Příběh konce historie, kterým mělo být podle Francise Fukuyamy definitivní vítězství liberální demokracie po pádu bipolárního světa před pětatřiceti lety, se stále více zamotává. Liberální demokracie jako systém je všude na Západě pod těžkým tlakem, přičemž jako největší hrozba pro ni se začíná jevit kombinace oligarchické vlády a populismu.

Po druhé světové válce se zdálo, že politický systém liberální demokracie je jedinou možnou odpovědí na vzestup různých typů totalitních a autoritářských režimů. Demokratické systémy ve Spojených státech, Kanadě, Austrálii a v západní Evropě, jakož postupně i v některých asijských a jihoamerických zemích, kombinovaly vládu demokraticky zvolené většiny s liberálním konstitucionalismem, který zaručoval těžkou změnitelnost základních pravidel demokratické hry a obecně vládu práva. A postupně rozšiřoval ochranu nejrůznějších společenských menšin proti možné tyranii většiny.

Politika byla v systému liberální demokracie chycena do sítě důmyslného systému pravidel hry. Právní stát měl v tomto systému stát nad politickou vůlí většiny tak, aby nebylo po každých volbách snadné měnit pravidla hry nebo začít z ideologických důvodů odpírat práva různým menšinám.

V prvních desetiletích po druhé světové válce také panovalo přesvědčení, že tržní hospodářství se neobejde bez liberální demokracie. Bylo napsáno nemálo knih o tom, jak je moderní tržní hospodářství — coby komplikovaná forma pluralitní soutěže různých ekonomických subjektů — svázaná s liberální demokracií, která v podobě právního státu a různých regulačních rámců jako jediná může vytvořit pro tržní hospodářství potřebné hřiště.

Toto přesvědčení nabourala nejprve vláda Augusta Pinocheta v Chile, která kombinovala trh s politickou diktaturou. O něco později se o totéž pokusil v podobě svých reforem v komunistické Číně Teng Siao-pching. Tržnímu hospodářství se docela dobře dařilo i v jiných autokratických systémech, jako byl Singapur. A dnes už je skoro zapomenuto, že i Japonsko a Tchaj-wan kombinovaly v letech svého raketového hospodářského růstu autokratickou politiku s tržním hospodářstvím.

Před dvaceti lety americký politolog Fareed Zakaria varoval ve své knize Budoucnost svobody, že liberální demokracie se mohou za jistých okolností začít měnit z různých důvodů v neliberální demokracie. Tedy v politické systémy, které nadřazují vůli momentální politické většiny vládě práva a aktivně omezují práva menšin i svobodu médií. Konají se dál volby, jejichž výsledky jsou ale s pomocí účelových změn volebních systémů či manipulace v podstatě dopředu dány.

Američtí politologové Daniel Ziblatt a Steven Levitsky před několika lety popsali, jak proces zadušení liberální demokracie probíhá. Upozornili, že útok neliberálních politických sil na demokracii obvykle začíná snahami podvázat média, změnit volební zákonodárství či přímo ústavu. Souběžně probíhají útoky na soudní systém i občanskou společnost, včetně postupného omezování práv menšin.

Většinou se tak děje po praporem obrany národních zájmů a obrany „tradičních hodnot“. Nebo s tvrzením, že oslabení různých institucionálních brzd, které v liberální demokracii nastavují meze moci momentální politické většiny, je v zájmu větší efektivity vládnutí.

Liberální demokracie vychází z uznání plurality různých společenských zájmů a komplikovanosti moderní společnosti. Neliberální demokracie se naopak obvykle prosazují pod praporem populismu, který tvrdí, že chce vládnout v zájmu „lidu“, který prý doposud manipulovaly údajně zkorumpované „liberálně demokratické” elity.

Heslem je jednota. Populistické strany jsou zde údajně pro „všechny“. A jelikož „lid“ nelze v národních státech oddělit od „národa“, koná se útok na liberální demokracii pod praporem nacionálně podbarveného populismu, do jehož arsenálu patří obrana — často uměle formulovaných — národních zájmů a tradic.

Globalizace a populismus

Ve chmurných úvahách o nástupu populismu coby hrozby pro liberální demokracii, poněkud zaniká, že čelí i dalšímu nebezpečí — nástupu oligarchie. Konec soupeření Západu a sovětského impéria odstartoval novou fázi globalizace, která ve velmi krátkém čase s pomocí nových komunikačních technologií vytvořila podmínky pro působení tržního hospodářství v planetárním měřítku.

