Je Donald Trump fašista? Nechtějme to pocítit

Jiří Pehe

Přít se o to, zda lze Trumpa označit za fašistu, je nepodstatné. Důležité ale je reflektovat, že jeho návrat by znamenal posílení nejhorších politických proudů a tendencí ve světě i u nás. Od Putina a Orbána až po jejich české obdoby.

Nyní jsou okolo Trumpa jen lidé odchovaní hnutím MAGA. Kým skutečně je, ostatně předvedl, když se 6. ledna 2021 fakticky pokusil o státní převrat. Foto David Swanson, AFP

Závěru kampaně k prezidentským volbám ve Spojených státech, které se budou konat 5. listopadu, dominuje otázka, zda exprezident Donald Trump tíhne k fašismu. Za fašistu označili Trumpa někteří jeho dřívější nejbližší spolupracovníci, nyní o něm otevřeně takto mluví i demokratická kandidátka na post prezidenta Kamala Harrisová.

Trump je z minulosti obtížen celou řadou činů, z nichž některé jsou nyní předmětem trestního stíhání. Za některé byl už dokonce prvoinstančně odsouzen. Většinu soudních řízení se mu podařilo odsunout až na dobu po volbách. A podařilo se mu také přesvědčit nemalou část americké veřejnosti, že různá trestní stíhání a soudní procesy, kterým je vystaven, jsou jen politickým honem, který organizují politici Demokratické strany.

S pomocí mnohých republikánů se mu podařilo rozmlžit i jeho odpovědnost za útok davů na Kapitol ze 6. ledna 2024. I kvůli neschopnosti či neochotě tradičních republikánů se od Trumpa jasně distancovat poté, co odmítl uznat výsledky voleb v roce 2020, stranu v podstatě postupně zcela převzalo jeho hnutí MAGA (Učiňme Ameriku opět velkou).

Ve straně tak nyní nejsou žádné významné autority, které by se dokázaly vůči Trumpovi kriticky vymezit, když kupříkladu navrhuje použití národní gardy či armády proti demonstrantům. Nebo když říká, že je třeba se rázně vypořádat s „vnitřními nepřáteli“, k nimž řadí i svoje politické oponenty, přičemž jako příklady uvádí zcela otevřeně bývalou předsedkyni Sněmovny reprezentantů za demokraty Nancy Pelosiovou nebo kongresmana Adama Shiffa.

Trumpovi spolupracovníci varují

Od odchodu Trumpa z Bílého domu v roce 2021 začala celá řada jeho bývalých spolupracovníků odhalovat, jakým způsobem Trump v roli prezidenta fungoval. Mluvili o nekompetentnosti, autoritářství, aroganci. Někteří dokonce označili Trumpa za idiota nebo za někoho, jehož mentální obzor je srovnatelný s dítětem.

Nic z toho však jeho příznivce od podpory neodradilo. Trump se už dávno pro tvrdé jádro svého „hnutí“ stal čímsi jako prorokem, který byl povolán, aby rozbil nenáviděný „establishment“. V rozhovorech s jeho skalními příznivci lze slyšet v souvislosti s Trumpem slova o „boží prozřetelnosti“.

Neuškodilo mu ani, když jeho bývalý poradce pro národní bezpečnost John Bolton ve své knize odhalil, že Trump chtěl v případě svého znovuzvolení vyvést Spojené státy z NATO. A Trumpovým příznivcům evidentně nevadí ani jeho velebení diktátorů, jako je Vladimír Putin.

Když se nedávno objevily zprávy, že si od svého odchodu z Bílého domu opakovaně s Putinem volal, nijak to s jeho preferencemi nezahýbalo. Jeho stoupence nijak nezneklidňuje ani skutečnost, že v případě jeho zvolení hrozí, že USA přestanou podporovat Ukrajinu ve válce s Ruskem.

Nejnověji hned několik bývalých Trumpových spolupracovníků tvrdí, že Trump je v podstatě fašista, který chce vládnout jako diktátor. Potvrzují tím v podstatě vše, před čím v souvislosti s Trumpem varovali už během jeho prvního prezidentského mandátu nejvýznamnější američtí veřejní intelektuálové a politologové, jako je Timothy Snyder.

