Liberální demokracii dusí oligarchický populismus
Jiří PeheSpíše než ke konci dějin spočívajícím v univerzálním triumfu liberální demokracie se dnes zdá, že lidstvo směřuje k nové éře autoritářských režimů kontrolovaných globální oligarchií. Nevzmůže-li se proti tomu revolta.
Příběh konce historie, kterým mělo být podle Francise Fukuyamy definitivní vítězství liberální demokracie po pádu bipolárního světa před pětatřiceti lety, se stále více zamotává. Liberální demokracie jako systém je všude na Západě pod těžkým tlakem, přičemž jako největší hrozba pro ni se začíná jevit kombinace oligarchické vlády a populismu.
Po druhé světové válce se zdálo, že politický systém liberální demokracie je jedinou možnou odpovědí na vzestup různých typů totalitních a autoritářských režimů. Demokratické systémy ve Spojených státech, Kanadě, Austrálii a v západní Evropě, jakož postupně i v některých asijských a jihoamerických zemích, kombinovaly vládu demokraticky zvolené většiny s liberálním konstitucionalismem, který zaručoval těžkou změnitelnost základních pravidel demokratické hry a obecně vládu práva. A postupně rozšiřoval ochranu nejrůznějších společenských menšin proti možné tyranii většiny.
Politika byla v systému liberální demokracie chycena do sítě důmyslného systému pravidel hry. Právní stát měl v tomto systému stát nad politickou vůlí většiny tak, aby nebylo po každých volbách snadné měnit pravidla hry nebo začít z ideologických důvodů odpírat práva různým menšinám.
V prvních desetiletích po druhé světové válce také panovalo přesvědčení, že tržní hospodářství se neobejde bez liberální demokracie. Bylo napsáno nemálo knih o tom, jak je moderní tržní hospodářství — coby komplikovaná forma pluralitní soutěže různých ekonomických subjektů — svázaná s liberální demokracií, která v podobě právního státu a různých regulačních rámců jako jediná může vytvořit pro tržní hospodářství potřebné hřiště.
Toto přesvědčení nabourala nejprve vláda Augusta Pinocheta v Chile, která kombinovala trh s politickou diktaturou. O něco později se o totéž pokusil v podobě svých reforem v komunistické Číně Teng Siao-pching. Tržnímu hospodářství se docela dobře dařilo i v jiných autokratických systémech, jako byl Singapur. A dnes už je skoro zapomenuto, že i Japonsko a Tchaj-wan kombinovaly v letech svého raketového hospodářského růstu autokratickou politiku s tržním hospodářstvím.
Před dvaceti lety americký politolog Fareed Zakaria varoval ve své knize Budoucnost svobody, že liberální demokracie se mohou za jistých okolností začít měnit z různých důvodů v neliberální demokracie. Tedy v politické systémy, které nadřazují vůli momentální politické většiny vládě práva a aktivně omezují práva menšin i svobodu médií. Konají se dál volby, jejichž výsledky jsou ale s pomocí účelových změn volebních systémů či manipulace v podstatě dopředu dány.
Američtí politologové Daniel Ziblatt a Steven Levitsky před několika lety popsali, jak proces zadušení liberální demokracie probíhá. Upozornili, že útok neliberálních politických sil na demokracii obvykle začíná snahami podvázat média, změnit volební zákonodárství či přímo ústavu. Souběžně probíhají útoky na soudní systém i občanskou společnost, včetně postupného omezování práv menšin.
Většinou se tak děje po praporem obrany národních zájmů a obrany „tradičních hodnot“. Nebo s tvrzením, že oslabení různých institucionálních brzd, které v liberální demokracii nastavují meze moci momentální politické většiny, je v zájmu větší efektivity vládnutí.
Liberální demokracie vychází z uznání plurality různých společenských zájmů a komplikovanosti moderní společnosti. Neliberální demokracie se naopak obvykle prosazují pod praporem populismu, který tvrdí, že chce vládnout v zájmu „lidu“, který prý doposud manipulovaly údajně zkorumpované „liberálně demokratické” elity.