Kapitalismus už od svého vzniku expandoval za národní hranice, ale po roce 1989 se postupně vymknul národní kontrole. Úspěšnost systému liberální demokracie v prvních desetiletích po druhé světové válce přitom úzce souvisela s tím, že na Západě se podařilo kapitalismus „humanizovat” s pomocí regulací a mechanismů ekonomického přerozdělování, které daly vzniknout sociálním státům.

Po určitou dobu existovala poměrná rovnováha mezi nároky trhu a demokratickou politikou. Sociální státy se řídily heslem, že „trh je dobrý sluha, ale zlý pán“.

Emancipační boj lidí zaměstnaných v soukromých podnicích dlouho pracoval s poměrně jasnou dichotomií: vlastníci (kapitalisté, velkostatkáři, atd.) versus zaměstnanci. Tu se v národních státech po druhé světové válce podařilo postupně otupit s pomocí složitého vyjednávání mezi zaměstnanci, reprezentovanými odbory, a podnikatelskou sférou.

Důležitou roli hrály v tomto procesu politické strany s emancipační agendou — sociální demokracie a křesťanští demokraté. Výsledkem bylo, že se podařilo vyjednat složité ekonomicko-sociální kompromisy, jejichž nejviditelnějšími projevy byly pracovněprávní zákonodárství a sociální stát.

S pomocí spravedlivější distribuce bohatství vytvářeného trhem nastal rychlý vzestup středních tříd, které byly po několik desetiletí zárukou značné stability liberálních demokracií. To vše bylo doprovázeno i postupnou emancipací nejrůznějších společenských menšin.

Akcelerují globalizace po roce 1989 tento delikátní systém začala ovšem rychle ohrožovat. Jedním z jejích projevů bylo odpojení tvorby zisků podnikatelskými subjekty od národní scény v míře mnohem větší než před tím. V souvislosti s touto změnou se vynořila doktrína ekonomického neoliberalismu, která fungovala nejen jako ideologická zbraň proti údajně přebujelému sociálnímu státu, ale i jako nástroj pro politické odbourávání překážek pro globální obchod a podnikání bez toho, že by to bylo doprovozeno vznikem regulačních rámců na globální úrovni.

Trh, který předešlá éra v rámci možností důmyslně svázala v národních státech nejrůznějšími regulacemi a pravidly přerozdělování, se tak zásluhou globalizace rychle vymanil z národního rámce. Zároveň akcelerovala institucionální proměna podnikatelské sféry: dominantní postavení získaly postupně korporátní formy podniků, kontrolovaných akcionáři, v nichž bylo stále složitější identifikovat konkrétní vlastníky.

Korporace využily nové situace k nebývalé globální expanzi. Vznikly formy podnikání i finanční trhy fungující globálně. Národní státy, které ve zlaté éře sociálního státu byly schopné tržní hospodářství na svém území regulovat a využívat, se tváří v tvář globálně působícímu trhu stále více začaly ocitat v defenzivě.

Politika se nebyla — a dosud není — schopná „globalizovat“ stejně rychle jako finanční trhy a podnikání, což má řadu důsledků. Tím prvním je, že hospodářská, komunikační a technologická globalizace se do značné míry vymanila z regulačních rámců, které udržovaly v předešlé éře trh v postavení „dobrého sluhy“. Z trhu se začal v mnoha ohledech stávat opět „zlý pán“.

Druhým fenoménem spojeným s globalizací je, že začala činit vysoce regulované západní demokracie s jejich poměrně nákladnými sociálními státy stále méně konkurenceschopnými v globálním měřítku. A to právě tím, že umožnila korporacím a dalším podnikatelským subjektům poměrně snadno expandovat do zemí s levnou pracovní silou a slabými pracovněprávními a ekologickými regulacemi.

Místo toho, aby západní demokracie trvaly na tom, že globální podnikání korporací a dalších subjektů registrovaných na jejich území, jakož i obchod s podniky z jiných zemí, musí doprovodit dodržování stejných ekologických a sociálních standardů, které musejí dodržovat na Západě, začaly podléhat neoliberálním poučkám, že sociální stát je příliš drahý a západní státy obecně přebujelé.

Snahy šetřit na sociálních opatřeních a oklešťovat stát postupně začaly oslabovat střední třídy coby stabilizační polštář západních demokracií. Jejich postupný příklon k politice populismu ovšem též souvisel se stále zjevnější nemohoucností národního států poradit si s množícími se globálními problémy.

