Letošní americké prezidentské volby měly být těsné, nakonec ale nebyly. V rámci systému, který v USA mají, a v rámci obvyklé volební matematiky dosáhl Donald Trump relativně velkého vítězství. Jistě ne „největšího, jaké kdy USA zažily“, jak se sám chvástá. Jednoznačně však většího, než se rýsovalo ještě v noci po volebním dni.

Jisté je už, že Trump získal více hlasů než jeho hlavní protivnice ve všech sedmi „swing“ státech, které volby v USA v poslední době rozhodují. Nadto vyhrál i na celkový počet odevzdaných hlasů. To se republikánskému kandidátovi povedlo naposledy v roce 2004 — při prezidentské obhajobě Bushe juniora v období „války s terorismem“.

Dále Trump v letošních volbách posílil u všech demograficky významných skupin, výrazně stáhl náskok demokratů v řadě tradičně nerepublikánských států jako Illinois nebo New Jersey a ještě vybojoval pro republikány takzvanou trifectu: Bílý dům a k tomu vítězství ve volbách do obou komor Kongresu. Hlasů pro sebe získal nejméně 74 milionů — o dvanáct milionů více než v roce 2016, kdy vyhrál prezidentské volby poprvé.

Proč předvolební prognózy před něčím podobným nevarovaly? Trump nepředstihl Harrisovou drtivě, ale plošně. Jak shrnul analytik William Glucroft pro Deutsche Welle: Trump ukusoval z klíčových skupin vždy jen trošku, ale zase všude.

Ve vztahu k průzkumům výsledky nevybočily z přípustné chyby. Citelně se mýlily jen předpovědi zveřejněné těsně před 5. listopadem, jež byly ovlivněny zejména analýzou včasné části korespondenční volby. Ta indikovala nezvykle vysokou účast žen, a to zvlášť politicky nevyhraněných žen a seniorek. Proto se předvídala i v den fyzických voleb „ženská vlna“, jež vynese do Bílého domu s malým náskokem Kamalu Harrisovou. Žádná taková vlna však nakonec nepřišla.

Navzdory kampani silně vedené okolo tématu práva na interrupci — a zkušenosti z „midterm“ voleb z roku 2022 — dorazil tentokrát žen jen obvyklý podíl. Z trendových šetření bylo zřejmé, že demokraté oslabují u mužů, a tak potřebovali posílit právě u žen — leč neposílili. Biden dostal v roce 2020 55 procent ženských hlasů; Harrisová získala nyní 53 procent hlasů této skupiny. Trump získal v roce 2020 51 procent mužských hlasů a teď 55 procent.

Z podskupiny „ženy bílé pleti“ hlasovalo pro Trumpa 53 procent. Efekt Roe v. Wade tedy v prezidentských volbách nerozhodoval. Od podskupiny „vdané ženy“ získal Trump 51 procent. Od podskupiny „ženy ve věku 45 až 64 let“ těsně více než polovinu.

I další detaily z exit pollů pro významné demografické skupiny hovoří neúprosně: v roce 2020 volilo devět z deseti Afroameričanů demokraty; letos jen osm z deseti. U mladých voličů šlo v roce 2020 o šest z deseti; nyní o pět z deseti. Stejný propad lze vidět i u Latinoameričanů, přičemž latinoameričtí muži se letos vůbec poprvé přiklonili z většiny k republikánovi.

Vysloveně ukázkově se Trumpovi a jeho týmu povedla mobilizace v rurálních oblastech, kde svůj náskok na demokratického protivníka zvýšil dvojnásobně: z patnácti na třicet procent. Těsně více ho volili také na předměstích. Jasně úspěšnější byl potom u voličů, kteří se rozhodovali až krátce před volbou.

Ve statistikách prosperita, reálně však těžkosti

Popsaná plošnost úspěchu v podstatě vylučuje identitární důvody. Žádná jedna skupina porážku demokratů zavinit nemohla. Nešlo o důsledek toho, že by Harrisová někam nepřijela, někde zapomněla něco zmínit a podobně. Vzhledem k struktuře Trumpova posílení byly příčiny nutně průřezové.