Heslem je jednota. Populistické strany jsou zde údajně pro „všechny“. A jelikož „lid“ nelze v národních státech oddělit od „národa“, koná se útok na liberální demokracii pod praporem nacionálně podbarveného populismu, do jehož arsenálu patří obrana — často uměle formulovaných — národních zájmů a tradic.
Globalizace a populismus
Ve chmurných úvahách o nástupu populismu coby hrozby pro liberální demokracii, poněkud zaniká, že čelí i dalšímu nebezpečí — nástupu oligarchie. Konec soupeření Západu a sovětského impéria odstartoval novou fázi globalizace, která ve velmi krátkém čase s pomocí nových komunikačních technologií vytvořila podmínky pro působení tržního hospodářství v planetárním měřítku.
Kapitalismus už od svého vzniku expandoval za národní hranice, ale po roce 1989 se postupně vymknul národní kontrole. Úspěšnost systému liberální demokracie v prvních desetiletích po druhé světové válce přitom úzce souvisela s tím, že na Západě se podařilo kapitalismus „humanizovat” s pomocí regulací a mechanismů ekonomického přerozdělování, které daly vzniknout sociálním státům.
Zdá se, jako by nástup nového roku s sebou přinášel nové inspirace na poli politických teorií. Jestliže ke konci roku minulého Josef Patočka předložil svou trilogii konceptů cesty k socialismu prostřednictvím principu družstevnictví, tedy z pozic radikální, antisystémové opozice, pak na počátku roku nového politolog Jiří Pehe vyjadřuje své starosti o stav současného světa z hlediska mainstreamové liberální demokracie.
Koncept družstevnictví jsme si rozebrali (a podrobili příslušné kritice) v minulých dnech; teď je tedy na místě stejně tak kritickým pohledem přezkoumat dnes všeobecně (stále ještě) dominantní model liberální demokracie.
Jestliže J. Patočka své vize o postupné cestě k socialismu zahájil konstatováním, že stávající liberální demokracie nesplňuje sliby které dává, neboť je ze své nejvlastnější podstaty oligarchická, Jiří Pehe oproti tomu - jak od příslušníka politického mainstreamu ani jinak nelze očekávat - liberální demokracii prezentuje jako politické uspořádání non plus ultra, jakožto bělostnou linii bez poskvrnky, takže logicky jenom zavilí zlovolníci mohou vůbec jenom pomýšlet na to tento přece tak dokonalý a svobodný systém nějakým způsobem narušovat. Jestliže tedy J. Patočka nutnost a potřebnost hledání alternativ k této liberální demokracii spatřuje v ní samé, v jejích vlastních imanentních vadách a nedostatcích, pak J. Pehe oproti tomu motivy ataků na liberální demokracii vidí výhradně ve faktorech externích - buďto v politickém reakcionářství anebo v ze řetězu utržených komerčních zájmech.
Podívejme se tedy napřed, na základě jakých argumentů J. Pehe vykresluje svůj obraz, že právě a jedině model liberální demokracie je tím nejlepším, nejdokonalejším vůbec jenom myslitelným politickým a společenským uspořádáním, takže jakákoli kritika na tomto modelů může pocházet pouze z reakcionářských či jinak společensky destruktivních kruhů a motivací. Jeho klíčová formulace kterou proti sobě staví údajné výdobytky liberální demokracie a negativa jejích oponentů zní:
"Liberální demokracie vychází z uznání plurality různých společenských zájmů a komplikovanosti moderní společnosti. Neliberální demokracie se naopak obvykle prosazují pod praporem populismu, který tvrdí, že chce vládnout v zájmu 'lidu'."
Takovýto argument, takovéto srovnání vyznívá velice přesvědčivě, není-liž pravda? Kdo pak by si nechtěl užívat výhod, osobní svobody pluralitního uspořádání, tím spíše po zkušenostech s totalitní formou vládnutí? A stejně tak je nesporným faktem, že na onu "vládu lidu" se dnes standardně odvolávají hnutí populisticky-reakcionářská, před jejichž vábením a svody je bezpochyby nutno se mít velmi ostražitě na pozoru.
