinejmenším od svého času proslulé Hegelovy téze o "lsti rozumu" je známo že za bezprostředně pouze subjektivním jednáním a počínáním politických, společenských, ekonomických aktérů vždy stojí tyto hlubší, systémové faktory a příčiny. Nahraďme - poněkud matoucí - Hegelovu formulaci o "lsti rozumu" neutrálněji a objektivněji znějící formulí o "lsti systému", a máme zde otevřeno celé pole pro realistický a hloubkový vhled do pravých příčin, do determinujících faktorů společenského a politického dění.
Tato principiální podmíněnost, determinovanost společensko-politického dění systémovými faktory je tedy známa už celá staletí; jestliže pak současná levice stále ještě nedokáže myslet nikam dále nežli jenom k neustálým nářkům nad rezignaci současných politiků před "neoliberalismem", pak tento stav nelze hodnotit jinak nežli hluboké intelektuální selhání.
Jistě; pravice nedokáže také myslet o nic pronikavěji, o nic dále, o nic hlouběji. Jenže - pravice myslet nepotřebuje. Základní ideové pozice pravice jsou stejně tak myšlenkově nesložité, stejně tak triviální jako je současná realita tržní ekonomiky (kapitalismu) a liberální demokracie sama. Veškerá komplexita, veškerá rozporuplnost lidského a společenského dění se tu smrskává do jedné jediné myšlenkové figury: člověk není nic jiného, nic více nežli autonomní individuum, které s plným nasazením usiluje o prosazení svých vlastních - ryze individuálních - zájmů.
Jak řečeno pravice tedy za daných okolností vůbec nemá zapotřebí myslet, zdržovat se nějakými složitými úvahami a analýzami. Jí naprosto postačí její nesložitý, triviálně jednoduchý obraz člověka přiložit na tu šablonu, kterou jí poskytuje reálný kapitalismus, i s jeho reálnou politickou formou, liberální demokracií.
Byla to ale vždy levice, která směřovala principiálně někam dále a výše. Levice vždy člověka vnímala ne pouze jako jakési izolované individuum, nýbrž jako bytost vřazenou, včleněnou do celého komplexu mezilidských, společenských vztahů. "Člověk je souborem společenských vztahů" - takto zněla radikální Marxova formulace této skutečnosti.
Jestliže tedy ale levice míří principiálně někam dále nežli politická a ideologická pravice - pak tato levice tuto svou ideovou nadřazenost musí také nějakým způsobem reálně prokázat. Zde naprosto nepostačí pouze paušálně poukazovat na sociální vazby člověka, konkrétně pak (pouze) ve smyslu sociální solidarity. "Celek je více nežli soubor jeho součástí," napsal Aristoteles. Jenže - toto "něco více" nevznikne samo od sebe. Ještě jednou: toto "něco více" nezískáme pouze tím že paušálně, abstraktně poukážeme na existenci celku.
Toto "něco více" celku je nutno uchopit, rozpoznat, analyzovat ve všech jeho konkrétních strukturních vazbách, ve všech jeho systémových souvislostech; a především je nutno ho pochopit jako dialektiku, jako neustálé vzájemné působení a ovlivňování části a celku; tedy v našem případě lidského individua a celé společnosti.
Jestliže si tedy současná levice chce znovu obnovit svou ideovou převahu nad pravicí, musí si tento cil napřed sama vypracovat intenzivním intelektuálním úsilím právě na tomto poli. Tedy namísto neustálých nářků nad "neoliberalismem" provést důkladnou a hloubkovou analýzu celého komplexu lidského a společenského žití, především v uvedeném smyslu systémové podmíněnosti společenského a politického dění. Teprve na takovémto analytickém základě je možno vybudovat novou vůdčí ideu, která by současnou společnost, současného člověka dokázala nasměrovat, dovést někam dále nežli k současné triviální individualisticko-materialistické formě jeho existence.