×
Diskuse
JP
October 25, 2024 v 11.23

Slovo "fašista" je možno užívat v zásadě dvojím způsobem. Buďto ve víceméně hovorovém užití jazyka, když chceme zdůraznit negativní rysy určité osoby, s reakcionářskými hodnotami a s afinitou vůči násilnému jednání v politice.

Pokud se však jedná o seriózní politologickou analýzu, pak by se pojmem "fašista" nemělo žonglovat podle libosti. Tento termín má dosti specifický význam; a budiž řečeno rovnou, že Donalda Trumpa je sotva možno právem subsumovat pod tuto kategorii.

Je nutno si uvědomit: fašismus ve vlastním slova smyslu znamená nejen pouze přítomnost násilí ve vnitřní (i zahraniční) politice, nýbrž zároveň se jedná o zcela specifické, strukturované hnutí, se zcela konkrétní ideou národní pospolitosti, která má být realizována adekvátními institucionálními (i ideologickými) opatřeními. Na iniciování takto strukturovaného hnutí Trump prostě vůbec nemá buňky. Trump je čirý táborový demagog, narcis který se chce koupat v obdivu entuziasticky vřeštících davů, ale nikoli "vůdce" ve smyslu hnutí národní transformace. Jistě, Trump je vyznavačem vlády silné ruky; ale v politice daleko spíše působí jako klasická "neřízená střela", nežli aby bylo možno od něj očekávat organizovanou výstavbu nějakého fašistického státního zřízení. Nehledě k tomu že během dalších eventuálních čtyř let svého působení v prezidentském úřadě by na takový projekt neměl dost času. A jakkoli dostatečně projevil svůj přezíravý postoj k zákonným ustanovením, nelze nicméně reálně počítat s tím že by si své vládnutí - po vzoru Putina - nechal prodloužit fakticky donekonečna.

A že se vyjádřil pochvalně o Hitlerovi? - Svého času se například i Churchill velice obdivně vyjádřil na adresu fašistického vůdce Mussoliniho; a výslovně prohlásil že kdyby byl Italem, docela jistě by volil Mussoliniho.

Ještě jednou tedy: ano, Trump je demagog, populista, nesmírně arogantní narcis, slon v porcelánu jak ve vnitřní tak i v zahraniční politice, kdykoli ochoten ve svůj prospěch porušit zákon; ale označit ho formálně za "fašistu" je přece jenom značně nepřiměřené.

Za fašistu v plném významu toho slova s největší pravděpodobností nelze označit ani samotného Putina; Putin je sice samozřejmě extrémní autoritář, s diktátorskými sklony, který se opírá o jakousi mlhavou vizi všeruské národní pospolitosti; ale ani on nezaložil nějaké reálné strukturované hnutí které by ruskou společnost mělo kompletně přebudovat ve smyslu fašistické ideje (respektive ideologie).

HZ
October 25, 2024 v 16.43
Slovo fašista

je právě jen slovo.

Nemůže vyjádřit nebezpečí, které hrozí, když se k moci dostanou psychopati typu Donalda Trumpa.

IH
October 25, 2024 v 22.56

Trump je, nehledě na svou individuální výlučnost, v USA silně poptávaný adept na vůdce národa a reprezentanta jeho snah. Zjevně oslovil hodně Američanů a hodně Američanů se ztotožnilo s ním, to jsou dvě strany téže mince. Jaké?

Podstatné je následující. Zaprvé, přes roli samopohybu kapitalismu liberálové (a demokrati) ve změněném a měnícím se světě dělali dost věcí špatně. Kdyby tomu bylo jinak, stěží by někdo jako Trump sahal jako první "v opozici" po 4 letech znovu po Bílém domě.

Zadruhé, přes uvedené a pochopení znejistění i hněvu mnohých, jsou zde na vině Američané. Ti Američané, kteří nás přese vše kladně zaujali v tolika skvělých knihách a kterým jsme rozuměli v tolika působivých filmech. Ti, většinou "bílí" Američané, jimž vděčí celá civilizace za mnohé. Měli jsme je za lépe a zdravěji ukotvené, než byli lidé v národech, které propadly pokušení zvolit si do čela diktátora.