Jako hlavní faktor se zde logicky nabízí to stále zdůrazňované — ekonomika a životní náklady. I podle zpětných analýz byla pro váhající voliče skutečně nejdůležitější, avšak ne sama o sobě — naopak ve spojitosti se vším ostatním.

Když se někde faktor ekonomika a životní situace upozadí, vede to k mělkým výkladům, například o tradiční neochotě machistických Latinos volit ženu — jako by titíž Latinos nevolili v roce 2016 ve velkém Hillary Clintonovu. Když se naopak používá bez dalšího, vede to k zjednodušujícím až povýšeneckým soudům typu, že Američané upřednostnili peněženky před demokracií.

V USA je pravidlem, že kandidát, jemuž se to hodí, nabádá vždycky před volbami Američany k zamyšlení, zda se jim daří lépe než za minulého či předminulého prezidenta. Letos by sice dle statistik měla většina odpovědět, že ano, protože Trump končil v covidovém zemětřasu a postcovidovou inflaci zvládla Bidenova vláda lépe než leckterá evropská — v USA měla inflace vrchol na devíti procentech, přičemž u nás — připomeňme — na patnácti; nyní je v USA 2,4 procenta a americký HDP roste tříprocentním tempem.

Avšak statistiky nejsou totéž, co žitá zkušenost. Jak upozorňoval například Jack Kelly z TLDR, statistiky často pracují s jádrovou inflací, přičemž ta nejpociťovanější — týkající se potravin a pohonných hmot — se zde pro velké výkyvy nezapočítává. A jak připomínala Anna Greenbergová na NPR, lidé přesně vědí, kolik stojí základní věci. Argument grafem na ně neplatí.

I když se inflace ve Spojených státech postupně zkrotila, základní věci podražily za poslední tři roky o pětinu a už nezlevnily. Spolu s tím — a to je další faktor — vyrostly kolem voličů inklinujících alespoň zčásti k republikánům a voličů inklinujících k demokratům bubliny, přičemž první válcovala protrumpovská média obrazy zmaru, bídy a rozvratu, které pocit úpadku prohlubovaly.

V liberálních médiích se zároveň naopak střídali odborníci, kteří s pomocí zmiňovaných trendových statistik přesvědčovali Američany, že se ve skutečnosti nemají tak špatně — což dráždí tradičně i neutrální voliče.

Třiasedmdesát procent ze skupiny, jež v povolebních průzkumech uváděla, že v posledních letech ekonomicky strádala, hlasovalo letos pro Trumpa. Že tyto voliče opustili, vytýkal zde již svým demokratům i Bernie Sanders.

Migrace, zločin a celková nespokojenost

To, co bylo řečeno o ekonomice, lze vztáhnout také k dalším dvěma faktorům: migraci a zločinnosti. Četnost všech obvyklých typů zločinů v USA statisticky dlouhodobě klesá; s migrací bojují rovněž i demokraté. Přesto má pomalu každá rodina vlastní či zprostředkovanou historku o no-go zónách, přepadení, znásilnění či krádeži v blízkém okolí.

Opět se vede debata, jak moc souvisí zločinnost s ekonomikou, zda může statistiky zkreslovat, že lidé zločiny méně hlásí, nebo jak moc vše zesilují sociální sítě. Experti v masmédiích poukazující na příznivá čísla Američany na každý pád iritují.

Donald Trump letos v kampani spojil ekonomiku, migraci a zločinnost do jednoduché rovnice. Rozhodl se přitom zaměřit na vytěžení celkové nespokojenosti, která je v USA čím dál rozšířenější. Že země nekráčí obecně správným směrem, si myslí v posledních letech dvě třetiny populace. S ekonomicko-sociálními faktory se zde navíc pojí odpor k establishmentu, projevující se silně kritickým hodnocením práce takřka všech mocenských institucí, včetně Kongresu — a to bez ohledu na jeho skladbu.

