Evropská unie není na Trumpa připravena, bude čelit velkým problémům
Jiří PeheEU se po Trumpově vítězství ocitne v sevření ruské hrozby a antiliberálního režimu v USA. Neschopnost reformovat těžkopádné rozhodovací procesy navíc pomůže zdejším populistickým nacionalistům a extrémní pravici, kteří se v Trumpovi shlíží.
Evropská unie měla několik let, aby se připravila na možnost, že v čele jejího ekonomicky nejbohatšího a vojensky nejsilnějšího spojeneckého státu stane Donald Trump. Tedy nevypočitatelný autoritář, který hrozí obchodní válkou. A který naznačuje, že na Ukrajině zajistí „mír“ tak, že se domluví s Vladimirem Putinem za zády ukrajinského vedení. A který nevidí pokračování amerického angažmá v Severoatlantické alianci jako prioritu.
Evropská unie bohužel neudělala až do zvolení Trumpa téměř nic, aby zpružnila své rozhodovací mechanismy a posílila vlastní schopnost postavit se Rusku bez americké pomoci. V nové Evropské komisi sice bude zasedat i komisař pro obranu, ale je to zatím pozice bez velkých pravomocí, spíše jen symbolická. A snahy posílit výrobu zbraní v Evropě nebo budovat vlastní armádu jsou na začátku.
Po zvolení Trumpa jsme sice slyšeli celou řadu prohlášení, že zvolení tohoto amerického nacionalisty nemusí být pro Evropskou unii zase tak špatné, protože je to prý „budíček“, který přiměje Unii, aby se postavila — zejména vojensky — na vlastní nohy. Trump během svého prvního prezidentství prý už jednou donutil evropské státy, aby zvýšily výdaje na obranu.
Nyní se prý nabízí další šance. Jenže další zvýšení výdajů na obranu nebude bez úzké spolupráce s USA stačit. K čemu má onen „budíček“, pokud se Trump zároveň k NATO a EU otočí zády, vést, politici jásající nad tím, jak Trump nakonec Evropu donutí jednat, nespecifikují.
Co EU promeškala
V Evropské unii se už několik let mluví o zpružnění rozhodovacích mechanismů tak, aby nebyla opakovaně paralyzovaná těžkopádným dohadováním členských států — či dokonce vydíráním některých států — v oblastech, kde mají členské státy právo veta.
Francie a Německo přišly s návrhy na zvětšení okruhu oblastí, v nichž by se rozhodovalo kvalifikovanou většinou místo dosavadního jednomyslného rozhodování, což ovšem okamžitě vyvolalo silný odpor v některých zemích. Nejsilnější přitom byl odpor v postkomunistických zemích střední Evropy.
Jejich politici začali mluvit o nepřípustných snahách vzít těmto zemím poslední zbytky suverenity a národní identity. Činili tak navzdory varováním západních politiků, že tak oddalují rozšíření Evropské unie o země západního Balkánu, které čekají ve frontě, protože EU si při své současné rozhodovací nepružnosti nemůže dovolit rozšíření o země s podobnou nekooperativní politickou kulturou, jakou předvádějí země Visegrádské čtyřky.
Jiří Pehe se tedy obává o osud liberální demokracie. Jeho analýzy jsou bezpochyby správné - pokud se na celou záležitost hledí výhradně z optiky této liberální demokracie.
Jenže co Jiří Pehe naprosto přehlíží - a co mezitím zcela správně ve svém článku konstatoval Jakub Patočka - je ten fakt, že zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem je logickým důsledkem a výsledkem - právě systémového selhání liberální demokracie!
Zpříma řečeno: to že byl zvolen Donald Trump není příčinou krize liberální demokracie; nýbrž naopak, systémová krize liberální demokracie je příčinou toho, proč byl zvolen Trump.
Jak J. Patočka naprosto správně uvádí, je to právě tato liberální demokracie která trvale selhává v řešení palčivých existenčních problémů současné civilizace. Politické elity této liberální demokracie pouze stále dokola opakují staré, omšelé vzorce jednání, pouze mechanicky udržují v chodu stávající systém (nadměrné) produkce, (nadměrného) konzumu a odosobněné, obecnému lidu vzdálené a nesrozumitelné moci.
Jak je vůbec možno se domnívat, že takto limitovaný, bezduchý systém se bude moci bezproblémově reprodukovat natrvalo, aniž by se pnutí v jeho základech znovu a znovu projevilo takovou či onakou krizí v jeho politickém dění?
Nezaměňujme tedy následek s příčinou. "Není kouře bez ohně," říkají Francouzi. Kdyby princip liberální demokracie byl opravdu natolik optimální formou řízení státních a společenských záležitostí jak to sugeruje J. Pehe, nikdy by k takovýmto excesům (jako je zvolení D. Trumpa) nedocházelo.
"Francie a Německo přišly s návrhy na zvětšení okruhu oblastí, v nichž by se rozhodovalo kvalifikovanou většinou místo dosavadního jednomyslného rozhodování ..."
Tohle je řešení. Je potřeba změnit pravidla, aby stačilo 50%, 60%, nebo 70% hlasů, namísto jednomyslnosti.
To zvýší akceschopnost a integraci Evropy, aby byla schopna prosazovat svoje zájmy mezi asertivní USA, Čínou, a agresivním Ruskem.
Buď se Evropani sjednotí sami a budou si sami vládnout, nebo je sjednotí a bude je utlačovat Vladimír Putin.
Správnou odpovědí na Trumpa je sjednocování evropské obrany:
- delegace více obranných pravomocí na EU
- společně vydávané eurové dluhopisy, pro dramatické zvýšení produkce a zefektivnění evropského obranného průmyslu.
Ke změně pravidel hlasování EU: ano, rozhodovací procesy v EU by potřebovaly zásadní reformu; ovšem je nutno vidět, že takováto reforma je (přinejmenším v současné době) fakticky neproveditelná.
Především proto, že už dnes u mnoho lidí (i některých států) přetrvává vysoká míra nedůvěry vůči EU. Která je vyjádřena oním známým výrokem či spíše výkřikem: "Vládne nám Brusel!"
Jakékoli snahy o zvýšení centrálního rozhodování EU by tedy narazily na silný odpor. A to samé platí i o zmíněném návrh na dramatické zvýšení společné vojenské produkce v rámci EU.
Největším deficitem EU je především to, že nemá možnost vyloučit jednotlivé státy (jako je Maďarsko v současné době). Už samotná hrozba vyloučení by tyto státy nutila více respektovat společnou (to jest: většinovou) linii.
Kořen problému je v tom, že EU (původně EHS) bylo založeno jen malou skupinkou západoevropských států, s homogenními hodnotami a politikou. Zatímco především s přijetím východoevropských zemí s jejich mnohdy ještě posttotalitní mentalitou vznikl hodnotově značně heterogenní útvar. Jenže ono teď dost dobře nejde sdělit novým zemím: "Vy jste natolik destruktivní element, že kvůli vám musíme od základu změnit celý systém hlasování!"
Zkrátka, současná EU se ocitla ve slepé uličce, a bude velmi obtížné se z ní nějakým způsobem dostat.
Nemyslím si, že EU je ve slepé uličce. Stačí nacházet pro další integraci a iniciativy skupiny ochotných států, jak to navrhoval Macron.
Pro ČR je důležité, abychom byli co nejblíže jádra EU, a ne Maďarsku. To znamená i přijmout euro.