Evropská unie měla několik let, aby se připravila na možnost, že v čele jejího ekonomicky nejbohatšího a vojensky nejsilnějšího spojeneckého státu stane Donald Trump. Tedy nevypočitatelný autoritář, který hrozí obchodní válkou. A který naznačuje, že na Ukrajině zajistí „mír“ tak, že se domluví s Vladimirem Putinem za zády ukrajinského vedení. A který nevidí pokračování amerického angažmá v Severoatlantické alianci jako prioritu.

Evropská unie bohužel neudělala až do zvolení Trumpa téměř nic, aby zpružnila své rozhodovací mechanismy a posílila vlastní schopnost postavit se Rusku bez americké pomoci. V nové Evropské komisi sice bude zasedat i komisař pro obranu, ale je to zatím pozice bez velkých pravomocí, spíše jen symbolická. A snahy posílit výrobu zbraní v Evropě nebo budovat vlastní armádu jsou na začátku.

Po zvolení Trumpa jsme sice slyšeli celou řadu prohlášení, že zvolení tohoto amerického nacionalisty nemusí být pro Evropskou unii zase tak špatné, protože je to prý „budíček“, který přiměje Unii, aby se postavila — zejména vojensky — na vlastní nohy. Trump během svého prvního prezidentství prý už jednou donutil evropské státy, aby zvýšily výdaje na obranu.

Nyní se prý nabízí další šance. Jenže další zvýšení výdajů na obranu nebude bez úzké spolupráce s USA stačit. K čemu má onen „budíček“, pokud se Trump zároveň k NATO a EU otočí zády, vést, politici jásající nad tím, jak Trump nakonec Evropu donutí jednat, nespecifikují.

Co EU promeškala

V Evropské unii se už několik let mluví o zpružnění rozhodovacích mechanismů tak, aby nebyla opakovaně paralyzovaná těžkopádným dohadováním členských států — či dokonce vydíráním některých států — v oblastech, kde mají členské státy právo veta.

Francie a Německo přišly s návrhy na zvětšení okruhu oblastí, v nichž by se rozhodovalo kvalifikovanou většinou místo dosavadního jednomyslného rozhodování, což ovšem okamžitě vyvolalo silný odpor v některých zemích. Nejsilnější přitom byl odpor v postkomunistických zemích střední Evropy.

Jejich politici začali mluvit o nepřípustných snahách vzít těmto zemím poslední zbytky suverenity a národní identity. Činili tak navzdory varováním západních politiků, že tak oddalují rozšíření Evropské unie o země západního Balkánu, které čekají ve frontě, protože EU si při své současné rozhodovací nepružnosti nemůže dovolit rozšíření o země s podobnou nekooperativní politickou kulturou, jakou předvádějí země Visegrádské čtyřky.

Je politicky perverzní, že jako „užitečný budíček“ pro přešlapující Unii vykreslují zvolení Trumpa často právě ti politici, kteří ze všech sil brání tomu, aby se EU více integrovala a stala se tak akceschopnější. Přitom dobře vědí, že současná evropská institucionální architektura a s ní spojené těžkopádné rozhodovací mechanismy jen těžko umožní, aby EU údajného trumpovského „budíčku“ skutečně využila. Možná si někteří z nich ve skutečnosti přejí spíše její rozklad.

Evropská unie také, jak už bylo naznačeno, nebyla schopná ani tři roky po začátku války na Ukrajině — a deset let od anexe Krymu a nástupu Ruskem podporovaných separatistů ve východních částech Ukrajiny — vytvořit vlastní systém obrany, který by méně spoléhal na stále méně předvídatelné USA.

Političtí analytici a politici, kteří vidí jako základ evropské bezpečnosti transatlantickou spolupráci, nám vysvětlují, že by takové snahy byly zbytečné a kontraproduktivní, když už máme NATO. Svoje pozice hájí obecnými prohlášeními, že EU prostě musí najít způsoby, jak produktivně spolupracovat i s USA, v jejichž čele stojí Trump.

Trojští koně

Zvolení Trumpa posílí evropské nacionalisty všech barev. Ti budou hrát roli trojského koně v Trumpových snahách oslabit Evropskou unii. Trump totiž EU nevidí primárně jako spojence, ale jako ekonomického konkurenta. A také je přesvědčen, že USA v zásadě nepotřebují NATO pro vlastní bezpečnost.

Evropští populističtí nacionalisté a krajní pravice jsou proruští. V souvislosti s tím se spekuluje o finanční a logistické podpoře ze strany Ruska. Ze zákulisních vazeb na Rusko byl opakovaně nařčen i Trump. Tyto vazby se sice nepodařilo prokázat, jisté ale je, že Trump vidí plány na „mír“ na Ukrajině dosti podobně jako evropská nacionální pravice. A že jsou to plány, které hrají do karet spíše Rusku než Ukrajině.

