Pane Horáku, před časem jsem pod jedním článkem Jiřího Pehe s americkou tématikou napsal, že specifikum (a omezenost) americké politické kultury spočívá v tom, že v americké tradici stále ještě přežívá duch prvotních osadníků - a prvotních pistolníků. Na rozdíl od staré Evropy, kde po dlouhá staletí naprostá většina populace žila ve vesnicích, kde se vědělo že nakonec spolu - přes všechnu rozdílnost názorů - nějak musejí vyjít, v Američanech se nadlouho usadil ten způsob jednání, že veškeré vzájemné konflikty je definitivním způsobem nejlépe možno vyřešit rychlým výstřelem z coltu. Vlastně se zde reálně praktikovalo heslo které o mnoho později vyhlásil diktátor a tyran Stalin: "Je zde člověk - je tu problém. Není člověk - není problém!" Reálným důsledkem tohoto náhledu pak byly masové popravy politických odpůrců v táborech Gulagu.

Zkrátka: americká politická kultura je extrémně polarizovaná; v určitém smyslu nejinak nežli za vlády ideologů na východní části euroasijského kontinentu. To znamená: názorový, ideový odpůrce není pouze nositelem odlišného pohledu na svět, nýbrž nepřítel, kterého je zapotřebí zničit.

Důsledkem této polarizace ovšem je, že čím více jedna strana prosazuje své pozice, své názory, tím více zároveň posiluje fundamentalismus strany opačné. Až tento nahromaděný fundamentalismus jednoho krásného dne překypí v erupci, jako se to stalo při útoku chátry na americký Kapitol.

Pokud tedy klademe otázku "co Američané dělají špatně", pak první chybu, prvotní hřích je možno vysledovat právě v této ideologické polarizaci americké politické kultury.

A pak je zde ještě jeden další moment. Pane Horáku, Vy jste - jakožto kontrast k současným deformacím a propadlištím americké politiky - uvedl vynikající díla amerických literátů a filmařů, jejichž díla jsme často natolik oceňovali.

Je to náhoda, ale právě včera mi - opět jednou - projela hlavou myšlenka, že právě tato americká umělecká tvorba přes všechny její nesporné kvality trpí jedním zcela zásadním deficitem. Mimochodem, tato myšlenka mě napadla při sledování televizní dokumentace o jednom americkém výzkumném odvětví, jak pravé úmysly a postoje lidí odečítat z jejich nonverbálních, tělesných projevů. A v této souvislosti byla výslovně řeč o behaviorismu.

Totiž - podle mého soudu je veškerá americká kultura právě takto behavioristicky orientovaná. To jest: i ta nejlepší díla se nakonec vyčerpávají jenom popisem vnějšího jednání osob. Nemohu si vzpomenout na jednu jedinou knihu amerického autora, na jeden jediný film, kde by se jejich autor dokázal skutečně ponořit do hlubin lidského duševna. Tak jak je tomu v tradici kultury evropské, a především slovanské. U těchto děl americké provenience mám prakticky vždy nakonec pocit jakéhosi prázdna, nedotaženosti.

Tento rys americké kultury úzce souvisí s oním prvně jmenovaným: vše se točí jenom kolem vnějšího jednání jednotlivce; kolem jeho schopnosti prosadit sám sebe. Není zde ono zmíněné hlubší kulturní, duševní, myšlenkové zázemí, které si je vědomo nekonečné složitosti, komplexity lidského žití. Které je jen zřídka kdy možno definitivně rozetnout nějakým rozhodným, osvobozujícím činem.

Oproti tomu Američané stále ještě věří na sílu jedince; na to že všechno záleží výhradně na tom přemoci, přetlačit, eliminovat svého protivníka.

Je to tedy tento americký sklon k polarizaci, a k příliš zjednodušeným řešením, kde bych spatřoval prvotní příčiny současných deformací americké politiky. A protože se jedná o příčiny takto kulturně usazené, je nutno se obávat, že s těmito "svéráznostmi" americké politiky se budeme muset potýkat ještě hodně dlouho.