Kandidátka na post amerického prezidenta za Demokratickou stranu Kamala Harrisová řekla v televizní debatě se svým protikandidátem, republikánem Donaldem Trumpem, že světoví lídři při setkáních s ní se k Trumpovi vyjadřují kriticky a mají obavy z jeho návratu do Bílého domu. Trump na to reagoval pozoruhodným způsobem. Odvětil, že maďarský premiér Viktor Orbán, což je prý chytrý a silný politik, si myslí, že Trump je skvělý vůdce.

Už jen skutečnost, že se možný budoucí prezident nejmocnější země světa, který už v Bílém domě strávil jedno volební období, musí dovolávat chvály, kterou na jeho adresu vyslovil premiér malé středoevropské země, jež je na evropském pranýři kvůli porušování hodnot EU, a nemůže se odvolat na jednoho z lídrů velkých západních demokracií, má jistou vypovídací hodnotu. Ještě zajímavější je, co vlastně Trump na Orbánovi tak obdivuje a čím ho Orbán inspiruje.

Orbán Trumpa dvakrát navštívil při svých pobytech ve Spojených státech a byl také řečníkem na sjezdu amerických konzervativců. A zástupci amerických konzervativních organizací navštěvují Orbánem zaštiťované srazy extrémní pravice, nacionálních populistů a ultrakonzervativců v Budapešti.

Orbánův návod

Trump sice tvrdí, že na Orbánovi obdivuje, že je silný vůdce, který má ve své zemi věci takříkajíc pod kontrolou. Především ho ale stejně jako další významné představitele jeho hnutí MAGA a konzervativní pravice v USA oslovuje způsob, jímž Orbán dokázal v Maďarsku podvázat demokracii a právní stát bez toho, že by se úplně vyloučil z rodiny formálně demokratických zemí.

Jak známo, Orbán využil v minulosti ústavní většiny, kterou měl, k celé řadě změn ústavy a volebního zákonodárství s cílem znemožnit opozici, aby ho ve volbách porazila. Postupně se mu podařilo skoro zcela zadusit opoziční média. Veřejnoprávní televizi postátnil, soukromá média převzali spřátelení oligarchové, a učinili je hlásnou troubou jeho politiky.

Orbán také zaútočil na občanskou společnost. Po vzoru Ruska nechal schválit zákon o cizích agentech, který znemožňuje občanským sdružením přijímat peníze od dárců ze zahraničí. A po vzoru Ruska spustil také frontální útok proti LGBT+ lidem ve jménu údajné ochrany tradičních hodnot a rodiny coby svazku muže a ženy.

Úkolem tradiční rodiny je plodit děti, jak se dozvídáme na pravidelných „demografických summitech“ v Budapešti. V podtextu těchto výzev a snah najít řešení pro zvýšení porodnosti je přitom motiv, podle něhož je obranou proti tomu, aby se evropská a s ní maďarská kultura nerozpustily v náporu migrantů, prosté zvyšování porodnosti. V případě Maďarska samozřejmě porodnosti u etnických Maďarů.

To vše bylo a je doprovázeno nechutnou kampaní proti americkému maďarsko-židovskému filantropovi Georgi Sorosovi, z něhož Orbán udělal veřejného nepřítele. Středoevropská univerzita, založená Sorosem v Budapešti, byla ze země doslova vyštvána.

Útoky na Sorose ovšem nejsou jediným nástrojem pro vyvolávání strachu z toho, že se Maďarsko údajně stalo cílem jakéhosi nadnárodního spiknutí. Tím hlavním nástrojem je zacházení s obavami z migrace, která prý může zadusit maďarskou kulturu a křesťanské tradice. Výše zmíněné „demografické konference“ jsou součástí právě tohoto tažení.

V zahraniční politice Orbán spolupracuje s diktátorskými režimy a otevřeně sabotuje snahy Evropské unie pomáhat Ukrajině. Je přitom těžké určit, do jaké míry je jeho politika v této věci jen nástrojem vydírání EU, aby Maďarsku dala peníze, které Evropská komise zadržuje kvůli porušování principů právního státu. A do jaké míry je to součást širšího plánu, kupříkladu snah získat v případě vojenského vítězství Ruska na Ukrajině zpět některá území, které Maďarsko v minulosti ztratilo.

Co inspiruje Trumpa

Orbán je pro americkou konzervativní a nacionalistickou pravici inspirací v několika směrech. V prvé řadě ukazuje, jak lze ve jménu ochrany „tradičních hodnot“ a boje proti „zhoubnému progresivismu“ okleštit demokracii i právní stát a zůstat s pomocí manipulací s volebním zákonodárstvím a kontroly médií u moci navzdory nevalným hospodářským výsledkům.

Maďarsko je také příkladem „úspěšné“ oligarchizace. Orbán vstupoval do politiky jako nemajetný člověk, nyní se spekuluje, že je nejbohatším Maďarem. Je obklopen, stejně jako Putin v Rusku, skupinou oligarchů, které kontroluje. Ti z jeho politiky profitují a výměnou za to mu poskytují protislužby, jako je třeba již zmíněné ovládnutí médií.

Je jasné, že diktátoři, jako je Putin, už zašli příliš daleko na to, aby jejich režimy mohly sloužit jako otevřená inspirace pro lídra USA. Na to je americká občanská společnost příliš silná.

Trumpovi jde o to tvářit se jako demokracie, ale zavést v podstatě neliberální režim, který se ohání obranou tradičních hodnot a bojuje proti údajnému progresivismu. Leccos z toho je načrtnuto v Plánu 2025, který vypracovaly ultrakonzervativní americké think-tanky. Trump sice tvrdí, že s Plánem 2025 nemá nic společného, ale jeho některé návrhy, třeba na čistky ve federální administrativě nebo zrušení federálního ministerstva školství, znějí zcela stejně.

Orbán Trumpa inspiruje i mobilizačními technikami, které používá. Patři k nim zejména cílené vyvolávání migrační hysterie pepřené varováními, že se „křesťanská“ bílá kultura rozpustí v přívalu migrantů. I Trump se z kritiky nezvládnuté migrace jako Orbán posunul k apokalyptickým varováním, která doprovází lžemi a manipulací.

Inspirující jsou nepochybně i dobré vztahy Orbána s různými diktaturami. K silným vůdcům chová maďarský premiér stejný obdiv jako Trump. Spolupracuje s nimi, přitom ale nadále jednou nohou zůstává ve společenství demokratických zemí.

Poučení pro Harrisovou

Kamala Harrisová si v úterní televizní debatě s Trumpem počínala výborně, ale na jeho odvolávání se na Orbána nezareagovala. Možná si nebyla vědoma, jaké konotace se s Orbánem pojí.

Teprve po debatě se na Orbána zaměřila pozornost amerických komentátorů, a někteří nevycházeli z údivu. I mnozí politici z Demokratické strany byli zjevně zaskočeni. Kandidátka na post prezidenta z roku 2016, Hillary Clintonová, začala na sociálních sítích šířit analytické texty o Orbánovi s varováními, že Orbán, jehož se Trump dovolává, je v podstatě antiliberální autokrat, teprve po debatě.

Volební tým Harrisové by se na to, kdo je Orbán, měl rozhodně zaměřit více. Velká část americké veřejnosti o něm příliš mnoho neví, pro další je prostě lídrem členské země EU. Americká veřejnost by se přitom měla dozvědět, že Orbán je ve skutečnosti proruský autokrat, jehož země je v EU snad už jen proto, že EU nemá mechanismy, jak se ho zbavit. Trumpova chvála Orbána má zkrátka nemalou výpovědní hodnotu.