V nové Evropské komisi, která začne úřadovat 1. prosince, i v novém Evropském parlamentu sice dominují politické síly hájící liberální demokracii a právní stát. Už krátce po návratu Donalda Trumpa do Bílého domu 20. ledna příštího roku však budou evropské instituce i politici v členských zemích EU vystaveni těžkým zkouškám.

Trump se ve vztahu k EU zcela jistě vrátí k „bilateralizaci“ vztahů s evropskými zeměmi. Tedy k politice, kterou se pokoušel praktikovat už během svého prvního prezidentského mandátu. Považuje totiž EU jako celek za silného ekonomického konkurenta USA, který stojí v cestě jeho snahám „udělat Ameriku opět velkou“. Bude proto upřednostňovat právě vztahy s jednotlivými evropskými zeměmi, které bude přesvědčovat, že se jim v určitých oblastech vyplatí nadřadit vztahy s USA těm se zbytkem EU.

A jelikož je bezpečnostní architektura Evropy založena už od 2. světové války na silné roli USA, bude mít Trump v rukou silné páky přinejmenším v oblasti bezpečnosti. Druhou klíčovou oblastí tak budou vztahy s Čínou. V nich bude Trump stavět evropské země před dilema, zda jsou v jeho případné obchodní válce s Čínou na straně USA, anebo naopak spíše Číny.

Pro EU bude těžké na tento tlak reagovat jednotně, s čímž bude Trumpova administrativa v uskutečňování agendy MAGA (Udělejme Ameriku opět velkou) samozřejmě pracovat. Evropské země, které se v případné konfrontaci s Čínou připojí k USA, mohou být různými způsoby odměňovány, a ty ostatní naopak různými způsoby ekonomicky „trestány“.

Totéž se může stát ve vztahu k agresi Ruska na Ukrajině. Pokud se Trump rozhodne pro mnichovanské řešení konfliktu ve prospěch Ruska a na úkor Ukrajiny, je jisté, že s tím bude mít řada evropských zemí potíž. Některé, jako jsou Maďarsko a Slovensko, ovšem už teď takovému řešení tleskají, a Trumpova administrativa se může pokoušet s pomocí politiky „cukru a biče“ v bezpečnostní oblasti, v níž, jak už bylo řečeno, má silné páky, nutit k přijetí takového řešení i ostatní země.

Obchodní válka s Evropou

Trump také může, jak ostatně naznačuje, vyvolat obchodní válku nejen s Čínou a sousedy USA na severoamerickém kontinentu, ale i s Evropou. Když před několika dny oznámil, že uvalí cla ve výši 25 % na veškeré zboží dovážené z Kanady a Mexika, byli jsme svědky dvou zcela odlišných reakcí.

Zatímco kanadský premiér Justin Trudeau oznámil, že Kanada je připravená o Trumpových požadavcích vyjednávat, aby případné uvalení cel odvrátila, mexická prezidentka Claudie Sheinbaumová vydala prohlášení, v němž hrozí, že Mexiko uvalí stejná cla na zboží z USA. Vezmeme-li v úvahu, že americké firmy exportují do Mexika zboží v hodnotě téměř 400 miliard dolarů ročně, mohla by obchodní válka s Mexikem Trumpa citelně bolet.

Pokud Trump uvalí cla na evropské zboží, bude pro něj zásadní, aby EU nereagovala jednotně, a už vůbec ne jako Mexiko. Má přitom nemalou šanci být úspěšný, pokud evropské země začnou vyjednávat s USA o odpuštění sankcí nebo jejich změkčení bilaterálně. Netřeba dodávat, že v EU mohou snahy jednotlivých zemí vyjednat si v obchodu s USA příznivější podmínky mít bez nadsázky rozkladné účinky.

Trump bude možnost uvalení cel na evropské zboží využívat i k nátlaku na Brusel, aby EU podpořila USA v případné obchodní válce s Čínou. Jelikož různé evropské země s Čínou obchodují s různou intenzitou a velké firmy z těchto zemí v Číně podnikají, bude mít i v tomto případě Trumpova administrativa dost možností, jak uplatňovat politiku principu „rozděl a panuj“.

Rozvracení liberální demokracie

Uskuteční-li Trump doma i jen část toho, co sliboval ve volební kampani, mohou se USA během krátké doby proměnit z bašty liberální demokracie v polodemokratický režim s fašizujícími tendencemi. Nepřátelé liberální demokracie v zemích Evropské unie to možná instinktivně vycítili lépe než její zastánci, kteří se mnohdy dál utěšují tím, že Trumpovy případné antiliberální choutky zastaví americké instituce a občanská společnost. A že pro Evropu může být případný Trumpův nátlak „užitečný budíček“.

Nemálo Trumpových příznivců v Evropě sice argumentuje tak, že Trump pro ně znamená vítězství konzervativismu a „zdravého rozumu“ nad zhoubným progresivismem amerických demokratů, ve skutečnosti ale Trump evropským nacionálním populistům a krajní pravici imponuje právě proto, že chce zničit liberální demokracii. To, že tyto plány schovává za deklarované snahy rozmetat údajně zkorumpovaný washingtonský establishment či za návrat k tradicím, na tom nic nemění.