Stále větší počet lidí byl ochoten uvěřit, že nejlepší obranou proti globálním výzvám — od nových nerovností přes klimatické změny a až po masovou migraci — je návrat do minulosti a uzavření se do národních hranic. V posledních letech tak sílí přesvědčení, že liberální demokracie si nedokáže s novými zkouškami poradit. Je prý příliš složitá a těžkopádná. Navíc se ukázalo, že globálně fungující trh si často lépe rozumí s autoritářskými systémy než s politiky zemí, které vyžadují pro podnikání složitá pravidla.

Globalizace a oligarchie

Globalizace ovšem stojí i za dalším jevem, který postupně dusí liberální demokracii. Tím, že se bohatí jedinci a korporace mohli vymknout národní kontrole, začalo raketově růst bohatství poměrně malé vrstvy nejbohatších na úkor ostatních.

Globalizace umožnila fungování daňových rájů a vyvádění zisků ze zemí, v nichž korporace a další subjekty skutečně podnikají. To umožnilo nejbohatším obcházet nejrůznějšími způsoby placení daní a dalších odvodů, což má dva důsledky: ochuzování národních států, kde by podnikatelské subjekty daně platit měly, a raketové bohatnutí těch, kteří se dokáží v globalizovaném světě placení daní vyhnout.

Zásluhou revolučního rozvoje nových technologií začali v třídě nejbohatších převládat zakladatelé společností působících v oblasti nových komunikačních prostředků a technologií. A protože jsou tyto technologie využívány globálně, staly se i firmy založené těmito jednici v krátké době vpravdě globálními fenomény, s nimiž si národní státy dokáží bez nadnárodní spolupráce stále méně poradit.

V zemích, které se vynořily z éry sovětského autoritářství pro změnu vznikla vrstva superbohatých často zásluhou politického krytí a nepotismu v procesu rapidní privatizace. Bohatství, které tak získali, pak často mohli zmnožovat i oni s pomocí expanze podnikání za hranice svých zemí, přičemž i oni využívají daňových rájů a podobných nástrojů, které ve finančním světě vytvořila globalizace.

Ve srovnání s dobou po druhé světové válce jsme tak dnes ve zcela nové situaci. Trhy, jimž dominují superbohatí jedinci a korporace s obrovským vlivem — se vymanily z kontroly národních států. Ty se snaží investice přilákat s pomocí nejrůznějších daňových a dalších úlev, zatímco nemají dostatek sil prosadit bez koordinované nadnárodní akce regulace, které by omezily kupříkladu daňové ráje, repatriaci zisků mimo jejich území, a další „triky”, které nejbohatším umožňují dál bohatnout.

Jak se nůžky mezi bohatstvím ovládaným globálně na národní úrovni relativně malou skupinou superbohatých jedinců i entit na jedné straně a těmi ostatními na straně druhé dál rozevírají, „třída“ nejbohatších si uvědomila, že má svoje politické zájmy. A že pro uskutečňování těchto zájmů je dobře fungující liberální demokracie často překážkou.

Nástrojem k jejímu rozbití i k tlumení případných sociálních konfliktů je jakési „opium pro masy“ v podobě nacionálního populismu a sociálních sítí. Řadu z nich dnes vlastní právě nejbohatší lidé světa. Tak či onak aktivity na nich „sponzorují“ či silně ovlivňují i autoritářské režimy.

Všimněme si, že nacionálně populističtí vůdci v téměř žádné zemi nevolají po radikálních opatřeních, která by vliv a moc oligarchických struktur omezila. Naopak s nimi spolupracují. V některých zemích se do čela vlád dostali samotní oligarchové, kteří používají „lidovou“ politiku — posilovanou řízenou manipulací veřejného mínění na sociálních sítích — ve svůj prospěch.

Abychom byli konkrétní, v našem regionu se kupříkladu maďarský autokratický vůdce Viktor Orbán obklopil oligarchy, s nimiž vytvořil symbiotickou vládu. Když potřeboval ovládnout soukromá média, koupili je ve „svobodném“ tržním prostředí jeho souputníci z řad nejbohatších Maďarů. Totéž se děje na Slovensku, kde má spolupráce nacionálně populistických politiků s oligarchickými strukturami navíc mafiánské rysy.

