Markýz Gero z Pařížské na trůnu. Křetínský je nejbohatším Čechem za naše peníze
Radek KubalaPo dlouhých letech nepatří první místo žebříčku nejbohatších Čechů někomu z rodiny Kellnerových. Na Křetínského prvenství jsme se složili my všichni skrze vysoké účty za energie. Přesun bohatství odspodu nahoru je třeba zvrátit.
„K trůnu směřují všichni. Je to jejich šílenství — jako by na trůnu sedělo štěstí! Často sedí na trůně bahno — a často též trůn na bahně.“ Slova Friedricha Nietzscheho z knihy Tak pravil Zarathustra jsou velmi příhodná v souvislosti se žebříčkem nejbohatších lidí. V polovině týdne vyšlo v týdeníku Euro nové hodnocení majetku nejbohatších Čechů, podle kterého první místo vůbec poprvé zaujal fosilní magnát Daniel Křetínský.
Majiteli jedné z největších fosilních korporací EPH stoupla hodnota majetku z 217 na 390 miliard korun, tudíž vystřídal v čele žebříčku Renátu Kellnerovou z PPF, vdovu po dlouholetém nejbohatším Čechovi Petru Kellnerovi. Na pomyslný trůn usedá majitel holdingu EPH, jenž své gigantické zisky vysál z nás všech během energetické krize, roky vydělává na ničení podmínek potřebných pro život člověka i na transportu plynu z Ruska.
Americká poslankyně za Demokratickou stranu Alexandria Ocasio-Cortezová kdysi prohlásila, že za každým miliardářem stojí jedno politické selhání. Za vzestupem Daniela Křetínského jich vidíme hned celou řadu, z nichž většinu jsme popsali s organizací Re-set v našich dvou reportech o Křetínského impériu a v mnoha textech je zmapoval investigativní tým Deníku Referendum.
Za nárůstem bohatství nejbohatšího Čecha v posledních letech však stojí ohromné selhání celé politické třídy, která připustila, aby tíha energetické krize celou vahou dopadla na střední a nižší třídu, zatímco oligarchům umožnila nadále bohatnout. Právě z drahých energií, které statisíce lidí uvrhly do energetické chudoby a ostatním snížily životní standard, dnes lidé jako Křetínský množí své majetky.
I kvůli neschopnosti politiků adekvátně zdanit tyto nadměrné a neočekávané zisky sledujeme redistribuci bohatství zespodu nahoru, z kapes obyčejných lidí na již tak tučná konta energetických oligarchů. Tyto rostoucí nerovnosti jsou pak živnou půdou pro autoritáře a populisty všeho druhu, kteří obracejí hněv lidí tu k migrantům z Afriky, tu k Ukrajincům nebo celé Evropské unii.
Trpké plody politické neschopnosti budou ale sklízet také lidé zasažení Křetínského byznysem. Například lidé v Čáslavi, kde na konci týdne ministerstvo životního prostředí schválilo Posouzení vlivu na životní prostředí pro rozšíření skládky AVE CZ, ale i lidé žijící kolem uhelných a plynových projektů EPH v Itálii, Francii, Nizozemsku, Velké Británii nebo Německu.
Náboženství podle Dana
U velké části lidí, kteří určují podobu veřejné debaty, však Křetínského prvenství sklízí i za těchto okolností spíše obdiv. Lze to vysledovat jak z prvotních nekritických reakcí médií, tak z debat na sociálních sítích. Na platformě X aby se člověk bál kritizovat nespravedlivý původ Křetínského majetku, protože mu tuzemští patolízalové hned vyčtou, že bez Křetínského by prakticky nikomu doma nesvítila žárovka.
Z některých obdivných reakcí má člověk skoro až pocit, že když bůh prohlásil „Budiž světlo“, uzavřel pro jeho dodávku smlouvu s EPH. Tento nekritický obdiv vzniká většinou u těch částí střední třídy, která si nadále odmítá připustit, že je oligarchy den za dnem okrádaná, a chce se alespoň statusově vnímat jako vyšší třída.
Jedním z předpokladů nápravy tuzemských poměrů je prolomení tohoto stockholmského syndromu, protože — jak v Deníku Referendum nedávno psal Josef Patočka — bude to právě střední třída, kdo rozhodne o podobě budoucnosti.
Křetínský v mnohém připomíná postavu někdejšího slezského uhlobarona Bedřicha Rakousko-Těšínského, který se ve své době těšil — a mnohdy dodnes těší — v podobných kruzích velké oblibě. I proto, aby zlomil obdiv k mocným, si jej Petr Bezruč zvolil za jednu z hlavních záporných postav své sbírky Slezské písně, kde jej výsměšně nazýval přízviskem Markýz Gero.
Nebojme se proto dnes stejně jako slezský bard vysmívat bohatým a otevřeně kritizovat jejich nespravedlivou cestu vzhůru, patolízalství mnohých navzdory. Od současných politiků se nápravy poměrů mezi oligarchy a lidmi zřejmě nedočkáme a obrat k lepšímu je v nedohlednu. Nezbývá proto než slovy Petra Bezruče prohlásit: „V požáru, v dýmu, až zdvihnem se vzhůru, dá Bůh, že tě jedenkrát strhneme z koně, markýzi Gero!“