Za údajně oprávněný boj se zkorumpovanými liberálními elitami se ostatně schovává i evropská krajní pravice a nacionální populisté. Uvědomme si, že jejich cíle jsou těm Trupovým dost podobné.

Evropu tedy čeká zkouška Trumpem nejen v podobě případné obchodní války či vydírání ohledně řešení konfliktu na Ukrajině, ale také v podobě posílení politických sil odmítajících liberální demokracii. V čele některých zemí, jako je Maďarsko a Slovensko, už boj proti údajnému zhoubnému „progresivismu“ liberálních elit a politických sil vedou vlády uhnětené z podobného ideologického těsta, jako je přicházející Trumpova administrativa.

Na západě Evropy krajní pravice a nacionální populisté posilují, i když se zatím se — s výjimkou Itálie — nedostali do čela vlád, protože je i v případě jejich volebního vítězství liberální demokraté dokážou z vlády vyšachovat. A to i za cenu velkých koalic přes politický střed.

Dá se oprávněně očekávat, že nadcházející Trumpovo podřezávaní liberální demokracie v USA nalije evropské krajní pravici a nacionálním populistům novou krev do žil. Nemluvě o tom, že Trumpovi ideologičtí spojenci z USA začnou podnikat do Evropy „spanilé jízdy“ s cílem liberální demokracii v Evropě oslabovat. Půjde o návštěvy podobné těm, které už v minulosti podnikl Steve Bannon, když chtěl vytvořit cosi jako internacionálu krajní pravice.

Jak může EU reagovat

Evropská unie bohužel nemá mechanismy, jež by dokázaly krajně pravicové či nacionálně populistické režimy porušující principy právního státu a hodnoty EU účinně izolovat. Nejtěžším kalibrem v tomto směru je článek 7 evropských smluv, který může být teoreticky využit k suspendování hlasovacích práv „renegátských“ zemí. Jelikož je ale ke zbavení hlasovacích práv třeba jednomyslnosti všech ostatních členských zemí, je už nyní jasné, že dokud má kupříkladu Maďarsko spojence ve Slovensku, a naopak, nic takového se nestane.

Brusel může sice země porušující principy právního státu či sabotující dohodnuté evropské postoje a sankce vůči Rusku trestat prostřednictvím finančních nástrojů. Jenže tyto pokusy v minulosti nezřídka selhávaly, když kupříkladu Maďarsko využilo hrozby veta vůči některým zásadním iniciativám EU k nepokrytému vydírání.

Řešením by bylo zpružení rozhodovacích mechanismů EU v podobě posílení volby kvalifikovanou většinou na úkor jednomyslnosti v řadě oblastí. Jenže nejen Maďarsko a Slovensko, ale i některé další postkomunistické země střední Evropy, tyto reformy z různých důvodů vehementně odmítají. EU tak může být tváří v tvář velkým výzvám, včetně konfrontace s USA, doslova paralyzovaná.

To ovšem může vyprovokovat velké hráče v EU k tomu, aby „potížisty“ obešly. Po rozhodných akcích EU v době epidemie covidu i poměrné jednoty v přijímání sankcí vůči Rusku po jeho útoku na Ukrajinu se už zdálo, že jsou úvahy o vytvoření dvourychlostní či vícerychlostní Evropy zažehnány. Teď se však mohou vrátit.

Země evropského Západu mohou znovu začít uvažovat o vytvoření tvrdého jádra, v němž bude integrace probíhat rychleji než ve zbytku EU, s cílem zajistit větší akceschopnost těchto více integrovaných zemí v zahraniční a bezpečnostní politice. Takové tvrdé jádro by se v některých svých rozhodnutích nemuselo ohlížet na země, které evropskou integraci brzdí, nebo rovnou sabotují.

Trumpova případná konfrontace s EU by mohla tyto tendence rychle oživit. Podle jakých linií by k takovému vytvoření tvrdého jádra došlo, bude mít přitom zásadní význam i pro Českou republiku.

Chybějící české kotvy

Vláda Petra Fialy (ODS), která vlastně vznikla jako koalice stran bránících liberální demokracii proti nacionálnímu populismu Andreje Babiše (ANO) a proti krajní pravici, bohužel zmeškala řadu příležitostí, jak Českou republiku pevněji ukotvit ve společenství těch evropských zemí, jež jsou odhodlány liberální demokracii bránit.

Jedním z příkladů je její přístup k případnému přijetí společné evropské měny. Vláda o této otázce buď zásadní debatu s veřejností vůbec nevedla, anebo ji — stejně jako jiné české vlády v minulosti — vedla z pozic ekonomického účetnictví a poněkud alibistického argumentu, že na přijetí eura není připravena česká veřejnost.

V české debatě tak i během vládnutí kabinetu ostentativně bránícího liberální demokracii proti jejím nepřátelům opět téměř zcela chyběly argumenty, že euro je nejen ekonomický ale i politický projekt. A že náš závazek z přístupové smlouvy, schválené v referendu už v roce 2002, nebyl jen nějakou obecnou deklarací, ale předpoklad těsnějšího politického spojení a solidarity se zbytkem EU.

