Inscenace autorské a režijní dvojice Petr Erbes — Boris Jedinák na Nové scéně Národního divadla se jmenuje Privatizace, ale o procesu privatizace v devadesátých letech dvacátého století se dozvíme převážně z programu. Privatizace se věnuje Petru Kellnerovi, jehož cesta k pohádkovému bohatství, a tím i neobyčejnému vlivu nevedla přes průmysl, ale přes finanční sektor. Jeho investiční skupina PPF — původně První privatizační fond — stála u všech možných představitelných i nepředstavitelných transakcí.

Za téměř dokonalým mlčením

Podnikání „nejbohatšího Čecha“ Petra Kellnera se stalo inspirací už pro krátkou hru Romana Sikory Opravdu živé interview s opravdovým Petrem Kellnerem, kterou v roce 2020 inscenoval režisér Jiří Honzírek v brněnském Divadle Feste. Sikora umístil postavu „skutečného Petra Kellnera“ do svěrací kazajky v psychiatrické léčebně a v dialogu s ošetřovatelkou předvedl za pomoci prostých rekvizit jako pár listů papíru a jedna propiska mechaniku fungování byznysu predátorských úvěrů.

V Sikorově hře bylo jasné, že nikdo normální přece nemůže takhle zákeřně — jako Kellner — myslet, že takové zneužívání důvěry zákazníků v poctivost a jistotu pravidel na oficiální veřejné platformě finančního podnikání se prostě vzpírá rozumu. Že osoba, která tohle dělá, patří do svěrací kazajky, a protože žijeme v právním státě s tržními pravidly, nejspíš se také v blázinci nachází a na veřejnosti straší její virtuální obraz se sympatickým obličejem.

Sikorova jednoaktová groteska, uvedená ještě za Kellnerova života, nebyla žádné velké drama, však se také nehrála na prknech Národního divadla. Rozhodně ale nebyla ohleduplná ani opatrná.

Inscenátoři Privatizace tolik kuráže nemají: chytají se Kellnerova téměř dokonalého mlčení před médii, jeho pečlivě ochraňovaného soukromí a profesionálně vytvořeného veřejného obrazu mimořádného muže a hrdiny. K tomu slouží i jeho tragický konec: roku 2021, v době covidového lockdownu, zahynul při havárii vrtulníku na Aljašce, kam vyrazil za adrenalinovým lyžováním.

Skolit slabší kusy

Na začátku hry několik mužů v oblecích klade otázky publiku, rozesazenému ze tří stran hracího prostoru: Jaké to je chodit s Kellnerovou dcerou? Může být dobro výnosné? Zbohatli jste někdo na kupónové privatizaci? Nabízejí publiku brýle, kterými se člověk podívá na místo, kam se dostanou jen miliardáři.

Publikum se ochotně zapojuje, až tuhle konverzaci ukončí hlas Petra Kellnera ze záznamu rozhovoru pro Forbes: lehce zakoktá, že je snad levi… no, levičák asi není, ale je pravicový člověk s velkým sociálním cítěním. Vzápětí vidíme na jevišti muže umírajícího ve sněhu v lyžařském oblečení a lyžařských botách za zvuku vysílaček záchranářů.

Zásadní obraz, který prostupuje inscenací, je motiv lovu: postavy vystupují s oštěpem. Herec, který cituje z Lovců mamutů, mluví o tom, že je třeba vystopovat slabý kus a pak se na něj vrhnout a zabít jej. Že lov není jen událost, že je to permanentní existenciální situace.

V jiné scéně herec vypráví příběh restituenta, který znal Kellnera osobně ze školy Open Gate, kam oba vozili své děti, a přijal nabídku půjčit si od PPF na rekonstrukci restituovaného pražského paláce. Je to příběh predátorského převzetí lukrativní nemovitosti pod maskou finanční rady a pomoci, který si divák z inscenace odnáší jako něco, co se dotklo Kellnerovy pravé podstaty.

Působivá je scéna, kdy obyčejný chlápek zastihne Kellnerovu dceru v soukromí a freneticky jí vyznává lásku a obdiv jako parkurové závodnici. Dcera se nezmůže ani na slovo, vidíme, že je panicky vyděšená z takového kontaktu a vůbec si s ním neví rady. Muž přitom není nebezpečný, je to jen v kondenzované podobě posedlý ctitel celebrity.

Píseň Kdysi byl mojí láskou nám sděluje, že v životě Kellnerovy dcery Anny jde o astronomicky drahého koně, s nímž se dostala jako parkurová jezdkyně na olympiádu v Tokiu roku 2020, který jí nicméně způsobil úraz. Známá písnička o bílém koni je ale celkem samoúčelné intermezzo.

V jiném obrazu se objeví herec v černém tričku s bílými písmeny vyvedeným nápisem SOMEONE LESS EXTRAORDINARY, dokonale sportovní, elegantní, mužsky atraktivní klidný zjev s oštěpem. V jednu chvíli čte svým dětem z Lovců mamutů — jsme svědky rodinné idyly a výchovy. Skutečný Kellner totiž rád zdůrazňoval, jak je rád se svými dětmi, táboří s nimi venku a jezdí na „úplně normální tábory“. V jednu chvíli recituje z Dantova Pekla, těžko říci proč.