Nicméně - podívejme se poněkud blíže, zda tento způsob argumentace ze strany J. Pehe je skutečně natolik neprůstřelný, jak se na první pohled zdá. Takže tedy - liberální demokracie je v prvé řadě pluralistická, staví na různosti zájmů - zatímco její odpůrci bazírují na "vládě lidu".
Ovšem moment - neznamená, či přinejmenším nemá znamenat "demokracie" ze své samotné podstaty právě a výhradně tuto "vládu lidu"? Jak se tedy může stát, že tím když k této demokracii připojíme atribut "liberální", že zde najednou má být dáno nějaké zcela jiné uspořádání, nežli ona slibovaná "vláda lidu"?...
Pohleďme teď tedy podrobněji, co vlastně konkrétně znamená tento "pluralismus", respektive "liberalismus". Takže tedy: různost zájmů. Zde nám ovšem rázem vzniká zcela principiální rozpor - a to sice rozpor s podstatou demokracie. Demokracie jakožto "vláda lidu" nevyhnutelně implikuje jednotu, názorovou, ale i existenční homogenitu - zatímco pluralita znamená naprostý opak, heterogenitu názorů, partikularismus - principiálně egoistických - zájmů!
Tak co tedy tato liberální demokracie má být vlastně více - vládou lidu, tedy jednotou, anebo naopak má být pouze rejdištěm privátních, partikulárních zájmů, nijak nehledících na zájmy celku, na zájmu lidu?
J. Pehe nám tuto otázku zodpovídá sám, když píše:
"Politika byla v systému liberální demokracie chycena do sítě důmyslného systému pravidel hry. Právní stát měl v tomto systému stát nad politickou vůlí většiny tak, aby nebylo po každých volbách snadné měnit pravidla hry nebo začít z ideologických důvodů odpírat práva různým menšinám."
Tolik tedy v oblasti politiky; a analogicky ve sféře ekonomiky: "V prvních desetiletích po druhé světové válce také panovalo přesvědčení, že tržní hospodářství se neobejde bez liberální demokracie. Bylo napsáno nemálo knih o tom, jak je moderní tržní hospodářství — coby komplikovaná forma pluralitní soutěže různých ekonomických subjektů — svázaná s liberální demokracií, která v podobě právního státu a různých regulačních rámců jako jediná může vytvořit pro tržní hospodářství potřebné hřiště."
Tak tedy, co se nám tu opakuje jako stálý leitmotiv, je role státu liberální demokracie jakožto toho, kdo "určuje pravidla hry", kdo "vytváří potřebné hřiště". Ukazuje se zde zcela jasně: veškeré reálné těžiště společnosti liberální demokracie skutečně nespočívá v ničem jiném nežli v neustálém boji partikulárních, tedy v zásadě privátních, přinejmenším latentně egoistických zájmů - zatímco to jediné co zde má nějaký obecný charakter (co by tedy nějak odpovídalo oné obecné "vládě lidu"), to jsou pravidla tohoto vzájemného boje.
Jenže - lidský život (jak jednotlivce, tak celé společnosti) je příliš vážnou záležitostí, nežli aby bylo možno si s ním jen tak pohrávat. Aby bylo možno jenom stanovit "pravidla hry", a nad vším dalším si už umýt ruce. Tím spíše že tento liberální stát stanoví sice obecná "pravidla hry" - ale přitom bez mrknutí oka proti sobě nechá nastoupit třeba rohovníka muší váhy proti masivnímu kolosu váhy supertěžké. Tedy dejme tomu jednotlivého spotřebitele proti nadnárodnímu koncernu.
Ale především - vraťme se k samotnému životu. Ten je totiž tím pravým základem, který se nikdy natrvalo nenechá obelhat, žádnou ideologií. Ať napohled jakkoli líbivou, jakkoli přesvědčivou. A tento život si vždy žádá obojí: jak osobní volnost, spontaneitu vlastního konání - ale stejně tak i vzájemnou pospolitost, pocit osobního zakotvení ve vlastním společenství, spojeném společně sdílenými hodnotami, společnou myslí a vůlí.