Ani sám Donald Trump nebyl mimo své skalní stoupence nikdy většinově oblíbený a oceňovaný; Kamala Harrisová ovšem také ne. Na rozdíl od Trumpa přitom Harrisová nedokázala letos předložit jasnou nabídku změny. Byla silněji vnímána jako kandidátka statu quo.

Demokratická strana celkově se v posledních dekádách roztáhla do velmi široké části spektra. A Harrisová původní obamovskou koalici ještě rozšířila o protitrumpovské republikány. Z tohoto tábora vynikly nejviditelněji v době kampaně osobnosti z klanů Cheneyů a Bushů známých z dob irácké války, což se ukázalo jako jednoznačně kontraproduktivní tah.

Také Trump svoji koalici rozšířil, avšak naopak o protestní odpadlíky od demokratů typu Roberta Kennedyho juniora či Tulsi Gabbardové — osob vystupující proti očkování či pomoci Ukrajině a známé kritiky establishmentu. Změnu pak slíbil Trump radikální nejen v přístupu k ekonomice, ale právě i k imigraci, boji s kriminalitou a bezpečnostní politice, vše v již vzpomínané jednoduché rovnici.

Hezky působivost zvoleného mixu popisovala reportérka francouzské státní televize Jessica Le Masurlerová po rozhovorech s vlažnějšími z Trumpových voličů v Pensylvánii: oni jsou skutečně bytostně přesvědčení, že jim ilegální přistěhovalci berou práci a páchají zločinnost, přičemž demokraté s tím nic nedělají; Trump je teď energicky vyžene a bude lépe — i když současně říkají, že například do rodiny by takového člověka, jako je Trump, nechtěli.

Demokraté přestali bojovat za konkrétní opatření

Už Ralph Nader zde před volbami upozorňoval, že demokraté přestali za ekonomicky slabou část elektorátu celkově bojovat. Také tento faktor má v analýze jejich letošní porážky své místo. Patří se připomenout, že Joe Biden v roce 2020 s kandidoval s příslibem alespoň dílčí změny. Jeho strana se však nebyla ochotna za slibovaná opatření vůbec bít. To, co prosadila, jako Inflation Reduction Act či Chips Act, prošlo jen v kompromisní podobě a po dohodě s republikány.

Lze samozřejmě argumentovat republikánskou kontrolou Sněmovny či obstrukcemi. U demokratů ale nebyla vidět ani ochota, byť třeba jen zkusit tvrdší konfrontačnější politiku — například skrze média nebo mobilizací veřejnosti. Výjimku v tomto tvořila pouze kulturně identitní témata a zčásti ještě interrupce.

Naopak na témata jako volno na volby či garance placené rodičovské, jež mají mezi Američany většinovou podporu, se po minulých volbách hned zapomnělo — a to i třeba poté, co demokraté s velkým úsilím vybojovaly pozice ve státě Georgia, kde se na něco takového vyloženě čeká.

Snadno pak dostávají sluchu hlasy, že demokrati slouží především velkým donorům, kteří o žádnou sociálnější politiku nestojí. A Kamala Harrisová se svým kalifornským profilem, spornou autenticitou a provázaností s nejvyšší stranickou elitou byla pro danou kritiku takřka ideální cíl.

Příslib obratu vs. blokované kompromisy

Dalším významným tématem při rozhodování ve volbách byl podle průzkumů letos pro Američany stav demokracie. Zde si však její ohrožení vykládá každá skupina po svém a mnoho Američanů v duchu výše uvedeného. Popírání výsledků minulých voleb vyústivší v lednu 2021 ve slavný vpád do Kapitolu si trumpovci zarámovali také jako boj za regulérní volby a Harrisové už toto téma volebně nepomohlo — ve srovnání s Bidenem 2020 pro ni hlasoval jenom o jeden procentní bod registrovaných republikánů navíc.