Vdova Renata Kellnerová se zjeví ke konci divadelního představení ve zlatých šatech, jakoby oděna do finančního impéria, které zdědila. Také třímá oštěp a neřekne jediné slovo, ani když smrtelně zraněný novinář, krvácející v rohu její přísně střežené intimity, prosí, ať mu řekne pravdu, když přece umírá a už nic nezveřejní — ani tehdy zlatá vdova nepromluví.

Inscenace herecky i výtvarně invenčně sděluje především to, že Petr Kellner žije v izolaci, kam za ním a jeho rodinou nikdo nesmí, a že své informační nedotknutelnosti dociluje i nejtvrdšími prostředky. A že jeho blízcí mají ze světa strach. Člověk je v tu chvíli skoro chápe.

Skutečnost, že v roce 2021 ocenil prezident Miloš Zeman in memoriam Petra Kellnera nejvyšším státním vyznamenáním, Řádem Bílého lva „za mimořádné zásluhy v oblasti hospodářské“, inscenace nezmiňuje. Neklade tudíž otázku, co to bylo za zásluhy, když vyznamenaný byznysmen ani zdaleka neplatí daně ze svých mnoha podniků v České republice, nic konkrétního nevyrábí a obchoduje s pomyslnými hodnotami. Myslím, že vynechání tohoto momentu je chyba, která vyznění inscenace oslabuje.

Vypjatou estetizací přistupujeme na pravidla Kellnerova světa

V činoherním divadle samozřejmě není nutné pracovat s pravidelným dramatickým textem, současné divadlo běžně uplatňuje množství alternativních postupů jevištní tvorby. Po zkušenostech ze soustavného sledování Činohry ND však musím konstatovat, že postupy alternativního divadla, které účinně pomáhají k rychlému inscenování společenských témat a výborně se osvědčují na nezávislých scénách, Národnímu divadlu úplně nesvědčí. I když sedí diváci na jevišti Nové scény a jsou si s účinkujícími blízko, pouhé obrazy přestávají stačit, postupem inscenace člověk čím dál víc postrádá jednající dramatické postavy a významové souvislosti .

Reálný Petr Kellner byl sympaticky se tvářící finanční dravec, kterému se dokonce podařilo získat sympatie svou mediální nepřístupností. Ano, jistě, naše soukromí je stále brutálněji ohrožováno a rádi bychom je měli pod jistější kontrolou. Úkolem divadla je ale především nahlížet pod povrch, dívat se postavám takříkajíc do hlavy. K tomu disponuje právem na fabulaci a fikci. Sledem obrazů tvůrci v podstatě estetizují, co už víme z publicistiky.

Inscenace Petra Erbese a Borise Jedináka se nechtěla prohřešit na respektu k rodinné ztrátě, jenže morálně etické ohledy nejsou dramaticky příliš produktivní. Nejsme-li schopni nebo ochotni jít na dřeň a říci o své postavě i to nejhorší, nedobereme se nikam.

Inscenátoři předvedli na jevišti několik působivých metafor, vytvořených hereckou kreací a výtvarnými prostředky. Otázka, jestli má člověk tak velkého bohatství a ekonomického vlivu právo na informační embargo, má prostou odpověď: na soukromí má právo každý, i takoví, jako on. Veřejnost má ovšem právo vědět o jeho ekonomické činnosti, protože se jí týká.

Dobročinností se dravá obchodní praxe jen zastírá, nehledě na to, že je velmi povrchní: podporovat hokejový klub, Divadlo Járy Cimrmana nebo Shakespearovské slavnosti jsou snobské investice a ani gymnázium s vysokým školným, kam se dostane bez placení jen pár chytrých dětí z dětských domovů, stav českého školství a obecné vzdělanosti nevytrhne. V oblasti adrenalinových sportů projevoval Petr Kellner mnohem víc odvahy a fantazie než v oblasti filantropie a sponzorství.

Nechci bezsyžetovou podobu inscenace zatratit, tvůrci s formou nakládají působivě. Jenže stylizovaně sdělovat z jeviště, že miliardáři můžou říkat jen to, co chtějí, a klidně dál lovit slabé kusy, nestačí k tomu, aby si diváci uvědomili, že těmi slabými kusy jsou oni sami. Natož aby jim došlo, že slabými kusy pro takové muže, jako je Petr Kellner, jsou i nejvýše postavení politikové!

Magnátova introvertní zdrženlivost není jen výrazem ohledů k rodině, především zastírá faktické pohrdání ostatními lidmi, kteří jsou pro něj jen materiálem a havětí. Vypjatou estetizací přistupuje inscenace na pravidla jeho světa. Na tuhle Privatizaci by klidně mohl přijít Petr Kellner sám a dobře se bavit.

Národní divadlo Praha: Privatizace. Scénář a režie Petr Erbes a Boris Jedinák, dramaturgie Ilona Smejkalová, scéna a kostýmy Lucia Škandíková. Hudba Tomáš Vtípil, světelný design Karel Šimek, pohybová spolupráce Dora Sulženko Hoštová. Hrají Pavla Beretová, Šimon Krupa, Robert Mikluš, Igor Orozovič, Marie Poulová, David Prachař, Mark Kristián Hochman a Tomáš Vtípil.

Premiéry 30. a 31. ledna 2025 na Nové scéně ND.