A právě zde se projevuje zásadní deficit celého modelu liberální demokracie. Ona předstírá jednotu, jakožto onu "vládu lidu" - ale ve skutečnosti tuto lidovou jednotu vzápětí rozbíjí na navzájem nesouvislé, naopak proti sobě navzájem bojující partikulární zájmy. Tato liberální demokracie zde tedy odhaluje svůj bytostně schizofrenní charakter, kdy ve sféře ideologické předstírá lidovost, pospolitost, zatímco ve sféře materiální praktikuje egoistický, komerční partikularismus.
Liberální demokracie je tedy nejen vnitřně rozpolcená, rozporuplná; ale co více a hůře, ona je fakticky permanentním klamem, svému lidu nalhává jeho vládu, zatímco vzápětí tuto vládu lidu rozbíjí do soupeření partikularistických zájmových skupin. Jak je pak vůbec možno se vážně divit tomu, že tento schizofrenní charakter, toto falešné předstírání lidové jednoty ze strany liberální demokracie vede k tomu, že vznikají - a stále více se množí - ona populistická hnutí? Která - když liberální demokracie není schopna vytvořit žádnou pravou mezilidskou pospolitost - si ji snaží vytvořit jako náhražku, tím že sáhnou po atavistických instinktech pocitu pospolitosti společné tlupy či smečky?!...
Je tedy nutno zásadně odmítnout snahy J. Pehe sugerovat, že tato populistická hnutí ohrožující současnou liberální demokracii jsou jenom jakýmsi nepochopitelně vzniklým fenoménem, pouze zlovolnou hrou nepolepšitelných reakcionářů. Tedy - že se jedná v poměru k liberální demokracii o výlučně externí faktory. Přesně naopak, všechny tyto fenomény jsou zcela přirozenou, zcela zákonitou reakcí na inherentní vady, limity, deficity a deformace samotného systému liberální demokracie; na její ideovou rozpolcenost, ve které na jednu stranu předstírá "vládu lidu", a na straně druhé reálný výkon této vlády přepouští partikularistickým, ať už komerčním nebo mocenským subjektům.
A co platí v rovině ryze politické, to samé platí i v rovině ekonomické. I zde by se J. Pehe nemusel nijak podivovat nad nástupem "neoliberalismu", kdyby si v plné míře dokázal připustit, že je to sám kapitalismus (respektive jeho eufemismus "tržní ekonomika"), kdo ze své nejvlastnější podstaty směřuje k vytváření ekonomických nerovností, a tedy i k (latentní) vládě oligarchie. Jiří Pehe znovu opakuje ten standardní krok mainstreamového tábora, že několik málo desetiletí poválečného sociálního státu bere jako normu, a poté se podivuje kde se tu náhle vzal jakýsi asociální neoliberalismus; místo aby si uvědomil že to byl právě a pouze tento poválečný boom který byl svého druhu anomálií, a že je to právě naopak tento "neoliberalismus", který je standardní formou kapitalismu. A že tedy jestli se nějakým zásadním způsobem nezasáhne do samotných mechanismů tohoto kapitalismu (respektive tržní ekonomiky), pak budou tyto tendence k oligarchii vždy nevyhnutelně přítomny.
Bylo by toho ještě mnoho co by na výkladech a vývodech J. Pehe bylo možno - a záhodno - podrobit podrobnější analýze (a tedy i kritice); ale pro tuto chvíli je naprosto rozhodující si uvědomit tyto klíčové závěry:
- ano, současná podoba politického modelu liberální demokracie se skutečně nachází v krizi
- tato krize je však její vlastní krizí, je zákonitou reakcí na její rozporuplný charakter, na její rozpolcenost mezi údajnou "vládou lidu" na straně jedné, a reálně praktikovaným partikularismem na straně druhé
- tuto krizi liberální demokracie nikdy nebude schopna vyřešit svými vlastními silami; neboť jakékoli řešení překračuje omezené hranice jejího systémového určení, a to jak ve sféře ideové, tak ve sféře politické, tak ve sféře ekonomické.
Liberální demokracie se spoléhá na to, že všechny konflikty je možno řešit politicky; pravé řešení ale spočívá zcela mimo sféru dosahu konvenční politiky.