Třetí nejsilnější prezidentský kandidát v USA a člen zřejmě nejznámější rodiny svázané s Demokratickou stranou Robert F. Kennedy mladší de facto vzdal svoji letošní prezidentskou kandidaturu. Stalo se tak v závěru minulého týdne. Samo o sobě nešlo o velké překvapení — hlavní Kennedyho devízou, jež ho vynášela k podpoře nad deset procent, bylo souběžné vymezování se proti tradičnímu duopolu dvou stran a proti oběma „starým strukturám“ v letošních volbách: Donaldu Trumpovi i Joeu Bidenovi. Když Biden skončil s kampaní, začal Kennedy padat v průzkumech a už se nezastavil.

Co ovšem překvapilo mnohé, byla skutečnost, že Kennedy zároveň s ukončením svojí kampaně podpořil kandidaturu druhé z těchto struktur: Donalda Trumpa. Slíbil mu odstoupit z voleb v deseti důležitých státech, a dokonce i pomoci s kampaní.

O politiku se zajímající část USA od té doby řeší dvě otázky: jak mohl letitý demokrat a dlouho jeden z Trumpových velice radikálních kritiků podpořit právě Trumpa a jaký účinek bude mít tento krok na vlastní volby.

Jde-li o důvody Kennedyho rozhodnutí, v hlubších analýzách události jich byla identifikována už celá řada. Jde pouze o to, k jakému z nabízejících se vysvětlení se člověk přikloní.

Stoupenci politika například zdůrazňují jeho zkušenost s establishmentem Demokratické strany — jak nejdřív zkoušel získat poctivě demokratickou nominaci, ale strana a jí nakloněná média zglajchšaltovaly letošní primárky, aby nevynikla Bidenova kondice; a jak pak Kennedy zanevřel na celou partaj a ta se stala v jeho očích ztělesněním prohnilosti amerického systému — právě toho, do něhož Trump naopak svým způsobem stále tříská, i když dle mnohých spíše jen rétoricky.

Skalní odpůrci Kennedyho zase argumentují, že celý projekt Kennedy for President byl od počátku míněn jen jako nástroj na oslabení demokratů a že v současné fázi kampaně už samostatně tuto úlohu neplnil — byl tedy ukončen alespoň tak, aby sebral část pozornosti závěru demokratického nominačního sjezdu.

Kennedy sám zdůvodnil svůj krok právě zpuchřelostí amerického středního proudu, který v jeho podání prorostl s demokraty, a též Trumpovým slibem ukončit válku na Ukrajině.

Kennedyho viceprezidentská spolukandidátka a hlavní sponzorka Nicole Shanahanová pak zmínila eventuální Trumpovy další závazky-ústupky, z čehož sám Trump slíbil veřejně zatím jen komisi ke znovuprošetření atentátů na Kennedyho strýce a otce: prezidenta Johna F. Kennedyho zabitého v roce 1963 a prezidentského kandidáta Bobbyho v roce 1968.

Mezi analytiky se spekuluje o příslibu místa v případné Trumpově administrativě, což není v americké politice nijak vzácný typ obchodu — Joe Biden takto například v roce 2020 zobchodoval podporu za křeslo s jedním ze svých konkurentů z primárek Petem Buttigiegem, dnešním ministrem dopravy.

A rovněž je připomínáno, že Kennedyho poslední důrazy v kampani — zahraničněpolitický izolacionismus přebírající kremelskou propagandu, útoky na masmédia a protiočkovací fundamentalismus — vzdálily kandidáta od jeho původní strany natolik, že se o nějaké zradě demokratů nedá vůbec hovořit.

Ať tak či tak, logiku Kennedyho rozhodnutí upřít nelze. Které z vysvětlení je pravdě nejblíže, uvidíme z dalších osudů tohoto politika. Zatím s jistotou víme, že s Trumpem o podpoře nějakou formou vyjednával již delší dobu, byť to oficiálně až do minulého týdne popíral.

Důsledky pro volby

Jaký bude mít Kennedyho zběhnutí dopad na samotné volby? Nabízí se dva typy důsledků. Za prvé, Kennedy, a spolu s ním další přeběhnuvší politikové jako například exdemokratická exposlankyně Tulsi Gabbardová, mohou Trumpovi pomoci kultivovat image protiestablishmentové alternativy, a mobilizovat tak protestní hlasy.

A za druhé, Kennedy může Trumpovi dodat v důležitých státech jisotu část voličů.

Síla účinku Kennedyho pomoci je v obou případech sporná. V prvním bude záležet hodně na tom, jak povedou svoji kampaň dál demokraté a jak zareagují na příslušné riziko. Strana má v posledních dekádách sklon posouvat se před volbami vždycky jasně do pravého středu.

Letos si nicméně vybrala levicového viceprezidenta a proslýchá se, že tým Kamaly Harrisové začal v reakci na Kennedyho tah jednat s Cornelem Westem — dalším z radikálních antiestablishmentových kandidátů.

Důležité rovněž bude, jak bude hrát danou roli v kampani sám Trump. Stále je možné, že bude pro radikální protestní voliče přesvědčivý — dokázal to už při svém zatím jediném vítězství v roce 2016. Podobně reálné ovšem je, že sbratření s Kennedyho antivaxerstvím a konspiračními teoriemi přepálí. V takovém případě by pak stačilo demokratům — slovy analytika Allana Lichtmana — říci: „Vidíte? Akorát proti nám nyní stojí dva pošuci místo jednoho.“ A efekt Kennedyho podpory by se obrátil.

V druhém případě — tedy u dodání voličů v klíčových státech — bude záležet na vyrovnanosti podpory mezi oběma favority. Kennedyho vlastní podpora byla v posledních týdnech již mála. Jak připomíná Steve Kornacki z NBC, aktuální náskok Harrisové před Trumpem klesl po odstoupení Kennedyho z 2,7 na 1,6 procenta.

Vzhledem k tomu, že v několika klíčových státech rozhodovaly o výsledku v poslední dekádě desetiny procenta, může se to zdát jako důležitý pohyb. Například John King na CNN ale dokládá, že uvolnění voliči mohou nakonec klidně „hlasovat pro gauč“, tedy zůstat doma, anebo dokonce podpořit Harrisovou.

V Kennedyho elektorátu uvádělo Trumpa jako druhou volbu jen osmnáct procent oslovených, Harrisovou naproti tomu dvaatřicet. Teď běží o dalších čtyřiatřicet voličů, kteří nebyli v posledních týdnech ještě rozhodnutí a kteří teď mohou následovat Kennedyho doporučení.

Avšak i když se sečte těchto čtyřiatřicet nerozhodnutých a osmnáct již předem protrumpovských, stále jsme jen na dvaapadesáti procentech Kennedyho voličské skupiny.

Není tedy divu, že se analytikové prozatím zdráhají říci k důsledkům Kennedyho zběhnutí konečné slovo. Za určitých okolností skutečně může pomoci Trumpovi vyhrát. Ale tým Harrisové by musel zároveň zanedbat kompenzační tahy a ještě mít těsně před volbami přibližně stejnou podporu jako Trump. Což se aktuálně zdá spíše nepravděpodobné.