Téma přistěhovalců dokázal Trump propojit s ekonomikou i bezpečností. Jeho plán „utěsnit hranice“ a „provést deportace lidí bez dokladů v rozsahu, jaký země ještě neviděla“ byl jasný a srozumitelný — a oslovoval i čtvrtinu voličů demokratů.

Harrisová naproti tomu nabízela jen poukaz na další Bidenovu opět kompromisní dohodu s republikány, jež mohla problém zmírnit, leč kterou trumpisté zablokovali v Kongresu. Byl to pravdivý argument, avšak nedostatečný. Harrisová navíc sama měla jako viceprezidentka téma hranice od Bidena přechodně na starosti a ani tady nemohla kontrovat nějakými vlastními úspěchy.

V otázkách školství a zdravotní péče, které se v hierarchii témat důležitých pro Američany objevují tradičně na třetím čtvrtém místě, nabízel Trump reformy, jež jdou proti přání většiny. Harrisová však ani zde nepřišla s něčím přelomovým či opačným a ani zde nenaznačila, jak chce své dílčí návrhy prosazovat přes republikánský blok v Kongresu a na Nejvyšším soudě jinak než Biden.

I když tak měli Američané na výběr dvě cesty, po nichž by se země měla ubírat, při pohledu za obecnou rovinu střetu a za obecný dojem z kandidáta šlo o rozhodování mezi pokračováním stávajícího pořádku a příslibem zásadních změn — nebo alespoň volbou na protest.

V řadě demokracií se stává, že i nespokojení volí raději pokračování stávajícího, byť třeba s kosmetickou změnou v čele, než radikální obraty. Při příslušně velké nespokojenosti na to však nelze spoléhat. Efekt se projeví minimálně ve snížené motivaci daného tábora vůbec vyrazit volit, na což přesně doplatila i Harrisová — ne že by všichni vlažní, o něž stála, hlasovali přímo pro Trumpa; někteří prostě jen nepřišli.

Další faktory

Na volby působily jistě i další faktory. Zmínit je třeba zapojení Elona Muska a jeho sociální sítě X, která otevřeně pomáhala Trumpovi. Dále se projevil účinek jalového přístupu demokratů k situaci v Gaze, patrný zvláště v důležitém Michiganu.

Výrazným prvkem Trumpovy kampaně byla též mobilizace proti transsexualitě, která ve vnitroamerické kulturní válce vystřídala strašáka politické korektnosti a dosud štěpí i levici. A nesporný dopad měl samozřejmě i unikátní průběh letošní kampaně — politická smrt Joea Bidena, pokus o atentát na Donalda Trumpa a pozdní nástup Harrisové, jež měla na přípravu k volbám pouze 107 dní.

Velkým faktorem byla konečně extrémní polarizace amerických médií zesílená ještě nástupem individuálních podcastů. Právě kvůli tomuto jevu mohl být Trump očištěn před tradičními republikány ze snah zvrátit demokratické volby i ze svých četných trestních, daňových a sexuálních deliktů. Právě kvůli tomuto mohla být více než polovina Američanů přesvědčena, že všude vládne zločinnost, že Biden nedělá zhola nic či že se po další výhře demokratů začne dětem měnit pohlaví.

Své slepé skvrny ovšem měl — a stále má — také protitábor. Jen tak mohla být viceprezidentka bez výsledků a se záporným approval ratingem považována za skvělou volbu, pár dobrých předpřipravených výstupů a výrazný slogan za dostatečnou náhradu chybějící autenticity a identitně vymezené voličské skupiny za předem garantované.

Stejně jako byl Trump prorepublikánskými médii zproštěn povinnosti skládat účty ze svého vládnutí, Harrisová nebyla liberálními novináři tlačena k debatě o velkých reformách, vymezení se vůči Bidenovi či reflektování celkových nálad v zemi.

Trump má teď za sebou obě komory, Nejvyšší soud a k tomu u stoupenců takřka kultické postavení. Demokraté mají dva roky na to, aby si našli novou polohu, nové vůdce a celkový přístup, jež nahradí spoléhání se na identity politics, strašení alternativou a převahu v získávání peněz od donorů.