V české debatě navíc téměř vůbec nezaznělo, že euro je i geopolitický projekt. Vstup do eurozóny je další z kotev, které by nás k Evropské unii těsněji poutaly. Když nyní Fialova vláda snahy o přistupování k euru definitivně odpískala a alibisticky je nechala na vládě příští, učinila Českou republiku zranitelnější vůči snahám případné příští protievropské a neliberální vlády oslabit českou příslušnost k EU.

Skeptici mohou namítnout, že příslušnost k eurozóně žádnou silnou evropskou kotvou není, čehož je dobrým příkladem Slovensko. To je sice pravda, pokud jde o rétoriku a některé konkrétní kroky slovenské vlády, zároveň je však jasné, že na Slovensku by byla debata o vystoupení z EU mnohem obtížnější, než by tomu případně bylo u nás. Snahy vyvázat se ze společné evropské měny by mělo pro Slovensko devastující dopady.

Naše vládní většina také víceméně zbytečně propásla šanci ukotvit Českou republiku ve společenství většiny západních zemí, které schválily manželství pro všechny a ratifikovaly Istanbulskou úmluvu o potírání násilí na ženách. Zbytečně proto, že veřejnost většinově zakotvení manželství pro všechny a Istanbulskou úmluvu prokazatelně podporuje.

Může se zdát, že to, že Česká republika manželství pro všechny nezavedla, a neratifikovala Istanbulskou úmluvu, není až tak důležité, jenže oba kroky v sobě nesou zásadní symboliku. Naše země tak zůstává v jednom „ideovém“ táboře s Ruskem a jeho východoevropskými názorovými klony brojícími ve jménu nacionálně-konzervativních tradic proti západní „dekadenci“.

Pevnější kotvy, které by nás držely ve světle toho, co se po nástupu Trumpa a téměř jistě po příštích sněmovních volbách u nás dá čekat, nevytvořila Fialova vláda ani v mezinárodní politice. Ačkoliv si po ruské invazi udělala dobré jméno svojí podporou Ukrajiny a následně i kompetentním přístupem k předsednictví EU, jasně se distancovat od stále více toxického visegrádského spojenectví s Maďarskem a Slovenskem ovšem schopná nebyla.

Česká republika je tak na Západě dál chtě nechtě vnímána jako součást této skupiny. A jelikož po příštích volbách se k moci u nás skoro jistě dostane spojenec Viktora Orbána, nechává Fialova vláda svou neochotou se od V4 jasně distancovat, nebo z V4 dokonce vystoupit Babišovi otevřené dveře, aby se visegrádská skupina — bez Tuskova Polska — stala za účasti České republiky aktivní platformou pro protievropskou a proruskou politiku.

Česká vláda také zmeškala možnost připojit se k nedávno vzniklé skupině dvanácti severoevropských zemí, jejímž cílem je podporovat Ukrajinu. Česká republika sice k účasti v této skupině nebyla přizvána, stalo se však především z důvodů geografie. Jisté přitom je, že kdyby si česká vláda o účast řekla, těžko by byla odmítnuta už vzhledem k tomu, že se v podpoře Ukrajiny doposud angažovala nadstandardně.

Účast v této skupině by zcela jistě byla další kotvou, která by případné Babišově vládě ztížila přechod do tábora zemí, které volají po „míru za každou cenu“. Odchod z této skupiny, která chce být spojencem Ukrajiny nad rámec toho, co nabízí NATO a EU, by musel Babiš přinejmenším nějak srozumitelně zdůvodnit.

Fialova vláda zkrátka pro to, aby nastavila mantinely možnému nástupu českého trumpismu v podání Babiše a spol., neudělala příliš mnoho ani na domácí scéně. Veřejnoprávní média nechává ve stavu, v němž jsou v případě nástupu antiliberálních sil zranitelná. A nevyužila politicky ani toho, že se Babiš na evropské scéně otevřeně připojil k nacionálně populistické frakci Patrioti pro Evropu, v níž se to hemží proruskými stranami.

Místo toho některé politické strany vládní koalice s ANO spolupracují na regionální úrovni. Ve Sněmovně si nechávají navzdory své většině líbit obstrukce a snahy paralyzovat chod parlamentní demokracie prostřednictvím neustálého svolávání mimořádných schůzí.

Vládní koalice přitom už mohla dávno změnit jednací řád Sněmovny — třeba po vzoru Rakouska, které v minulosti čelilo analogickým obstrukcím ze strany krajní pravice. Jediné, co se vládní koalici na poli boje o demokracii podařilo prosadit, je korespondenční volba.

Nástup českého trumpismu pod značkou Babiš a spol. po příštích volbách tak nechává českou demokracii, kterou údajně přišla Fialova vláda v roce 2021 bránit, významně zranitelnou. Ani v evropské ani v domácí politice jednoduše nevytvořila „kotvy“, které by populisty a krajní pravici v případě jejich nástupu do čela země přinejmenším brzdily. Už za rok toho mohou čeští liberální demokraté litovat.