S pomocí podobných struktur upevňoval postupně svoji vládu pevné ruky i Vladimir Putin v Rusku. Když vytvořil diktaturu, mohl se těch méně loajálních zbavit, zatímco ty nejvíce loajální odměňoval. Sám Putin se mezitím stal jedním z nejbohatších Rusů, stejně jako je Orbán dnes jedním z nejbohatších Maďarů.

V České republice se jeden z nejbohatších podnikatelů sám stal rovnou nejprve ministrem financí a pak premiérem. S pomocí propagandy o tom, jak bude vládnout v zájmu všeho lidu a omezí zahraniční vlivy, nyní směřuje — s nemalým přispěním hodnotově dezorientované debaty na sociálních sítích — k dalšímu vítězství.

Spojené státy oligarchické

Postupné nahrazování liberální demokracie vládou oligarchie se odehrává nyní nejviditelněji ve Spojených státech. V rodící se administrativě miliardáře Donalda Trumpa je hned několik dalších miliardářů, včetně nejbohatšího muže světa Elona Muska.

Ten se už ani nesnaží předstírat, že mu jde o zachování demokracie. Aktivně ji pomáhá demontovat s pomocí ovlivňování debaty na — nejen jím vlastněných — sociálních sítích, kde se stal promotérem xenofobie, rasismu a nacionálního populismu. Musk ví, že demokracie může přežít, jen dokud existuje strukturovaná, racionální diskuze, a dělá tedy vše pro to, aby takovou debatu zničil.

Společně s Trumpem chtějí rozložit Evropskou unii, jejíž ještě stále silné regulační rámce omezují podnikání Muska i jiných globálně fungujících podnkatelů. I v tomto ohledu jim sociální sítě dobře slouží jako novodobá kolosea, kde se lid věnuje „hrám“, jejichž průběh ovlivňují algoritmy z dílny superbohatých vlastníků sociálních sítí.

Obecně jde o odvedení pozornosti od skutečných příčin současného marasmu ve světě tím, že se prodává strach. Lid je třeba „hysterizovat“ s pomocí nejrůznějších hrozeb, jako je masová migrace, rostoucí ceny energií, nebo údajně diskriminační obchodní praktiky jiných států, zatímco nejzávažnější hrozby, jako jsou klimatické změny (jejichž účinné řešení by ovšem stálo v cestě co nejméně regulovannému podnikání), jsou relativizovány. Není náhodu, že i v českém kontextu vedou nacionálně populistické síly ve službách oligarchie nejzuřivejší válku proti migraci z kulturně odlišných částí světa (ač je u nás zcela okrajovým problémem), zatímco se snaží odsunout na vedlejší kolej pokusy EU bojovat s klimatickými změnami.

Jinými slovy: oligarchické struktury vzniklé z procesu globalizace — a u nás také z procesu divoké privatizace — pochopily, že nejsnadněji si udrží moc, když budou s pomocí nacionálního populismu útočit na některé základní principy liberální demokracie. Za Muskovým ovlivňováním politické situace ve Velké Británii a v Německu — nebo obecněji v EU — ve prospěch fašizujících nacionalistů stojí především snahy oslabit či rozbít co nejvíc regulační rámce, které omezují jeho podnikání.

Náhodné není ani sympatizování lidí, jako je Musk — a podprahově i Trump — s putinovským Ruskem. Američtí oligarchové se nakonec snadněji dohodnou s totalitně fungujícím oligarchickým systémem v Rusku než s mnohými liberálnímu demokraciemi.

Jak už bylo řečeno, oligarchům pomáhají i moderní komunikační prostředky, s jejichž pomocí je možné masy „ubavit k smrti“. Jejich demokratizační potenciál byl postupně obrácen proti demokracii a v podstatě dnes slouží k plíživému zničení liberální demokracie podnikatelskými strukturami, které používají jako zbraň politiku nacionálního populismu. A někdy rovnou fašismu.

Pokud se nevzmůže revolta, koncem historie, o němž snil Fukuyama, nejspíš nebude globální vítězství liberální demokracie, ale možná spíš dystopická obdoba „překrásného nového světa“ z románu Aldouse Huxleyho.

Jak varuje ve své poslední knize, nazvané Nexus, Yuval Noah Harari, odehrává se tento úpadek liberální demokracie při současném exponenciálním zdokonalování umělé inteligence a genetického inženýrství, jejíchž dopady na lidskou společnost i její politiku nemusí být v konečných důsledcích pozitivní. Jejich antidemokratický potenciál spočívá už v tom, že jako první si je budou moci dovolit privilegovaní a bohatí, kteří tak budou moci ovládat i způsoby jejich využití.