JP
October 26, 2024 v 11.31
Co dělají Američané špatně?

Pane Horáku, před časem jsem pod jedním článkem Jiřího Pehe s americkou tématikou napsal, že specifikum (a omezenost) americké politické kultury spočívá v tom, že v americké tradici stále ještě přežívá duch prvotních osadníků - a prvotních pistolníků. Na rozdíl od staré Evropy, kde po dlouhá staletí naprostá většina populace žila ve vesnicích, kde se vědělo že nakonec spolu - přes všechnu rozdílnost názorů - nějak musejí vyjít, v Američanech se nadlouho usadil ten způsob jednání, že veškeré vzájemné konflikty je definitivním způsobem nejlépe možno vyřešit rychlým výstřelem z coltu. Vlastně se zde reálně praktikovalo heslo které o mnoho později vyhlásil diktátor a tyran Stalin: "Je zde člověk - je tu problém. Není člověk - není problém!" Reálným důsledkem tohoto náhledu pak byly masové popravy politických odpůrců v táborech Gulagu.

Zkrátka: americká politická kultura je extrémně polarizovaná; v určitém smyslu nejinak nežli za vlády ideologů na východní části euroasijského kontinentu. To znamená: názorový, ideový odpůrce není pouze nositelem odlišného pohledu na svět, nýbrž nepřítel, kterého je zapotřebí zničit.

Důsledkem této polarizace ovšem je, že čím více jedna strana prosazuje své pozice, své názory, tím více zároveň posiluje fundamentalismus strany opačné. Až tento nahromaděný fundamentalismus jednoho krásného dne překypí v erupci, jako se to stalo při útoku chátry na americký Kapitol.

Pokud tedy klademe otázku "co Američané dělají špatně", pak první chybu, prvotní hřích je možno vysledovat právě v této ideologické polarizaci americké politické kultury.

A pak je zde ještě jeden další moment. Pane Horáku, Vy jste - jakožto kontrast k současným deformacím a propadlištím americké politiky - uvedl vynikající díla amerických literátů a filmařů, jejichž díla jsme často natolik oceňovali.

Je to náhoda, ale právě včera mi - opět jednou - projela hlavou myšlenka, že právě tato americká umělecká tvorba přes všechny její nesporné kvality trpí jedním zcela zásadním deficitem. Mimochodem, tato myšlenka mě napadla při sledování televizní dokumentace o jednom americkém výzkumném odvětví, jak pravé úmysly a postoje lidí odečítat z jejich nonverbálních, tělesných projevů. A v této souvislosti byla výslovně řeč o behaviorismu.

Totiž - podle mého soudu je veškerá americká kultura právě takto behavioristicky orientovaná. To jest: i ta nejlepší díla se nakonec vyčerpávají jenom popisem vnějšího jednání osob. Nemohu si vzpomenout na jednu jedinou knihu amerického autora, na jeden jediný film, kde by se jejich autor dokázal skutečně ponořit do hlubin lidského duševna. Tak jak je tomu v tradici kultury evropské, a především slovanské. U těchto děl americké provenience mám prakticky vždy nakonec pocit jakéhosi prázdna, nedotaženosti.

Tento rys americké kultury úzce souvisí s oním prvně jmenovaným: vše se točí jenom kolem vnějšího jednání jednotlivce; kolem jeho schopnosti prosadit sám sebe. Není zde ono zmíněné hlubší kulturní, duševní, myšlenkové zázemí, které si je vědomo nekonečné složitosti, komplexity lidského žití. Které je jen zřídka kdy možno definitivně rozetnout nějakým rozhodným, osvobozujícím činem.

Oproti tomu Američané stále ještě věří na sílu jedince; na to že všechno záleží výhradně na tom přemoci, přetlačit, eliminovat svého protivníka.

Je to tedy tento americký sklon k polarizaci, a k příliš zjednodušeným řešením, kde bych spatřoval prvotní příčiny současných deformací americké politiky. A protože se jedná o příčiny takto kulturně usazené, je nutno se obávat, že s těmito "svéráznostmi" americké politiky se budeme muset potýkat ještě hodně dlouho.