Kromě populistických nacionalistů a extrémní pravice v Evropě má Trump i spojence v podobě některých členských států, jako je Maďarsko a Slovensko. Tedy států, které nejen volají po „míru“ na Ukrajině i za cenu obětování ukrajinských zájmů, ale škrtí i liberální demokracii doma. Trump opakovaně zmiňuje maďarského premiéra Viktora Orbána jako příklad silného vůdce, který má věci ve své zemi takříkajíc pod kontrolou. K tomu nyní přibyl slovenský premiér Robert Fico. V příštím roce to může být český Andrej Babiš.

Evropská unie bude každopádně po nástupu Trumpa do prezidentské funkce konfrontována s tím, že „pátá kolona“ proruských sil, které jsou doma na štíru s liberální demokracií, najde silnou oporu v Bílém domě. Ani na tento scénář není EU připravena.

Evropská komise mnoho let vede v podstatě bezzubá řízení s Maďarskem kvůli porušování principů právního státu a hodnot EU, ale není schopná proti němu uplatnit sankce v podobě suspendování hlasovacích práv. Podle mnohých evropských politiků by to bylo příliš krajní řešení, navíc Maďarsku stačí jeden jediný spojenec, který by takové rozhodnutí zablokoval. To musí být ze strany všech ostatních členských států totiž jednomyslné.

Slyšíme, že snahy západních členských států obejít nebo změnit smlouvy EU tak, aby země jako Maďarsko mohly být z Unie vyloučeny, by narazily jak na odpor zemí s populistickými nacionalisty v čele, tak na evropské soudy. Jisté ale bohužel je, že se zbytek EU nepokusil fakticky ve vztahu k „sabotérským“ zemím, jako je Maďarsko, o nic zásadního. Snad jen s výjimkou hrozeb, že Maďarsko nebude moct čerpat peníze z některých evropských fondů.

Malé unijní možnosti poradit si s členskými zeměmi, v nichž se prosadili autoritáři, je do značné míry důsledkem špatně napsaných zakládajících smluv, v nichž se nemyslelo na možnost takové země z klubu vyloučit. Bohužel neschopnost EU najít nějaké „kreativní“ řešení, jak si poradit s členskými zeměmi, které v podstatě EU rozbíjejí, ba dokonce spolupracují s Ruskem proti jejím zájmům, bude mít za důsledek, že tyto země bude využívat i Trump ve snaze oslabit EU. A možná i ve snaze dohodnout se s Ruskem přes hlavy evropských demokracií.

Podceňování Trumpa

První reakcí na Trumpovo zvolení v Evropě byl opatrný realismus. Evropa a USA prý mají společné zájmy, je nutné dál spolupracovat i navzdory odlišným pohledům na některé věci.

Tyto pohledy vycházejí z mylného názoru, že Trump je přes všechny své osobnostní rysy, minulá selhání a opletačky se zákonem i dobrými mravy standardní politik, kterého po opětovném nástupu do Bílého domu vrátí do přijatelných mezí politická realita, s níž bude konfrontován. K té má patřit dosavadní bezpečnostní a ekonomická spolupráce mezi USA a Evropou i vědomí toho, že obě konstitutivní části Západu spojuje jejich zakotvení v liberální demokracii.

Bohužel mnozí evropští politici a analytici nechtějí vidět, že liberální demokracie je v USA v ohrožení, a přinejmenším Trumpovi je zcela ukradená, ba vidí ji jako překážku pro své cíle. Když někteří nejbližší spolupracovníci Trumpa z dob jeho prvního pobytu v Bílém domě tvrdili, že je v podstatě fašista, a jejich varování opakovala v kampani i Kamala Harrisová, nemálo „politických realistů“ v Evropě na to reagovalo tak, že kritika Trumpa zašla v podobě takových prohlášení příliš daleko.

Zda tomu tak je, o tom se budeme moci brzy přesvědčit. Jisté je, že Trump nyní— na rozdíl od svého prvního prezidentského mandátu — už nebude vůbec ničím svázán. Má zcela pod kontrolou Republikánskou stranu, kterou přeměnil v sektu pod názvem MAGA („Učiňme Ameriku opět velikou“). Představy, že by se mu dokázal postavit republikány kontrolovaný Kongres, jsou jen zbožným přáním.

Kongres naopak nyní, kdy Republikánská strana či lépe řečeno Trumpovo hnutí MAGA kontroluje obě jeho komory, může Trumpovi — přinejmenším do příštích kongresových voleb za dva roky — posloužit jako nástroj pro přijímání legislativy, která jen podpoří jeho autoritářský styl vlády.

Vyhlídky Evropské unie, že se bude schopná proti této antiliberální politické mašinérii za oceánem postavit nebo s ní alespoň produktivně spolupracovat, jsou mizivé. Ač má EU půl miliardy obyvatel a ekonomicky se může s USA rovnat, nedokázala se z různých důvodů stát politickou mocností.

Ti, kteří si myslí, že to snad „narychlo“ dokáže teď, protože nástup Trumpa do Bílého domu prý může být „budíček“, jsou mimo realitu. EU se nyní ocitne v mlýnici sílící ruské hrozby na Východě a antiliberálního režimu v zemi, která až dosud garantovala evropskou bezpečnost. Držme si klobouky, pojedeme z prudkého kopce. S nejistým výhledem, co je na konci.